Vztah s tchýní po porodu malé
Ahoj maminky. Tímto bych prosila o radu nebo jen o váš názor. Z celé situace jsem už zoufalá a chci jí nějak řešit. Jedná se o následující:
S manželem bydlíme ve stejném městě jako tchýně, ale přes 100 km od mých rodičů a celé rodiny, což je častý důvod našich hádek, protože stačí, když si jen „obecně“postesknu, že se mi po nich stýská, a manžel hned soptí, proč se mi po nich stýská, že s ním nejsem spokojená nebo co? Snažím se tedy už o tom nahlas nemluvit, aby byl klid. Když jsme spolu ještě jen chodili, tak mi totiž občas řekl, že když se mi po nich stýská, že se můžeme rozejít a já se můžu odstěhovat zpět za nima… Je to tedy můj problém a nemám to nahlas říkat? Nebo na tom není nic špatného, když s mou rodinou krásně vycházím a prostě mi tady chybí – to přece nijak nesouvisí s tím, jestli jsem s manželem spokojená nebo ne. On když má matku za rohem, tak asi těžko ví, jaký to je…. Nehledě na to že je to chlap, a ženská to bere trošku jinak…
Mimo toho, je vše ok a manžel je zlato. Jezdili jsme na dovolené, výlety a až na pár maličkostí je vše v pořádku. Jeho mamča byla taky skvělá, chodili jsme spolu na kávu, do divadla, na nákupy atd. Vše bylo super, stejně tak tchán i zbytek rodiny manžela.
Pak jsme se vzali a já se definitivně přestěhovala za manželem – existuje snad jiný důkaz o tom, že s ním chci být? Já když jsem řekla, proč se nepřestěhuje on za mnou – nevěděl co na to říct a vlastěn dodnes nevím proč, o tom se nechtěl bavit. Po svatbě jsme se rozhodli pro miminko, ale protože to nešlo, máme po dlouhé době mimi z IVF, na které se všichni těšili, ale nejvíc samozřejmě my s manželem. Těhotenství uteklo, vztahy v rodině byly super až do doby, kdy se malá narodila. Jsou to skoro 3 měsíce.
Malinkou s manželem oba milujeme a všichni okolo také, ale mé vztahy k tchýni se po porodu dost změnili, ale já nevím, čím to je. Vztah já a ona – jen my dvě, je v pohodě, ale vztah já – ona a malá = hrůza.
Začalo to tím, když jsem byla těhotná – telefon každý den s otázkou „jak mi je“. Ze začátku mě to těšilo, ale po třech měsících to už dost obtěžovalo, nejsem telefonní typ a tohle bylo pořád dokola. S mojí mamčou, která je tak daleko si voláme tak 2-3 do týdne a na denní hovory od tchýně jsem prostě nebyla zvyklá, ale nechtěla jsem dělat dusno, tak jsem to poslušně překousla a dusila to v sobě.
Když jsem porodila, tchýně mi 5krát denně opakovala, že si vezme dovolenou a pomůže mi – byla to moc hezká nabídka, že mi chce pomoci, ale když už to říkala tolikrát, že mi připadlo, že se až vnucuje, tak se ve mně něco zlomilo a zprotivila se mi to. Jinak volání neustalo - pořád volá, nyní s otázkou, jak se má malá. Vím, že se zajímá, ale jeden nebo dva telefony týdně, by opravdu stačili. Nehledě na to, že když běhám kolem malé, tak se hovoru kolikrát ani nevšimnu, nebo mám ztlumený zvuk, nebo nezavolám pak zpět a když manžel přijde z práce, řekne mi, že mu volala jeho máma, že se mi nemohla dovolat.
Když byla malá v postýlce, ona k ní přišla a začala jí nutit dudlík, trochu i násilím, ale malá ho nechtěla.Viděla to, ale stejně jí ho pořád nutila. Teprve, když začala pobrekávat a házet hlavičkou, jí ho nutit přestala!!!!
Další věc – šli jsme ven a ona chtěla vozit kočárek – nezeptala se mě, jestli může, prostě se bez dovolení chopila kočárku s větou „já si jí vezmu“ a šla. Já za ní pokračovala jako „ocas“. Největší vztek jsem měla, když malá chtěla v kočárku zabrat, ale tchýně je silnější postavy a špatně chodí a používala kočárek jako svou oporu a ta přední kolečka na kočárku, byla každou chvilku ve vzduchu a pak se zase dotkla chodníku. Potom na chodník několikrát dopadla s takovým bouchnutím, že se malá probrala s usínání a pak pobrekávala, protože nemohla zabrat.
