Bydlení s tchánovci atd. Jak byste to řešili, odmítli přes nátlak manžela vy?

Dobrý den, asi to bude dost dlouhé.
S mužem se známe 10 let a 6 let svoji, máme 2 děti (4 a 1 rok), když jsme se seznámili, muž pořád říkal, za rok bude stavět (neměl pozemek ani peníze na něj 😀, ale zase byt na hypotéku), taky jsem vždycky chtěla dům, tak jsem 2 roky po seznámení jela na několik let pracovně do ciziny, protože tam jsou kvalifikovaní pracovníci lépe placení než tady. Byl to teda očistec po všech stránkách, ale i tak se mi tam líbilo, po návratu jsme koupili pozemek, vzali se a začali stavět z těch zbylých peněz, ale i tak jsme museli sloučit a navýšit hypo (byt + dům). Do roka jsem otěhotněla a šla na MD. A teď k věci – muž má rodiče, zdáli se hodně fajn, sice mě muž i jeho bratr upozorňovali, že jejich maminka je jiná, ve smyslu nevnímá, co říkáš, mluví si svoje, snaží se velet atd, ale tehdy jsem to moc nevnímala nebo mi to bylo jedno?
Ještě, když jsem dělala v cizině, měla jsem sen, že chci jet na dovolenou na Aljašku, samozřejmě i s mužem, ten mi pak řekl, co kdybysme vzali i naše (jeho rodiče)? Tak jsem jim to nabídla, ale po definitivním návratu z ciziny a rozpočtu, jsem z toho musela ustoupit. No a tchýně pořád, kdy pojedeme na tu Aljašku, mám už boty atd. Počítali s tím, že to všechno zaplatíme, tchán rozumí, proč jsme to odložili, že stavba baráku není sranda, ale tchýně pořád, že by tam chtěla jet, tak jsme navrhli, ať jedou s cestovkou, a to zase že prý ne, že by se museli přizpůsobit a tchýně potřebuje lepší místo k sezení v letadle, že má problémy se zády a kdo ví, co by jí tam dali a sami že nepojedou, protože neumí anglicky. Takže skoro každou návštěvu poslouchám, kdy se teda pojede? Ale ok, to už jsem se jakž takž naučila přijmout.
Co mě ale dostalo, že si muž už během mé práce v cizině maloval, jak budeme v našem budoucím (teď už současném) domě bydlet s jeho rodiči (toto mi řekl můj bratr, kterému se manžel "pochlubil", když byli spolu na pivu, brácha mu hned říkal, že to nebudu chtít 😀 a je to hodně velký zásah do života mladé rodiny). Rozumějte, jela jsem do zahraničí, abych nemusela řešit bydlení formou spolubydlení s rodiči, ať už mými nebo manželovými. Tak jsem se manžela ptala a on, že to tak prostě chce, že oni taky tak bydleli (3patrový barák, v přízemí kuchyně, pokoj, obývák, koupelna, 1. patro - koupelna, pokoje, 2. patro - koupelna a jeden pokoj) a bylo to super, že měli babičku, která je hlídala atd, babička byla tchýnina tchýně. Můj tchán říkal, že vždycky byly v kuchyni rozbroje, protože jeho žena (moje tchýně) chtěla něco a jeho matka (ta babička) chtěla zas něco jiného...nechci prostě bydlet s rodiči, protože to tak někdo měl v minulosti a taky vím, že to nedělá dobrotu, navíc, tchýně je dost generál a stačí, když přijedou na návštěvu a už nám tady organizuje chod domácnosti a kuchyně, přemisťování věcí a tak, prostě mi to vadí. Taky našim ani tchánovcům nezasahujeme do jejich domácností, ctím zásadu, čí domácnost, toho pravidla. A navíc, v domě má být jen jedna paní domu. Manžel toto nechápe a pořád říká, že teď teda ne, ale až budou nemohoucí, tak jsem se ptala, proč jsme se stěhovali 400 km daleko? Nebo může zařídit z případného prodeje jejich baráku koupi bytu poblíž nás a starat se o ně v tom bytě. Ale navíc mají tcháni ještě jednoho syna, který taky může přispět s pomocí. Ale právě příjde mi, že ti rodiče hrají na city mému muži, že jim má být za vše vděčný a má povinnost jako nejstarší syn se o ně postarat, přitom žákon říká, že tuto povinnost mají všechny děti (bez ohledu na pohlaví nebo jestli jsou prvo- nebo druhorozené) a když jsem nahodila otázku, co moji rodiče, že by třeba taky mohli být v našem bráku (navíc nám přispěli nemalou finanční částkou), tak to že prý ne, že tak to nechodí...tak by mě teda zajímalo, jak to chodí?! I tchánovci říkali, že by se jim tady hezky bydlelo (máme novostavbu, to se nedivím, oproti baráku z 1. republiky je to sakra rozdíl).
Tchán si taky občas přisadí, je spíš rýpavý, že nemáme dodělané toto a tamto a jak to budeme dělat a že toto jsme udělali špatně, že se má tráva sadit tak a onak a chodník se má dělat zase jinak než máme my a že musíme mít tuje a pak ovocné stromy zasadit hned u vchodu. Tchýně nám chce pořád nutit skalku a kytky (to se mi moc nechce, chci jen obyč. zahradu, navíc mám alergii na kytky 😀 ). Muž si na to stěžuje, že mu to vadí, ale i přesto tady rodiče chce?! To je prostě přímá cesta do pekel.
Teď mi už i dost vadí, když si rýpnou, že už tolik nevydělávám a co, že celý den dělám? Že manžel aspoň chodí do práce a já ne. Popravdě, toto říká občas i muž, když příjde z práce, že je celý den v práci a já si sedím doma...jasně a o děti se stará kdo asi? Kdo vaří, pere, žehlí, uklízí koupelny...? Duch svatý asi, že.
Prostě se to na mě sype (strach z případného spolubdlení s tchánovci, odmítání společné dovolené, věčné rýpání) a už nevím kudy kam.
Hlavně bych potřebovala poradit, jak jste třeba vy odmítli (a řešili) to společné bydlení s tchánovci nebo rodiči, když vás do toho partner/manžel tlačil?