Sestěhování s partnerem a jeho rebelská dcera. Co dělat?
Ahoj. Potřebuju vaše názory, zkušenosti, váš pohled na následující situaci. Mám jedenáctileté dcery, dvojčata. Máme moc hezký, respektující vztah, holky jsou milé, veselé, přátelské. Rozvedená jsem 3 roky, rok chodím s mužem, který má také dvě dcery. Jedenáctiletá se přátelí s mými dcerami, mají se rády, je milá, veselá. Se starší, které bude 13, to je těžké. Nikdy nepřijala rozchod rodičů, je naštvaná na celý svět, trpí asi něčím co se nazývá poruchou vzdoru. Tj. nesouhlasí úplně se vším, je negativní, útočná, agresivní, sprostá. Když pro ni její otec na kroužek přijede o 6 minut později, řekne mu že je debil. Být v její blízkosti je vyčerpávající pro všechny zúčastněné, trpí celá rodina, já jsem si vědoma že včetně ní. Zatvrzele odmítá pomoc psychologa, nedá se s ní o tom vůbec mluvit. O mně říká, že jsem hnusná atd., o mých dětech že jsou sráči (omlouvám se za výrazy, prodávám, jak jsem nakoupila). Nyní je situace taková, že uvažujeme nad tím, že bychom se rádi sestěhovali. Přítel bývá se svými dětmi ve střídavce v jejich bytě, tam se střídá s jejich matkou. Ta trvá na zachování této podoby péče min.do 15 let starší dcery, ale já jsem z toho zoufalá. Přítele miluju, vidím, jak těžké to má, když je na ni sám, neumí ji nastavit hranice včas a když mu ona vynadá, ještě se jí omluví... Pak ale přeteče pohár trpělivosti a on se rozčílí tak, že je schopen být i agresivní. Jeho už jsem přiměla chodit na terapii, aby se z toho nezbláznil. Jenže taky vím, že jeho dceři zoufale chybí porozumění, že ona vlastně neustále volá o pomoc. A to chlapi většinou moc nepoznají (sorry muži, ale je to tak).
Nyní je to tak, že když jsme spolu bez jeho dětí, tak je to skoro pohádka. To samé, když je s námi jeho mladší dcera. Jakmile je i starší, přítel se naladí tak nějak automaticky do obrany a ona automaticky do útoku a v tomto ovzduší jsou schopni fungovat několik dní v kuse.
Uvažovali byste v této situaci o sestěhování? Já (i moje dcery) bych s ním chtěla být každý den, on se mnou taky, jeho starší dcera pochopitelně ne, ale tak nějak z principu. Ona nesnese cokoliv co nevymyslí ona. A škodí úplně záměrně (samozřejmě že vím že to je její způsob jak se vypořádat s těžkým obdobím, ale fakt to je strašný). Bojím se trochu, že než z toho vyroste (asi je to i pubertou, ale určitě ne zcela), tak to může hrozně zatížit moje děti. Vlastně jim můžu sebrat klidný domov. U nich je křik nonstop.
Zároveň ale potřebuju, aby moje holky zažily maminku s partnerem, potřebuju muže víc než ve střídavce. Ptz.se stará kromě dětí i o ten jejich dům a zahradu, má náročnou práci i koníčky... Mně se snaží pomáhat taky hodně, ale rozkrájet se samozřejmě nemůže. Díky za vaše postřehy.
neisla by som do toho vlastna skusenost...
@blanick nevím jaké jsou tvé dcery, já jsem asi vždy byla citlivější dítě, citlivější člověk. Od mých asi 10 let u nás doma přestala být pohoda, kvůli náročné životní situaci, a já to nesla velmi špatně. Defakto mám následky doteď a řeším to na psychoterapii. Mojí velkou nevýhodou, krom větší citlivosti bylo i to, že jsem na vše byla sama, jsem jedináček. A citovou podporu a pochopení jsem neměla nikde, se vším jsem se nějak popasovávala sama. Takže za mne velké NE.
