• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Bydlení s rodiči pod jednou střechou, jak vám to klape?

10. srpna 2017 
@manelle2 JJ, my hypotéku platíme na půl s nimi, takže to není problém. :wink:
30. bře 2015 ve 13:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
A je tady někdo, kdo vlastní dům a tchánovci v něm žijí? Dům je napsaný na mě s manželem, platíme hypotéku a tchánovci bydlí dole. Nemáme takový příjem, abychom si mohli dovolit platit 2 hypotéky. Už to nedáváme, myslím, že se ani nemusím rozepisovat. Tchánovci jsou zlatí, ale jednou za 14 dní na navštěvu, ne každý den a celý víkend na zahradě. Navíc, oni ani nikam nejezdí.:confused::unamused:
7. črc v 10:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
@maxinkaa ve dvougeneračním domě nemůže být soukromí, máš ještě dobré, že se s rodiči partnera sneseš, u nás je to skrytá válka, hlavně s tchýní, tchán je v pohodě, když je sám, ale jakmile ji má za zadkem, tak je také k nevydržení.
7. črc v 11:23  •  snaží se  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@anneett a budete to nějak řešit, má to vůbec řešení?
7. črc v 19:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
my tedy poslední rok (po dobu stavby) bydlíme u přítelových rodičů v patře. je to holé přežívání. myslím, že pro obě strany :frowning2: také jsme si mohli spravit patro a bydlet tu. vlastnit dům, je tu nechat na věcné břemeno "dožít"...já tuto variantu kategoricky odmítla, přítel je nakonec hodně rád. situaci jsme vyřešili jakýmsi všestranným kompromisem tak, že stavíme domeček z druhé strany zahrady. tedy teď už zahrádky. takže ta společná zahrada a časté potkávání nás také nemine. ale prostě budeme mít svoje a tam si budeme dělat co chceme, kdy chceme a jak chceme.
7. črc v 19:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky,
prosím o názor...

Jsme s manželem v patové situaci. Manžel vždy toužil po vlastním domečku, odnepaměti. Byla to jasná věc, že jednou si koupíme pozemek a budeme stavět. Jenže teď, co přišla na svět dcera a my se začali o vlastní bydlení zajímat víc, zjišťujeme (hlavně manžel), že to není žádná sranda - zejména pak co se týče financí - a uvažujeme možnost, že si pořídíme byt a až se jednou uvolní patro, budeme žít s jeho rodiči v domě.

A já prostě nevím. "Něco ve mě" mi říká, že to tak nechci. Přestože jsme s manželem téměř deset let, pořád se tam cítím jako "na návštěvě". Na druhou stranu by to jistě bylo všechno jednodušší, minimálně po té finanční stránce - za to teď lobbuje manžel, že bychom ušetřili a peníze mohli dát do děti. Má představu, že mít svůj barák, všechno narveme do něj a na děti, dovolené, vlastně vůbec na nic jiného nám nezbyde.

Jenže co pořád okolo slyším, tak "není nad vlastní, byť skromné bydlení" - to mi dost rezonuje v hlavě. Už kdysi jsme u nich chvíli bydleli a mě se ulevilo, když jsme se přestěhovali do svého (byť pronajatého) bytu. Ale to byla tehdy trochu jiná situace, bydleli jsme s nimi na patře v jednom pokoji.

Co byste mi poradili? Pořád přešlapuje na místě a tápeme, oba. Vím, že tato možnost se nabízí a rodiče s tím tak trochu počítají, ale bojím se, že žít s nimi, tak půjde nějaká moje část do ústraní, a budu tam pořád jako host. Měl někdo takový pocit a vymizel?

