Vztah s tchýní po porodu malé
Ahoj maminky. Tímto bych prosila o radu nebo jen o váš názor. Z celé situace jsem už zoufalá a chci jí nějak řešit. Jedná se o následující:
S manželem bydlíme ve stejném městě jako tchýně, ale přes 100 km od mých rodičů a celé rodiny, což je častý důvod našich hádek, protože stačí, když si jen „obecně“postesknu, že se mi po nich stýská, a manžel hned soptí, proč se mi po nich stýská, že s ním nejsem spokojená nebo co? Snažím se tedy už o tom nahlas nemluvit, aby byl klid. Když jsme spolu ještě jen chodili, tak mi totiž občas řekl, že když se mi po nich stýská, že se můžeme rozejít a já se můžu odstěhovat zpět za nima… Je to tedy můj problém a nemám to nahlas říkat? Nebo na tom není nic špatného, když s mou rodinou krásně vycházím a prostě mi tady chybí – to přece nijak nesouvisí s tím, jestli jsem s manželem spokojená nebo ne. On když má matku za rohem, tak asi těžko ví, jaký to je…. Nehledě na to že je to chlap, a ženská to bere trošku jinak…
Mimo toho, je vše ok a manžel je zlato. Jezdili jsme na dovolené, výlety a až na pár maličkostí je vše v pořádku. Jeho mamča byla taky skvělá, chodili jsme spolu na kávu, do divadla, na nákupy atd. Vše bylo super, stejně tak tchán i zbytek rodiny manžela.
Pak jsme se vzali a já se definitivně přestěhovala za manželem – existuje snad jiný důkaz o tom, že s ním chci být? Já když jsem řekla, proč se nepřestěhuje on za mnou – nevěděl co na to říct a vlastěn dodnes nevím proč, o tom se nechtěl bavit. Po svatbě jsme se rozhodli pro miminko, ale protože to nešlo, máme po dlouhé době mimi z IVF, na které se všichni těšili, ale nejvíc samozřejmě my s manželem. Těhotenství uteklo, vztahy v rodině byly super až do doby, kdy se malá narodila. Jsou to skoro 3 měsíce.
Malinkou s manželem oba milujeme a všichni okolo také, ale mé vztahy k tchýni se po porodu dost změnili, ale já nevím, čím to je. Vztah já a ona – jen my dvě, je v pohodě, ale vztah já – ona a malá = hrůza.
Začalo to tím, když jsem byla těhotná – telefon každý den s otázkou „jak mi je“. Ze začátku mě to těšilo, ale po třech měsících to už dost obtěžovalo, nejsem telefonní typ a tohle bylo pořád dokola. S mojí mamčou, která je tak daleko si voláme tak 2-3 do týdne a na denní hovory od tchýně jsem prostě nebyla zvyklá, ale nechtěla jsem dělat dusno, tak jsem to poslušně překousla a dusila to v sobě.
Když jsem porodila, tchýně mi 5krát denně opakovala, že si vezme dovolenou a pomůže mi – byla to moc hezká nabídka, že mi chce pomoci, ale když už to říkala tolikrát, že mi připadlo, že se až vnucuje, tak se ve mně něco zlomilo a zprotivila se mi to. Jinak volání neustalo - pořád volá, nyní s otázkou, jak se má malá. Vím, že se zajímá, ale jeden nebo dva telefony týdně, by opravdu stačili. Nehledě na to, že když běhám kolem malé, tak se hovoru kolikrát ani nevšimnu, nebo mám ztlumený zvuk, nebo nezavolám pak zpět a když manžel přijde z práce, řekne mi, že mu volala jeho máma, že se mi nemohla dovolat.
Když byla malá v postýlce, ona k ní přišla a začala jí nutit dudlík, trochu i násilím, ale malá ho nechtěla.Viděla to, ale stejně jí ho pořád nutila. Teprve, když začala pobrekávat a házet hlavičkou, jí ho nutit přestala!!!!
Další věc – šli jsme ven a ona chtěla vozit kočárek – nezeptala se mě, jestli může, prostě se bez dovolení chopila kočárku s větou „já si jí vezmu“ a šla. Já za ní pokračovala jako „ocas“. Největší vztek jsem měla, když malá chtěla v kočárku zabrat, ale tchýně je silnější postavy a špatně chodí a používala kočárek jako svou oporu a ta přední kolečka na kočárku, byla každou chvilku ve vzduchu a pak se zase dotkla chodníku. Potom na chodník několikrát dopadla s takovým bouchnutím, že se malá probrala s usínání a pak pobrekávala, protože nemohla zabrat.
Do kočáru taky pořád sahá, a to malou ruší. Když usíná, tak na ní zásadně nešahám, aby mohla zabrat a koukám na ní z dálky, aby mě neviděla a neprobrala se, že vidí mou přítomnost. Když pobrekává, necháváme jí s manželem v klidu a hned za ní neletíme, aby si nezvykala. Ale tchýně když je u nás, pořád stojí u postýlky a sotva malá trošku pootevře ze spaní oči, už na ní mluví, nebo na ní šahá, upravuje vše kolem atd…. Takže je zase vzhůru opět brečí, protože nevím jak zabrat.
