Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

Averze na manžela? Co si myslíte?

Péče o dítěDětská postýlkaMiminkoKojeníPo poroduPorodnicePorodDruhý porodPrůběh těhotenstvíTěhotenstvíOperaceVařeníZdraví a nemociDeprese
anezka345
19. bře 2020

Ahoj holky. Sama nevím, proč tohle píšu. Zřejmě se potřebuju vypovídat a možná bych chtěla znát i vaše dojmy.. ale hlavně asi ze sebe potřebuju všechno dostat.. V poslední době už mám pocit, že nemůžu. Nevím, jestli je to fyzické, psychické vyčerpání nebo mi ještě haprují hormony po porodu. Ale vím, že jsem v začarovaném kruhu, ze kterého se nemůžu dostat. Když je manžel v práci, tak se těším, až dorazí domů. Když dorazí domů, během 5 min bych ho nejradši neviděla a mám pocit, že jsem na něj alergická. Tohle byl dlouhodobý proces, na kterém jsme nepracovali, protože ani já si do nedávna neuvědomovala, že by bylo něco špatně. A když jsem se letmo zmínila v poslední době, že bysme měli zapracovat na našem manželství, tak mi bylo řečeno, že není na čem, že jsme přeci šťastní. Problém je, že manžel je hrozný sobec. Dlouho jsem to neviděla, ale dost znaků vidím i na jeho mamce a u něj je to umocněné ještě tím, že se kolem něj skákalo a je to jedináček. Neviděla jsem to do té doby, než se nám narodila dcerka. Měla jsem dost komplikovaný porod, dva dny jsem nebyla schopná vstát z postele a pak když už mi bylo trošičku líp, tak to znáte, vyfasovala jsem malou a začal kolotoč okolo miminka. Tehdy jsem měla ještě sílu a bylo to fajn. Manžel nikdy nechtěl děti (i když teď je prý rád a dala bych ruku do ohně za to, že je neskutečně miluje), takže začátky byly dost kruté. Všechno bylo na mě, dávala jsem se zdravotně dlouho do pořádku a co si budeme povídat, manželovi nedocházelo ani to, že by občas mohl vstát k postýlce, když jsem zrovna dodělala oběd a chtěla si jít na chvilku lehnout. Tehdy ještě pracoval v práci, kde byl odpoledne doma, takže jsem měla ten „dospělácký kontakt“. Jenže práce ho nebavila, tak si našel jinou. Už není tak protivný a není mu vše jedno (asi byl v určité depce tam), ale taky je od rána do večera v práci. Já jsem u dcerky ještě veškerý volný čas pracovala, takže když spala, tak jsem prostě pracovala. V druhém těhu jsem práce nechala. Jenže už bylo asi pozdě. Celé těhotenství jsem byla já nebo dcerka nemocná, takže jsme bohužel seděly hodně doma, což mi psychicky nepřidalo. Od té doby, co se narodil syn, tak mám zdravotní problémy a vše se ještě komplikuje. Druhý porod byl krásný, jenže jako bych už nemohla. První den přijdu domů z porodnice a začnu uklízet (mamka se starala o dcerku s manželem, když jsem byla v porodnici). A od té doby jedu opět kolotoč, jenže ve dvojko. Často cítím vnitřní třes, ať už přes den nebo v noci, když vstávám k malému. Začala jsem se hrozně potit, často se mi točí hlava nebo mám závrať, třeba 20x za den na 1-2 sec. Mám ztuhlé svaly, když mám ten třes, tak ztrácím jemnou motoriku. A hlavně jsem neuvěřitelně náladová. A nejvíce mě sejme, když je vypjatá situace s dcerkou a já na ní zbytečně křičím nebo vyjedu. Pak se jí vždy omluvím, ale stejně vím, že to v ní zůstane. Ona je o to víc zlobivá, do toho teď nesmíme ven, navíc jsou od narození syna téměř v kuse nemocní. Ale zpátky k manželovi.. Hrozně bojuji se zlostí k němu. Už dělá tři práce, protože chce, abychom se měli dobře, jenže nevidí, že pro mě je důležitější, aby byl doma a byl mi oporou. Nikdy si nevyzkoušel ani u dcery, co je to jí hlídat, natož aby s ní byl sám doma celý den, natož ještě k tomu fungoval – domácnost, vaření apod. Je to cholerik, takže vím, že by to odnesla spíše dcera a nechci to zkoušet. Teď budeme stavět domeček a místo abychom šetřili, tak věčně vymýšlí drahé věci, které musíme mít. Do toho teď musí mít nové auto, protože dcerka má málo místa na nohy, já taky a prý se bojí, že kdyby