Děkuji za rady i sdílení zkušeností :slight_smile:
25. črc v 17:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ponickova jestli mužu z vlastní zkušenosti, bydleli jsme sami pak se přestěhovali a bydlela s námi moje ségra, a ze začátku byl teda problém jak to zkloubit, zvykli jsme si, a ted jsme u našich rodičů, máme společnou kuchyn a já mám dvě místnosti, z jara chceme začít rekonstruovat přízemi, už ted vím že me klepne, at už co tam je za bordel a taky vím že bydlet s nimi nebude nejednodušší ani pro nás ani pro ne, jelikož každý máme svoje představy, navíc oni pořád jenom a jenom pole, ale jsem tam nejvíc já. vím ze své vlastní zkušenosti že být sami je nejlepší, ale zas na druhou stranu potom co pro nás udělali nedokážu jim říct že se stehuju. navíc umřel nám pejsek a mám ho u nich pochovaného a nechci od něho odejít, jasný co se týče financí tak je to jednodušší.

já jsem jim teda řekla že pokud tam zustaneme tak za jistých podmínek že nebudou kecat jak chci aby to vypadalo, že si rozdělíme co kdo bude v dome dělat, prostě jinak to nejde, protože jinak bych si pořád připadala že je to jejich dům
samozřejme zas nechci aby si oni mysleli že jim chci vše překopat.
25. črc v 17:37  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ponickova ten pocit, který máš je reálný a bohužel neznám nikoho komu by vymizel. všem se obavy potvrdily. sebelepší vztahy v začátku, ať už s rodiči či s mužem, to dost narušuje. pokud jsou rodiče hodně fajn a pokud jde domek plnohodnotně rozdělit, včetně vlastního vchodu, všechny měřiče atd. tak ještě možná. ale doma se tam asi nikdy úplně cítit nebudeš :frowning2: můj taky toužil vždy po domečku a byt pro něj byl utrpení. ale bydlet u jeho rodičů na patře by zas bylo celoživotní utrpení pro mě. ono dost záleží na všech zúčastněných, jací jsou, jak to ustojí a chce to najít nějaký kompromis. rozhodně vícegenerační bydlení není vhodné pro každého a je to vždy náročné. ale ono bydlet od rodičů 200km je občas taky náročné. ti, co mají rodiče blízko si stěžují a ti, co je nemají by to brali :grinning:
25. črc v 17:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blahova_andrea:
Andrejko, děkuji za odpověď. Vlastní vchod by vyřešit určitě nešel. Maximálně nějak oddělit vstup do jednoho bytu. Já mám takový "divný pocit" v sobě. S tchyni si rozumím, s tchánem (ač je hodný, rozdal by se pro rodinu a do ničeho nám nemluví) už trochu méně - respektive nenašli jsme k sobě cestu a nemáme si absolutně co říct. Manžel je s nimi v hodně úzkém kontaktu, volají si pomalu denně.

Je to těžké pro mě. S manželem jsme si řekli, že to oba promyslíme sami v sobě a od toho se pak odpíchneme. Na jednu stranu cítím, že chci mít "to vlastní", na druhou stranu mám pořád v mysli manžela - vím, že on by si tam dovedl představit žít, miluje to tam a pořád je to tam pro něj "doma", i když x let žijeme spolu a já třeba mám "doma" už v našem bytě (ale toto je už detail). Ta rozumová část mi říká, že by to bylo v jistých ohledech snazší, jasně. Ale strašně se bojím, že pak budu po zbytek života "ta oběť", která musela jít na barák. A že mu to třeba budu vyčítat. Jestli mi rozumíš.