@blanick já bych do toho se svými životními zkušenosti určitě nešla. Ale to tvrdím jako nezúčastněný pozorovatel. Taky jsem takový hodný blbec, co chce všem pomáhat a zachraňovat je a dělá to často na svůj úkor. Ale někdy to fakt nejde. Nebo jde, ale hodně to dře. Může to být mnohem víc trápení než uneseš. To ovšem nezjistíš, dokud to nezkusíš. No a bude pak cesta zase ven?
@konidana mám k hodnému blbci také blízko, to jsi poznala správně. Nyní ale už umím i říct co potřebuju a aktivně to dělám. K mému překvapení to funguje, což mě dodává odvahu to dělat dál. Takto jsem si například vyžádala soukromý osobní pohovor s touto problematickou dcerou a například jsem právě zjistila, že problém nejsem já ani mé děti, ale vlastně úplně všechno. Štve ji táta, je úplně zoufalá, že ji nikdo nerozumí, neslyší. Od té doby se na ni nemůžu zlobit, je mi jí vážně líto. Ona si se mnou normálně povídala. Nebyla kdovíjak přátelská, ale stačilo to k tomu, abych zjistila, jak málo by stačilo k tomu, aby se jí ulevilo. Vím že si nemůžu hrát na psycholožku ani nejsem její máma, ale mám vlastně dost podobný trauma že svého dětství a trochu cítím co prožívá. V tom jak urputně vysírá je víc volání o pomoc než si kdo dovede představit.
@konidana mám k hodnému blbci také blízko, to jsi poznala správně. Nyní ale už umím i říct co potřebuju a aktivně to dělám. K mému překvapení to funguje, což mě dodává odvahu to dělat dál. Takto jsem si například vyžádala soukromý osobní pohovor s touto problematickou dcerou a například jsem právě zjistila, že problém nejsem já ani mé děti, ale vlastně úplně všechno. Štve ji táta, je úplně zoufalá, že ji nikdo nerozumí, neslyší. Od té doby se na ni nemůžu zlobit, je mi jí vážně líto. Ona si se mnou normálně povídala. Nebyla kdovíjak přátelská, ale stačilo to k tomu, abych zjistila, jak málo by stačilo k tomu, aby se jí ulevilo. Vím že si nemůžu hrát na psycholožku ani nejsem její máma, ale mám vlastně dost podobný trauma že svého dětství a trochu cítím co prožívá. V tom jak urputně vysírá je víc volání o pomoc než si kdo dovede představit.
@blanick jsi úžasná😘. Ale furt mysli i na sebe a sve deti.
Nesestehovala bych se. Tohle vsechno muze ovlivnit negativne tvoje deti a tvuj vztah s muzem. Za me lepsi,kdyz dcery nezaziji maminku s partnerem nez aby byly vecne ve stresu,kriku,v nepohode. Mam dve deti,starsi ma ADHD a takovyhle emocni vybuchy zazivame a je to na palici pro vsechny. Je mi lito mladsi dcery,ze tomu musi byt pritomna. Myslim,ze i pro tu holcinu bude lepsi,kdyz bude travit cas jen se segrou a tatou. Mozna i jen s tatou by ji prospelo. Chova se takhle i k mame?
Ne.Zadny chlap by mi nestál za nervy s cizím děckem ...
@konidana mám k hodnému blbci také blízko, to jsi poznala správně. Nyní ale už umím i říct co potřebuju a aktivně to dělám. K mému překvapení to funguje, což mě dodává odvahu to dělat dál. Takto jsem si například vyžádala soukromý osobní pohovor s touto problematickou dcerou a například jsem právě zjistila, že problém nejsem já ani mé děti, ale vlastně úplně všechno. Štve ji táta, je úplně zoufalá, že ji nikdo nerozumí, neslyší. Od té doby se na ni nemůžu zlobit, je mi jí vážně líto. Ona si se mnou normálně povídala. Nebyla kdovíjak přátelská, ale stačilo to k tomu, abych zjistila, jak málo by stačilo k tomu, aby se jí ulevilo. Vím že si nemůžu hrát na psycholožku ani nejsem její máma, ale mám vlastně dost podobný trauma že svého dětství a trochu cítím co prožívá. V tom jak urputně vysírá je víc volání o pomoc než si kdo dovede představit.