Tím vším si opravdu nezískala mojí důvěru, abych jí malou půjčovala. V její přítomnosti jsem vždy jako na trní. Snažím se to přecházet, jenže s každým týdnem je to horší a horší a už mám v sobě takový blok, že nevím, co s ním mám dělat, a jsem z toho tak na nervy, že mi kolikrát tečou slzy a je mi do pláče a nejde to vůbec zastavit, i když se snažím. Přecházet to také nechci do nekonečna, nebo za chvíli skončím u psychiatra.
Přikládala jsem to všechno hormonům po porodu, ale i po šestinedělí to trvalo, trvalo to i ve dvou měsících a je to čím dál tím horší.
Ona mě hlavně nerespektuje vůbec jako matku. Nikdy se mě nezeptala, ani teď se nezeptá, jestli si může malou vzít a pochovat. Jako bych neexistovala. Myslím si, že za větu „prosím“, nebo „mohla bych“(si jí pochovat) by jí pusa neupadla. Ale ona jde, malou si bez dovolení vytáhne z postýlky a až když je malá ve vzduchu jen prohodí „já si jí vezmu“. Je to takový tón, za kterým se ukrývá: hele, je mi úplně fuk, co ty si myslíš, ale já si jí prostě beru a tebe se neptám, je mi úplně fuk, co si o tom myslíš, zkrátka teď si jí beru a šmitec!!!! Od té doby jsem ve stresu, když přijede na návštěvu, nebo mi jedeme tam, a mam hrůzu, aby si malou nechtěla pochovat!!!!!!!!!!!!!! Hlavně tímto způsobem. Kdyby jen přišla a řekla, „prosím, mohla bych si jí pochovat?“ tak už jen tón a způsob, jak to řekne, udělá hodně!
Nevadí mi, když malou chová kdokoliv, kdo mě ale respektuje a zeptá se mě, jestli si malou může pochovat. Jen ona, když se k ní přiblíží, mám hrozný sklon k tomu malou před ní bránit, protože je to dítě mé a mého manžela a my jsme její rodiče a to musí ona respektovat a nedělat si co chce! I když to třeba myslí dobře.
Pořád by jí někomu ukazovala, ale mě se nezeptá, jestli může – zní to: „já jsem slíbila jí ukázat tomu a tomu.“ Proč se prostě nezeptá, hele slíbila jsem jí ukázat tomu a tomu, tak si společně uděláme procházku a stavíme se u nich a ukážeme společně – ale to prostě ne. Hlavně jí ukazuje i cizím lidem – třeba prodavačce v krámě!!!! Odhrne z kočárku vše, co tam je, jen aby jí nějaká cizí ženská viděla. A jak strašně rozumuje, co malá umí a co dělá, jak spí atd… jako by jí porodila a starala se o ní 24 hodin denně, přitom tyhle informace má jen od manžela přes telefon. Třeba malá ze začátku trpěla na prdíky, ale jen trošku – pobrekla třeba, než se jí podařil prdík vytlačit, ale ona každému na potkání vyprávěla, jaká je malinká chudinka, že má strašný koliky a jak u toho hrozně trpí… A přitom to vůbec nebyla pravda.
Pořád jí říká MOJE zlato, MOJE malá, MOJE MOJE MOJE – vždyť je přeci NAŠE!!!!!!!!!!!!! Všech!!!!!!! U nikoho jiného mi to nevadí, když jí takhle nazve, ale u ní strašně, ale to už je asi následek toho bloku.
Když jdu s kočárkem a ona je poblíž a chce jí někomu ukázat, vezme mi kočár, a začne jí odkrývat – odhrne peřinku, stáhne čepičku a vůbec jí nevadí, že malá spí a že je venku zima – tehdy bylo 12°C. Vypráví, jak malá dělá to a ono, ale přitom to vše ví jen z vyprávění od nás, ale vypráví to stylem, jako by to bylo její dítě a objevila tyhle pokroky ona. Chápu, má z toho radost… ale tyhle věci jí učíme my = rodiče, ne ona! A pokud by se někdo mohl chlubit jejími pokroky – neměli bychom to být my? Já jsem ale pouze „doprovod“. Připadá mi, že jsem byla dobrá jen na to, píchat do sebe injekce a pak malou odnosit a porodit. Teď jsem splnila svou „práci“, tak už jsem jen opodál, a nestojím za to, aby se na cokoliv zeptala, vždyť jsem jen její matka, ne? Ona vždy toužila po holčičce a její syn je jedináček…to si to teď kompenzuje? Ona už má své „mateřství“ za sebou, tak ať dovolí teď tohle prožívat nám!!! Ona její matka nikdy nebude!!!
Nebo dám kočárek na zahradu na nějaké místo – do stínu. Malá spí. Za chvíli se ohlédnu a tchýně bere kočárek a jede pryč, zakřičím na ní „kam jedeš!“ a ona nic, jen že chtěla jen tam a tam, tak jí slušně odpovím, že by se mohla zeptat, abych věděla, kde malá je. Ale nezájem, sotva se otočím znovu, kočárek na svém místě nestojí a je bůh ví kde… opět bez zeptání a bez dovolení!!! I když jsem před tím na ní kvůli tomu vyjela. Ale jak říkám, je jí to jedno, mě prostě nerespektuje!
