Bez "vnoučete" jsme nezajímaví
Holky, nedá mi to, ale musím se taky vypovídat... delší dobu mě trápí naše rodinná situace.
S manželem se již tři roky snažíme o miminko. Bohužel se zatím nezadařilo. Na druhé straně je má sestra, která má dvě děti, víceméně na první pokus. Už jednou vznikl mezi mnou a ségrou spor, kdy mi ségra předhodila, že souložíme jen v době ovulace... Já to přešla se slzami v očích, ona jako hrdinka, která má děti z prvního "pokusu"
Víc mě ale trápí chování naší mámy. Já s manželem, jsme samostatná jednotka. Nikdy jsme od rodičů nic nepotřebovali, nikdy nás nedotovali, a ani jsme je nějak nevyužívali. Zato sestra z nich má vyloženě poskoky. Když potřebuje jakoukoliv hloupost tak se skoro celá rodina přeorganizuje tak, aby se ségře vyšlo vstříc. Podotýkám, že i sestra má svého manžela, bohužel asi nefunguje tak jak by se u rodiny s dvěma dětmi očekávalo, spíše se naplno věnuje svému koníčku.
Bohužel, rodiče stále vidí to lepší v ségře. Vím, že mají u ségry ty vysněná vnoučata, ale přece jen proto, že zatím nemáme děti, nemůžeme jít na druhou kolej. Vidím u nich absolutní nezájem. Pokud je vysloveně neoslovím, nezavolám, nepozvu tak o nich ani nevím a nezastaví se k nám ani na návštěvu. Když pak zjistím, že jsou u ségry každý víkend tak je mi z toho smutno. Když jsme s manželem naplánovali společný víkend s rodičema, tak nám ho tři dny před odjezdem zrušili.. nevím co si o tom myslet. Moc mě to trápí. Připadám si bez "vnoučat" méněcenná... :(
Nic dámy, mějte se krásně, společně si poplakejte nad svými životy. Máte pravdu, tohle opravdu nechápu, já se totiž soustředím na to pěkný co mi momentálně život nabízí. Tuhle možnost máme úplně všichni 🙂
@hop_ita nemusíš 🙂 děkujeme za tvé příspěvky, páááá
@vanilly_ol nečetla jsem všechny příspěvky, ale můžu napsat svou vlastní zkušenost. U nás to bylo podobně dokud jsme s manželem neměli malého. Bydlíme od rodičů cca 60 km daleko, můj bratr s rodinou žijí ob bytovku od našich a mají dvě děti.
K nám na návštěvu dokud jsme neměli syna jeli tak 1-2x do roka a to jen na 20-30 minut a hned že musí jet. Když se narodil syn, tak se objevili v porodnici ani ne 13 hodin po narození malého, já byla po celkové narkoze a ze sálu mě vezli ve 2 hodiny ráno, ale chtěli vidět své vnouče.
Najednou sem jezdí 1x za 14 dní, minimálně 1x měsíčně, jsem ráda, že malého milují, vážím si toho a chci, aby měli krásný vztah, ale dokud malý nebyl, tak jsme opravdu byli na "druhé" koleji 🙂
Kolikrát i mamka řekne, že k nám ani nemusí, ale že chtějí vidět malého 🙂
Takže tak, bolí to, ale bohužel s tím nic neudělám, i tak se snažím nás vztah udržovat a mám je ráda, jen ty rozdíly jsou vidět.
@hop_ita mít dítě je extrémně náročné psychicky? No možná pro nějaké labilnější jedince, jinak je s podivem, že si lidé vůbec děti pořizují, když je to taková psychická nálož. 😀 ... pro mě tedy byla opravdu psychicky náročná více než desetiletá léčba neplodnosti, při té jsem si párkrát opravdu hrábla skoro na dno ... dítě považuji za ten nejlepší balzám pro psychiku, nikdy jsem nebyla spokojenější a vyrovnanější než teď ... mám spoustu energie, stíhám i s dítětem milion věcí, do toho celou dobu z domu částečně pracuji, to vše s naprosto minimální pomocí jedněch prarodičů ... když někde slyším bu bu bu, počkej až budeš mít dítě, to teprve uvidíš, tak se musím smát 😎
@kvakuska jj tohle taky nechapu,jak se nektere hrouti z toho,ze maji deti 🙂
mne nepomaha vubec nikdo,nasi nejevi vubec zajem,vnoucata videli naposledy pred vice jak dvema lety,tchyni nemám.starsi dite neni zdravotne uplne ok,presto se nehroutim,ale vzdy me pobavi,kdyz nekdo,jako moje sestra, s plnou podporou obou rodin,kde deti o vikendu migruji po babickach,pres tyden jsou hlidany nebo vyzvedavany ze skolky,o nemoci take, si zacne stezovat,jak je to hrozne,protoze uz 14 dni nebyla nakupovat v tescu.je to o pristupu.ja si zvykla,ze jsem na vse sama a jsem v pohodě,nestezuju si,myslím,že vše zvládam.
U nás je to lehce obdobné, i když přece jen jinačí. Mám mladší sestru, ta měla první dítě o pár měsíců dřív jak já. A jako moje mamka mi sama na rovinu přiznala, že všechny vnoučata má "stejně" ráda, ale první vnouče bude prostě vždycky TO první. Ségra bydlí v baráku, který dřív patřil dědovi s babičkou, po babiččině smrti patří mamce a naši tam jezdí z Brna každý víkend vždy od pátku do neděle, až na výjimky. Aby se viděli s naší dcerou, tak buďto jezdím vždy jednou týdně já za nimi na druhý konec města MHD anebo jezdíme s manželem na "mamčin" barák, i za ségrou a celou rodinou tedy. Donedávna jsme neměli auto, takže to bylo jen spíš výjimečně - Vánoce, Velikonoce, a cca 2x o prázdninách, teď tedy jsme pojízdní, tak se snažíme jezdit častěji. Ale stejně aby mamka s tátou přijeli za námi třeba na odpoledne, to je tak jednou za půl roku, za rok.
Ještě teda musím dodat, manžel je jedináček a naopak s tchánama se vidíme často, i několikrát do týdne, bydlí kousek od nás, dcera u nich spává vcelku pravidelně i ji měla babička na hlídání prázdninách týden na chatě, zatímco jsme byli s manželem na dovči (dceři bylo 20 měsíců a zvládli to). Zatímco moje mamka Elenku ještě nehlídala dýl jak dvě hodiny v kuse. Ano, někdy mě to mrzí, že naši dávají přednost v tomto ségře, ale částečně mi to přijde logické, my máme jakože tchánovce a oni mají je (protože ségry tcháni bydlí taky dál a taky se s nimi naopak nevídají častěji jak jednou za měsíc, a to musí jet oni k nim), takže u ségry je ta "hlavní babička" naše mamka, u nás je "hlavní babička" tchyně.
Ještě k tématu v rámci mého dětství a upřednostňování vnoučat - já nikdy třeba neměla blízko k babičce ze strany táty, je ze 4 dětí a my se ségrou jako vnoučata byly nejmladší, navíc jediní, co se odstěhovali trochu mimo (asi 30 km dál do Brna, ne jen do vedlejší vesnice). Byli jsme "ti Brňáci". Já si třeba nepamatuji, že bychom od babičky kdy dostaly vůbec nějaký dárek, nepočítám-li lízátko nebo nějakou jinou podstrčenou sladkost, když jsme tam přijeli na návštěvu. A babičku si pamatuji pomalu odjakživa jen jako věčně si stěžující starou paní, co jen poléhávala na kanapi a povídala okolí, kde ji zase co bolí...opravdu jsem si s ní neměla nikdy co říct. V životě nás nehlídala a u nás doma (v Brně, těch 30 km od jejího bydliště) byla snad 3x za život.
@mulgrew Ano, ale hádám, že tyhle maminky asi nepracují do šesti do večera a nechodí domů v sedm 😎 já to nemyslím zle, jen tím chci prostě říct, že se mi nelíbí, že ty, které děti mají si myslí, že pro bezdětné končí všechny povinnosti tím, že vypnou počítač, padla a mají volno. Vše je o prioritách a vzhledem k tomu úvodnímu příspěvku i o potřebách.
Jinak mé příspěvky byly spíš směřovány na rodiče malých dětí, u kterých je hlavně ubíjející ten stereotyp. U těch velkých je to už komplikovanější, to ano, ale zase se předpokládá, že rodina funguje jinak (např. i tou pracovní dobou).
Ještě jeden příběh z mého okolí... mám dobrou kamarádku, znám jí leta. Dlouho nemohla potkat parnera, se kterým by měla vytouženou rodinu. Když se po letech našel, vzali se a snažili se o miminko. Bohužel, život si s nimi trochu pohrál a tak to chvíli zkoušeli. Po tak 3,4 letech se zadařilo. Teď mají dvě děti, kluka a holčičku, od sebe myslím 2,5 roku. Za těch pár let se strašně změnila - pořád je vše špatně - je moc unavená, děti jsou unavené, manžel je unavený, děti jsou nemocné, ona je nemocná, nemá čas, musí uklízet, manžel je pořád v práci, ona se cítí izolovaná...
