Alzheimerova choroba v rodině
Dobrý den maminky, chtěla jsem se zeptat jestli máte někdo zkušenosti s Alzheimerovou chorobou v rodině. Bydlíme s mojí babičkou, my máme s manželem dvojčata kluky (skoro 3 roky) a babičce diagnostikovali právě Alzheimera. Bylo mi řečeno, že babičku už nesmím nechat samotnou, jenže já od září musím do práce. Nevíme jak to udělat, jelikož babička vše odmítá (domov, stacionář). Myslí si, že vše zvládá sama. Děkuji za poznatky nebo zkušenosti.
To je první a důležitý krok, chápu, že je to těžké. V budově naší služby bylo i denní centrum pro seniory s těmito diagnozami a nabízeli jeden den na zkoušku zdarma, to ale nemusí být všude. Často zjistili, že to pro ně třeba není, nesžili se s kolektivem nebo zjistili, že jsou na tom mentálně lépe než zdejší uživatelé a využili raději naši službu. Taky záleží, jaká Vaše babička je, jestli je ráda v kolektivu nebo spíše doma ve svém. Pokud má nějaké zájmy, může se jim věnovat společně s asistentkou, můžou chodit na vycházky, můžou spolu uvařit, uklidit, povídat si, prohlížet si fotky, číst si, téměř cokoliv...pokud by zůstala doma sama, má tyto možnosti určitě omezené a navíc je zde riziko.
asistuju jedné takové babičce ze sousedství -bráváme ji na procházku, když jdu s dětma.. dělá ji to moc dobře, je bývalá učitelka a děti jí chyběly...ale není sama, má ještě manžela a v okolí rodinu, která sem tam dojede pomoct, a dojíždí tam sestřička každodenně z Charity na výdej léků...zkuste se podívat, jestli by u vás nebyla tato služba asistence nebo pečovatelství (já jsem přes www. petrklice.cz -třeba jsou i někde poblíž vás) -jo a ta babička taky vše odmítá, protože se cítí být úplně v pořádku, a mě vzala "na milost" protože mě zná a neví, že jsem najatá rodinou 😎
@veri164 Uvidíte, jak rychle se bude stav zhoršovat. Alzh. má několik stádií, ta poslední jdou neskutečně rychle. Naše babička bydlela sama a nešlo to dlouhodobě zvládat, zapomínala vypínat hořáky a každý večer dveře od bytu. Můj taťka (její syn), jí 2x denně chodil kontrolovat a byli jsme domluveni s jednou hodnou slečnou v jejím domě, že když šla v noci venčit pejska, tak babičce otevřené dveře dovřela. V momentě, kdy za babičkou chodili různí lidé si "půjčovat" peníze a babička poté chodila obviňovat taťku, že jí peníze krade (paranoia je další fáze Alh.) a když se začala ztrácet v okolí bydliště, už byla situace pro celou rodinu neúnosná. O stacionáři taky nechtěla slyšet, ale záhy na to spadla v koupelně, zlomila si krček a putovala do LDNky. Po pár měsících jsme jí převezli do stacionáře, to už byla ve stavu, kdy si nic a nikoho nepamatovala a nemluvila. Vlastně jediné slovo, které jí v paměti zůstalo a které občas řekla, bylo "Jirka", jméno taťky. Tak silný je mateřský cit.
Poku jste z Kroměřížska je tam osobní asistence pod Charitou Kroměříž. Setkávali jsme se na odborných kolegiích, jelikož pracuju také na charitě.
Mám osobní zkušenost, případně ip.
Dekuji vam vsem moc. Jelikoz babicku nemuzu k nicemu presvedcit tak nevim jsk to bude jakmile nastoupim do prace. Ale uvidime. Zkusim jeste vyuzit vase rady a zkouset co se da. Jste moc hodne 🙂
Držím palce, ať se to povede 😉
@veri164 Pracuji v domově na oddělení se zvláštním režimem specializovaný na Al. doporučiji si žádost podat dopředu protože místa v domovech nejsou a jsou dlouhé pořadníky. Tohle nezanedbávat, lidé tohle často řeší na poslední chvíli a díví se že není místo v domově přitom lidé vůbec nepřemýšlejí jak se toto místo v domě uvolní 🙂
Hezký večer, osobní zkušenost zatím naštěstí nemám, ale profesní určitě ano. Až do loňského roku jsem pracovala jako vedoucí osobní asistence několik let. S lidmi s touto diagnozou jsem se často setkávala včetně jejich rodinných příslušníků, kteří oslovili naši službu protože se už cítili bezradní nebo jak píšete, museli chodit do práce apod. Většina seniorů jakoukoliv pomoc v podobě sociální služby ať už pobytové nebo té naší - terénní , odmítalo. Cítili se vždy soběstačné a bylo velmi těžké připustit si, že už potřebují pomoc. Rodině trvalo nějakou dobu, než je k tomuto přesvědčili a pak si naše osobní asistenty nemohli vynachválit, těšili se na ně, kdy zase přijdou, měli k nim mnohdy větší respekt a dokázali se svěřit poplakat si, zasmát se se svou asistentkou či asistentem. Vznikala dlouhodobá přátelství, i když se např. zdravotní stav po letech zhoršil a museli na trvalý pobyt do domova pro seniory apod. Já osobně doporučuji terénní službu, ať už osobní asistenci či pečovatelskou službu. Pro každého je určitě totiž velmi důležité zůstat ve svém přirozeném domácím prostředí co nejdéle je to možné. Mnohým s touto diagnozou jsme umožnili v podstatě zemřít doma a to bylo pro ně nejdůležitější. Pokud je však stav zhoršený natolik, že je potřeba nonstop péče, je na zvážení, zda opravdu nevyužít pobytovou službu, samozřejmě se souhlasem toho, koho se to týká...je dobré mít pro účel využívání soc. služby vyřízen příspěvek na péči.