Další věc: její pozdní příchody. Ohlásí svou návštěvu např. na 19:00. Přijede nejdřív ve 20:00 nebo ještě později. Neomluví se, nenapíše sms nebo nezavolá. Hlavně že volá pořád blbosti, ale takhle zásadní věc ne. Dřív jsem to nějak skousla, pak když už mě to začalo hodně štvát, tak jsem řekla pár poznámek, o tom, že se asi nikdy nestane, že by přijela včas. Jenže na to můj manžel řekl, že co mi na tom vadí??? Že jsme stejně doma! Je tohle normální? Já bych se styděla někam takhle dorazit a oporu v tomhle u manžela nemám, jemu to přijde normální a mě jen řekne, co pořád mám, a pohádáme se. Když se narodila malá – celý den je kolotoč kolem ní, to je samozřejmé. Manžel se vrací z práce kolem 18:00 – vždy se strašně těším, až přijede, protože je to pak jen pár hodin, co jsme všichni tři pohromadě, a on si může užít malé, než jde spinkat, prostě rodinná idylka. A teď do toho se ohlásí ona, že přijede kolem 18:00, aby viděla malou, ale samozřejmě dorazí až 19:15. Opět bez omluvy, bez toho aniž by dala vědět, že se zdrží a jestli už pak nemáme jiný plán atd, ne je jí to fuk… Jednou večer – to už bylo 22:00 seděla, já už byla hotová, uzívaná a nevyspalá a tchán pořád, tak pojď už pojedeme, ať se mohou mladí jít vypsat a ona? Seděla dál, jako že se nic neděje::: Tchán, když jede s ní, se hned ve dveřích omlouvá za zpoždění, za které ale nemůže samozřejmě on . A když chce tchán přijet na návštěvu sám, zavolá, zeptá se jestli může a hlavně vždycky přijede včas,a pokud se jen 10 minut zdrží, zavolá, jestli se mi to ještě hodí a jestli mi nějak nezasáhne do programu.
Návštěvy u tchýně. Nějak se časem zavedlo, že jeden den o víkendu jezdíme tam, jenže není to obvyklá návštěva třeba na 3 hodiny, ale na celý den. Bohužel. Dříve mi to nevadilo a byla jsem ráda, že se někam jede atd… jenže co je malá, tak se u ní vůbec necítím dobře, jsem strašně napjatá, nervózní, bojím se kdy si zase malou vezme bez dovolení, nebo jí bude makat do kočárku a tím jí budit atd… Jednou jsme k nim jeli, ale ona nebyla doma a byl to tak strašně pohodový den. Tchán hlídal malou v kočárku, střídali jsme se u ní, povídali si a celý den tak strašně utekl, ale hrozně jsme si ho užili. Bylo to v klidu, bez stresu, bez napětí.
Jsem tedy divná já? Celou dobu jsem se všechno snažila přehlížet a nic si z toho nedělat. Hlavně nechci žádné rodinné rozbroje, ale je to čím dál tím horší. Blok ve mně roste a připadám si na všechno strašně sama, protože manžel v tomhle na mé straně není. Kolikrát se mu svěřím, co cítím, jak mi je,co mě trápí atd…protože komu jinému bych měla říkat všechny tyhle věci, než jemu a čekala bych, že mě aspoň trošku pochopí a pomůže mi se z toho dostat, abych věděla, že mám u něj zastání. Ale on mi kolikrát řekne, abych si našla pomoc u psychologa, že nejsem normální. Další den je zase na mé straně, s tím že mě chápe a že neví co bychom měli dělat,ale že s mámou promluví. Za týden je to zase od začátku, opět se zhádáme a já opakuju vše od začátku, on zase řekne ok, já to mámě řeknu, ale za 14 dní je to zase zpět, já jsem ta špatná, co nechce malou půjčovat tchýni. Ale jak říkám, nemám problém nechat malou pochovat kýmkoliv, jen tchýně si u mě důvěru nezískala a jen se to zhoršuje a blok roste, že mě pak vytočí i sebemenší maličkost. Snažím se na vše koukat s nadhledem a objektivně, ale nejde to. Už jen když tohle píšu, jsem tak naštvaná a vynervovaná. Kolikrát, když vím, že má přijet, tak si stokrát představuju, že malou prostě vezmu a dám jí jí pochovat. Připravuju se na to psychicky a říkám si, vždyť je to její babička, bude ráda atd…. ale jakmile se tchýně objeví ,už ztuhnu a je cítit ve vzduchu strašný napětí a nervozita a jakmile se přiblíží k malé, když je v postýlce nebo v kočárku, tak jsem před infarktem. Pozoruju jí, jestli na ní nesahá když malá spí, jestli jí neodkrývá atd…. prostě jí nevěřím, a když i představím, že by jí někdy hlídala, mam k z toho mrtvici už teď. Dá se z toho nějak dostat? Setkali jste se s něčím takovým?
Děkuji a omlouvám se za takovou délku
@marelu Chápu - skoro bych řekla, že manžel je větší problém než tchýně, on by měl být ten , kdo bude na Vaší straně, kdo se Vás zastane a podrží Vás. Na druhou stranu - pro chlapy bývá dost těžké a složité vymezit se vůči vlastní matce. Můj muž to udělal vlastně až poté, co jsem to udělala já sama. Myslím, že dostal strach, aby to nevygradovalo v něco většího (což opravdu hrozilo) 🙂. Zkoušela jste si to s ní vyříkat na rovinu?