se náhodou stala nehoda, tak nám to oběma urazí nohy.. tohle už mu i věřím, ale taky věřím tomu, že si spíše chce plnit svůj sen. Takže já jsem dost nervozní z toho, že budeme mít na sobě hypotéku a do toho ještě splácet větší auto po dobu čtyř let. Navíc když nikdo neví, co se bude dít. Ale bohužel to platí ve všem.. nedokáže slyšet ne a ve všem musí být po jeho. Já jsem od malička měkká, takže to není ani tak těžké si to prosadit. Dostala jsem se do takového stavu a pořád čekám pomoc, jenže nic změnit nechce. Práce ho baví, tak proč by dělal práci, která ho nebude bavit, i když by odpoledne mohl být s náma. Druhá práce je focení, což je zároveň jeho koníček, ale když máme taťku doma na 1 den v týdnu, tak místo, aby se věnoval dětem nebo pomohl mi, tak samozřejmě upravuje fotky. Manželský život už je pár let spíše pod bodem mrazu. Přes den funguju vlastně pořád s dětma sama a teď se všemi problémy i padám s dětma, když usínají. A bohužel i přes mou chuť to má manžel nastavené jinak a sex nepotřebuje. Takže opět je vše podle něj a já.. Prostě fungujeme jako dvě samostatné jednotky. A já večer, když usínám, tak uvažuju, jestli tak mám žít dál. Myslím si, že ho pořád miluju. Když má světlou chvilku a snaží se hrát si s dcerkou, vidím, jak mu to nedá a i po operaci, kdy nemá nic zvedat, syna zvedne, protože plakal, tak si pořád říkám, že není takový sobec a že ho vlastně miluju. Ale sama nevím. Už mi je skoro vše jedno, jako bych se stala apatickou. Ale hrozně moc toužím po chlapovi, u kterého bych se alespoň občas cítila jako princezna. Mít ten pocit, že tě někdo naplno miluje (vím, že mě manžel miluje, ale neumí to dát najevo) a udělá pro mě vše, i kdyby ho to mělo stát vše. Jsem na něj naštvaná, že je jediný den v týdnu doma a buď pracuje nebo si nevydrží s dcerkou hrát ani 10 min, aniž by u toho musel koukat na tv nebo čumět do mobilu. Teď je po operaci a já bych se o něj měla starat. Ale padám na hubu, nevím jestli jen psychicky, že mám deprese nebo fyzicky nebo to jsou hormony. Ale prostě na něj jsem hrozně naštvaná, že furt leží a spí. Chápu, že ho to bolí, že je unavený. Ale celou dobu, co jsem mu i říkala, jak na tom jsem, neměl snahu mi pomoct a nechat mě třeba jen vyspat a jeden den se o děti postarat. Neměl snahu pomoci mi ani po komplikovaném porodu (teda ano, jasně, třeba uvařil a 4x za den mi donesl dcerku na kojení, abych nemusela vstávat) a teď tady leží jak vorvaň, celé dny spí, i když se ho dcerka nemohla dočkat. Zahrál si s ní na hodinu s legem a protože pořád mluví, tak ji kolikrát mezi tím říkal, že má být potichu alespoň na chvíli. Diví se strašně, že neslyší tv.. a pak spí a spí. To, po čem tak moc toužím a potřebovala bych to taky. Vím, že bych mu teď měla pomáhat a soucítit s ním, ale nemůžu. Kdybych viděla jen trošičku snahy, že mi chce pomoci, tak by to bylo jiné. Ale vidí, jak moc už nemůžu a prostě ani na 10 min to nemůžu přebrat. A když se o to před oprací pokusil, tak já jsem na nervy a samozřejmě neusnu, protože vím, že se dcerce nevydrží plnohodnotně věnovat, takže dva nerváci se doštěkají a malá začne brečet. Já už jen z nervů, že to tak zase dopadne, tak prostě nespím. Manžel naopak o mě tvrdí, že bych se sebou něco měla dělat, že všude vidím rizika a že má strach, že to zajde daleko, že už začínám být paranoidní. Ano, byla jsem vždycky opatrná, ale upřímně.. paranoia vypadá jinak a já sama si uvědomuju, že je něco zle.. Jestli jste to dočetli do konce, děkuji. A ráda bych slyšela váš názor.. Vidím to jen černě a mám prostě jen depresi, ze které se nemůžu dostat? Nebo jsem si prostě jen našla nesprávného chlapa? Podotýkám, že to není vždy tak.. občas mi dokáže, že mě miluje, donese mi bonbony na Valentýna, přitulí se, když už je zle a já mu řeknu, tak to přebere alespoň na chvíli.. ale je toho hrozně málo bohužel….

