Dvougenerační bydlení, jak ho zvládáte?
Ahoj holky,
jak zvládáte dvougenerační bydlení? My teď přistavujeme u přítelových rodičů a je to dost náročný. Bydleli jsme ve společné domácnosti 3 roky, než jsme si našetřili a celkem to šlo, ale teď co přistavujeme je to špatné. Samozřejmě, že dřív byli i nějaké potíže, ale vždycky jsem to přešla. (Např.: my říká, ať si připravím do krabičky oběd do práce - pro mě a přítele, tak ji řeknu že to vím, že mi to nemusí připomínat. A za 10 minut mi to jde připomenout a takhle pořád dokola, dokud to neudělám!) Připadám si někdy jak malé dítě, co nemá svůj mozek.
Budoucí tchyně nám do všeho mluví, nepustí mě ani do kuchyně, ani k pračce a pod. Je pravda, že jsem každý den v práci do 18h. a doma jsem kolem 19h. a ráno vstávám brzo, ale ona nám furt chce prát, žehlit, vařit, dělat svačiny a pod. Když se chci zapojit, tak mi řekne že si to chce dělat sama. Mě to přijde blbé. Když něco začnu dělat sama, tak mi doslova stojí za zadkem a komentuje co dělám špatně (nikdy jsem nic neudělala špatně - jako zaprání oblečení, připálení oběda a pod. o domácnost se umím starat).
Moje práce je vždy na zahradě - sekání trávy, stříhání stromů, pletí záhonů. V týdnu po, st, so - úklid koupelny a wc (máme 2 koupelny), vytírání prachu 2x týdně, luxování - ob den. + práce na stavbě o víkendu. Celkem máme 5 místností (máme teď svůj obýváček a ložnici)+ kuchyň, 2 koupelny, špajzku.
Přistavujeme malý byt pro tchánovce s tím, že nám původní byt nechají celý. Problém je v tom, že přítel nemá další sourozence a dům nechce prodat. Tak jsme se rozhodli tady zůstat.
Další problém vidím v tom, že furt naráží na to, že by rádi měli vnouče - je jim kolem 60, tak to chápu, ale mě je 24 a dítě zatím nechceme. Poradíte mi jak se vyrovnat s problémy, které skýtá společné soužití? Jak tchyni odpovídat, tak aby pochopila, že jsme dospělý a že nám nemusí všechno nosit pod nos? Protože si pak při každé příležitosti stěžuje, že musí kolem každého skákat. Nebo že ji bolí nohy z toho jak celý den stojí u plotny.
On mu to říkal několikrát, že se tam bude dělat jen to, na čem se my dva domluvíme.bohužel on to ignoruje. nebo to respektoval ani ne měsíc a zase si jede svoje. a bohužel, my když si tam kohokoliv pozveme, ať elektrikářa nebo toho truhlářa, tak on se pozve automaticky sám,my i když tam dojedeme, tak on nám hned stojí za zadkem a do všeho kafrá.přítel mu to říká pořád, ale on to prostě nechápe.
no a u té elektriky? viděl, že je to vysekaný a navíc, on neřekl, že si tam někoho pozval, to mi nabonzovala tchýně.
Jak jsme tam včera dojeli, tak se přítel složil a poprvé jsem ho viděla brečet, protože to už se nedá.má toho hodně v práci, za měsíc porod a do toho ještě on.
Nejhorší na tom je, že to je člověk, kterej nikdy nic nedokázal, na nic si nevydělal, jenom chlastal a po všech řval.
Nečtu předchozí příspěvky, ale žijeme takto spoustu let a docela to jde, hlavně pomoc s dětma, hlídání...Máme ale vše své, kuchyň, koupelnu...
Nikdy, nikdy, nikdy......do něčeho podobného jsem se jednou pustila se svou vlastní matkou a jejím přítelem a dopadlo to tím, že mi vybydleli a zničili barák. 6ivila jsem je 5 let a tohle mi bylo odměnou. S vlatní ani cizí rodinou bych prostě už nikdy nežila, nedělá to dobrotu. Dvě generace by prostě pospolu žít neměly. Toť čistě můj názor a zkušenost.......