S botama momentálně bojujem taky, dcerka má lehce opožděný vývoj a od rehabilitační dr. máme přísně nařízeno dát první botičky (jeden konkrétní typ) až v momentě, kdy bude dcera samostatně chodit.No a rodiče (moji) do mě neustále hustí , ať jí je už dám, přestože jsem jim to vysvětlovala xkrát... prostě - oni to tak dělali taky (že já i brácha máme totálně ploché nohy a já problémy s příčnou klenbou už neřeší...🙂 ).
@urtica To máte pravdu, zase na druhou stranu chápu, že má často názory jako ona (viz chodítko, že to přeháním), ale on se k tomu nevyjádří před ní, jen doma řekne, že většinou souhlasí s ní, že já to hrotím. Nemluvě o jídle, když mi cpala, abych jí do příkrmu přidala cukr a citronku, když to malý nejede, já jsem jí poděkovala, ale že se s tím neztotožňuju a cpala mi to asi ještě tak pětkrát. Za špatnou jsem byla zase já, že si neposlechnu radu zkušenějších a mám striktní ne. Díky bohu máme skvělýho pediatra a když pak některé věci slyší i od něj, tak je tomu víc nakloněn, dokonce mi připadá, že už na to začal možná pohlížet i z mé strany, každopádně teď jde s malou třeba na návštěvu sám, tak jsem toho ušetřena.
Máte pravdu, vyříkat by si to bylo nejlepší, ale já na to nějak nemám silný nervy, snažím se i u debat a k ničemu to nevede. Jako teď, když jsem jí vysvětlovala, že když já nebo manžel řekneme NE, tak je to prostě NE, přesto byla ukřivděná. A když jí řeknu, jak to bude vypadat až bude mít malá rozum z toho a já řeknu třeba na bonbon NE a ona jí ho přede mnou dá ... no zase nepochopila nic. Chápu, že babičky rozmazlují, ale nemůže přeci přímo před tím, kdo řekne NE, tomu dítěti beztak dát, povolit či cokoliv jiného.
To je zajímavý názor 🙂 Náš doktor říká, že co se postavila, měla by mít doma pevnou obuv a já se s tím moc neztotožňuji, doma je bosa, jinak máme ty attipasky, pevnou obuv bych jí chtěla koupit až bude vyloženě sama chodit v prostoru. ... Přesně tak, chápu, kdybyste to vyčetla někde v maminkovské debatě, že budou třeba prudit, ale když to řekne odborník?? Já nevím, proč i to pro ně nic neznamená.
@marelu S tchánovci sice zatím nemusím řešit diskuse na téma péče o dítě, ale mám zkušenost třeba s tím, kterak nám radili při koupi a rekonstrukci bytu...Bohužel někteří ze starší generace už nejsou v myšlení tak flexibilní a jsou pevně přesvědčení, že to, co platilo před dvaceti nebo třiceti lety, platí dodnes. Marno vysvětlovat, že dnes se např. změnila legislativa, že už se spoustu věcí dělá jinak a za jiné peníze...Je to jak pověstný hrách na stěnu. Nejvíc mě na tom mrzel ten jejich přezíravý postoj, sarkasmus a ironizování našeho názoru. Takovéto: "Ha ha ha, tak takhle se to teda nedělá, vy jste se zbláznili." "To vám nepůjde." "Kde žijete?" (V současnosti, na rozdíl od vás :D ) "Ale tomu vy nemůžete rozumět, vždyť s tím nemáte žádný zkušenosti, to MY, když jsme zařizovali barák..." (Ano, před 35 lety...) Někdy je prostě mezigenerační soužití doslova kolbiště. :D
@carmilla To máte pravdu, mají nás asi stále za hloupé děti. My teda, když zařizovali byt, tak to bylo ještě dobrý, krom toho, že tchýně nemohla rozdýchat, že budeme mít červenou ložnici 😀 (nakonec se jí líbila), ona to má doma příšerný, ale jak máme něco my mladý, tak se jí to většinou líbí, dokonce jsem nechtěla myčku a hučela do nás, ať jí pořídíme rovnou, za což jsem teď ráda. No v těch začátcích mě tak neštvala 🙂 Ale svatba ... nikdo po nich nic nechtěl, přesto jsem poslouchala kolik MUSÍM mít dortů, které sousedce MUSÍME dát oznámení (bydlíme ve stejném paneláku), nedokázala pochopit dnešní focení (nechtěla jsem lidi zdržovat, takže se fotilo po obřadu chvilku a pak po hostině, když už se každej zabavil, jsme se šli fotit). Člověk je občas v dobré víře do něčeho zasvětí, aby to teda nebylo, že jim nic neřekne a akorát si vždycky naběhne 😀 Třeba, když jsem jí v těhu říkala, co mě čeká za kontroly atd., tak se rozhořčovala, že se to dnes moc řeší a že to je ten internet a podobný ptákoviny, já si ty kontroly fakt nevymyslela, od toho jsou tu doktoři.