zuzkasim
19. bře 2020

Myslím, že tvoje problémy nejsou ani tak o muži, jako spíš o tvém vyčerpání. On za to nemůže. Úplně nechápu, že on děti nikdy nechtěl, a teď máte 2! A ty se divíš, že se jim málo věnuje... Dělá 3 práce, abyste se "měli dobře". Navíc čtu, že to není o tom, že by ti nepomáhal, navařil, když bylo potřeba, nosil miminko na kojení... Teď je po operaci a potřebuje péči. No máš se co ohánět a těžko se to zvládá. Rozhodně nemám dojem, že by sis "vybrala špatného chlapa", spíš mám dojem, že se toho teď na tebe hodně naskládalo a nevíš, jak z toho ven. Budete muset začít po malých kouscích. Jídlo zařídit tak, aby to bylo méně zatěžující - snažit se o jednoduchá jídla, navařit vždy aspoň na 2 dny dopředu, aby aspoň ten jeden byl oddych. Uklízet průběžně, aby toho nebylo moc naráz a hlavně uklízet ihned, jak nějakou činnost dodělám. Čaj navařit do termosky, aby se přes den jen nalíval. Najít si nějaký koníček, zábavu, která tě taky bude bavit a dobíjet. Zorganizovat si čas tak, aby to nebyla jen samá práce, která neubývá a najít si něco, co ti bude dělat radost. Domluvit se na pár jedoduchých činnostech, které bude mít na starosti muž (nevím, co vše díky svému zdravotnímu stavu zvládne). Myslím, že řešíš to, co každá z nás v určitém životním období. Promluvit o svých pocitech i s mužem, jde to těžko, oni nejsou moc na nějaké řešení, obvykle mají dojem, že není potřeba nic řešit, ale když uvidí sesypanou ženskou, tak pak už jim docvakne, že je asi něco špatně. Mě muž vyslechl až v době, kdy už jsem byla rozhodnutá, že je konec a začala jsem se s tím smiřovat. Až tehdy mu došlo, jak vážné to je a že opravdu konec bude, pokud něco neuděláme. Na druhou stranu jsem taky musela ze spousty věcí ustoupit já. Dát mu větší prostor pro jeho práci a koníčky a občas je ocenit (chlapi jsou ješitní, potřebují to). Na oplátku pozoruju, že i on je ochoten nechat mi víc času na vlastní seberealizaci, prostě jak slyší to ocenění vlastní práce, najednou mu nedělá problém dopřát mi to též. Zapojit víc děti, je jedno, jak jsou staré, ale žádná matka nemůže být otrokem svých dětí, učit je od malinka uklízet po sobě atd. Miminko je závislé na naší péči, ale máš ještě jedno starší dítě... zařídit to doma tak, aby si mohlo samo vzít pití, aby si lžičku po svačině aspoň hodilo do dřezu, aby vědělo, kde máte hadr, když něco vylije... Úklid už málokdy dělám sama, naplánuju si ho na dobu, kdy jsme všichni doma a zeptám se, co kdo bude dělat. Pokud muž nic těžkého nezvládne, bude prostě třeba skládat prádlo. Ale musíš se připravit na to, že ho poskládá jinak! Buď se s tím smíříš nebo si to uděláš sama, ale budeš unavená. A měj ráda sama sebe, udělej si občas radost, neočekávej to od druhých. Kup si kytku, čokoládu, cokoliv ti udělá radost. Naučila jsem se to a je to fakt fajn. Život máme takový, jaký si ho uděláme, ne takový, jaký nám ho udělají druzí. Jinak teď v karanténě je dost blbá situace pro všechny rodiny, s kamarádkou jsme si dělali srandu, jestli se rapidně nezvýší rozvodovost🙂

