Mělo by se téměř 6leté dítě zúčastnit pohřbu babičky?
Co myslíte? mělo by se téměř 6-ti leté dítě zúčastnit pohřbu prababičky? Jaký na to máte názor?
zcela jednoznačně ano. Děti ostatně tohle berou velice pragmaticky, věcně. Dělá jim to obvykle mnohem menší potíže než dospělým ;)
když mi umřela má vlastní babička, kterou jsem strašně milovala, tak mi bylo necelých 12 let. Naši mě ani mou sestru na pohřeb nevzali, stejně tak nešli ani sestřenka s bratrancem. Nikdy jsem jim to neměla za zlé.
ja na pohrbu byla v sesti a osmi (rodice me mamky) a moje deti v 3 a 4 taky byly na pohrbu vzdalene prababicky... vysvetleno a ok...
Syn byl na pohřbu svého dedy v 5 letech. Vy musíte znát své dítě, jaký měli vztah a zda ho vzít.
Já bych dítě na pohřeb vzala. Sama jsem byla v podobném věku na pohřbu prarodiče a pokud bych nešla, tak bych to nesla velmi těžce. Pro mne bylo už jen hrozné to úmrtí a jsem ráda, že jsem se mohla rozloučit.
Byla jsem s pětiletým ted nedávno na pohřbu prababičky. Všechno jsem mu vysvětlila, domluvili jsme se, že tam prababičce položíme kytičku....Ačkoli jsem se bála, že se bude vyptávat třeba na rakev, proč je tam prababička zavřená nebo tak, ale vzal to uplně v pohodě, v kostele seděl jako myška ( a to s ním nromálně šijou všichni čerti )
@ver4 Samozrejme, ze melo.
Nebrala bych, nesnasim sama pohrby je to smutny a depresivni akt. Loucime se jinym zpusobem.
Nase deti byly na pohrbu prababicky letos na jare, kdy jim bylo necelych 5 a necelych 7 let. Vse probehlo uplne v pohode, hodne jsme si o tom predem povidali. Chteli videt i prababicku v rakvi. Ted radi chodi i na hrbitov. Smrt k zivotu patri, nedelame z toho tabu.
Bylo mi sedm, když jsem byla na pohřbu dědovi...no nevím, pro mě to byl strašnej zážitek, vidět brečet lidi, který jsem takhle nikdy neviděla... to, že děda umřel jsem vzala relativně v pohodě, ale trauma z pohřbu mám dodnes...vůbec tenhle zvyk nechápu, je to jenom trýznění už mírně zavadlé bolesti...já bych dítě nevzala na pohřeb...
Díky za názory!
Dcera na pohřbu prababičky před rokem byla. Celý ho absolvovala tiše jako myška, jen na konci, při zajíždění rakve, dost plakala. Ale hodně jsme o tom mluvili, myslím, že z toho žádné trauma nemá. Na prababičku často vzpomíná, i na hřbitov ráda chodí zapalovat svíčku.
Jen jsme se teď o tom bavili se známýma a ty se úplně zděsili. Děti na pohřby nepatří!! Nechápali, proč jsem jí "to" udělala.
A vlastně ve svém okolí neznám nikoho, kdo by dítě bral na pohřeb. I na pohřbu prababičky byla dcera jediná, přestože pravnoučat měla šest. Tak, i když mi to do teď přišlo jako ta nejpřirozenější věc, jsem trochu znejistěla...
Moje deti byli svemu pradedeckovi na pohřbu. 7 a 3 roky. Chteli se s nim rozloucit a pochopily, ze telesna schranka spinkav hrobecku, a dusicka -andelicek jev nebicku...
Já si vzpomínám, i podle fotek, že jsme byli na pohřbu dědečka i se sestrou, sestřenicí a bratránkem, bylo nám cca od 5ti let do 10r., a dělali jsme tam celkem bugr, pochichtávali se a všelijak se provokovali. Naši rodičové nás měli plné zuby a rozesadili nás, ale ani to moc nepomohlo, děs běs 🙂 Ale chápali jsme, o co jde, a vzali to čistě racionálně, nic víc.
@ver4 za mě ne. Moje starší dcera je strašná citlivka a vím, že by jí to totálně rozhodilo ☹
Před 2 roky nám umřel strejda - holky ho milovaly, ale na pohřeb nešly. Vysvětli jsme jim, že umřel, protože byl nemocný a teď svítí jako hvězdička na nebi a kouká se, co dělají.
Ale vždy záleží na povaze dítěte. Pro moje dcery by to bylo příliš definitivní.
Vychovávala ma babička a keďže sme žili na vsi, kde sa všetci poznali, účastnila som sa pohrebov kľudne i viackrát do mesiaca. Bolo to pre mňa niečo normálne. Dokonca moja úplne prvá spomienka je z pohrebu malého dievčatka, mala som necelé 3 roky.... a myslím, že to na mne nezanechalo žiadne stopy ;). Smrť je, paradoxne, súčasťou života a tak to treba brať a hovoriť o nej s deťmi primerane k ich veku a schopnosti chápania. S dcérou rozoberáme smrť od jej cca 3 rokov a viem, že ak by k nejakému úmrtiu, nedajbože, v našej rodine došlo, na pohreb ju môžem zobrať.
Za mě rozhodně ano, smrt a pohřby patří k životu.
