Vztah s tchýní po porodu malé
Ahoj maminky. Tímto bych prosila o radu nebo jen o váš názor. Z celé situace jsem už zoufalá a chci jí nějak řešit. Jedná se o následující:
S manželem bydlíme ve stejném městě jako tchýně, ale přes 100 km od mých rodičů a celé rodiny, což je častý důvod našich hádek, protože stačí, když si jen „obecně“postesknu, že se mi po nich stýská, a manžel hned soptí, proč se mi po nich stýská, že s ním nejsem spokojená nebo co? Snažím se tedy už o tom nahlas nemluvit, aby byl klid. Když jsme spolu ještě jen chodili, tak mi totiž občas řekl, že když se mi po nich stýská, že se můžeme rozejít a já se můžu odstěhovat zpět za nima… Je to tedy můj problém a nemám to nahlas říkat? Nebo na tom není nic špatného, když s mou rodinou krásně vycházím a prostě mi tady chybí – to přece nijak nesouvisí s tím, jestli jsem s manželem spokojená nebo ne. On když má matku za rohem, tak asi těžko ví, jaký to je…. Nehledě na to že je to chlap, a ženská to bere trošku jinak…
Mimo toho, je vše ok a manžel je zlato. Jezdili jsme na dovolené, výlety a až na pár maličkostí je vše v pořádku. Jeho mamča byla taky skvělá, chodili jsme spolu na kávu, do divadla, na nákupy atd. Vše bylo super, stejně tak tchán i zbytek rodiny manžela.
Pak jsme se vzali a já se definitivně přestěhovala za manželem – existuje snad jiný důkaz o tom, že s ním chci být? Já když jsem řekla, proč se nepřestěhuje on za mnou – nevěděl co na to říct a vlastěn dodnes nevím proč, o tom se nechtěl bavit. Po svatbě jsme se rozhodli pro miminko, ale protože to nešlo, máme po dlouhé době mimi z IVF, na které se všichni těšili, ale nejvíc samozřejmě my s manželem. Těhotenství uteklo, vztahy v rodině byly super až do doby, kdy se malá narodila. Jsou to skoro 3 měsíce.
Malinkou s manželem oba milujeme a všichni okolo také, ale mé vztahy k tchýni se po porodu dost změnili, ale já nevím, čím to je. Vztah já a ona – jen my dvě, je v pohodě, ale vztah já – ona a malá = hrůza.
Začalo to tím, když jsem byla těhotná – telefon každý den s otázkou „jak mi je“. Ze začátku mě to těšilo, ale po třech měsících to už dost obtěžovalo, nejsem telefonní typ a tohle bylo pořád dokola. S mojí mamčou, která je tak daleko si voláme tak 2-3 do týdne a na denní hovory od tchýně jsem prostě nebyla zvyklá, ale nechtěla jsem dělat dusno, tak jsem to poslušně překousla a dusila to v sobě.
Když jsem porodila, tchýně mi 5krát denně opakovala, že si vezme dovolenou a pomůže mi – byla to moc hezká nabídka, že mi chce pomoci, ale když už to říkala tolikrát, že mi připadlo, že se až vnucuje, tak se ve mně něco zlomilo a zprotivila se mi to. Jinak volání neustalo - pořád volá, nyní s otázkou, jak se má malá. Vím, že se zajímá, ale jeden nebo dva telefony týdně, by opravdu stačili. Nehledě na to, že když běhám kolem malé, tak se hovoru kolikrát ani nevšimnu, nebo mám ztlumený zvuk, nebo nezavolám pak zpět a když manžel přijde z práce, řekne mi, že mu volala jeho máma, že se mi nemohla dovolat.
Když byla malá v postýlce, ona k ní přišla a začala jí nutit dudlík, trochu i násilím, ale malá ho nechtěla.Viděla to, ale stejně jí ho pořád nutila. Teprve, když začala pobrekávat a házet hlavičkou, jí ho nutit přestala!!!!
Další věc – šli jsme ven a ona chtěla vozit kočárek – nezeptala se mě, jestli může, prostě se bez dovolení chopila kočárku s větou „já si jí vezmu“ a šla. Já za ní pokračovala jako „ocas“. Největší vztek jsem měla, když malá chtěla v kočárku zabrat, ale tchýně je silnější postavy a špatně chodí a používala kočárek jako svou oporu a ta přední kolečka na kočárku, byla každou chvilku ve vzduchu a pak se zase dotkla chodníku. Potom na chodník několikrát dopadla s takovým bouchnutím, že se malá probrala s usínání a pak pobrekávala, protože nemohla zabrat.
Do kočáru taky pořád sahá, a to malou ruší. Když usíná, tak na ní zásadně nešahám, aby mohla zabrat a koukám na ní z dálky, aby mě neviděla a neprobrala se, že vidí mou přítomnost. Když pobrekává, necháváme jí s manželem v klidu a hned za ní neletíme, aby si nezvykala. Ale tchýně když je u nás, pořád stojí u postýlky a sotva malá trošku pootevře ze spaní oči, už na ní mluví, nebo na ní šahá, upravuje vše kolem atd…. Takže je zase vzhůru opět brečí, protože nevím jak zabrat.