evaviki
19. bře 2020

@zuzkasim napsala jsi to krasne a souhlasim.

kachnifu
19. bře 2020

Jestli se ti někdy podařilo kouknout na výměnu manželek, tak tam jdou páry, které mají stejný problém. A často si tam ti chlapy uvědomí, že by měli ženě více pomáhat. A za druhé, problémy jsou od toho, aby se řešili. Aby jste si o tom v klidu promluvili. Já to říkám pořád, já nejsem vaše služka naší domácnosti. Je cítit z tvého psaní, že jsi na pokraji zhroucení, vyčerpaním. Vím, že jsou peníze důležité, ale pořád jsem zastáncem toho, radši mít méně peněz, ale být jako rodina více spolu. Na co tři práce. A jak píše výše, jaký si to uděláš, takový to máš. Je na tom opravdu tak hodně špatně po operaci, že se musíš starat ještě o něj? Tak se prostě někdy seber, a odejdi někam. I kdyby do lesa na procházku. Ať se chvíli postará. Jak píše zuzkasim, třeba bude něco udělané trochu jinak, ne přesně podle tebe, ale mávni nad tím rukou. Hlavně že to je. Jak já jsem se to musela naučit to přijmout, že to každý dělá jinak, po svém. Ale to bych se zbláznila za chvíli. Hlavně spolu o tom mluvte, to je nejdůležitější. Hodně sil a energie ti posílám.

jijulka
24. bře 2020

v první rade si najdi terapeuta ci psychiatra. Mas depresi jak vysitou. Za dalsi z tveho prispevku citim nedůvěru v manzela jako otce.
Muj muz si taky péči představuje jinak nez ja... nicmene ja si nedelam hlavu a proste mu deti nechám. Z pocatku na odpoledne, ted klidne i na x dni. Proste holt neresim jestli si meni tricko nebo jestli koukaji na televizi ci co delaji. Pokud mu neveris, on neni blby... proc by se snazil, kdyz vse co vuci detem udela je ve tvych ocich zle? Štve te, ze to dela jinak, ale samotny ti vadí, kdyz kedasco musi byt po jeho. Pritom mu vnucujes svy metody a postupy a nedas mu ani příležitost.
A promin, ma 3 prace a rikas, ze je sobec? Chces ho pro sebe i za cenu, ze bude pracovně, to je sobectvi... z tve strany. (muj muz od synova narozeni denně chodi domu ne drive nez v 7 vecer. Ted zmenil praci, bydli 3 dny v jinem meste, pak suce spi doma, ale jezdi 200km daleko a taky domu přijede az vecer), ty musis hlavne zmenit svuj pristup a pohled na věc, který je hodne egocentricky.
Ale chápu te, me to taky komplet semlelo, ja skoncila v peci psychiatra. A to mi hodne pomohlo. Proto ta prvni věta.

Sem začni psát odpověď...

Odešli

Nenašla jsi odpověď na svou otázku?Zeptej se ve fóru