@marelu Je hezké vidět, že o tom přemýšlíš takto. A s tou alergií - možná by pomohlo si říkat - ona to nedělá naschvál, a navíc je to maminka mého muže. Neříkat tchyně, to slovo vyvolává v člověku jakousi averzi. A jinak - podívej hodně věcí je líp přejít - třeba to neboj, já tě hned vezmu. To nic neznamená, že by tím říkala že malou trápíš nebo tak. A to vztekání se v kočárku - když se takhle potkáte, tak těm řečem jednoduše předejdi a řekni - vždyt víš, jak ona se umí vztek, když je v kočáře - nechceš ji zatím venku povozit, at tu nehuláká? prostě dát jí pocit zásluhy a udělat jí radost, že je potřebná.
Ted si vybavuju, naše maminka, když už byla hodně stará a už nemohla fakt nic, tak pořád uplakávala, že už je na nic, že je nám na obtíž a nic na to nezabíralo. Ale stačilo jí dát třeba přebírat ponožky a byla štastná - i když tedy poskládala děravé i zdravé. Ale byla platná, ti starší lidé těžce nesou, když mají pocit, že jsou na obtíž. Takže strčit kočárek a pak pochválit a uvidíš, že to půjde. Myslím si, že spousta těch tchyní vážně není zlých, fakt ne. Jenom možná neobratných a snaživých až moc. Chtějí pomáhat, no, a dělají to možná trochu blbě. Tak jim taky něco odpustte.
@carmilla Jj, a stejné je to i s dětma...z toho plynou i ty Pribiňáky, které byly na trhu svého času jedinou potravinou svého druhu, posazování dětí na půl roce (ze kterého se dnes rehabilitační sestry i doktoři chytají za hlavu), chodítka, vysazování na nočník nejpozději na roce...brečící dítě je nutno nechat vyřvat, nebo si tím cvičí plíce, zděšený dotaz nad tím, že ještě v 10 měsících dítěte kojíte...atd., atd....
@marelu Tak na botičky řekni prostě ne - ale můžete koupit tyhle, to bych byla ráda. A na ten cukr- klidně bych kývla a řekla jo, já to zkusím třeba doma, ted to ještě nechám - a hotovo. Chce to snahu, ale dá se to. Jen se snažit nějak tu alergii nezvětšovat, třeba se bavit jen o neutrálních věcech.
@urtica A víte, co je legrační? Jak se to pořád točí kolem dokola - dřív to bylo děti balit, utahovat do peřinky, čepičku, chovat ,a spávat jak jim vyhovuje a kojit jak jim vyhovuje.Pak najednou nebalit, nechat volně, nechovat, nechat o samotě v klidu, kojit přesně po třech hodinách 10 minut a víc ani tuk.. A rup ty boty - dlaší generace a zase naopak. A když se narodily naše děti, tak to bylo neutahovat do peřiny, otužovat, nedávat čepičku, kojit přesně po třech hodinách 10 minut a víc ani tuk - že babanči? A když se narodily moje vnoučata, má neteř pediatra hlásala - prcci rychle stydnou, je jim nejlíp v peřině, potřebují teplo. A spávat jak jim vyhovuje a kojit jak jim vyhovuje atd. Takže na tyhle věci já se už dívát trochu s nadhledem, protože je klidně možné, že až budete vy babičkami, opět se všechno otočí a vy budete vyděšené z toho, jak hrůzně se ty vaše dcery a snachy chovají k vašim milovaným vnoučatům. Tak to prostě je - mateřství je staré jako lidstvo samo, ani vy ani my jsme ho nevymyslely, a stále se hledá ten nejlepší způsob. A každá generace se domnívá, že na rozdíl od těch starých už na to přišla.
@anelamates Máte pravdu, já se nad tím prostě nedokážu odprostit, i když si pořád vtloukám do hlavy, že je to matka mého muže, kterého miluju. Já prostě nesnáším, když mi někdo říká, co musím a vidí mi až do talíře, chci si žít svůj život a ne se někomu svěřovat a radit se. Jako třeba, když jsme chystali svatbu, nikdo po nich nic nechtěl, zařizovali jsme si sami, teda spíš já, a přesto jsem poslouchala, kolik MUSÍM mít dortů, že MUSÍM téhle sousedce přinést oznámení (bydlíme ve stejném paneláku), já nemusím nic. Občas jí člověk v dobré víře do něčeho zasvětil (jako např. v těhotenství do různých kontrol), no pak jsem za špatnou pomalu já, protože "takových kontrol, to za nás nebylo, to je tím, že všechno čtete na internetu" - ne opravdu nejsem doktor, abych si navymýšlela, které kontroly jsou třeba. Co se týče malé, bohužel jí věci odkývat nemohu, protože mám strach, že pak bude dělat to, co si nepřeji (rvát jí Pribiňákem, strkat do chodítka, dávat x let starý boty...). To jsem vlastně taky poslouchala, že MUSÍM dávat tři plenky kvůli kyčlím, což je s papírovou technicky nemožné, samozřejmě jsem měla pravdu já. Dám hodně na doktory, důvěřuji jim, ona však i kdyby jí to řeklo deset doktorů, tak si stále bude mlít svou. Mě dělá blbě už jen vlézt do dveří a škrobeně jí říct "dobrý den", jsme spolu s manželem přes 6 let, tchán mi po svatbě nabídl tykání, ona ne, ale přesto by se mnou ráda měla vztah matka-dcera, já ale o to nestojím. Pro mě je stres už i to, když mě pozve samotnou na oběd, když je manžel v práci, slušně poděkuju a s něčím odmítnu, přesto mě pozve ještě tak šestkrát. Nechci tam chodit sama, je mi to nepříjemné, nemám ráda návštěvy a už si s ní ani nemám o čem povídat, všechno ví nejlíp.
