Děti rozvedených rodičů - jak jste to nesly?

@ann_87 Já ti nevím. Myslím, že aby se vztah rozpadl, nemusi ten druhý něco provést. Když ti je s tím člověkem fakt hnusně, je ti už nepříjemný a nemáte nic společného, dokážu pochopit, že to nejde. Ale co si budeme povídat, většinou je v tom zamilovanost do jiného. Každopádně by se to mělo snažit vyřešit a nerozcházet se z rozežranosti a uvědomit si, jak to opravdu je.

@espada Jak už jsou ve vztahu děti, člověk by se měl snažit udělat maximum. A jenom říkám, že pro mě by byl impulz nějaká fakt nepřekonatelná věc a ne, že mě partner jen štve...

@ann_87 souhlas

Je to těžké. Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo 8. Samotný rozvod byl pro nás se sestrami těžký. Mamka na tátu hodně nadávala, taky to zkoušela přes city, abychom se s taťkou nechtěly stýkat. No nebylo to lehké, ale zvládli jsme to. Horší bylo, že máma tátu opouštěla a současně si "začínala" s jiným partnerem. A to tím stylem, že ten večer, kdy nám se sestrou oznámili, že se rozvádějí, nás ubrečené hned tahala ke své kamarádce, kde nás seznámila s budoucím otčímem a cca za týden u nás bydlel. Když na to vzpomínám zpětně, nevadilo (a nevadí) mi až tak, že se naši rozvedli. Jistě, pocity nejistoty atd. tam byli, ale s tím se člověk srovná. Nevadilo mi ani, že si mamka našla nového přítele, přece nebude žít do konce života v celibátu. Ani to, že si ho našla už za manželství s tátou. Kdyby byla ve vztahu s tátou spokojená, nehledá jinde (to snad pochopí i Vaše děti). Co mi vadí - 1. nenechala nám vůbec žádný čas to zpracovat, hned nám nutila otčíma, a za 2. to, že budoucí otčím rozložil celou rodinu a choval se k nám nehezky. Když to po deseti letech začínalo hraničit s fyzickým násilím (z naší rodiny měl rád jen mamku a u babi i starší sestry se otčím postaral, aby se odstěhovaly) a my se ségrou mamce oznámily, že to taky balíme a stěhujem se k tátovi, pak teprve začala jednat a rozvedla se. Teď už je to dobré, našli jsme k sobě všichni zpátky cestu, jak k mamce, tak sestry navzájem. Jak mě to ovlivnilo pro můj vlastní život - když to třeba srovnám s mým přítelem, jehož rodiče jsou stále spolu - rozhodně budu mít větší sklon k rozvodům. Nemám "funkční vzor", jak má vypadat "dobré manželství", jak ustát a řešit problémy, které nastanou, nemám zakořeněnou představu, že musím s partnerem zůstat vždy, za každé situace, za každou cenu. Když vyčerpám všechny možnosti nápravy a i tak nebudu spokojená, sbalím kufry - děti, neděti. Nesouhlasím s tím, aby někdo zůstával v nespokojeném manželství "jenom" kvůli dětem. Děti stejně poznají, že je něco špatně. Na druhou stranu pro mě budou mé děti na prvním místě, budou to vědět, a pokud jim bude někdo ubližovat, tak zasáhnu hned a rezolutně. To pozitivní - do života jsem asi silnější, vím, že hodně situací lze ustát, něco jsem si zažila a hned se nehroutím. A nemám naivní představy ani přehnaná očekávání, že můj život a manželství bude jako pohádka. Samotný rozvod rodičů vnímám jako životní zkušenost a jako rozhodnutí, na které měli moji rodiče právo.

Není to u Vás "jen krize", nepomohla by manželská poradna? Tu já vnímám jako takovou poslední možnost, jak to ještě zachránit. Pokud bych měla pocit, že to nejde, nezůstávala bych v takovém manželství. Děti to zvládnou. Snažte se s manželem rozvést v co největším poklidu. Ovlivníte to alespoň z vlastní strany - nenadávat před dětmi na manžela, udržovat vztahy mezi dětmi a manželem, nebránit ve styku apod. A než je seznámíte s "novým partnerem", dejte jim čas to strávit.

@lenkaaa Moji rodiče se rozváděli, když mi bylo 19 let,vím, že už jsem byla dospělá.Ale jak tu někdo napsal,čím starší tím hůř to snáší.Já byla na střední před maturitou a byl to horor.Rozváděli se v tom nejvíc zlem,otec si našel mladší a dva roky,to tajil.Pak si našla mamka a paradoxně nejhůř to vzal právě on.A i židle u nás létali.Ale chtěla jsem napsat,nesla jsem to hrozně a 20 let s tím mamčiným manželem spolu nemluvíme,já už ani nevím proč???Ale můj stav citový byl po tom rozvodu žalostný.Všechny jistoty,pocit bezpečí,no je to životní katastrofa a je mi to líto do teďka.A mám dvě děti v podstatě sama, právě kvůli těmto špatným zkušenostem.Přeji hodně štěstí a trpělivosti, hledám hodného parťáka pro sebe i moje děti.Držte se💚

Naši se rozvedli, když mě byl asi rok. Takže to vlastně jinak neznám. A dětství bylo úplně v pohodě, máma měla nového manžela, mám o 3 roky mladšího bráchu, tak jsme žili jako normální rodina a o víkendu jsem jeden den chodívala za tátou. Snažili se spolu vycházet, konflikty nebyly, nesoudili se ani o mě ani o peníze. Horší je to co jsem dospělá, svatba problém, nechtějí se vidět, teď je každá oslava na dvacetkrát, manžel má také rozvedené rodiče, takže než se oslaví jedny narozeniny, je někdy měsíc pryč... Ale z pohledu dítěte si myslím, že to není trauma, když se rodiče snesou.
Podruhé se máma rozvedla, když mi bylo 23. Ale to už ani nestálo za řeč. Se všemi partnery jak mamky, tak táty jsem vždycky vycházela v pohodě.