My žijeme nahoře, tchánovci dole, soužití je naprosto bez problémů, naopak je to super, že mi tchýně pohlídá děti ráno nebo večer, když musím být v práci.
@japona no budou bydlet ve svojí části domu,budeme mít společnou chodbu a tu taky financujeme my samozrejme.ja už sem říkala taky že je lepší to prodat,jim dáme půlku z původní ceny před rekonstrukci a ať si jdou kam chcou a my si koupíme jenom svoje.jenže chlap to nechce slyšet,protože tam vyrostl a chce tam prostě být.ale nedokáže zařídit podmínky,aby se to dalo vydržet.tak on zase půjde,seřve ho a za měsíc to bude zase.já nechápu jeho povahu.kde vzal ten pocit,že o tom musí on rozhodovat.my jsme se zadlužili,my to přebíráme a on muže být rád že jim to nenecháme padnout na hlavu.
Ahoj, též mám problém s přítelovou maminkou...ve vztahu s přítelem jsme už šest let z toho tři roky bydlíme spolu...a s jeho mámou. Je v důchodu a její nejlepší přítel je televize, která se téměř vůbec nezastaví...máma je téměř hluchá a odmítá naslouchátko...takže je to někdy horor. Bydlíme v malém panelákovém bytě a jediné soukromí máme v naší ložnici...jinak je máti úplně všude. Strašně ráda bych se odstěhovala...ale nemám na to (před nějakou dobou jsem příteli pomáhala s dluhy a teď taky splácím úvěr). Postupně se sice naše finanční situace zlepšuje....ale i kdybychom na to měli, tak se přítel asi neodstěhuje, protože už má jenom mámu (tatá mu umřel krátce po našem seznámení) a nechce ji nechat samotnou....i když je samostatná dost. Pořád se nám snaží dát najevo jak je ještě užitečná...a že nám chce pomáhat, ale někdy mi to už opravdu leze krkem. Ráda vaří, takže se ke sporáku moc často nedostanu, Všechno chce dělat sama a já nemůžu nic, protože zatím přispíváme pouze nákupy jídla, a postupným rekonstruováním a zvelebováním bytu. Příští rok bychom si rádi pořídili miminko a já nevím jestli zvládnu být doma celých devět měsíců (mám fyzicky náročnou práci, kde těhotné nesmějí pracovat), tudíž bych musela být na neschopence. Máti pořád mluví o tom jak by šla do domova důchodců...ale zatím se k tomu moc nemá...a přítel ji tam taky moc pouštět nechce...tak nevím co budu dělat. Mám z toho hrozné změny nálad a bývám dost protivná když se mě máti zeptá co se bude vařit příští víkend....nesnáším tuhle otázku!!! Od devatenácti let (teď je mi 22) řeším pořád jenom peníze a to jak to udělat abych se mohla odstěhovat. Už na to nemám nervy. Nevíte někdo o něčem co by mi mohlo pomoct?
Děkuju
@giriel přesvědčit přítele,že je potřeba žít svůj život,který nepopírá starost o maminku. Tohle jak to máte je šílené a kdyby přibylo dítě, zblaznila by ses. Napřed bych vyřešila finance,bydlení, klidně malý pronájem a dítě až potom.
Osobně jsem žila s manželem a maminkou v bytě tři roky. Ale ve chvíli kdy byl přírůstek na cestě se honem řešilo osamostatnění. A lituju že až tehdy. Měli jsme to udělat dříve. Je to nutnost. S polohluchou leč sobestacnou osobou bych v bytě nevydržela s psychikou. Mladí mají být sami.
Já vím....je to v háji. nejhorší na tom je, že přítel už na tohle téma nechce nic řešit...a když jsem mu řekla že chci jít do podnájmu, tak se akorát urazil. Já mám přitom jeho mámu ráda, ale takhle už to moc dlouho nevydržím. Jeho máma má navíc kočku, která může úplně všude, teda krom naší ložnice, tam jsem jí to zakázala. Jednou jsem takhle koupila krásný prostírání na stůl...ale do týdne bylo na vyhození...protože bylo chlupaté od kočky....to jsem zuřila.