@anelamates Jo a i vzhledem k věku a její váze mi chodí s malou na procházky někam, kde nejsou lidi, mám strach, že se jí udělá špatně, občas se jí samotný udělalo a ona to prostě nepřipustí. Moje mamka je výrazně mladší a ve vedrech s malou nechodí nikam, kde by nebyli lidi.
A víš jak se na řeči kolem těch dortů a tak reaguje? Kývnu a tím to hasne. Anebo jednodušeji - nezlobte se, ale nemusím. My si nějak poradíme. Spíš bych potřebovala zjistit ---- a něco bych si vymyslela. No a doporučení lékařů no tak si povzdychla, no. Ale to je její právo. ber to tak, že ona má právo mít svůj názor. A pokud tě nezamkne, abys tam nešla, tak se nic neděje. Ty máš svůj a ona svůj.
S těmi plenami to neodsuzuj, to je moudrá rada. Pokud mělo tvé dítě potíže s kyčlemi, tak velmi. Ale pokud ne, tak klidně říci - tyhle jsou taky ortopedické a hotovo. Ale na oběd, proč by to nešlo? myslím si, že ona prostě cítí v tobě ten odpor a snaží se - to pozvání o tom svědčí. A když nechceš k nim, co ji pozvat třeba na kafíčko a dort na neutrální půdu? Cukrárnu nebo kavárnu. Tam i to riziko toho, že by třeba byla na tebe hrubá, je menší. Prostě dát jí najevo, že ji bereš taky jako babičku. To fakt není, že bys ji musela poslouchat, fakt ne. Jenom prostě - za sebe to říkám - snaž se ji trošku víc chápat. Jednou taky budeš v její pozici.
@anelamates Určitě - s tím souhlasím a myslím, že to není jen "klidně možné" ale "téměř jisté"...🙂. Koneckonců,, moje babička prý byla metodou "nechat vyřvat" upřímně zděšena a také hučela do mé matky, ať "neblbne" 🙂.
Ono nejde ani tak o ty konkrétní výchovné a pečující metody a rady, ale spíš o to, aby prarodiče dokázali respektovat rodiče (alias své děti). A tím nemyslím, že by k tomu nemohli říct svůj názor, to vůbec ne.
@anelamates Taky pravda, ale mě nezajímá jak to bylo dřív, mě zajímá jak je to teď 🙂 Doufám, že až já budu jednou babička, budu respektovat, že si to chce dcera dělat po svém a naopak se zajímat, co a proč jak je, jako moje mamka 🙂
@marelu Taky ti to přeju, ale představ si situaci, kdy třeba tvé vnouče bude usínat v postýlce, hučet při tom, protože bude jen tak lehce zakryté a možná mu bude chladno, neb děti se musí otužovat a spát při otevřeném okně, v pokoji závratných 18 stupnů, tvoje snacha bude sedět v kuchyni a ty tam budeš jen tak sedět a poslouchat to prtě, jak řve. A nakonec jen tak tiše proneseš - Maruško, není mu chladno? já bych šla aspon to okno přivřít, co říkáš. A dostala bys takový drbes, že by ses nezastavila až doma. A od snachy vzkaz, že jí nemáš mluvit do výchovy, že ona je matka a ty už sis svoje vychovala. A snacha najednou nebude mít čas přijít na návštěvu nebo zajít někam na kafe, jak jste byly domluvené.
prostě - trošku pochopení, děvčata. Fakt jo. Vy vyžadujete respekt, ale ony ty babky potřebují toleranci.
@momomomomo Nečetla jsem celou diskuzi, ale z tvého příspěvku to na mě dělá dojem ten, že jsi prostě málo rázná a necháváš si líbit to, co se ti vlastně vůbec nelíbí. Píšeš, že ti tchýně vezme na procházce kočár, veze ho sama a ty za ní jdeš jako ,,ocas,, Pokud se neozveš, tak potom tímhle svým jednáním tchýni nahráváš. Ona vidí, že si může dovolit lecos, že jí to projde, tak to zkouší dál. Že malou krmíš, ona na vás kouká? Vadí ti to? Tak se proboha ozvi! Stůj si za svým.
@anelamates Já říkám, nezlobte se, nemusím a je to prd platný 🙂 Co se lékařů týče, tak názor já jí určitě neberu, ale ona lamentovala, že to je tím, co si dnes my mladý přečteme na internetu, že ten internet je hrozný atd., atd., já jsem si ale ty kontroly nevymyslela. Taky jsem měla těhotenskou cukrovku a ona mi věčně cpala sladký, místo aby respektovala a byla ráda, že si na to dávám pozor.... Dřív se možná dávaly tři plenky, ale to byly jen látkové, dnes dát papírovou a tři látkové je technicky nemožné, zkoušeli jsme to s manželem, to by to dítě nemohlo ani ležet. Správně to mělo být tak, že jedna papírová, jedna látková a něco na fixaci (nějaké plenkové kalhotky), takže to vlastně byly tři vrsty 🙂 ... Nerada k nim chodím sama, ani můj manžel k mým rodičům nechodí jen tak sám na oběd, na kafe, ani mu nedělají věci, co by mu byly nepříjemné.
A co udělá, když řekneš nemusím? Trvá na svém? No a co? prostě ne, nemusím. Cpe ti sladké - ne děkuji. Prosté ne. A že lamentuje na internet? To se nesmí? Na tom nic není. A ty pleny - jak se zdá, asi jste měli potíže s klouby u malé, že? Asi to myslela tak, že máte dávat tři látkovky. To se dělalo běžně, dvě mezi nožičky složené na široko, a třetí se omotala kolem těla a ty dvě držela. Tak to fungovalo.
Takže si myslím, že bys měla prostě přestat přemýšlet nad těmito věcmi a brát je takto - ona řekla své, tys jí poděkovala a uděláš si po svém. Takže je to v pořádku, ne? Nebo ještě navíc chceš, aby přišla a říkala že to je ohromné, jak děláte všechno jinak? na to bohužel nikdy nedojde a nevidím, proč by to tak mělo být. Prostě jste dvě ženy s rozdílným pohledem na některé věci - a přiznej, že takové jsou všechny ženy. Nenajdeš žádnou, která by na všechno měla tvůj názor. A neštve tě to u kamarádek, rtak proč by tě to mělo štvát jinde. Důležité je, že děláš podle sebe a hotovo.
@anelamates No ještě mi tak 5x zopakuje, že ale musím 🙂 To sladké mě dost trápilo, ač ho normálně nemusím, tak tenkrát jsem ho fakt chtěla a několikrát jsem jí říkala, ať mi to nenabízí, že trpím, že na to mám chuť a ona mi beztak nabízela a přemlouvala mě. Na internet, ať si klidně lamentuje, když ona se s ním učit nechce, ale ať nedělá špatnou za mě, že za ty kontroly můžu já. Ano, vím, že dřív to takto fungovalo, ale to nebyly papírové plenky, takže byl pro to větší prostor a já se nechci řídit tím, co řekne ona (max. si to vyslechnu), ale tím, co řekne doktor. Já jí její názory neberu, klidně se pobavím, bohužel ona se nechce rozumně pobavit o těch dnešních metodách, nechce si poslechnout proč a v čem je chodítko špatné atd., ale ať to nedělá proti mojí vůli a respektuje moje rozhodnutí. Já bych přece neudělala nic, čím bych našemu dítěti ublížila. Posledně jsme byli na návštěvě a vytáhla křupky (aniž by se zeptala), řekla jsem pouze, že je malá před večeří (to snad bylo i za nás necpat děti před jídlem), ona, že jí dá jen jednu, proti tomu jsem nic nenamítala, pak začala štrachat další, já jsem neřekla nic, ale manžel jí řekl, že už NE a ona přesto jí to chtěla cpát. To přeci nejde, co až z toho bude mít malá rozum? Já chápu, že babička dá třeba bonbon za rohem, ale nejde to přece takhle před rodiči, když máma nebo táta řekne ne.
V tom případě - křupky - je tvé ne na místě a klidně bych se zvedla a dala ten pytlík pryč s vysvětlením pro malou, že maminka dovolila jenom jednu a tatínkovi by se to taky nelíbilo a hotovo. To není nic zlého. A jinak - prostě slušně a jasně. Vyslechnout názor, klidně říci jo, hm, to je zajímavé, ale ted se to dělá takto a já raději poslechnu lékaře. Já neříkám dělat podle ní, ale SLUŠNĚ A MILE trvat na svém. Ono se to časem poddá, a pak může být ten vztah dobrý, uvidíš. Ona to časem pochopí, že tudy vlak nejede.
@anelamates Takhle jsem se to naučila řešit já - naprosto ve vší slušnosti, ale jasně a srozumitelně říct "ne, děkuji, ale já tohle nepreferuji", "ne, my si to zařídíme takhle". Bohužel nějaké mrzení kolem toho bylo i tak. "Vy si radši necháte poradit od cizejch." A nářek. Když jsme upravovali předkupní smlouvu na náš byt kupovaný za naše úspory (žádná dotace od rodičů, jen tak pro úplnost) a nesepsali jsme ji tak, já nám poradila a vyškrtala tchyňka, byl z toho celovečerní pláč, že radši věříme "cizejm" (smlouvu jsme sepisovali u NOTÁŘE podotýkám). Nedokázala prostě pochopit, že např. i na základě nového občanského zákoníku už dnes platí trošku něco jiného a ty její dodatky ke smlouvě byly v tomto světle naprosto irelevantní. Nehledě na to, že jsme nic nesepisovali nezodpovědně na koleni nebo podle internetu, nechali jsme si poradit od notáře, od odborníka. Totéž bylo se vším, co jsme dělali na bytě - když jsme si na něco zjednali řemeslníky (protože se všemi pracemi na rekonstrukci jsme si prostě poradit neuměli), nastaly opět výčitky a při "kolaudaci" ukazování prstem na to, co všechno ti budižkničemové odflákli (není pravda), že táta by to udělal stokrát líp. A co na to říct? My to chceme moderní a hezké a chceme mít jistotu kvalitně odvedené práce, proto chceme odborníky/řemeslníky? To by, obávám se, zase brali jako útok: "Tak my vám jako nejsme dost dobří?" Někdy je to prostě těžké. Jako, já jim rozumím, že ten původní úmysl není zlý, chtějí být prostě platní, cítit se užiteční a asi mají pocit, že je mladí "už nepotřebují"....Což tak samozřejmě není.
Ufff...dlouhý článek..No v něčem se vidím i já - viz dudlík nebo odhrnování kočárku a ukazování nebo telefony...Já to řešila následovně:
1) Telefon beru jen tehdy, kdy se mi to hodí.
2) Dudlík visí jeden u kočárku, zbytek mám v kabelce, když se jede ven, případně na návštěve, takže na něj nikdo kromě mě nemůže.
3) spaní na zahradě - kočárek dávám tam, kam chci já a avízuju, že to mám takhle schválně, abych na něj viděla. Tím pádem se nestane, že by mi někdo s ním nečekaně odjel.
4) Kočárek nevozí nikdo, kdo si z něj dělá pomocnou berli. Nestál 10 Kč a uvnitř je živý tvor.
5) že dítě ukazuje cizím lidem? A to já se ráda pochlubím i sama 🙂
6) čas příjezdu je pevný, např. od 19.hodiny už prostě neotvírám.
7) Plán návštěv děláme zásadně my s partnerem s ohledem na náštěvy pediatra nebo plánovaná očkování. Už jednou se mi stalo, že příbuzní přijeli, když byl syn po očkování a pak ho budili nošením.
.... no to je asi tak v kostce, plno věcí mi příjde jako, že přeháníš, já jsem taková free matka, takže to asi tak neřeším jako ty, ale taky jsem si toho plno prostě musela vydupat. Viz výše...Takže hodně štěstí a nenech si s... na hlavu!!
@carmilla Přesně tak to je, oni potřebují ten pocit zodpovědnosti. Asi bych to udělala tak, že bych jim dala tu smlouvu, at na to kouknou, a pak podepsala tu od právníka a klidně vych jim zalhala, jak nám dobře poradili. Ono je to fakt těžké, i proto možná, že člověk ted nemá kde okouknout, jak žít se starými lidmi. Dřív to bylo normální, že žily ty generace nějak pokupě, takže se to dalo. Ale pak šli staří do domovů, anebo byli sami, protože mladí museli do práce a už to jelo. A ted jsou mladí uštvaní, taky - přiznejme trošku moc vyškolení netem, kde se nepíše vždycky pravda - a ti staří jsou najednou úplně mimo. A tak si říkám raději jim zalhat, at jsou spokojení, a je to. Možná to není fér hra, ale nakonec - nehrajeme tenis a život fakt není fér .Ani hra.
V tom případě už bych s ní utla kontakty ihned...
@anelamates No jo, dneska už to taky vím, že je lepší "diplomatická lež"...Ona taky tchyňka je generál, u přítele doma panoval zkrátka matriarchát, byla zvyklá do všeho vidět a všem všechno organizovat. Fakt nelibě nesla, že najednou prostě do všeho nevidí, o všem nerozhoduje, že se "mladý" někdy rozhodnou i jinak. Ale řekla bych, že se to setřáslo a už je to celkem ok. Prostě to byl pro ni šok, že syn najednou vylétl z hnízda, asi měla jednoduše strach, abychom něco nepodělali a potřebovala to vstřebat...
@anelamates Jinak v tom mém konrétním případě zalhat nešlo, nemyslete si, že je moje tchyně nějaký amatér, samozřejmě chtěla ty smlouvy vidět. :D
@urtica No můj problém je, že už na ní mám totální alergii a neumím s tím bojovat 😠, jinak je mi jasný, že ona to špatně nemyslí, ale prostě matka jsem já a chci si to dělat po svým. Taky má respektovat, když já nebo manžel řekneme ne, což jí taky činí vcelku problém mi přijde. Vrchol bylo, když teď vytáhla 28 let starý botičky a chtěla po mě, ať to dám dceři jako první boty a to je vyučená obuvnice, no tak pardón, to jsem zjistila, že s ní nemá cenu už ani debatovat, když nemá rozum. A strategie jedním uchem tam, druhým ven mi moc nejde ☹ a bojím se, že jak jí něco odkývu, tak ona to pak bude dělat, i když s tím nesouhlasím. Manžel bohužel stál většinou proti mě, i když mě před ní většinou nepotopil, tak měl podobný názory typu "my to taky měli a žijem". Největší bezmoc jsem cítila, když jsme se doma pohádali kvůli tomu, že chtěl, aby malá už spala u babičky a já s tím nesouhlasím a on mi řekl, že když on bude chtít, tak tam spát bude. Sice to prý řekl proto, že ho naštvalo moje rezolutní ne, ale cítila jsem se tak hrozně bezmocná, že jsem proti nim sama.