@blanick Mno...já mám jedno takové dítě s poruchou opozičního vzdoru doma. Teď už je to trošku lepší , ale i tak je to z dcery neustále cítit. Jak píšeš ona je vlastně pořád nějak naladěná do nějakého protiútoku. A byli doby že když jsem řekla že tráva je zelená , ona ač samozřejmě ví že je , tak byla schopna tvrdit že je červená. Manželova dcera to není. A ač si k ní našel cestu , pořád s nikdy to nebude ono . Občas je to tu jak na bojišti, ta prudi , ten je na ní naštvaný. A upřímně se i divím, že s námi manžel ještě je , protože občas to bylo peklo ..dcera si prošla dvakrát psychiatrickou hospitalizaci,jednou byla v středisku výchovné péče. Trochu to pomohlo . Ale opravdu jsou dny , kdy ji sere že jen dýcháme,ale aspoň nás už nechce zabít . Do společného bydlení bych prostě po zkušenostech nešla . A nebyla bych ani s nikým kdo takové dítě má . ( Jen můj pohled na věc , neříkám že ty a kdokoli jiný to cítí jinak a že je to špatně). Protože byli doby , kdy jsme fakt díky jejímu chování měli celou rodinu v troskách.
V soucasne situaci bych se nesestehovala. ALE stazila bych se s tou holcinou co nejvice mluvit. Ne hrat si na psychologa, ale zkusit ji vytvorit bezpecne misto, kde se bude citit dobre. Neni tvym cilem ji nejaka analyzovat, ale na tom ji nekriticky poslouchat a projevit pochopeni neni nic spatneho ani zadne suplovani maminky, z jakeho bys mela mit vycitky. Za pul roku muze byt situace jina
@blanick Je to samozřejmě asi blbost, ale během čtení mě napadlo, že bych do toho šla jen s podmínkou, že on bude s námi jen v době, když nemá starší dceru. Takže taková střídavá střídačka. Protože ano, jakkoliv je slečna sama nesťastná, být samaritánem o kterého nikdo nestojí a současně tím dost pravděpodobně ublížit vlastním dětem, tak to teda nee.
Je nutné to rozetnout teď? Já bych to nezavrhla, ale odložila. To dítě povyroste, situace nabere nějaký směr (zklidní se nebo naopak vyhrotí), ale v současné chvíli je jistota, že poškodíš vlastní děti a pak si to budeš vyčítat.
V soucasne situaci bych se nesestehovala. ALE stazila bych se s tou holcinou co nejvice mluvit. Ne hrat si na psychologa, ale zkusit ji vytvorit bezpecne misto, kde se bude citit dobre. Neni tvym cilem ji nejaka analyzovat, ale na tom ji nekriticky poslouchat a projevit pochopeni neni nic spatneho ani zadne suplovani maminky, z jakeho bys mela mit vycitky. Za pul roku muze byt situace jina
@tereza0111 jo, tohle mě taky hodně napadá. Nejvíc a nejraději bych to viděla na variantu, kdy si pořídíme společné bydlení i s pokojem pro jeho děti s tím, že se budu snažit se s ní pravidelně vídat a dávat ji najevo, že nejsem další ohrožení. A netrvat na tom, aby byly s námi. Samozřejmě si i pevně budu hlídat vlastní hranice. Vlastně to moje vyžádané osobní setkání proběhlo právě na základě toho jejího sprostýho výroku o mých dětech, kdy já jsem ji potřebovala říct že jako prrr, takhle dál ne. Stop. A vyvinulo se to jinak. Byly jsme překvapené obě asi.
