Cítím se uvězněná ve vztahu. Co dělat?

Po tolika letech mi to přijde úplně běžný stav. Žiju v něčem podobném, ale kvůli synovi se zatím rozvádět nechci. Jeho úplná rodina je pro mě důležitější než moje nespokojenost. A ono je to možná jen pálení dobrého bydla. Člověk se musí taky snažit sám ten vztah tužit. Bojkotem společnýho času a vyhýbání se společný intimity jde vztah jen víc a víc do kopru. Taky jsem raději sama a samostatné bydlení si dost idealizuju, ale ona by to zase ve skutečnosti taková hitparáda nebyla být samoživitelka. To si musíš rozhodnout sama, ale je to věc co zásadně změní život všem, neměla by ses unáhlit.

A co jsi udělala, abyses do tohohle stavu nedostala? On hezký vztah není jen tak, že abrakadabra, ale musí se na blízkosti sakra makat.

I když to možná zní divně, je to teprve rok, kdy se vám oběma změnil život příchodem dítěte, je to období, kdy se pořád něco mění, zjišťujete vzájemně, jak vlastně ten rodinný život uchopit. Přijde mi hrozně nešťastné dělat taková zásadní rozhodnutí ve chvíli, kdy na sebe nemáš čas, "nic tak hrozného se neděje", jsi dost dobře možná ještě pod vlivem hormonů, atd.
Já na tom byla u prvního dítěte podobně, včetně té práce, jen manžel byl asi akčnější, ale pocity jsem měla dost podobně jako ty. A nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla udělat, bylo to přestat řešit a žít tou každodenností, řešit provozní problémy. A v hlavě jsem si nastavila, že i když vztah je v danou chvíli na vedlejší koleji, budeme se k sobě chovat s respektem, to byla moje hranice.
Nechci chlapa omlouvat, ale spousta lidí si prostě samo od sebe nevšimne, že toho má partner hodně, mají pocit, že toho mají sami moc a okolí nevnímají. Manžel třeba taky nemusí být spokojený, jenže ti chlapy to většinou neřeší, nechtějí nějakou zásadní změnu.
Zkus se zaměřit u sebe na asertivní komunikaci a dej tomu ještě čas, minimálně na dobu, kdy budeš mít časově i psychicky prostor si to v klidu promyslet. A kdy budete mít jako pár taky možnost se nadechnout.

Ono je taky důležité pochopit toho manžela. Někdy toho druhého nenapadne co je špatně. A nebo jeden místo aby komunikoval, tak se od druhého odtáhne, odsekává mu, ten druhý se naštve a dělá to samé, a je to super cesta k rozvodu.
Moje kamarádka měla v manželství dost krizi. Prostě se odcizili, chyběla ta komunikace, porozumění. Nakonec se dostali do manželské poradny, a postupem času se to zlepšovalo až to bylo skoro ok. Ale kamarádce chybělo obyčejné povídání s manželem po večerech když jim dítě spalo, on měl pocit že mluví dost, a neřešil. Až se jednoho dne podíval k ní do telefonu a zjistil, že si píše s jiným chlapem. Nic erotického atd, prostě obyčejné běžné řeči o běžném životě. Bylo z toho ródeo, ale nakonec ho to koplo, co jí fakt chybělo. A teď jsou spokojení, konečně jim to zas klape...

Ty přemýšlíš, že bys šla pryč. To mi přijde z tvého pohledu normální, když nejsi šťastná, tak uvažuješ nad změnou. Ze začátku jsem si říkala, to chce poradnu, dostali jste se do krize, odcizili jste se. To se někdy stává, je škoda to hned vzdávat. Příchod dítěte na svět změní život.

Ale vyděsila mě ta věta téměř na konci. "Ze bych znicila rodinu, ze by me radsi zabil.. a mame tu zazemi, dum jsme staveli spolecne, bez firmy… " To s tím zabitím mi přijde drsné, některé věci by se neměly říkat ani v nadsázce.

Při rozvodu má i otec právo na styk s dítětem, takže jen, abys s tím počítala, že nemusíš mít ve výhradní péči a ani to není dobré připravovat dítě o otce, který se chová normálně. Což já nedokážu posoudit, jak se chová, jaký je.

Tak tohle není složitá situace ani omylem. Máš vše, stále nejsi spokojená, zřejmě se nudíš.

A ze začátku to bylo jiné? Kdy se to změnilo?

Ten vztah se v průběhu let mění, vyvíjí, plno povinnost, děti tomu taky nepridaji. Ale pokud člověk chce aby to fungovalo, tak se musí snažit a pracovat na tom. Investovat do toho ten čas. A hlavně komunikovat!! Resit i male problemy, hned. Budou lepší a horsi období, to je normální. Už nejste dva zamilovaní pubertaci. Ale pokud ho máš ráda, dřív tam byla chemie, sex, rozuměli jste si, tak je na čem stavět. Jako rozvést se, rozbít rodinu, najít si někoho jiného, užít si zase těch pár prvních let a jít o dům dál umí každý.
Jsme s manželem skoro 17 let, takže fakt vím o čem Ti tady píšu.

@levandule_k záleží jak to řekl.
Mě manžel taky řekl, že než by se znovu rozváděl, tak si radši odsedí pár let za vraždu a má klid. A vím že to bylo v nadsázce a nehrotím to.
Taky jsem mu řekla, že já se rozvádět nehodlám, že budu radši mladá krásná vdova.
Známe se a víme jak to myslíme.