Do kočáru taky pořád sahá, a to malou ruší. Když usíná, tak na ní zásadně nešahám, aby mohla zabrat a koukám na ní z dálky, aby mě neviděla a neprobrala se, že vidí mou přítomnost. Když pobrekává, necháváme jí s manželem v klidu a hned za ní neletíme, aby si nezvykala. Ale tchýně když je u nás, pořád stojí u postýlky a sotva malá trošku pootevře ze spaní oči, už na ní mluví, nebo na ní šahá, upravuje vše kolem atd…. Takže je zase vzhůru opět brečí, protože nevím jak zabrat.
Tím vším si opravdu nezískala mojí důvěru, abych jí malou půjčovala. V její přítomnosti jsem vždy jako na trní. Snažím se to přecházet, jenže s každým týdnem je to horší a horší a už mám v sobě takový blok, že nevím, co s ním mám dělat, a jsem z toho tak na nervy, že mi kolikrát tečou slzy a je mi do pláče a nejde to vůbec zastavit, i když se snažím. Přecházet to také nechci do nekonečna, nebo za chvíli skončím u psychiatra.
Přikládala jsem to všechno hormonům po porodu, ale i po šestinedělí to trvalo, trvalo to i ve dvou měsících a je to čím dál tím horší.
Ona mě hlavně nerespektuje vůbec jako matku. Nikdy se mě nezeptala, ani teď se nezeptá, jestli si může malou vzít a pochovat. Jako bych neexistovala. Myslím si, že za větu „prosím“, nebo „mohla bych“(si jí pochovat) by jí pusa neupadla. Ale ona jde, malou si bez dovolení vytáhne z postýlky a až když je malá ve vzduchu jen prohodí „já si jí vezmu“. Je to takový tón, za kterým se ukrývá: hele, je mi úplně fuk, co ty si myslíš, ale já si jí prostě beru a tebe se neptám, je mi úplně fuk, co si o tom myslíš, zkrátka teď si jí beru a šmitec!!!! Od té doby jsem ve stresu, když přijede na návštěvu, nebo mi jedeme tam, a mam hrůzu, aby si malou nechtěla pochovat!!!!!!!!!!!!!! Hlavně tímto způsobem. Kdyby jen přišla a řekla, „prosím, mohla bych si jí pochovat?“ tak už jen tón a způsob, jak to řekne, udělá hodně!
Nevadí mi, když malou chová kdokoliv, kdo mě ale respektuje a zeptá se mě, jestli si malou může pochovat. Jen ona, když se k ní přiblíží, mám hrozný sklon k tomu malou před ní bránit, protože je to dítě mé a mého manžela a my jsme její rodiče a to musí ona respektovat a nedělat si co chce! I když to třeba myslí dobře.
Pořád by jí někomu ukazovala, ale mě se nezeptá, jestli může – zní to: „já jsem slíbila jí ukázat tomu a tomu.“ Proč se prostě nezeptá, hele slíbila jsem jí ukázat tomu a tomu, tak si společně uděláme procházku a stavíme se u nich a ukážeme společně – ale to prostě ne. Hlavně jí ukazuje i cizím lidem – třeba prodavačce v krámě!!!! Odhrne z kočárku vše, co tam je, jen aby jí nějaká cizí ženská viděla. A jak strašně rozumuje, co malá umí a co dělá, jak spí atd… jako by jí porodila a starala se o ní 24 hodin denně, přitom tyhle informace má jen od manžela přes telefon. Třeba malá ze začátku trpěla na prdíky, ale jen trošku – pobrekla třeba, než se jí podařil prdík vytlačit, ale ona každému na potkání vyprávěla, jaká je malinká chudinka, že má strašný koliky a jak u toho hrozně trpí… A přitom to vůbec nebyla pravda.
Pořád jí říká MOJE zlato, MOJE malá, MOJE MOJE MOJE – vždyť je přeci NAŠE!!!!!!!!!!!!! Všech!!!!!!! U nikoho jiného mi to nevadí, když jí takhle nazve, ale u ní strašně, ale to už je asi následek toho bloku.