Tím vším si opravdu nezískala mojí důvěru, abych jí malou půjčovala. V její přítomnosti jsem vždy jako na trní. Snažím se to přecházet, jenže s každým týdnem je to horší a horší a už mám v sobě takový blok, že nevím, co s ním mám dělat, a jsem z toho tak na nervy, že mi kolikrát tečou slzy a je mi do pláče a nejde to vůbec zastavit, i když se snažím. Přecházet to také nechci do nekonečna, nebo za chvíli skončím u psychiatra.
Přikládala jsem to všechno hormonům po porodu, ale i po šestinedělí to trvalo, trvalo to i ve dvou měsících a je to čím dál tím horší.
Ona mě hlavně nerespektuje vůbec jako matku. Nikdy se mě nezeptala, ani teď se nezeptá, jestli si může malou vzít a pochovat. Jako bych neexistovala. Myslím si, že za větu „prosím“, nebo „mohla bych“(si jí pochovat) by jí pusa neupadla. Ale ona jde, malou si bez dovolení vytáhne z postýlky a až když je malá ve vzduchu jen prohodí „já si jí vezmu“. Je to takový tón, za kterým se ukrývá: hele, je mi úplně fuk, co ty si myslíš, ale já si jí prostě beru a tebe se neptám, je mi úplně fuk, co si o tom myslíš, zkrátka teď si jí beru a šmitec!!!! Od té doby jsem ve stresu, když přijede na návštěvu, nebo mi jedeme tam, a mam hrůzu, aby si malou nechtěla pochovat!!!!!!!!!!!!!! Hlavně tímto způsobem. Kdyby jen přišla a řekla, „prosím, mohla bych si jí pochovat?“ tak už jen tón a způsob, jak to řekne, udělá hodně!
Nevadí mi, když malou chová kdokoliv, kdo mě ale respektuje a zeptá se mě, jestli si malou může pochovat. Jen ona, když se k ní přiblíží, mám hrozný sklon k tomu malou před ní bránit, protože je to dítě mé a mého manžela a my jsme její rodiče a to musí ona respektovat a nedělat si co chce! I když to třeba myslí dobře.
Pořád by jí někomu ukazovala, ale mě se nezeptá, jestli může – zní to: „já jsem slíbila jí ukázat tomu a tomu.“ Proč se prostě nezeptá, hele slíbila jsem jí ukázat tomu a tomu, tak si společně uděláme procházku a stavíme se u nich a ukážeme společně – ale to prostě ne. Hlavně jí ukazuje i cizím lidem – třeba prodavačce v krámě!!!! Odhrne z kočárku vše, co tam je, jen aby jí nějaká cizí ženská viděla. A jak strašně rozumuje, co malá umí a co dělá, jak spí atd… jako by jí porodila a starala se o ní 24 hodin denně, přitom tyhle informace má jen od manžela přes telefon. Třeba malá ze začátku trpěla na prdíky, ale jen trošku – pobrekla třeba, než se jí podařil prdík vytlačit, ale ona každému na potkání vyprávěla, jaká je malinká chudinka, že má strašný koliky a jak u toho hrozně trpí… A přitom to vůbec nebyla pravda.
Pořád jí říká MOJE zlato, MOJE malá, MOJE MOJE MOJE – vždyť je přeci NAŠE!!!!!!!!!!!!! Všech!!!!!!! U nikoho jiného mi to nevadí, když jí takhle nazve, ale u ní strašně, ale to už je asi následek toho bloku.
Když jdu s kočárkem a ona je poblíž a chce jí někomu ukázat, vezme mi kočár, a začne jí odkrývat – odhrne peřinku, stáhne čepičku a vůbec jí nevadí, že malá spí a že je venku zima – tehdy bylo 12°C. Vypráví, jak malá dělá to a ono, ale přitom to vše ví jen z vyprávění od nás, ale vypráví to stylem, jako by to bylo její dítě a objevila tyhle pokroky ona. Chápu, má z toho radost… ale tyhle věci jí učíme my = rodiče, ne ona! A pokud by se někdo mohl chlubit jejími pokroky – neměli bychom to být my? Já jsem ale pouze „doprovod“. Připadá mi, že jsem byla dobrá jen na to, píchat do sebe injekce a pak malou odnosit a porodit. Teď jsem splnila svou „práci“, tak už jsem jen opodál, a nestojím za to, aby se na cokoliv zeptala, vždyť jsem jen její matka, ne? Ona vždy toužila po holčičce a její syn je jedináček…to si to teď kompenzuje? Ona už má své „mateřství“ za sebou, tak ať dovolí teď tohle prožívat nám!!! Ona její matka nikdy nebude!!!
Nebo dám kočárek na zahradu na nějaké místo – do stínu. Malá spí. Za chvíli se ohlédnu a tchýně bere kočárek a jede pryč, zakřičím na ní „kam jedeš!“ a ona nic, jen že chtěla jen tam a tam, tak jí slušně odpovím, že by se mohla zeptat, abych věděla, kde malá je. Ale nezájem, sotva se otočím znovu, kočárek na svém místě nestojí a je bůh ví kde… opět bez zeptání a bez dovolení!!! I když jsem před tím na ní kvůli tomu vyjela. Ale jak říkám, je jí to jedno, mě prostě nerespektuje!