To odlehčím - když je holka v opozici vůči všemu, tak stačí, aby to matka zakázala, a hned to začne sama chtít, ne? 🙂
@tereza0111 jo, tohle mě taky hodně napadá. Nejvíc a nejraději bych to viděla na variantu, kdy si pořídíme společné bydlení i s pokojem pro jeho děti s tím, že se budu snažit se s ní pravidelně vídat a dávat ji najevo, že nejsem další ohrožení. A netrvat na tom, aby byly s námi. Samozřejmě si i pevně budu hlídat vlastní hranice. Vlastně to moje vyžádané osobní setkání proběhlo právě na základě toho jejího sprostýho výroku o mých dětech, kdy já jsem ji potřebovala říct že jako prrr, takhle dál ne. Stop. A vyvinulo se to jinak. Byly jsme překvapené obě asi.
@blanick to co pises ted je mozna to nejdulezitejsi. Jak zvladne fungovat ona s tebou a jestli nahodou tvoje "prrr" nebude nakonec respektovat. Mohla by. Pak bych nasla odvahu do toho jit. Fungovali jste uz nekdy delsi dobu vsichni spolu? Treba tyden dovolenou spolu v apartmanku nebo tak neco? Uvidis, nespechala bych, ale snazila bych se vyhledavat okamziky, kdy budete testovat jak to spolu date
@blanick Mno...já mám jedno takové dítě s poruchou opozičního vzdoru doma. Teď už je to trošku lepší , ale i tak je to z dcery neustále cítit. Jak píšeš ona je vlastně pořád nějak naladěná do nějakého protiútoku. A byli doby že když jsem řekla že tráva je zelená , ona ač samozřejmě ví že je , tak byla schopna tvrdit že je červená. Manželova dcera to není. A ač si k ní našel cestu , pořád s nikdy to nebude ono . Občas je to tu jak na bojišti, ta prudi , ten je na ní naštvaný. A upřímně se i divím, že s námi manžel ještě je , protože občas to bylo peklo ..dcera si prošla dvakrát psychiatrickou hospitalizaci,jednou byla v středisku výchovné péče. Trochu to pomohlo . Ale opravdu jsou dny , kdy ji sere že jen dýcháme,ale aspoň nás už nechce zabít . Do společného bydlení bych prostě po zkušenostech nešla . A nebyla bych ani s nikým kdo takové dítě má . ( Jen můj pohled na věc , neříkám že ty a kdokoli jiný to cítí jinak a že je to špatně). Protože byli doby , kdy jsme fakt díky jejímu chování měli celou rodinu v troskách.
@volfikovi mám to stejně a tak trochu se za to stydím ale...Můj přítel takovou dceru má. Už to dopadlo tak, že sice jezdíme na společnou dovolenou ale bydlíme každý se svými dětmi zvlášť. Takže já jsem na dovolené v pohode😁 starší syn taky umí pěkně prudit, ale když se mu něco řekne tak to platí a jede se podle našich pravidel, tady u těchto děti to prostě nejde.
Nesestehovala bych se. Tohle vsechno muze ovlivnit negativne tvoje deti a tvuj vztah s muzem. Za me lepsi,kdyz dcery nezaziji maminku s partnerem nez aby byly vecne ve stresu,kriku,v nepohode. Mam dve deti,starsi ma ADHD a takovyhle emocni vybuchy zazivame a je to na palici pro vsechny. Je mi lito mladsi dcery,ze tomu musi byt pritomna. Myslim,ze i pro tu holcinu bude lepsi,kdyz bude travit cas jen se segrou a tatou. Mozna i jen s tatou by ji prospelo. Chova se takhle i k mame?