Nejstaršího syna jsme vzali na pohřeb v 5,5 letech (poprvé ve věku, kdy z toho má rozum), a bral to úplně v pohodě.
no když to tady tak pročítám....ano, samozřejmě je to součást života, to je všem jasné. Opravdu záleží na dítěti, jaké je povahově...je fakt, že jsem si vzpomněla, že ještě než mi umřela babička v těch necelých 12 letech, tak před tím umřela prababička....no, musím to tak říct, ale nevzalo mě to tolik, jako u babičky...je to blbé, ale je to tak...ten vztah je přece jen jiný, a jak jsem už napsala, nikdy jsem jim to neměla za zlé, že jsem nebyla na pohřbu babičky..asi bych to tam nedala....věděla jsem, že umírá-byla těžce nemocná a čekali jsme to všichni, ale když to přišlo, stejně mě to skolilo...logicky....a když se člověk dává do kupy trochu už po těch pár dnech a pak znovu pohřeb...já bych to nedala...ale záleží asi opravdu na všech okolnostech...
Pokud ji dítě dobře znalo a na pohřbu se nebude nikdo příliš hystericky hroutit, tak za mne ano. Já vzala děti na pohřeb jejich dědečka když jim byly 2 - 4 - 6, dost jsem to zvažovala a v důsledku to bylo moc dobře. Ono je jinak i pro dospělého si představit, že ten člověk "už není", a takhle je to pro děti víc hmatatelné. U našich dětí měl pohřeb samé benefity, nic negativního nepřines.
Je to subjektivni.V nasi rodine se rika,ze deti na hrbitov nechodi.Ja byla na pohrbu prababicky kdyz mi bylo 11 ale to byl takovy vesnicky pohreb,kde prababicka mela otevrenou rakev,vypadala jako by spala a to rozlouceni bylo u ni na dvore pred jejim barakem.Pak se rakev zavrela a odnesla na hrbitov.Tam uz me nevzali.Pamatuji si to dobre ale spis to,jak mluvil a zpival farar, jak hrala hudba a to,ze vsichni byli v cernem a kolem byl snih,bylo to tesne pred Vanocemi.
Byla jsem na prvním pohrbu někdy v necelých pěti letech? Když mi umřel děda. U nás se vždycky o všem mluvilo a s komunikací problém nebyl takže na mě to následky nezanechalo naopak beru že tyhle věci šťastné i nešťastné chvilky prohlubovali nás vztah v rodině protože jsme o tom mluvili a naši se mi to snažili "dětský" vysvětlit. Ale rodic nejlépe ví jaké je jeho dítě a jestli to je pro něj vhodné 😉
@nuggett vysvetlovani je sice hezke ale jak rikas , vyzralost ditete a jeho povaha hraje velkou roli. Ono videt naprosto zlomeneho rodice co jen breci , neji nemluvi a ma ti byt jako diteti oporou je ten nejhorsi zazitek . Ja si to nesu cely zivot tenhle pohled a na hrbitov nebo na pohreb me nikdo uz nikdy nedostane. My se loucime doma v kruhu rodiny. Udelame si vecirek ( ne oslavu) prohlizime si fotky a vzpominame na toho kdo nas opustil zadny slzy zadne cerne chmury proste jen vzpominani.
@ver4 Já bych neváhala a dítě vzala s sebou. Smrt k životu patří a pokud spolu měly hezký vztah, není důvod dítě nějak odkládat. Navíc děti tohle berou trochu jinak, lépe než my. Nejsou to nechápavá stvoření, moc dobře ví co se děje a když jim to hezky vysvětlíte, není důvod proč ne. Spíše bych řekla, že je to dobře do života dítěte, aby se u mělo stavět k novým situacím.
dcera byla ve 4 letech na pohrbu prababicky,predem jsem ji vysvetlila,ze umrela,protoze byla moc nemocna,ze bude lezet v rakvi,jak to bude vypadat apod,probehlo to v klidu,jinak tam mela babicka vsechna pravnoucata,nejvic brecela 6ti leta - tu prakticky vychovala,ostatni to brali "v pohode" - zadne sceny,neslusne chovani apod.
Také jsem brala pohřeb strýcova kamaráda jako 5-letá v ,,pohodě"-ale dodnes-40 let se na něj pamatuju. Od té doby jsem absolvovala 2 další pohřby.Naposledy ten manželova tatínka. Také si na něj pamatuju, ale věděla jsem, že už se netrápí. Tenkrát jsem toho cizího pána litovala, ten pocit, že spadne písek a on nemůže ven mám stále v živé paměti.Nevím úplně, zda samotný obřad je pro malé děti.
Vždyť to dítě se také musí rozloučit, je to důležité, moc. Pokud potřebuješ důkladné info, podívej se na vebové stránky Cesty domů...
Absolvovala jsem pohřeb babičky, když mi bylo 5 let a i když se tam nikdo "hystericky nehroutil", jak tu někdo psal, byl to pro mě strašný zážitek. Svírala mě neuvěřitelná úzkost, jenže jsem ten pocit samozřejmě neznala a nechápala, nicméně jsem skoro nebyla schopná dojít z obřadní síně domů. Úmrtí babičky jsem jakž takž zvládla (a to s náma bydlela), ale ten pohřeb, to bych po své zkušenosti nikdy žádnému dítěti v tomto věku neudělala.
Ano, určitě.