Když jdu s kočárkem a ona je poblíž a chce jí někomu ukázat, vezme mi kočár, a začne jí odkrývat – odhrne peřinku, stáhne čepičku a vůbec jí nevadí, že malá spí a že je venku zima – tehdy bylo 12°C. Vypráví, jak malá dělá to a ono, ale přitom to vše ví jen z vyprávění od nás, ale vypráví to stylem, jako by to bylo její dítě a objevila tyhle pokroky ona. Chápu, má z toho radost… ale tyhle věci jí učíme my = rodiče, ne ona! A pokud by se někdo mohl chlubit jejími pokroky – neměli bychom to být my? Já jsem ale pouze „doprovod“. Připadá mi, že jsem byla dobrá jen na to, píchat do sebe injekce a pak malou odnosit a porodit. Teď jsem splnila svou „práci“, tak už jsem jen opodál, a nestojím za to, aby se na cokoliv zeptala, vždyť jsem jen její matka, ne? Ona vždy toužila po holčičce a její syn je jedináček…to si to teď kompenzuje? Ona už má své „mateřství“ za sebou, tak ať dovolí teď tohle prožívat nám!!! Ona její matka nikdy nebude!!!
Nebo dám kočárek na zahradu na nějaké místo – do stínu. Malá spí. Za chvíli se ohlédnu a tchýně bere kočárek a jede pryč, zakřičím na ní „kam jedeš!“ a ona nic, jen že chtěla jen tam a tam, tak jí slušně odpovím, že by se mohla zeptat, abych věděla, kde malá je. Ale nezájem, sotva se otočím znovu, kočárek na svém místě nestojí a je bůh ví kde… opět bez zeptání a bez dovolení!!! I když jsem před tím na ní kvůli tomu vyjela. Ale jak říkám, je jí to jedno, mě prostě nerespektuje!
Další věc: její pozdní příchody. Ohlásí svou návštěvu např. na 19:00. Přijede nejdřív ve 20:00 nebo ještě později. Neomluví se, nenapíše sms nebo nezavolá. Hlavně že volá pořád blbosti, ale takhle zásadní věc ne. Dřív jsem to nějak skousla, pak když už mě to začalo hodně štvát, tak jsem řekla pár poznámek, o tom, že se asi nikdy nestane, že by přijela včas. Jenže na to můj manžel řekl, že co mi na tom vadí??? Že jsme stejně doma! Je tohle normální? Já bych se styděla někam takhle dorazit a oporu v tomhle u manžela nemám, jemu to přijde normální a mě jen řekne, co pořád mám, a pohádáme se. Když se narodila malá – celý den je kolotoč kolem ní, to je samozřejmé. Manžel se vrací z práce kolem 18:00 – vždy se strašně těším, až přijede, protože je to pak jen pár hodin, co jsme všichni tři pohromadě, a on si může užít malé, než jde spinkat, prostě rodinná idylka. A teď do toho se ohlásí ona, že přijede kolem 18:00, aby viděla malou, ale samozřejmě dorazí až 19:15. Opět bez omluvy, bez toho aniž by dala vědět, že se zdrží a jestli už pak nemáme jiný plán atd, ne je jí to fuk… Jednou večer – to už bylo 22:00 seděla, já už byla hotová, uzívaná a nevyspalá a tchán pořád, tak pojď už pojedeme, ať se mohou mladí jít vypsat a ona? Seděla dál, jako že se nic neděje::: Tchán, když jede s ní, se hned ve dveřích omlouvá za zpoždění, za které ale nemůže samozřejmě on . A když chce tchán přijet na návštěvu sám, zavolá, zeptá se jestli může a hlavně vždycky přijede včas,a pokud se jen 10 minut zdrží, zavolá, jestli se mi to ještě hodí a jestli mi nějak nezasáhne do programu.