@kristyn86 chová se tak i k mámě. A ta je na ní hodně tvrdá. Klidně ji vyhodí z auta atd. Já vím, že to na první pohled může vypadat, že si to holčina zaslouží, ale takhle ji ty výbuchy emocí nikdy nikdo zvládat nenaučí.
Ja se děti nebojím. My mame dohromady 4, starší manžela teda nebyla jakoze agresivní ale nebylo to lehké. A teď ji úplně zbožňuju.
@kristyn86 chová se tak i k mámě. A ta je na ní hodně tvrdá. Klidně ji vyhodí z auta atd. Já vím, že to na první pohled může vypadat, že si to holčina zaslouží, ale takhle ji ty výbuchy emocí nikdy nikdo zvládat nenaučí.
@blanick oni se to nenaučí, ani když je to člověk učí. Bohužel. Je to i částečně povahou . A hlavně , musí chtít. Což hodně takových děti , prostě nechce , protože je pro ně pohodlnější se neovládat. Možná je mamina tvrdá , protože ono upřímně žít s takovým dítětem dokáže člověka naprosto zničit a vysát energii.
@blanick to co pises ted je mozna to nejdulezitejsi. Jak zvladne fungovat ona s tebou a jestli nahodou tvoje "prrr" nebude nakonec respektovat. Mohla by. Pak bych nasla odvahu do toho jit. Fungovali jste uz nekdy delsi dobu vsichni spolu? Treba tyden dovolenou spolu v apartmanku nebo tak neco? Uvidis, nespechala bych, ale snazila bych se vyhledavat okamziky, kdy budete testovat jak to spolu date
@tereza0111 byli jsme na společném víkendu párkrát a v létě strávíme týden na lodi na moři. Jímá mě z toho maličko hrůza, ale tam se to asi trochu vykreslí lépe. Už jsem si vyjednala s přítelem, že když to bude nesnesení, vylodíme se a počkáme někde na břehu v kempu 😄
Z toho co popisuješ bych netlačila na pilu a nesestěhovávala se. Raději bych zkusila zapracovat na vztahu s tvojí nevlastní dcerou. Nebo co jí zapsat na nějaký sport? Nebo zaměřit se na nějaké koníčky třeba nějakou kreativní činnost? Nebo jóga? Záleží, co by ji bavilo... Ale věř, že vám nic neuteče a když teď v tomhle pro ni opravdu citlivém období chvíli počkáte - rok, dva, nic se tak strašného nestane.
@blanick oni se to nenaučí, ani když je to člověk učí. Bohužel. Je to i částečně povahou . A hlavně , musí chtít. Což hodně takových děti , prostě nechce , protože je pro ně pohodlnější se neovládat. Možná je mamina tvrdá , protože ono upřímně žít s takovým dítětem dokáže člověka naprosto zničit a vysát energii.
@volfikovi taky mám obavu že na nějakou "převýchovu" je prostě pozdě. Maminka je šílená, na jejich otce, mého partnera je sprostá a ponižuje ho neustále pro každé příležitosti. Ta holka tak trochu převzala štafetu za maminku.
@volfikovi taky mám obavu že na nějakou "převýchovu" je prostě pozdě. Maminka je šílená, na jejich otce, mého partnera je sprostá a ponižuje ho neustále pro každé příležitosti. Ta holka tak trochu převzala štafetu za maminku.
@blanick to je špatné a opravdu horko těžko se to napravi ..ona ta porucha opozičního vzdoru je poměrně složitá, někdy k tomu je i ADHD . Ale když si vzpomenu na ty dcery šílené stavy , tak opravdu klobouk dolů , že se chcete do péče zapojit.
Z toho co popisuješ bych netlačila na pilu a nesestěhovávala se. Raději bych zkusila zapracovat na vztahu s tvojí nevlastní dcerou. Nebo co jí zapsat na nějaký sport? Nebo zaměřit se na nějaké koníčky třeba nějakou kreativní činnost? Nebo jóga? Záleží, co by ji bavilo... Ale věř, že vám nic neuteče a když teď v tomhle pro ni opravdu citlivém období chvíli počkáte - rok, dva, nic se tak strašného nestane.