Další věc: její pozdní příchody. Ohlásí svou návštěvu např. na 19:00. Přijede nejdřív ve 20:00 nebo ještě později. Neomluví se, nenapíše sms nebo nezavolá. Hlavně že volá pořád blbosti, ale takhle zásadní věc ne. Dřív jsem to nějak skousla, pak když už mě to začalo hodně štvát, tak jsem řekla pár poznámek, o tom, že se asi nikdy nestane, že by přijela včas. Jenže na to můj manžel řekl, že co mi na tom vadí??? Že jsme stejně doma! Je tohle normální? Já bych se styděla někam takhle dorazit a oporu v tomhle u manžela nemám, jemu to přijde normální a mě jen řekne, co pořád mám, a pohádáme se. Když se narodila malá – celý den je kolotoč kolem ní, to je samozřejmé. Manžel se vrací z práce kolem 18:00 – vždy se strašně těším, až přijede, protože je to pak jen pár hodin, co jsme všichni tři pohromadě, a on si může užít malé, než jde spinkat, prostě rodinná idylka. A teď do toho se ohlásí ona, že přijede kolem 18:00, aby viděla malou, ale samozřejmě dorazí až 19:15. Opět bez omluvy, bez toho aniž by dala vědět, že se zdrží a jestli už pak nemáme jiný plán atd, ne je jí to fuk… Jednou večer – to už bylo 22:00 seděla, já už byla hotová, uzívaná a nevyspalá a tchán pořád, tak pojď už pojedeme, ať se mohou mladí jít vypsat a ona? Seděla dál, jako že se nic neděje::: Tchán, když jede s ní, se hned ve dveřích omlouvá za zpoždění, za které ale nemůže samozřejmě on . A když chce tchán přijet na návštěvu sám, zavolá, zeptá se jestli může a hlavně vždycky přijede včas,a pokud se jen 10 minut zdrží, zavolá, jestli se mi to ještě hodí a jestli mi nějak nezasáhne do programu.
Návštěvy u tchýně. Nějak se časem zavedlo, že jeden den o víkendu jezdíme tam, jenže není to obvyklá návštěva třeba na 3 hodiny, ale na celý den. Bohužel. Dříve mi to nevadilo a byla jsem ráda, že se někam jede atd… jenže co je malá, tak se u ní vůbec necítím dobře, jsem strašně napjatá, nervózní, bojím se kdy si zase malou vezme bez dovolení, nebo jí bude makat do kočárku a tím jí budit atd… Jednou jsme k nim jeli, ale ona nebyla doma a byl to tak strašně pohodový den. Tchán hlídal malou v kočárku, střídali jsme se u ní, povídali si a celý den tak strašně utekl, ale hrozně jsme si ho užili. Bylo to v klidu, bez stresu, bez napětí.
Jsem tedy divná já? Celou dobu jsem se všechno snažila přehlížet a nic si z toho nedělat. Hlavně nechci žádné rodinné rozbroje, ale je to čím dál tím horší. Blok ve mně roste a připadám si na všechno strašně sama, protože manžel v tomhle na mé straně není. Kolikrát se mu svěřím, co cítím, jak mi je,co mě trápí atd…protože komu jinému bych měla říkat všechny tyhle věci, než jemu a čekala bych, že mě aspoň trošku pochopí a pomůže mi se z toho dostat, abych věděla, že mám u něj zastání. Ale on mi kolikrát řekne, abych si našla pomoc u psychologa, že nejsem normální. Další den je zase na mé straně, s tím že mě chápe a že neví co bychom měli dělat,ale že s mámou promluví. Za týden je to zase od začátku, opět se zhádáme a já opakuju vše od začátku, on zase řekne ok, já to mámě řeknu, ale za 14 dní je to zase zpět, já jsem ta špatná, co nechce malou půjčovat tchýni. Ale jak říkám, nemám problém nechat malou pochovat kýmkoliv, jen tchýně si u mě důvěru nezískala a jen se to zhoršuje a blok roste, že mě pak vytočí i sebemenší maličkost. Snažím se na vše koukat s nadhledem a objektivně, ale nejde to. Už jen když tohle píšu, jsem tak naštvaná a vynervovaná. Kolikrát, když vím, že má přijet, tak si stokrát představuju, že malou prostě vezmu a dám jí jí pochovat. Připravuju se na to psychicky a říkám si, vždyť je to její babička, bude ráda atd…. ale jakmile se tchýně objeví ,už ztuhnu a je cítit ve vzduchu strašný napětí a nervozita a jakmile se přiblíží k malé, když je v postýlce nebo v kočárku, tak jsem před infarktem. Pozoruju jí, jestli na ní nesahá když malá spí, jestli jí neodkrývá atd…. prostě jí nevěřím, a když i představím, že by jí někdy hlídala, mam k z toho mrtvici už teď. Dá se z toho nějak dostat? Setkali jste se s něčím takovým?
Děkuji a omlouvám se za takovou délku
Tak možná ten psycholog by byl nejlepší, je nestranný a určitě poradí nějaké triky a tipy.