Návštěvy u tchýně. Nějak se časem zavedlo, že jeden den o víkendu jezdíme tam, jenže není to obvyklá návštěva třeba na 3 hodiny, ale na celý den. Bohužel. Dříve mi to nevadilo a byla jsem ráda, že se někam jede atd… jenže co je malá, tak se u ní vůbec necítím dobře, jsem strašně napjatá, nervózní, bojím se kdy si zase malou vezme bez dovolení, nebo jí bude makat do kočárku a tím jí budit atd… Jednou jsme k nim jeli, ale ona nebyla doma a byl to tak strašně pohodový den. Tchán hlídal malou v kočárku, střídali jsme se u ní, povídali si a celý den tak strašně utekl, ale hrozně jsme si ho užili. Bylo to v klidu, bez stresu, bez napětí.
Jsem tedy divná já? Celou dobu jsem se všechno snažila přehlížet a nic si z toho nedělat. Hlavně nechci žádné rodinné rozbroje, ale je to čím dál tím horší. Blok ve mně roste a připadám si na všechno strašně sama, protože manžel v tomhle na mé straně není. Kolikrát se mu svěřím, co cítím, jak mi je,co mě trápí atd…protože komu jinému bych měla říkat všechny tyhle věci, než jemu a čekala bych, že mě aspoň trošku pochopí a pomůže mi se z toho dostat, abych věděla, že mám u něj zastání. Ale on mi kolikrát řekne, abych si našla pomoc u psychologa, že nejsem normální. Další den je zase na mé straně, s tím že mě chápe a že neví co bychom měli dělat,ale že s mámou promluví. Za týden je to zase od začátku, opět se zhádáme a já opakuju vše od začátku, on zase řekne ok, já to mámě řeknu, ale za 14 dní je to zase zpět, já jsem ta špatná, co nechce malou půjčovat tchýni. Ale jak říkám, nemám problém nechat malou pochovat kýmkoliv, jen tchýně si u mě důvěru nezískala a jen se to zhoršuje a blok roste, že mě pak vytočí i sebemenší maličkost. Snažím se na vše koukat s nadhledem a objektivně, ale nejde to. Už jen když tohle píšu, jsem tak naštvaná a vynervovaná. Kolikrát, když vím, že má přijet, tak si stokrát představuju, že malou prostě vezmu a dám jí jí pochovat. Připravuju se na to psychicky a říkám si, vždyť je to její babička, bude ráda atd…. ale jakmile se tchýně objeví ,už ztuhnu a je cítit ve vzduchu strašný napětí a nervozita a jakmile se přiblíží k malé, když je v postýlce nebo v kočárku, tak jsem před infarktem. Pozoruju jí, jestli na ní nesahá když malá spí, jestli jí neodkrývá atd…. prostě jí nevěřím, a když i představím, že by jí někdy hlídala, mam k z toho mrtvici už teď. Dá se z toho nějak dostat? Setkali jste se s něčím takovým?
Děkuji a omlouvám se za takovou délku
@anelamates Já jsem byla slušná, mě to dokonce v tu chvíli bylo i jedno, to manžel řekl NE a ona to nerespektovala, takže už jsem se jala vysvětlování, že jak řeknu já nebo on NE, že to prostě nejde, myslím si, že jsem byla slušná. Malé je 10m, ta to zatím nevnímá, že rodiče zakázali a babička přesto dá. Vždycky jí vyslechnu a poděkuju, že to ale budu dělat po svém, i tak mi to pořád dokolečka cpe. Co se chodítka týče, to nemůžu pořídit už z principu, když se všema rozebírá jak nechci chodítko jako by naše dítě mělo být nějaký chudák bez chodítka. Naopak, radši se jí věnuju, než abych jí tam plácla, až teď má aktivní chodítko, co tlačí před sebou.... Holky já se vždycky snažím slušně, rozhodně na ní nekřičím, max. mám někdy jedovatý tón, ale prostě bojuju s tím, aby respektovala, že my jsme rodiče a když chci něco takhle, tak to bude takhle. Pobavit se můžeme, i když jí nové věci ani nezajímají, ale ne že to bude dělat přes můj nesouhlas.
@anelamates "představ si situaci, kdy třeba tvé vnouče bude usínat v postýlce, hučet při tom, protože bude jen tak lehce zakryté a možná mu bude chladno, neb děti se musí otužovat a spát při otevřeném okně, v pokoji závratných 18 stupnů, tvoje snacha bude sedět v kuchyni a ty tam budeš jen tak sedět a poslouchat to prtě, jak řve. A nakonec jen tak tiše proneseš - Maruško, není mu chladno? já bych šla aspon to okno přivřít, co říkáš. A dostala bys takový drbes, že by ses nezastavila až doma. A od snachy vzkaz, že jí nemáš mluvit do výchovy, že ona je matka a ty už sis svoje vychovala. A snacha najednou nebude mít čas přijít na návštěvu nebo zajít někam na kafe, jak jste byly domluvené."
Tak to by určitě byla přehnaná reakce, o tom žádná.
Na druhou stranu - pokud Maruška řekne: "Ale to nic, to není zimou, takhle si houká vždycky - za chvilku usne", měla by to babička bez dalších komentářů akceptovat.
Samozřejmě předpokládám, že snacha je normální maminka, která pozná, když jejímu dítku něco skutečně schází a ne nějaký sociální případ, který nechá dítě zoufale křičet zatímco si lakuje nehty. To už by pak byla jiná kapitola...
Celkově bych s nevyžádanými radami zacházela velmi opatrně - a to nejen co se týká vztahu tchýně-snacha nebo co se týká mateřství, ale vůbec tak nějak všeobecně a vůči všem lidem.
Opačný případ - konkrétně na beremku jsem poslední dobou narazila na několik diskuzí, kde se čerstvé nevěsty rozčilovaly nad nemožným svatebním úborem svých budoucích tchýni a řešily, jak je přimět, aby si zakoupily něco "slušného" a nekazily jim svatební foto...to mně osobně přijde také jako velmi přes čáru.
@carmilla Tak to by se jim tam líbily naše maminky..obě se mnou chtěly konzultovat úbor, a raději si jich nakoupily ještě víc..já pak musela komentovat šaty, boty, kabelky. A vysvětlovat ať si vezmou, co chtějí, že mi to je jedno 😀
Jinak k tématu, já tedy s nějakými nevyžádanými radami problém nemám, neb je "zatím" nedostávám 😀 Ale když už mě chce někdo poučovat nebo to nutkání cítím u sebe, vždy si řeknu, že každý má to svoje, které je podle něj nejlepší. Takže vyslechnu nebo taktně řeknu svoji metodu, ale snažím se zdržet poučování nebo vnucování. I když teď jak se mnou mlátí hormony, bych asi moc klidná nebyla. Všechno mě hned nastartuje 🙂
@iveee Já mám třeba problém s tím, že zpravidla nestačí má reakce typu "ano (ne), děkuji , ale my to děláme takhle, protože...." - je to jako bych nic neřekla a prarodiče i nadále omílají to své (daleko víc zápasím se svými rodiči než s tchýní)...takže mlčím a více nereaguji, ale je to celkem únavné...prostě - "Stokrát nic umořilo osla"...
@marelu Pak ti asi nezbude nic jiného, než vydržet a opakovat stále znovu a znovu. No a občas bouchnout, udělat scénu, aby ses trošku vybouřila.
@urtica Pokud by to takto bylo - dítě to dělá vždy a ona hypotetická Maruška odpoví takto, pak ano, tchyně to respektovat musí. A na nevyžádané rady mám stejný názor. Ale rada je dle mého toto - já bych to udělala tak nebo tak - ne věta - vidíš, a nám to tloukly do hlavy takto. Ale jinak si myslím, že kdo je jen trochu rozumný a přemýšlí, ten se vždycky nějak dohodne, ne?
@iveee Jo to je ta formulace - taktně řeknu svůj názor! Tleskám ti. Protože na to máme právo všichni. Já to zakončuju slovy - ale dělejte si jak chcete, je to váš boj.
@anelamates Vyloženě scény moc dělat nechci, tak jsem zatím tam jak říkáte 🙂 Docela mě mrzí, že jí nic nezajímá, to moje mamka se zajímá, co, proč, jak je, dokonce s jídlem už je snad striktnější než já 😀 Bez dovolení jí nic nedá (Nelince je 10m, takže ty začátky, co kdy, chci vést sama ne aby jí ládovali čím je napadne) a už zkoumá, co se naučí zdravého upéct a tak, a to podotýkám, že tu stravu jako jiné maminky zas až tolik nehrotím (maso pouze z chovu, zelenina pouze od farmářů atd.) 🙂
@anelamates Ano, ale jak už jsem jednou psala - snaha a chtění musí být na obou stranách, pokud se snaží jen jeden, je to marné.
Jinak se s Vámi v podstatě shodnu - nevím, zda jste četla můj první příspěvek, ale tam jsem psala, že je třeba rozlišnovat mezi úmyslnou škodolibostí (takových babiček je myslím minimum - i když znám ze svého okolí taky jednu čistokrevnou jedovku🙂 ) nebo prostě jen nesourodost povah a názorů, která je normální - a s tím už se většinou dá něco dělat.
Také díky za Váš postřeh o tom, že babička potřebuje být užitečná. To se ta naše opravdu moc snaží a já mám zas kolikrát pocit, že bych ji neměla úkolovat a zneužívat jí..takže tenhle pohled z druhé strany - že ona to vlastně trochu potřebuje být prospěšná a pomáhat - je pro mě přínosný.
@urtica Četla a i dcera mi říkala, že některé její kamarádky mají tchyně opravdu solidní jedubaby, že fakt takové jsou.
A takhle - pokud poprosíš babičku o cokoliv pro vnouče, tak si piš, že bude nadšená. A jestliže za ní přijdeš s tím, že babi, já bych potřebovala upéct buchty, nestihám - tak ona to vezme jako dar. Fakt jo. Stručně - dokud neumřeme, pořád budete ty naše děti - a vaše děti budou to nejlepší co na světe je.
@urtica Tak přesně takhle bych to nechtěla, protože takové pinožení se za nějakou zdánlivou dokonalostí vede nakonec jenom k tomu, že se sami novomanželé dostávají pod strašlivej tlak, aby všechno bylo "jak má"...Pak se nevěsta sesype z toho, že se rozpršelo, nebo se strejda ze třetího kolena na veselce ožral a pozvracel družičku... :D A to je myslím zbytečný.
@anelamates A jakou má tchýni Vaše dcera? 🙂 Já když si stěžuju mamce, tak má většinou stejný názor, i když rady jak to řešit, mi dává.
@urtica Ještě jsem si všimla takové drobnosti, jak vysvětluješ, že vždycky říkáš - já to dělám takhle, protože... Možná by stačilo - děkuji, ale já to dělám takhle. Protože tohle znemožní další argumenty. Prostě konec diskuzí. Vy jste řekli svoje, já taky a hotovo. Jak budeš vysvětlovat, oni budou taky.
Je to jako když pubertákovi chceš něco zakázat. Nemá cenu dlouze mluvit, nejhůř vzdorují prostému klidnému usměvavému NE. Tak příště zkus nevysvětlovat - ano, slyším vás, ale já to dělám takhle. Hotovo. Třeba to půjde. Mějte trpělivost, u dalšího vnoučete už to nebude tak hrozné, to už budou zčásti naučení na nové.
@anelamates ja mám teda svokru skvelú, ale s mojou mamkou je fakt radosť komunikovať...
Býva 400 km ďaleko, tak väčšinou komunikujeme cez skype, no ničmenej, keď sa dozvedela, že svojmu dieťaťu nechcem kupovať novú peřinku, že som dostala asi 4 od kamarátok a som presvedčená, že to zatiaľ bude stačiť a pokiaľ naznám, že malá bude zavinovací typ, tak ich kľudne kúpim viac...
Myslím, že argument viac než rozumný, no moja mamka mi začala vysvetľovať, že prvé dieťa MUSÍ mať novú perinku a v čom budeme chodiť k doktorovi a že z pôrodnice predsa nepôjde v nejakej starej....
Argument, že všetky tie darované vyzerajú ako nové jaksi nezabral...
Debata ukončená "Vieš Miška, keď si myslíš, že tvojej dcére bude stačiť zánovná perinka, tak kvôli mne novú nekupuj..."
AAAAAAAAAAAAA
Moja mamka je proste majster citového vydierania. Na to konto som sa ju snažila /veľmi slušne, páč som od prírody diplomat/ poprosiť, či by sme mohli o týchto veciach diskutovať ako dve dospelé ženy, bez citových výlevov, ktoré ničomu nepomôžu, ale vedia pekne ublížiť.
No hádajte čo, ráno mi volal tatko, že čo som tej mamke zase povedala, že bola celý večer nešťastná, že ju nemám trápiť.
Ja v deviatom mesiaci, obvinená z toho, že nedopriajem dieťaťu to najlepšie, trápim svoju matku, keď j u prosím, nech si tieto komentáre odpustí.
Takže, i keď sa jedna strana snaží byť rozumná, keď tá druhá strana rozumná nie je, tak je to prd platné.
Takže som najela späť na staré známe "Áno mami, máš pravdu" a urobím si po svojom. Je mi z toho smutno, ale nijak inak to nejde.
Chyba, když to maminka takto řekla, mělas hned říci - no, přesně tak si to myslím, to bude určitě stačit, však ještě bude potřebovat věcí, než se vdá, až až.
To bych jako citové vydírání nebrala.
Ale pokud u vás funguje ano mami - tak proč ne? klidně bych řekla ano, my to doma ještě probereme, a spokojeně bych na to zapomněla. No a kdyby chtěla vědět, jak to dopadlo, tak - probrali jsme to a myslíme si, že to fakt stačí. Ale kdybys chtěla, mohla bys nám koupit -to to nebo tohle. To se hodí vždycky. Anebo jí uplet krásnou čepičku k lékaři, at všichni vidí, jak jsi šikovná. A hotovo.
to nie je citové vydieranie? A aký iný zmysel má táto veta než "nedopraješ prvému dieťaťu ani novú perinku a ja som z toho nešťastná".
Príde mi to ako pekná podpásovka, pretože čo je pre dcéru horšie ako pocit, že jej vlastná matka ju nepodporí v jej rozhodnutí a považuje ju za neschopnú? Mňa to teda zraňuje veľmi. A najviac ma zraňuje, že keď sa s mamou snažím komunikovať ako dospelá s dospelou, keď sa jej snažím vysvetliť, že si jej názorov a skúseností veľmi vážim a že skutočné nie je nutné do diskusie zahŕňať takéto vety, tak ONA začne plakať, že som na ňu zlá.
A vôbec nejde o to, či to dieťa perinku potrebuje alebo nepotrebuje (ostatne dnes v dobách autosedačiek ju nepotrebujeme ani do pôrodnice, ani k lekárovi), ale o to, čo by povedali susedia, keby vedeli, že dieťa nemá novú perinku.
Áno mami funguje, ale ani trochu mi to nerobí dobre. Hrozne rada by som mala matku, s ktorou sa dá normálne diskutovať a ktorá ma akceptuje bez toho, aby som jej musela prikyvovať a za jej zády si robiť po svojom.
Ahoj, nedočetla jsem celé, ale chápu tě v tom, že ti její chování dost vadí. Mně je 19, příteli 20 a čekáme miminko na únor. Jeho maminka bydlí od nás docela daleko, je jí 39 let, chodí do práce, takže o nás žádné starosti moc nemá, občas příteli zavolá, jak se máme, jak mi je, ale jinak nic, ale za to přítelova babička, to je děs... Bydlí od nás asi 5 km, je v důchodu a její manžel je celé dny v práci, takže ona je doma sama, nudí se a pořád má nutnost nás navštěvovat, volat nám... Od té doby, co ví, že budeme mít mimi, tak mi neustále dává nějaké rady, já vím, že to třeba myslí dobře, ale mě už to opravdu rozčiluje. Když je u nás, pořád říká, jak si malého bude brát, že se o něj bude pořád starat, nakupovat mu, atd... ale ještě se taky nikdy nezeptala, jestli jí ho třeba půjčím. Když jsme byli teď na rodinné oslavě, za každým chodila a všem vykládala, jak si bude malého brávat, tak jsem říkala, že ještě nevím, jestli jí ho půjčím a ona normálně přede mnou řekla, že jí to nezajímá, že si bude užívat pravnoučka a bude se o něj starat. I když jsem teprve na začátku těhu, už mám strach, až se to malé narodí, co ona bude dělat... Pořád mi vnucuje nějaké věci po tatínkovi přítele, které jsou 45 let staré a když jí řeknu, že to nechci, že už se takové věci nenosí, tak se naštve a řekne mi, že jí se nelíbí, že já tomu malému nakupuji takové barevné oblečení, že je to hrůza... Je to snad její dítě?? Už mě to fakt vytáčí a nevím, co mám dělat, s přítelem to pořád řešíme, občas se kvůli ní i hádáme...
