5letý syn se stydí, nekomunikuje. Proč?

Holky, mám doma předškoláka-5,5 roku.
Chodí do školky, od malička navštěvujeme různé kroužky, kamarády, jsme docela akční.
Doma často kreativně tvoříme, mluvíme, čteme,kreslíme.
Socializujeme se často.
Ve školce má malý kamarády, rozumí si se všemi,konflikty nemá.
Doma mi řekne vše co potřebné vědět v jeho věku-jméno, tvary, barvy, adresu,....
Komunikuje se známými lidmi zcela běžně a normálně.

Jakmile je ve školce, ve škole na přípravce tak mlčí, neřekne nic. Prý se stydí (jak říká sám)
Když má říci básničku, tak zarytě mlčí. Nekomunikuje.
Ve školce měli nějaké testy a on tam skoro nic neřekl, styděl se.

Dnes šel ze školky domů a cizí p.uč po něm chtěla, aby řekl na shledanou. Neřekl nic. Třikrát do něj ryla ať to řekne a neřekl.
Jakmile je na něj pak tvořen nátlak, tak zarytě mlčí.,
U babičky pak také neřekne nic. Bojí se, stydí se.
Včera na něj děda tlačil ať napočítá do desíti .Neřekl nic, bylo mu řečeno,že patří k psychologovi.... :-|
Je to běžné? Upraví se to? Proč se stydí? Máte někdo zkušenost?
hojda
27. led 2014
Vzdálená příbuzná má kloučka, který komunikuje pouze s maminkou a s otatními nemluvi, ve škole ho zkouší jen písemně, ale to bych řekla ,že je extrém. U vás to trvá už dlouho, nebo je to jev poslední doby?
nonnni
28. led 2014
Nevim nakolik je na prarodice zvykly (to neznam, ale zase mohl mit spatnou zkusenost, ona i poznamka dedy by me stacila, abych se s nim nemela chut vybavovat), ale stydeni se je normalni.

Mam dve dcery, prvni si tim prosla, druha (5,5)si tim prochazi. Basnicku nerekla ani u zapisu, ani u lekare...neresilo se to, neni cvicena opicka, jak obe strany poznamenaly. Pred cizimi se ma jeste i ta starsi (8 let) tendence za me schovavat, ale uz se ji da vice vysvetlit.

Obycejne se takto chovaji cca 20 minut, dokud nove lidi nepoznaji a pak jsou v pohode.

Netlac na nej, on MA duvody. Ja vysvetluji do zblbnuti, ted zacinam vic tedy tlacit na to zdraveni (ale ne v tom okamziku, volne), ale celkove mam pochopeni...pro ne je to byt stredem pozornosti, nechapou, ze o nic vlastne nejde...potrebuji si vybudovat sebevedomi. Neni ro rozmazmelnost...krucek po krucku...to zvladnete🙂

Hojda, to uz je fakt extrem, to neni stydeni se, ale nejaka uzkostna porucha.
olivazelena
28. led 2014
Nepřipadá mi na tom nic divného. Byla jsem stejná a nijak extra mi to v životě nepřekáželo, dokonce jsem byla průraznější, i přes stydění, než většina dětí. Můj synovec je stejný, možná to má ještě víc, stydí se od miminka, od tří měsíců nebo tak nějak (tehdy jenom špulil pusinku 😃 bylo vidět, že se stydí), je mimořádně inteligentní, velmi nadaný. Hraje šachy - je nejlepší z kroužku (je mu 8), výborně mu jdou míčové hry, tenis, fotbal...cokoliv. Ve škole má samé jedničky, doma se sám a nadšeně učí... Tak se stydí, no a co. Je vidět, že o věcech přemýšlí. Sociálně je zdatný, já jsem byla taky 😃 Ono taky záleží, jak se dítě chová v kolektivu a jak před dospělými, jsou to dva jiné světy. Jestli stydění ovlivňuje školní výsledky, tak asi bych se snažila mu vysvětlit, že se nemá čeho bát v určité (konkrétní) situaci. Ale nevím jak by to pomohlo.
frantiska85
28. led 2014
V popisu se také poznávám. Po dvacítce se to maličko zlepšilo, ale blížím se třiceti a přesto raději mlčím. Není to ani tak stydění, ale nemám prostě potřebu se projevovat. Jako dítě jsem toho nejvíc namluvila s pejskem.

Začni psát odpověď...

Odešli