Měla bys jet na návštěvu ke svým rodičům a chvilku tam zůstat, evidentně to potřebuješ jako sůl a tvoji rodiče budou taky šťastní.
Zakladatelko, jako by jsi mi mluvila z duše. Zažívám přesně to samé, připadám si už jak úplnej magor -odstěhovala jsem se za manželem, do městečka kde lišky dávaj dobrou noc, nikoho tu nemám, rodiče daleko, jen tchánovci v našem městečku -jupí. Tchýně se chová jako by jsme všichni byli její děti, já manžel především naše Týnka, neustále rady co smím, nesmím, co musím. Nula respekt, manžel se jí zastává a když se doma čílím, řekne mi max. že si ničim zdraví a že ji moc řešim. Když mi dojdou nervy a utnu veškerý návštěvy a ,,hlídání " jde na mě přes manžela, jde za ním že ji chce mít častěji, on mi doma domlouvá, že to pro mě bude lepší, jak si odpočinu...leda zešílím než si odpočinu. Pak ji i řeknu co mi vadí, tak max. 14dní ,,seká latinu" já jí teda malou půjčim a pak jede celé kolo nanovo. Nejsi v tom sama a nezbývá než si opravdu stát za svým, neustupovat a styky co nejvíc omezit. Vím že někdy je to těžký a spíš to vypadá jako marný boj, protože tyhle bestie mají milion argumentů a když ne ty tak citové vydírání -když mě posledně vytočila -dala malé jiné mlíčko než dávám já- řekla jsem jí že než ji přejdou prdíky nebudu jí k ní vozit ,,na hlídání" ta scéna jakou stropila! Skoro se rozbrečela, ,,ne ne ne neberte mi malou" JO možná až bude 2. dítě zasměju se tomu, možná, ale zatím z ní absolutně šílim, ano je to už afekt a alergie. Je ale důležitý si uvědomit, že ONA=TCHÝNĚ je ten cvok, kterej se upnul k vnoučeti, ale zachovat v těchto situacích chladnou hlavu...no to je umění.
No anebo je tu druhá verze, že ta bestie, ONA=TCHÝNĚ není cvok, ale máma tvého přítele, a babička vašeho dítěte. A ty rady pouštět jedním uchem tam a druhým ven. Nebo spíš - jsou to rady stylem musíš ho nosit takto, protože my jsme to dělaly, anebo je to - já jsem nosila takto. Názor může mít každý jiný, a má na to právo a nemusí být žádná bestie.
Jednou budeš taky tchyně, a možná ještě horší, vzhledem k tomu, jak strašně neochotné jste třeba v tom nechat dítě na chvíli na starosti někomu jinému - přece jsem nerodila dítě pro tu babu, ale pro sebe, že! Dítě nepatří nikomu, není to věc, patří jenom samo sobě. odpovědní jsou za ně oba rodiče a to si piš, že ty babičky by je neotrávily.
Já bych nebyla na vodnik28 tak přísná. 🙂 Prostě je to maminka, co má první dítě, tak je zkrátka možná až přehnaně úzkostlivá a nervózní...Myslíte, že tchyně tomu pomůže tím, že bude dělat plačtivé scény? Jako starší ženská a zkušená matka by už měla mít nějaký nadhled a mávnout nad lecčím rukou, nechat snachu, ať si poradí a vyčkávat, zda třeba přijde pro radu sama...Označovat tchyni za bestii mi nicméně připadá v tomto případě značně přehnané. Na druhou stranu, tchyně často argumentují větami "vždyť my ji/ho přece neotrávíme" a "to za našich časů se dělalo normálně a žijem", nicméně vážně je TAK STRAŠNĚ TĚŽKÉ se prostě řídit tím, co si přejí rodiče dítěte? Fakt je nutné provokovat tím, že když maminka nebo taťka něco zakážou nebo si nepřejí, tak babička just udělá pravý opak? To mi tedy taky nepřipadá jako úplně dospělé a vyzrálé chování...
"Dítě nepatří nikomu, není to věc, patří jenom samo sobě" S tím lze souhlasit, samozřejmě, že dítě není věc a je nechutné pokud se dítě stane nástrojem vyřizování si účtů, ať už mezi rodiči, nebo třeba mezi snachou a tchyní. Ale! Za dítě jsou primárně odpovědní rodiče, a to i před zákonem. Oni by tedy měli mít v otázkách výchovy, výživy a péče o dítě poslední slovo a babičky a dědečkové by jim neměli jejich výchovu sabotovat...taky proč by to dělali, pokud jsou normální, že. 😉
@carmilla Máš pravdu, ale pořád je tu to ALE. My tu těžko posoudíme, nakolik bylo to porušení zákazů podstatné. A musíš přiznat, že některé ty maminky jsou skutečně úzkostlivé až přehnaně. Takže věta - hele taky to naše děti měly a jsou tu může být snahou o uklidnění. Možná vás to zlobí, tedy určitě vás to zlobí, to je jasné, ale co vím, tak spousta matek takto řeší hlavně to první dítě - a to bohužel bývá i to první vnouče, na které ta babča čeká jako na zázrak. U těch dalších už je to klidnější - matka sleví ze svých názorů typu dudlík nikdy na - udělám cokoliv, aby aspon chvilku bylo ticho - a babička už má dvě a je starší a už víc hledá klid.