Tvoje přání je pochopitelné a pěkné, ale těžko budeš někoho měnit. Takže jedině se s tím smířit. Dospělého, nota bene staršího člověka změnit nemůžeš. Můžeš změnit sebe anebo svůj přístup k ní. A tady se mi zdá nejjednodušší zmenit ten přístup. Ano, ona je prostě taková, tak ji tak ber. Prostě ano, mami, já ještě uvidím. A když se ti nechce lhát, tak jí neříkej nic. Odpovídej neutrálně - ještě nevím, přemýšlím o tom, ano já chápu že tě to zajímá, ano já chápu, že tě to trápí. Jinak ti rady nevím.
A pochop, že ani vlastní matka tě nemusí vždycky ve Tvém přání podporovat a chápat. Heled moje dcera mi letos na jaře oznámila, že si koupí líhen a bude si líhnout kuřata. Taky jsem ji nepodpořila, s tím, že je blázen, protože má práce, že neví kam ruce strčit. To je moje právo, já nejsem ona. A to ti říkám jen proto, že bys měla brát, že tvoje matka může klidně mít jiný názor nežli ty, a ty jiný než ona, a přesto se budete mít rády.
@anelamates samozrejme, že jej nikto neupiera právo na iný názor, nemusí so mnou nutne so všetkým súhlasiť, to ani omylom.
Ide tu skôr o to, že v prípade, že sa nezhodneme nabehne na vlnu "urob ako myslíš, kvôli mne sa netráp" a ja sa samozrejme trápim, pretože nerada spôsobujem vlastnej mamke trápenie.
Je to ako byť medzi dvomi mlynskými kameňmi, buď urobím podľa seba a urobím ju nešťastnou, ale urobím tak, ako chce ona a pôjdem proti sebe.
S pocitom, že svojim chovaním ubližujete vlastným rodičom, sa žije dosť ťažko.
@mika251 Ale když říká kvůli mě se netrap, pak je to tvoje hlava, která ti dělá problém. Já bych to tak vzala. Ty skutečně chceš, aby ona byla zajedno s tebou, a to prostě nebude. Co tedy od ní chceš slyšet? Ano, udělej to tak jak chceš ty, je to to nejlepší? Proč by to měla říkat, když by to dle ní nebyla pravda. Ona stejně jako ty nechce lhát. A já za tím prostě manipulaci nevidím. Viděla bych, kdyby říkala - ty jsi hrozná, na nic nedáš, my jsme se pro tebe obětovali a ty nám ani tu novou peřinku pro vnouče nedopřeješ, kdybych už raději umřela než se na to dívat, co jsem to vychovala za nevděčnici. TO je manipulace. A čemu říkáš manipulace ty, to je jen vyslovení vlastního názoru s tím, že je jen tvoje volba, co uděláš. Tečka. Taky snaše řeknu nebo i dceři - já bych to udělala takto, ale dělejte jak myslíte. A ony dělají, není to manipulace, vkládám rozhodnutí do jejich rukou. Nehledejte ve všem něco špatného, kruciš.
@alexandraxxx123 Bylo by dobré to babičce říct. Prostě a jednoduše. Udělat si jasno hned od začátku. S přítelem to nevyřešíte, musíte jít za ní. Nemá smysl se nervovat celé těhotenství z toho, co bude.
@andreaandrejka Já jsem jí to už říkala, ale prostě ona si furt stojí za svým. Říkala jsem jí v pěkném, ať mi nic nedává, že plno věcí budu mít od mamky po bráchovi a ostatní si dokoupím a že opravdu moje dítě nebude nosit oblečení ještě po jejich dětech, které jsou 45 let staré, ale ona to nedokáže pochopit. Taky pořád chodí a říká - MOJE miminko! To mě fakt vytáčí, bohužel pokud to nepůjde po dobrém a ona to nepochopí, tak prostě s ní budeme muset ukončit všelijaké vztahy. Žádné jiné řešení nevidím.
@alexandraxxx123 a co třeba trochu opustit ze svých nároků? A trochu se vžít do tchyně?
Jako ty podepsané? Tak to jo, to je síla. To naše maminka by se byla dala opít rohlíkem. Ale je to tak - všechno chce jen čas, a ony se ty hrany obrousí. Stačí fakt jednat slušně a důrazně, nekřičet a nepálit mosty. Jenom vydržet. Tak to je.