Příteli je 35...a už nechce moc čekat, co se týče otcovství...já popravdě taky ne. Ale asi to jinak nepůjde...úplně se bojím o tom mluvit...aby se zase neurazil. 😢
Ale děkuju za radu.
@giriel Tak za těchto podmínek bych si dítě v žádném případě nepořizovala, věř mi, že by to nedělalo dobrotu a nakonec by se to podepsalo na vašem vztahu. Jediné řešení je odstěhovat se, i když nemáte peníze, tak prostě šetřit, než něco naškudlíte, alespon do podnájmu. Že by šla maminka do domova, tomu nevěř, proč by to dělala. Promluv si s přítelem, aspon se ukáže, koho má radši, i když ho chápu, že ji tam nechce nechat samotnou, ale pokud je soběstačná, pak v tom nevidím problém, chodili byste za ní přece i tak a občas od ní naopak požadovali pomoc, např. s hlídáním. Je to teda prekérní situace. ☹
Buď bydlet u rodičů a nestěžovat si, protože jak se říká koho chleba jíš toho píseň zpívej. Nebo si pořiďte vlastní domácnost a buďte svými pány
No, je mi jasné, že by se asi odstěhovat nechtěl...já bych klidně šla do nějakého podnájmu k nějaké kamarádce....ale bydlím docela daleko od svého domova, rodičů( které vidím třeba jenom jednou do měsíce, když to jde)a o kamarádech ani nemluvě. A nemůžu si je sem vzít ani na víkend. Chtěla sem si založit stavební spoření...ale zjistila sem že bych to taky neutáhla...do začátku příštího roku určitě ne. Takže vůbec nevím jak to mám řešit...nechci mít s máti špatný vztah...je moc hodná a taky chci aby to tak zůstalo. Takže to budu muset nějak řešit.
@giriel A zkoušela sis s ní promluvit a vysvětlit, co ti vadí a nevadí, aby tě taky nechala aspon občas uvařit apd. ? Třeba by si dala říct, ale stejně, žít celý život s tchýní v jedné domácnosti, by mě kleplo - a to proti té své nic nemám, ale člověk taky potřebuje trochu soukromí... 😒
@giriel ideálně by bylo sehnat mamince garsonku a ve stejném dome byt pro vas....popřípadě mamku nechat bydlet v byte a pronajmout si byt vedle....já ho chapu, navíc ty ji mas taky rada jen si zákonitě trochu jdete na nervy,ale to by SIS šla i svasima......mimi si rozhodne neporizuj, ted teda....jednak musíte vyřešit bydlení, jednak finance, protože dítě stoji peníze a pokud to nedavate už ted, pak to bude ještě horší, navíc ty ve stresu,unavená....on ve stresu....nejprve se přípravte at mate zázemí a rezervu.
Bydlíme také s rodiči v těsném sousedství - na jedné zahradě, dva domky, každý svůj oddělený vchod i na ulici...také to občas skřípe, ale je rozdíl v tom, že to jsou moji rodiče...možná je to sobecké vůči manželovi, ale nedovedla bych si představit, že bydlíme společně s jeho rodiči...to bych určitě nedala. Je to těžké a chce to hodně diplomacie, ale buď bych si zkusila o tom promluvit s tchýní na rovinu a nebo, což by možná bylo méně okaté a nejspíš i do budoucna více diplomatické - vydržela bych, až bude dokončena stavba a pak se pomalu čím dál více odstřihávala...nenápadně - večeři nám nevař, budeme mít doma něco našeho, svačinu už máme hotovou apod...ono se to pravděpodobně hodně zlepší tím, že budeš mít svoji kuchyň, svoji domácnost a každá si budete hospodařit na tom svém - jen se můžete zvát...no a na vás bude, jak si to z počátku nastavíte, aby to bylo vyhovující pro obě strany.
@romankka tak to bud rada ze mas alejspon zastani u tchyne 😉