Jinak uznávám, že rodiče odpovídají za dítě, a oni hlavně mají to slovo co se týče výchovy. A jsou- li obě strany rozumné, vždycky se domluví.
@anelamates ja myslím, že je úplne jedno, ako podstatné bolo porušenie zákazu. Babičke kontakt s vnúčaťom nikto neberie, ale pokyny rodičov by mala rešpektovať bez ohľadu na to, čo si o nich myslí a na koľko jej pripadajú malicherné. Keď matka povie, dudlík nie, tak ten dudlík proste nechce i keby si babička sto krát myslela, že jej deti ho mali tiež a prežili to.
Možete si blahosklonne myslieť niečo o úzkostlivých matkách, o tom, že pri druhom ju tieto názory prejdú a podobne, možete sa o tom s matkou pobaviť v priateľskej atmosfére a podiskutovať o výhodách či nevýhodách toho alebo onoho - ale keď nebudete rešpektovať jej priania či zákazy, tak si koledujete o konflitk, bez ohľadu na to, ako dobre to myslíte a či je to prvé alebo piate vnúča.
Pravidlá určujú rodičia. Babička o nich može s rodičmi diskutovať, ale nemala bych ich obchádzať mysliac si svoje.
To ano. Já se zeptám, a když nesouhlasím, vysvětlím důvody a domlouváme se. No a že naše vnoučata jsou od sebe cca rok a půl, tak tam dudlík nastoupil. Pokud je něco zakázané, snažím se vyhovět. A ke sladkostem se přiznám.
Blahosklonně - není lépe napsat - z pohledu starší? Myslíš, že je to blahosklonnost? ba ne, to je obyč zkušenost a asi žádná máma nepopře, že první dítě se řeší mnohem mnohem víc.
@anelamates ale samozrejme, že tí starší, čo si už niečo prežili, to vidia inak - ale prečo to tej mladej matke brať? Ona si tým tiež musí prejsť a musí to prežiť na vlastnej koži.
Na druhej strane - to že ste to Vy nejak prežili, nejak si to zariadili a nejak to vyriešili neznamená, že je to jediná správna cesta. Prístupy sa menia, postoje sa menia, názory sa menia, čo bolo pred 10 rokmi nejak je dnes úplne inak. Možeme tieto prístupy spoločne prebrať, diskutovať o nich, porovnať výhody a nevýhody, ale konečne rozhodnutie je len a len na matke. To je to, čo majú babičky problém pochopiť.
A že sa prvé dieťa rieši viac? No samozrejme, pretože je prvé. Nevidím v tom žiaden problém ani dovod, aby babička zhadzovala rozhodnutia matky.
A co píšu jiného? Mně se prostě jenom nelíbí výraz blahosklonný - to zní hodně škaredě, já tomu říkám prostě nadhled. neřeším to tak prudce jako matka, řeším to už s nadhledem. Ale to není blahosklonnost.
@anelamates dobre, u vás je to možno nadľad, ale Vy nie ste jediná babička na svete, každá matka a každá babička je proste iná.
Vy svojej snache domlouváte s nadhľadom, moja matka sa na mňa pozrie, akože som úplne blbá a povie "Dúfam, že to nechceš urobiť tak a tak?". Žiadna diskusia. Žeby ona mala ako babička nadhľad? Nemyslím si.
Takže to proste nejde generalizovať, nie každá babička má nadhľad, niektoré proste majú pocit, že to tí mladí robia úplne blbo a že ničomu nerozumejú a tak si idú svoju lajnu proti nim. A o týchto typoch žien je táto diskusia.
@momomomomo Je asi potřeba víc komunikovat, co si s ní zajít někam na kafe, jen vy dvě a probrat to v klidu, říct si představy, aby to fungovalo. Jak už tu bylo zmíněno, máš na ni afekt a někdy podle mě řešíš zbytečnosti, které nejsou důležité, ale každá to vidíme jinak, to je jasné. Možná se i bojíš se projevit, je nutné si nastavit pravidla na začátku nebo budeš ustupovat už pořád, ona tě musí jako matku respektovat, ty vyhováváš. A manželovi bych řekla totéž, že by tě měl podporovat, že jste manželé a musíte být zajedno, takže by neměl tvoje přání zlehčovat, ale brát vážně. A je fakt, že až bude malá starší, víc oceníš pomoc, abys měla čas na sebe, na domácnost apod. Jakmile ji předáš na hlídání, tak prostě je dobré vypustit, co se bude dít. Pokud je tchyně zodpovědná aspoň natolik, že jí svěříš dítě a víš, že se mu nic nestane, tak se netrap, nikdo nebude dělat věco stejně jako ty.
Prostě co si sama neuděláš, nevykomunikuješ, nikdo za tebe neudělá, takže snaž se být milá, ona to určitě nemyslí zle a je fajn, že se o malou zajímá, ale zas nemá cenu, aby ses kvůli tchyni tak stresovala. Někdy je nutné být rázna a vyjádřit svoje přání.
Držím palce!
@mika251 Já jí nedomlouvám, my SE domlouváme, maximálně řeknu, my jsme to dělali tak a tak a ted se to dělá takhle, tak jo. Že nejsem jediná babička vím, ale ta vaše taky není jediná. Jsou prostě různé babky, takové i makové. A stejně jako chcete nadhled od nás, rády bychom ho i my od vás. Takže když dám vnukovi víc vody do vany a nechám ho tam ráchat dýl než snacha, ona se tomu zasměje a je. A když mi řekne udělej to tak, tak si myslím svoje a udělám to teda tak. Však ani ji ani mne to nezabije.
Je to nadšená babička, která ještě nepochopila, že to zvládneš i bez ní, chce ti pomáhat, protože pro ni jsi "dítě co má dítě" (až tvoje holčička bude mít miminko a ty budeš vidět jak "blbě" to dělá, protože ty víš, jak to dopadne, budeš jí taky radit a bude naštvaná)... Zkus ji v klidu říct, že si moc vážíš její pomoci, jejího zájmu, že jsi moc ráda, že malou tak miluje, ale že tě to dusí, že ty jsi máma a TY ROZHODUJEŠ o malý, kde bude spát, kdy kdo příjde, že jí ráda kočárek půjčíš, jen se stačí domluvit.. že denní telefonáty nestíháš, protože vaříš pečeš, uklízíš, staráš se, ať volá manželovi. Já to měla přesně takhle s mojí maměnkou, dala jsem jí kočárek s miminkem oblečeným zabaleným v plínce, zaminovačce... ona mi ji přivezla celou rozhalenou, Lotý vycukaná, neměla pocit bezpečí, nespala, chtěla se chlubit a ukazovat... když jsme přišli k našim, v podstatě mi jí dávala jen na kojení a jen proto, že nemohla kojit sama... jednou mi rupli nervy a řekla jsem jí, že prostě je to MOJE dítě a ona se k ní bude chovat, tak jak jí řeknu JÁ, BUDE RESPEKTOVAT MOJE PRAVIDLA a jestli se jí něco nelíbí, a´t si porodí svoje dítě... no asi 3 týdny se s námi nebavila chodila za manželem, proč jsem tak hysterická a kdy se jí jako příjdu omluvit, tak na ní koukal jako na blázna pochopila... teď je to tak, že tak nějak respektuje MOJE pravidla a moje věci (další scéna byla, když jí na půl roce kdy byla jen na mrkvi a dýni nacpala v 7 večer kuřetem v akci za 39,9 ,- celerem a rajčatama a zapila to čajem s medem)... Prostě je to TVOJE dítě a pokud se ti něco nelíbí braň miminko i sebe... vydobij si svoje místo... nenech se vmanipulovat nikam, jsi máma, která zná svoje dítě nejlíp, udělej klidně scénu, nebo se domluv s manželem ať to mamince vysvětlí, ona je nadšená babička a neuvědomuje si, že tě dusí... A teď Lotý jsou 2 roky má odbobí vzdoru, já přijala už tenkrát to, že když příjdeme j našim stará se se vším všudy máma... krmí, přebaluje, řeší si záchvaty vzteku já si lehnu na gauč a jen jí "komanduju" "řve ti dítě" ale většinu času jsem tam vždycky prospala... 🙂
@kate99 Hezky řečeno, je důležité naučit se být asertivní, i když většina dnešních maminek byla vychovávána spíš stylem držet hubu.
Ony ty tchyně stejně přijdou na to, že pokud nebudou dodržovat pravidla, tak bude omezený jejich kontakt s vnoučetem. Já tchyni ani mamku nevídám často, ale přijde mi, že tchyně mě mnohem víc respektuje, mamka to zkouší a myslí si, že v některých věcech přeháním. Ale není to nic hrozného, ozvu se. 🙂
@momomomomo Aha, čtu pokračování. Tak bych si s ní promluvila ještě jednou a rázně, že se po předchozí promluvě nic nezměnilo a pokud ani nezmění, tak se nebudete vídat vůbec a že by si měla uvědomit, co je přednější, zda kontakt s vnučkou nebo nějaká hrdost. Ty pomluvy, to je opravdu hnusné, to bych si nenechala líbit!
Diskuzi na tohle tema je hodne...
Necetla jsem ostatni prispevky tady u tebe, ale mela jsem a mam neco podobneho. Pritel nevidel, neslysel a ja trpela vsim moznym. Otevrena kritika, hadky, zadny respekt, zadne soukromi. Kdyz jsem byla pripravena s dcerkou odejit, pritel se probral. Zacala jsem chodit na psychoterapii a mohu jen doporucit. Naucila jsem se lepe komunikovat, resit veci, ale i jak si stat za svym bez afektu. Po dalsim roce dochazi konecne k drobnym zmenam i u pritele. Jeho nedotknutelna maminka uz neni tak nedotknutelna... Kazdopadne to res! A pokud uz jsi v takovemhle stavu, najdi odbornou pomoc, naucis se to srovnat v sobe a komunikovat to dal.
Drzim palce!!
No jsem rada ze take nejsem sama..moje tchyne sla dnem kdy se nam narodila dcera na nemocenskou a pak do predcasneho duchodu a podotykam ze bydlime v 1 dome.