@uzivatelkapetra Jasně nemusí to být tak vážné, za každým rohem nečíhá vrah, psychopat, narcista, násilník. Jen dneska mě ta věta nějak praštila do očí. Řídím se svou intuicí, tady mě jen napadlo, že partnera by mohl případný odchod tak zdrtit, že si sáhne na život.

A proč ses do něj zamilovala a vybrala si ho jako otce svého dítěte? Pamatuješ si to, jsi schopná si ještě vzpomenout? Vztah se neudělá sám, je to celoživotní práce. Já nejsem zastáncem manželství za každou cenu, jen “aby lidi neřekli, ale my jsme oba utrápení”, ale zároveň to vypadá,že se mezi vámi vlastně nestalo nic hrozného, “jen” jste dva utahaní rodiče maličkého dítěte, co moc nemají čas/sílu/whatever se věnovat krom dítě, práce, domácnosti taky sami sobě a svému vztahu. Což nemusí být neřešitelný problém, ale musíte ho chtít řešit oba, on i ty. S takhle malým prckem to není sranda, často je nějaké rande ve dvou z objektivních důvodů nemožný, ale nemáte nějakou šanci na hlídání? I kdyby to bylo na dvě hodiny, kdy budete sami dva.

Mám spíš pocit nedocenění. Přijdu si, že nedělám nic nebo nic dobře pro něj. Dost se hádáme, každý den.. už nám vadí vše. Je to pro mě celkem nesnesitelný stav. Dokáže mi jen podíváním se na mě zkazit z něčeho radost.. nebo mám třeba fajn den (sama za sebe ), přijede z práce a je to v prd…. Kdyz spolu nekam jdeme jako ze mi pomuze, je lepsi kdyz jdu sama. Teror. Tvari se jak kakabus a vse je problem. Jsme mlady a hrozne mi chybi to ze jsme mlada rodina ale nemame se proste radi, milujeme oba syna, udelame pro nej prvni posledni ale to je tak vsechno… my se domluvime na necem, to plati. Ale to je vsechno . Je mi z toho fakt ouzko

A řekla jsi mu jak se cítíš? A zeptala ses ty jeho jak se cítí?

@klokanka31 ano my spolu mluvime, rikam mu to, ale to je furt dokola.. on mi rekne ze to tak neni, ze nevi proc to tak citim… ale pri dalsi hadce na me hazi co delam spatne nebo ze nedelam vlastne vubec nic.

A tak zkuste tu manželskou poradnu. Věřím že by vám to mohlo pomoct...

@klokanka31 tam v zivote chlapa nedostanu, je to pro nej prohra..

Byli jsme na tom dost podobně, děti s naším vztahem dost zamávali. Vše jsme do kolečka řešili, hádali se, ale nic nevyřešili. Rozhodla jsem se, že tomu dám impuls a budu se snažit, buď to k něčemu bude a nebo půjdeme od sebe. Takže jsem byla ten co přišel, obejmul, dal pusu a i když jsem na to ze začátku neměla moc energie povzbudila ho k sexu. A najednou u nás nastal velký obrat, muž byl spokojenější a já vlastně taky, začal mi to všechno vracet a teď po dalších 5 letech máme stále super vstah. Naučila jsem se vždy když přijde z práce prostě všechno nechat a jít ho obejmout a přivítat a spoustu podobných drobností, díky kterým si přijdeme stále krásně.
Takže moje rada zní, pokud ti něco nevyhovuje zkus to změnit, ale začni u sebe, ať celý život nepromarníš tím, že budeš čekat až on s něčím přijde. Možná to u vás nevyjde, ale vždycky stojí za to to zkusit.

@ele_nka já furt čekám, až přijde on. Ale chápu tě, jak to myslíš. Jsem ale asi dost tvrdohlavá a já sama nikdy nepřijdu, vždy čekám.. přijdu si potupně, když mám dělat něco , co on normálně nedělá.. a já tedy taky ne. A oba dva se shodneme, že jednáme na základě druhého.. tím pádem je to neustále dokola.

Nasypu si popel na hlavu. Sama jsem teď dost nespokojená. Je mi vše úplně jedno. Středobod je pro mě malej. Vše pro něj a kolem něj. Když jsme spolu doma než přijede chlap z práce tak mam dost prace s balenim balicku (podnikani) jezdenim, rozvazenim, do toho malej, uklid, domacnost a vareni popravde moc neresim. Az treba kdyz prijede nebo tesne pred neco rychleho udelam.. ale davam vetsi prioritu tomu ostatnimu a ani ja se neukazuju s nejakym zajmem. Jsem jak vyhorela. Jako sobecka, na sebe a na maleho

Tak to je pak jasný, že to neklape. Chlap je vlastně dost jednoduchý stvoření, stačí mu ke štěstí prázdnej pytel, plný talíř a pocit, že je pro ženu důležitý. Za to je pak schopný ženu na rukou nosit. Pokud mu nedáš moc ani jedno z toho a vlastně na tom nemáš ani tu snahu přijít a změnit to, tak vám neustálé debatování stejně k ničemu nebude.

Neblazni. Začni si vážit všeho co máš, protože až to ztratíš, bude pozdě na to vracet čas. Věř mi. Píšu z vlastní zkušenosti bohužel. Kdybys měla zájem, napiš mi SZ.

To je ale špatně. On je tvůj muž, neměl by být ten poslední na tvém seznamu. Chovej se k němu jinak než tak, že tě obtěžuje a i on se změní. Už kvůli synovi
ten to začne za chvíli všechno vnímat.