@reeeza Nejspíš to fakt nemá cenu uspěchat. A ta dcera na různé kroužky chodí, je hyperineligentní, exceluje na osmiletém gymnáziu, plave, hraje na různé nástroje... Myslím že těch aktivit má právě au moc. Místo opravdové blízkosti někoho z rodičů věčně v tahu.
@reeeza Nejspíš to fakt nemá cenu uspěchat. A ta dcera na různé kroužky chodí, je hyperineligentní, exceluje na osmiletém gymnáziu, plave, hraje na různé nástroje... Myslím že těch aktivit má právě au moc. Místo opravdové blízkosti někoho z rodičů věčně v tahu.
@blanick no a co kdyby jsi zkusila si s ní vytvořit trošku bližší vztah ty? Bez táty, jen vy dvě? Zajít si s ní někam asi hned nepůjde. Ale třeba jí něco malého koupit, něco pro ní udělat, dát jí najevo, že jí vlastně chápeš, nebo že se o ni zajímáš, jsi tu pro ni a nehodnotíš ji, nebo že ji za něco obdivuješ...ale nezlačit na to samozřejmě...
A není to prostě "jen" puberta? My se dali s mužem dohromady když našim dětem bylo 6 a 8. První rok docela peklo, děti na sebe žárlily, manžela dítko je starší, zvládlo takové to ty nenápadné provokace, kdy do mého pětkrát nenápadně štouchlo a to moje se po šesté hodně nápadně ohnalo a dostalo od nás obou vynadáno atd. Pak se to hodilo do klidu. No teď jim je 10 a 12 a to starší má tak rok mega pubertu. Přesně jak někdo píše, bude zarytě tvrdit, že tráva je červená, jen aby bylo v opozici. Manžel je už na něj dost vysazený...ale já si myslím, že to je prostě jen volání o pomoc. Nemá to snadné, od mamky vyfasovalo dva mladší sourozence, materiálně má všechno, na co si vzpomene, ale chybí mu obyčejný zájem. Mele pořád, pro nás strašně povrchní rádoby dospělácká, s prominutím hovna a manžel se přes to nedokáže přenést. Já jo, projevuji zájem, zkouším se s ním bavit bez peskování a poučování a ťuk ťuk, ač jsem macecha, tak na mě si skoro nic nedovolí a když ho něčím zaúkoluji (což by teda taky dělám minimálně), tak poslechne. Nemám potřebu ho nějak zvlášť napomínat, ale zároveň když třeba řeklo manželovi že je debil, tak to jsem se fakt ohradila, že takhle o mém muži mluvit teda nebude a od té doby si alespoň přede mnou dává pozor.
No, k dotazu - asi bych stěhování úplně nehrotila, ale zase ho nezavrhovala a myslím, že i pro tvoje děti je důležité si zažít ten model máma+táta+děti všichni pohromadě. Nechceš přeci, aby vztah kdy se partneři vídají jen o víkendech a při první překážce hledají způsob, jak utéct namísto řešení, jak problém společně překonat, považovaly za normální. Problémový puberťák může být i v klasické rodině. Taky nevíš, jak puberta třeba ještě zamává s tvými vlastními dětmi a asi taky nebudeš chtít, aby muž pak ze vztahu couval nebo sama nepošleš své děti pryč.
A není to prostě "jen" puberta? My se dali s mužem dohromady když našim dětem bylo 6 a 8. První rok docela peklo, děti na sebe žárlily, manžela dítko je starší, zvládlo takové to ty nenápadné provokace, kdy do mého pětkrát nenápadně štouchlo a to moje se po šesté hodně nápadně ohnalo a dostalo od nás obou vynadáno atd. Pak se to hodilo do klidu. No teď jim je 10 a 12 a to starší má tak rok mega pubertu. Přesně jak někdo píše, bude zarytě tvrdit, že tráva je červená, jen aby bylo v opozici. Manžel je už na něj dost vysazený...ale já si myslím, že to je prostě jen volání o pomoc. Nemá to snadné, od mamky vyfasovalo dva mladší sourozence, materiálně má všechno, na co si vzpomene, ale chybí mu obyčejný zájem. Mele pořád, pro nás strašně povrchní rádoby dospělácká, s prominutím hovna a manžel se přes to nedokáže přenést. Já jo, projevuji zájem, zkouším se s ním bavit bez peskování a poučování a ťuk ťuk, ač jsem macecha, tak na mě si skoro nic nedovolí a když ho něčím zaúkoluji (což by teda taky dělám minimálně), tak poslechne. Nemám potřebu ho nějak zvlášť napomínat, ale zároveň když třeba řeklo manželovi že je debil, tak to jsem se fakt ohradila, že takhle o mém muži mluvit teda nebude a od té doby si alespoň přede mnou dává pozor.
No, k dotazu - asi bych stěhování úplně nehrotila, ale zase ho nezavrhovala a myslím, že i pro tvoje děti je důležité si zažít ten model máma+táta+děti všichni pohromadě. Nechceš přeci, aby vztah kdy se partneři vídají jen o víkendech a při první překážce hledají způsob, jak utéct namísto řešení, jak problém společně překonat, považovaly za normální. Problémový puberťák může být i v klasické rodině. Taky nevíš, jak puberta třeba ještě zamává s tvými vlastními dětmi a asi taky nebudeš chtít, aby muž pak ze vztahu couval nebo sama nepošleš své děti pryč.
@20190418 děkuji za tuhle odpověď. Něco takového, jako píšeš na konci, já cítím. Vlastně mi zbabělost, to, že bych utekla bez "boje" není vlastní. Asi to ale vypadá, že si dáme delší čas na sblížení. Klidně rok. Taky potřebuji, aby si partner trochu víc věřil ve svých rodičovských kompetencích a to, že bych mu řekla sorry jako, tohle sis podělal sám, tak já to s tebou žehlit nebudu, to podle mě není správný partnerství. A přesně jak píšeš - kdo ví, co se stane s mými dětmi v pubertě. Ony jsou sice mírné až úzkostné, ale třeba půjde o úplně jiný problém, co já vím... Asi bych byla zklamaná, kdyby mě v tom nechal.
Já bych do toho taky nešla. Ono fakt nezjistíš, co to obnáší, dokud si to sama nezkusíš, ale proč riskovat? Jak z toho pak vybruslíš? Pak už asi nebude cesty zpátky, zjistíš, že to nefunguje, a zůstaneš tam, kde jsi být nechtěla.
Takovéto děti nejsou vůbec jednoduché a dovedou rozložit celou rodinu. Nespěchala bych. Rozumím tomu, že chcete být s partnerem více jako rodina, ale někdy ty podmínky tomu nakloněny nejsou. Dala bych tomu čas, dala bych čas té holce. Snažila bych se jí opatrně přiblížit, ale nic nečekat, ať nejsi zklamaná. Uvidíš po společné dovolené. Navíc jestli dobře chápu ten systém, tak maminka (bývala žena tvého partnera) chce zachovat současný model střídavé péče. Možná sama nechce víc problémů než teď je...
@blanick já bych do toho se svými životními zkušenosti určitě nešla. Ale to tvrdím jako nezúčastněný pozorovatel. Taky jsem takový hodný blbec, co chce všem pomáhat a zachraňovat je a dělá to často na svůj úkor. Ale někdy to fakt nejde. Nebo jde, ale hodně to dře. Může to být mnohem víc trápení než uneseš. To ovšem nezjistíš, dokud to nezkusíš. No a bude pak cesta zase ven?