A presne muj blok roste vuci ni cim dal vic..mam neustale pocit ze mi malou krade, ze se citi jako jeji matka, ze ona ji dava vice lasky nez ja, proste pro me horor..strasne jsme se na malou tesili a prijde mi, ze mi ji krade..hnusne slovo, ale muj silny pocit. NECHOVA se k ni jako babicka, ale jako dalsi matka..a ja trpim, taky nemam silu ji razne rict co mi vadi, protoze mne uz vadi vse co je s tchyni spojene..proste des a zacarovany kruh..
Četla jsem jen kousek diskuze a je to tu zase,tchyně jsou potvory,buď nakupují pořád a blbé věci,nebo naopak nic nekupují,moc se zajímají a nebo se vůbec nezajímají...ještěže mám dcery a s têmi se domluvím v pohodě.
@babanci 😀...já myslím, že je to celkem klasika, u nás to po porodu taky zaskřípalo - nejen s tchýní ale i s mou matkou...je asi těžké začít brát dceru nebo snachu jako někoho, kdo je najednou taky v roli rodiče - a je svéprávný a způsobilý se o dítě postarat (a často má navíc jiné pečuojící a výchovné metody). Myslím, že to co popisuje autorka je celkem typické - nemám z toho dojem, že by tchýně dělala naschvály (ani u nás to tak není), je to spíš o tom vzájemně si nastavit nějaké hranice. Občas je třeba to udělat na rovinu a bez servítek (slušně) a myslím, že v mnoha případech to pomůže...
@urtica Moje dcera je maminkou 8 týdnů, moc si to obě užíváme a myslím, že si vůbec nepřekážíme a kdyby měla připomínky k mému babičkovství, určitě by mi to v klidu řekla. Malou si beru často, jsem z ní úplně paf a mojí dceru to těší, určitě by jí mrzelo, kdybych se nezajímala. Nakupuji hodně, na všem se domlouváme a máme stejný vkus. Včera jsme byly spolu všechny tři celý den a byl to nejhezčí den za hodně dlouhou dobu. Osud nám nepřál, máme za sebou velkou bolest a proto si to dneska tak umíme užít, toho klidu a blbinky opravdu už neřešíme. Někdy musí člověk dostat ránu do vazu, aby přestal řešit věci, které ve skutečnosti problémem nejsou a radovat se z toho, co je.
@petka2705 Mám to naprosto stejné 😀 Tchýně odešla před porodem do důchodu a bydlí ve stejném paneláku o dvě patra výš. Mám na ní neskutečnou alergii a když jí vidím před barákem a mám možnost se jí vyhnout, radši se jí vyhnu. Zas tak na ní nadávat nemůžu, necítím, že by mi jí kradla nebo že by sem věčně lezla, to si nedovolí, ale jede si stále svoje zastaralý názory, nejvíc miluju "vy jste to taky měli a žijete", nerespektuje, minule manžel řekl, když chtěla dát malé křupku "NE" a ona přesto pokračovala, takže bylo halo. Jinak samozřejmě ví všechno nejlíp, moje mamka jde s dobou, zajímají jí, proč co ne a většinou mi i dá za pravdu, když se nad tím zamyslí, že je to vlastně logický, ale tchýně si jede svoje a i kdyby jí např. deset doktorů řeklo, že je chodítko špatný, tak ona si bude dělat po svým. Ať dělá, ale ne na mým dítěti.
@babanci Taky mám takovou super mamku 😉 Respektuje mě, ale my se hlavně na většině věcí shodnem a pokud má jiný názor, pobavíme se o tom, často mi dá i za pravdu, že když se nad tím zamyslí, tak to je vlastně logické. Nikdy by neudělala něco s čím nesouhlasím (nebavím se o prkotinách).
@marelu jj je to porad dokola, taky rika jak to bylo za ni, ale to mi nastesti nevnucuje.. Jen mi proste vadi, kdyz jakby malou prede mnou zachranuje.. Prebaluji ji a ona place jasne nevydrzi na zadech minutu ze.. A v tu ranu prijde tchyne a rekne - no neboj zlaticko ja si te hned vezmu_jako bych ji ublizovala..nebo ji oblekam mala u toho vriska je to male sidlo a tchyne mi ji malem vytrhne z ruk se slovy no pojd za mnou.. Ale to uz jsem na ni fakt bekla at mi ji nebere.. Proste nektere situace na bednu.. Jinak mi ji pohlida nerikam ze je nejhorsi na svete aleje fajn to nekomu rict 🙂 myslim ze jsou urcite meze ktere nektere tchyne proste neuznavaji...
@babanci Jo, je to super 🙂 Mamča třeba říká, že by do téhle doby snad dítě ani nechtěla, že je to všechno věda (jídlo např.) a to jsem vcelku zlatý střed, ale pobavíme se o tom, sama to i teď vidí, ale tchýně? Ta si pořád jede svoje, nedokáže pochopit, že např. Pribiňáček není to, co býval před 30 lety, že je do roku nevhodný atd. a i když mám takové věci od doktora, ne z diskuzí maminek (to si přeberu každou věc po svém), tak si stejně mele svoje a nevěří. Tak budiž, ať si má svůj názor, hlavně, ať respektuje, že ho dávat nemá.
@petka2705 Naprosto s tím souhlasím a když se nad tím zamyslím z druhé strany, což mi moc nejde, tak to možná my maminky přeháníme, trpíme pocity, že nám to dítě berou atd., já teda s tou svojí alergií nějak neumím bojovat. Teď jsme se potkaly v krámě, malá se vztekala v kočárku a poslouchala jsem, jak jí bolí zuby, to jsem jí vyvrátila, tak jak jí bolí bříško atd. Já jsem její máma a vím nejlíp, co jí je, prostě se mi v kočárku vzteká a chce ven no, jenže jí nebudu po každým vztekání vyndavat a nosit v ruce, už to ani není v mých silách.
@babanci Tak to máte super...na druhou stranu ale ta snaha prostě musí být z obou stran a problematické vztahy s matkou či tchýní dokáží život hodně znepříjemnit. Vy si třeba sdělíte své názory a je klid - to je paráda. Já vyslechnu názor, sdělím svůj - ale bohužel viz. @marelu - je to úplně k ničemu, protože druhá strana neustále a při každé příležitosti opakuje to své - přestože jsem vysvětlila, proč to děláme, tak jak to děláme (třeba, že nám řekl doktor, že to tak máme dělat - v případě rehabilitačního cvičení). Pak už nezbývá než taktika jedním uchem tam a druhým ven, nekomentuju, nereaguju....
@marelu Ono je asi třeba rozlišovat, kdy jde o úmyslnou škodolibost a kdy prostě jen o střet dvou odlišných osobností a generací. To s tím pocitem, že mi tchýně malou bere mám občas taky,ale tam bych řekla, že je to opravdu nějaký můj zesílený mateřský pud plus to, že jí zemřel manžel a zůstala sama relativně daleko od zbytku rodiny - tak se vnučku hodně fixuje. Nevidím v tom zlý úmysl, spíš kombinace mojí žárlivosti a její závislosti...začátky byly taky trochu krušné, protože já nejistá prvomatka a ona měla rovněž tendenci přebírat mateřskou roli. Na jednu stranu se mi snažila pomáhat co to šlo, což oceňuju - na druhou stranu ale - když byly asi malé asi dva měsíce a měla(dcerka) jeden ze svých "dnů" (koliky...noční křik), vyběhla za mnou z pokoje a pustila se do mě s tím, že malá určitě nastydla, protože jsem ji špatně oblíkla 🙂. U všech činností (přebalování doprovázené hysterickým jekotem naší dcerky) mi neustále asistovala...apod. - nedalo se nic dělat, musela jsem jít do konfrontace (částečně to musel usměrnit i manžel). Od té doby bych řekla, že relativně pohoda. Ale teda dotazům, kdy už malá dostane Pribiňáka čelím neustále - to mě pobavilo 😀.
@momomomomo Jak já ti děvče rozumím. Já to nemám tak strašné ,ale spousta věcí, co tu píšeš, také tak cítím. Nevím sama, jestli ti radím dobře, ale já to v sobě dusila a pak zasáhla. Víš, těžké máš v tom, že nemáš oporu v svého muže. Já třeba taky řekla tchyni, ať mu nedává svůj oběd, protože zkrátka má ten ode mě, ne, kouká na mě a provokativně mu dá ten svůj,zabila bych normálně z tohle. Ignorace a to veliká jako. Přitom z tý její čočky, co mu dala, měl velký bolení bříška. Taky mám ten dojem, že moje tchyně nerespektuje určité věci, co chci. Třeba jí řekneme s manželem, že je ještě malý na to, aby si ho vzala s tchanem pryč bez nás na výlet a to jsme jí říkali s mužem několikrát a co ona? Dělá naschvály tím, že dělá, že to neslyšela a ptá se pořád a my pořád dokola, že ne a ne, je to vyčerpávající. Chápu tvůj blok, snažila bych se tchyni pozvat někam na kafe a promluvit s ní o tom. Ono totiž chlapy nemají rádi, když řeší spory a oni musí být ti rozhodčí a když ani on to nevyřešil, tak to zkus vyřešit i ty, nebo když tu píšeš, že je tchán dobrý, tak to probrat i sním o samotě s tchyní? Zkus to po dobrém. Docela tě chápu i že se ti stýská po rodičích a nechápu, proč to tvůj muž nechápe, když ty svoje vidí tak často. Promiň, že se tě asi dotknu, nerada, ale to je od něj sobecké. Ať si zkusí bez máti a táty být měsíc, taky by mu bylo smutno a připomněla bych mu otázku, proč se neodstěhoval on do tvého města a žádala bych vysvětlení, ale zřejmě odpověd znáš už sama, ale měla bys jí chtít znát od něho. Já to mám právě naopak, mamku mám 2km od sebe a tchyně 30km, ale přesto se vidíme tak 1x do týdne, někdy 1x za 14dní. Jedno je ale jasné, ty seš matka, né ona, musíš si říct svůj názor rázně, protože to nikdo jiný za tebe neudělá a ani manžel. Držím ti palce 🙂