Někdy tohle až zamrzí... neustále je něco špatně. Přitom mají dvě zdravé děti, manžel zvládnul vydělat na nový baráček, jedny rodiče bydlí kousek od nich a hlídají, manžel má dobrou práci... Prostě má to, co si vždy přála a najednou to není takové, jaké si to představovala a co jí na to jako mám říct, když se mě zeptá na to, jak se mám? Že mám hodně práce? To se začne smát, že nevím, co to je... No, vztahy jsme měly dobré a docela jsem ubrala na intenzitě setkávání se s ní, protože já si myslím svoje a ona taky. Popravdě mě to někdy až uráží, jak moje starosti a povinnosti sráží, oproti svým. Ale asi je to život...Jen je to pro mě takové varování, jak bych to dělat a prožívat já nechtěla.
Holky,ono je asi všude něco.Máme mladšího syna postiženého a od mala jsem s ním doma a maximálně se mu věnuji. Švagrová bydlí s tchánovci v jednom domě a obě holky jim vlastně "šoupla" na výchovu.Babička jim vaří,pere,celé dny má holky,učí se s nimi,prostě vše....My taky bydlíme s našimi v baráku,jsou zlatí a moc mi pomáhají,tím,že malého občas pohlídají,ale nezneužívám je,vaříme si sami,máme oddělené domácnosti.Tchánovci od mala naše děti skoro nehlídali,holka tam byla párkrát pár dní o prázdninách a syn nikdy.Doma mi ho babička přijela pohlídat dvákrát 😉
Děti jsem si pořizovala s tím,že jsou moje a vynasnažíme se s chlapem sami,vždyť od toho jsme je chtěli.Jednou mi babička řekla:víš,ona J.má dvě děti a musí chodit do práce....(myslela švagrovou,které se o děti stará).To mi stačilo,moc mě to mrzelo,výchova synka fakt není procházka růžovou zahradou a takhle to podala,že se válím doma,no ale zkousla jsem to a žiju 🙂
Takže hlavu vzhůru!
@journals zkracenych uvazku tu neni tolik jako na zapade,takze ano,vetsina matek nastupuje na normální pracovni pomer,stejne jako bezdetne.jinak bezdetna jsem byla taky a casu jsem mela rozhodne na sebe a sve zajmy vic,nez ted s detma.coz je asi logicke ne?ale nemenila bych.kdyz jsem pak v praci videla,co se s zenou po urcitem veku stane,pokud se nevda a deti nema,neni o co stat,obzvlast,pokud ona sama po detech touzi,v jejim okoli maji vsichni partnera a deti,to je děs. 😉
@etinka mám to podobně,ale kdyz se s tim clovek smíří,už mu to ani neprijde.
u nas ted deti ve skolce delaly rodokmen,prestoze syn prarodice ma,fotky si nenesl,protoze si je nepamatuje.naposledy ho videli jedno odpoledne a to mu nebyly ani dva roky,dceri tri mesice.na narozeniny jim prijde esemeska
@mulgrew,oni jsou jinak tchánovci hodní,jezdíme k nim cca jednou za 3měsíce,oni nemají auto ani řidičák a ostatní jsem holt vypustila. Jim to vyhovuje a nám taky 😉 .Jsem naopak pyšná na to,že vše zvládáme sami a nikoho neotravujem. Nestěžuji si a to,že babička dělá otroka své snaše a synovi,za to si může sama,to si nechat nemusela....Já bych tohle od svých rodičů nikdy nechtěla,pohlídat občas,to ano,ale vařit,žehlit,učit se s dětmi??To fakt ne 😕 .
@ninive211,to jsou děti od druhého syna,ne od dcery 😉
@etinka Ahá 🙂 No tak ale jak píšeš, babička si to tak nejspíš určila sama, nám taky tchyně občas navaří, ji to baví a já nevím, asi má pořád pocit, aby chudáček synáček měl něco pořádnýho k jídlu nebo nevím, hlavně že prý nám chcou prostě vypomoct. Já už kolikrát nabízený sklínky i odmítám s tím, že mám doma navařený do aleluja, i když třeba nemám, ale dělá to proto, že ona sama chce a že doma v ID nemá nic pořádnýho na práci než vaření a uklízení...tak zase proč toho někdy nevyužít, no.
@journals ne nepochopila jsi ho ty, já chápu i to náročné zaměstnání, že dá taky zabrat 😉 ptže píšeš, jak někdo nechápe zrovna tohle. A že jste s dítětem téměř stále a že jste často s ním samy, to je prostě fakt.