Když se ale odkloním na druhou stranu, uvědomuju si, že vlastní bydlení by pro nás skutečně bylo hodně nákladné - nemáme ani pozemek, ani dům. Že bychom byli nastálo v bytě, o tom nechce manžel nic slyšet. (respektive "zvládl by to", ale jak píšeš, bylo by to pro něj utrpení).
25. črc v 18:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ponickova já tě naprosto chápu. před dvěma lety jsme se plácali ve stejných myšlenkách. řešení moc nebylo. žádné, co by se nám líbilo oběma. pro mě je oběť už to, že jsem šla na vesnici. nejsem absolutně vesnický typ. jsem klasická městská fiflena :sweat_smile: ale prostě aspoň to bydlení jsem chtěla mít svoje. mít nějaké to vlastní soukromí, klid s mužem na výchovu dětí. u nás to šlo řešit tak, že přítel dostal od rodičů zadní parcelu a na té stavíme dům. budeme mít komplet vše svoje, ale budeme blízko pro případ oboustranné potřeby. zatím tedy zůstane společná zahrada. plotit ji nebudeme. už tak z ní moc nezbylo :-/ já jsem ten typ, co by se tu necítil doma, ani kdyby na nás část domu napsali. vchod tu fakt není ideální dle mých představ a je tu vše slyšet. jak seshora tak zespodu. když už musím žít na vesnici, tak chci žít ve svém a po svém :wink: u vás by to nešlo řešit podobně? že by jste nebydleli přímo u nich, ale postavili v zahradě? my jsme tedy za tuto možnost moc vděční. bydlíme na velmi lukrativním místě, které bychom si jinak nemohli nikdy dovolit. vlastně ani jiné a nebo pak postavit už jen karavan při ceně pozemků :frowning2: a byty v okolí v současnosti vychází dráž než co jsme si brali hypo na stavbu domu :sweat_smile:
25. črc v 18:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ponickova dovol mi abych reagovala. Pises ze mas v mysli manzela, ze by tam chtel zit (u jeho rodicu). To je od Tebe moc hezky ale neni nic krasnejsiho nez kdyz si poridite to "svy" a budete to budovat spolu, vychovate tam deti, zaridite si to podle sebe atd.... Vim ze to bude tezke po financni strance ale nic se nevyrovna mit vlastni soukromi. Taky jsme chvilku premysleli ze bysme bydleli v patre u pritelovych rodicu ale jsem rada ze jsme do toho nesli (vychazime spolu v pohode). Nechtela bych bydlet ani s nasima. Stoji mne za to se radsi uskromnit (dovca atd....) nez pak poslouchat jak mam co delat, kde co bude atd... a ja taky razim heslo, poslouchej svy srdce, zivot mas jen jeden :wink:
25. črc v 18:41  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@blahova_andrea
Andrejko, tak to jsme se tu sešly.:joy: Já jsem taky spíše holka z města a na myšlenku bydlení na vesnici jsem si taky musela zvykat dlouho. Ale s příchodem dítěte to nějak šlo samo, najednou jsem zjistila, že ta zahrada nám prostě chybí.

Postavit baráček na zahradě bohužel nejde, je dost malá. Tam je to buď, anebo. A bojím se, že v tomhle se s manželem neshodneme a opravdu, až dojde na lámání chleba, tak to bude argument proti argumentu. :( No každopádně děkuju za komentáře, bála jsem se, že si tu budu povídat sama se sebou :grinning:

@Jennifer:
Děkuju za komentář. No sám tchán říkal manželovi, že si to tu můžeme klidně celé překopat, že je mu to jedno... že už si chce na stará kolena užívat, cestovat a ne furt jen řešit barák. To mu docela i věřím... Takže to je plus, ale ... je tam to ALE no. :slight_smile:

@makky1310:
Tos napsala trefně. To mě na tom láká - mít jen to "svoje" - co jsme si vybudovali sami, co je naše, ne co je "jejich" a já si tam akorát přivezu pár svých švestek (obrazně řečeno) ... a napsala jsi jednu věc, na kterou jsem při té vidině ušetřených peněz vůbec nepomyslela - je to cena soukromí, které prostě ve společném domě není. Když to přeženu, tak i "pitomý sex" musí být potichu :joy:
25. črc v 19:14  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@ponickova tak to jsi vubec neprehnala, presne tak to je :grinning::zipper_mouth: jinak ja jdu radsi do veci trochu po hlave a do risku nez pak celej zivot litovat. Taky jsme se bali jak zvladneme barak ale dari se nam ted myslim dobre a to jsem na rodicaku. Staci jen verit :slight_smile: jezis ted me tak napadlo ze bych bydlela s nasima. Mama totiz kdyz k nam prijede tak me sprdne ze nemam jeste ve skleniku salaty, se neodstipuju poradne rajcata, ze tam mam nesebrany jablka....a v tomhle bydlet??? :fearful::fearful: jezis to se mi udelalo zle :confounded: vzdycky ji reknu at neuci orla litat a at uz tahne domu :grinning: (ps pro moji mamu:diky ze mi zejtra prijedes pomoct zavarit okurky :stuck_out_tongue_closed_eyes:slight_smile:
25. črc v 19:25  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ponickova Myslim, ze sama dobre vis, co chces. S rodici pritele zit nechces, v byte nechce zustat manzel, takze vam zbyva varianta, se kterou pocitate celou dobu - koupit si vlastni domecek se zahradou. Ano, je to draha varianta, takze bude potrebovat hodne hledat, premyslet, nekde se treba uskromnit (velikost pozemku, velikost domku, lokalita), ale rozhodne to neni nezvladatelne. A uprimne si myslim, ze deti budou mnohem stastnejsi, kdyz pojedou pod stan se spokojenymi rodici, nez kdyz poleti nekam do zahranicniho rezortu s rozhadanymi rodici, protoze jeden neni stastny se svoji zivotni situaci.
Proti bydleni u tchanovcu nepotrebujes vubec zadny argument, to, ze ty mas pocit, ze nechces, je zcela vystacujici. Hodnekrat v zivote jsem udelala rozhodnuti, ktere nedavaly logicky smysl jenom proto, ze ''jsem to tak citila'' a tim padem se mohu za svym zivotem ohlednout a rict si 'niceho nelituju'. Nejhorsi je udelat rozhodnui 'z rozumu' ktery ale jde proti tvemu vnitrnimu pocitu. To by sis taky mohla vzit papirove skveleho chlapa, ktereho nemilujes, vzit si vyborne placenou stabilni praci, ktera te ubiji, zit tam, kde zit nechces a chovat se dle logiky nejrozumejsim zpusobem, ktery existuje, a presto budes vrcholne nestastna.
Takze proste - poslouchej ten vnitrni hlas, ktery ti rika, at to nedelas -> ma pravdu.

(Ja bych k tchanovcum nesla bydlet ani za nic... nebyla bych to ''ja'' a to pak neni zadny zivot).
25. črc v 19:34  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí (8)
25. črc v 19:55  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
ja budu asi jedna z mala, ktera by nemenila. my jsme chteli v minulosti stavet a jeste, ze se tak nestalo...mame pro sebe sve patro ( v dome bydlime s tchanem). tchan ma take sve patro a mame oddelene hlavni vchody. tchan ma pritelkyni, takze je casto u ni. mame harmonii a klid. co se tyce zahrady, tak jsme meli.volnou ruku, jen jsme mu nechali oplotit jeho kus zahradky....jsem rada, ze jsme nesli do hypoteky.
25. črc ve 20:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ponickova Zdravim, take jsme se rozhodovali, kde zit. Ja jsem se tedy priklonila na stranu muze a sla k nim. Mame svoje patro, zahradu a oddelene vchody. Uprimne muzu rict, ze jsem ze zacatku litovala a trvalo asi 3-4 roky, nez jsem si tu zvykla. Ale ted jsem spokojena, nastavili jsme pravidla a hlavne mi pomahaji s detmi. Byt s nima sami na byte, uz by nam asi hrablo:slight_smile: Takze bych rekla, ze sami nevime, co zivot prinese.
Jeste je dalsi reseni, koupit hotovy domek. Maji to tak dve me kamaradky a jsou spokojene. Za misto muzete dat furu penez a jeste nekde v satelitu, to taky neni ono. Obe maji tedy na vesnici, ale neni to na konci sveta, se zahradou. Mozna bych se zkusila po necem takovem podivat. Drzim palce.
25. črc ve 20:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
@karlajasmine presneji bych to nevyjadrila. Naprosty souhlas.
25. črc ve 20:55  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ponickova tchán sice říká, že si to můžete předělat, ale je to jeho dílo, jeho dům. nebude mu jedno, co a jak tam děláte. navíc budete dělat v domě jak hluk, tak nepořádek, bude je to omezovat. při protahování štvát...já vůbec nezávidím švárovi jestli sem jednou půjdou a budou toto řešit oni. jsem ráda, že nemusím já :sweat_smile:

pro mě má soukromí vysokou cenu a raději nebudu jezdit na dovolené než se vzdát soukromí. to mi za to fakt nestojí. já tady slyším, jak dole skoro dýchají. je mi jasné, co občas slyší oni dolů :grinning:

@makky1310 taky je mi blízké heslo: raději budu litovat toho, co jsem udělala a zvorala, nezvládla než toho, co jsem propásla, nesebrala odvahu...většinou se mi to vyplácí a když to nedám, tak se mi to jen a jen potvrdí

@karlajasmine pod to bych se podepsala
25. črc ve 21:07  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@blahova_andrea presne, posloucham svy srdce, svoji intuici a snad vzdycky to vyslo. Jen se zbavit strachu...:slight_smile:
25. črc ve 21:14  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky, moc děkuji všem za odpovědi, opravdu mi hodně pomohly si tu celou situaci přebrat. Některé odpovědi mě i trochu vnitřně zasáhly - zvlášť o tom strachu a lítosti nad tím, co mohlo být a není. Strach je obecně můj velký nepřítel a často sahám po bezpečnější cestě a říkám co "jaké by to bylo, kdybych se tehdy nebála a zabočila".

Děkuji, ženy! :heart:
25. črc ve 21:24  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@ponickova tak se neboj a zaboc, uvidis ze za otackou je krasne :heart:
25. črc ve 21:28  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
@miaellen zahrádku bych taky ráda oplotila, ale to mi neprojde. a hypo bychom si museli brát i kdybychom chtěli být v patře. byla by to velká reko. dům na cihly a vše znovu. takže bychom si vlastně nijak nepomohli. jen možná o něco menší částka. ale fakt by mi to za to nestálo. přítel je už během stavby rád, že jsem na to nekývla. těšíme se do svého. jak se říká...stokrát nic umořilo vola...
26. črc v 07:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blahova_andrea jasne...je to o lidech...a vzdy je to jine s tchanem a kdyz je jeste i tchyne....i kdyz ja mela tchyni hodnou...
26. črc v 08:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
@miaellen hele, tak mě by nevadilo, kdyby byla jen tchýně. u nás je problém na té druhé straně. sám tchán by byla moje smrt. to bychom nestavěli ani z té druhé strany zahrady :grinning:
26. črc v 08:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blahova_andrea diky bohu za to, ze mame klid....slysim to casto od kamaradek...i tri generace v baraku....
26. črc v 09:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
@pejsanek Hurá. Alespoň někdo. Už jsem se bála, že nikdo nedokáže žít v souladu s rodiči. to by bylo teda dost smutné. Vždycky si vzpomenu na Ivu Janžurovou, bydlí i s dcerami a jejich rodinami a vždycky o tom moc hezky povídají, jak jsou rády.
26. črc v 09:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ponickova Koupila bych byt a do baráku k rodičům jezdila na víkendy. Urcite bych necpala peníze do cizího baráku..
26. črc v 09:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
@babanci já třeba umím s rodiči vyjít. žili jsme pět let nad mými a teď druhým rokem nad přítelovými. nemyslím si, že jsem nesnášenlivá, že dělám naschvály nebo tak. ale moje představa ideálního žití, klidu, soukromí...to rozhodně není. svůj život si prostě představuji jinak než patro nad sebou. neustálý, ač ne třeba chtěný, dohled. vzájemné omezování se. s mými rodiči to bylo jiné, protože to nebyl jejich dům. byly to dva pronajaté byty nad sebou. takže to vlastně bylo i fajn. ale já prostě nemohu žít u někoho a být tam pořád nesvéprávné dítě, kterému nic nepatří a o ničem nemá právo rozhodovat :wink:
26. črc v 10:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blahova_andrea No, já to chápu, taky bych nemohla žít se svou matkou, máme velmi složitý vztah. Dodnes musím poslouchat a to mi je 54 let. Když jedu na dovolenou, bojím se jí to říct. :frowning2: Jen jsem ráda, že někdo to má tak hezké, že může společně a navíc spokojeně žít.
26. črc v 10:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek