Jak řešit upřednostňování vnoučete ze strany prarodičů?

Smirit se. Taky to znam a uz se kvůli tomu nenervuju. Ale u nas to bylo naopak. Starší neteři se venuji od narození a na nase deti co se narodili pozdeji kaslou.

Holky, tak u nás teda, ještě vyšší level😂…tchán se více věnuje, nevlastním vnukům, než svému vlastnímu. To nepochopíte, už vůbec. Teď třeba se celé prázdniny, na něj ani nezeptal, zavolá a dělal jakoby nic. Jsme špatní, ještě k tomu všemu my, protože máme problém😂. Stéjně to dělá i s vlastním synem, děti od jeho přítelkyně, jsou mu prostě blíže, my tam nechodíme. Nejhorši je, že to dělá, už podruhé, tehdy s o dvacet let, mladší ženou, tam ale cizí děti nebyly. Přiznal, že udělal chybu, měl prý zatmění, vytěsnil svoje děti. Teď je nejhorší, že u jsou i vnuci. Opravdu neřešit, vykašlal se, nechat na osudu, ať se postará. Rodina, jsme my tři a to je nejdůležitější. Máme ještě další dvě babičky, dědu a nevlastního dědu, který se stará😉.

Známe, ale naštěstí nevlastní děda (babičky muž) si toho všimnul a dceři to vynahrazuje. A naštěstí dcera od narození nějak tuhle konkrétní babičku nemusí a je raději s dědou. Takže neřešíme, co mi ale vadí jsou naschvály, kdy už mi to mi to přijde dosti přes čáru. Například na zahradě jsou hračky, některé jsme dovezli my, některé sestra přítele s tím, že všichni si můžou hrát s čím chtějí. Jenže jak se tchýně dozví, že máme přijet my, některé hračky schválně schová. Například ovladač od elektrického autíčka a pak schválně čumí z okna, jak dcera nešťastně kouká že nemůže jezdit (sama to ovládat ještě neumí) apod.

U nás je zcela logicky bližší vnouče, které s nimi bydlí ve dvougeneráku, než my co jsme 300 km daleko. Spíš mě mrzí, že když už k nim přijedeme, pořád se víc zajímají o to vnouče domácí, než o ty naše. Ty vztahy prarodiče/vnoučata jsou tam takové slabé, ale je to tou vzdáleností. Znám to i z druhé strany. Děda si strašně přál syna. Měl dvě holky. Tak chtěl aspoň vnuka. Byla jsem čtvrtá vnučka v pořadí a pak bratr. Přišla jsem si taková neviditelná, prostě do počtu. Akorát bratr je totálně jiné povahy a zájmů, než děda, takže si k sobě nikdy moc nenašli cestu. V pubertě mu řekl, že je z něho zklamaný. Naopak my jsme si s dědou k sobě cestu našli někdy kolem mých osmnácti, dvaceti. Prarodiče z druhé strany se snaží brát vnoučata spravedlivě stejně a nešidit je. Je to o lidech.

My to známe z druhé strany, tchýni je švagrem vyčítáno, že upřednostňuje naše děti, ač to není pravda. Prostě bydlíme hned vedle, zahrada je společná, tak je vidí častěji, také, když potřebuju pohlídat, ji poprosím a nečekám jako švagrová, že tchýně se bude sama aktivně ptát, a v neposlední řadě se školákem se dá dělat víc věcí než s kojeným miminkem, obzvláště, když tchánovci neradi procházkují s kočárkem, spíš vymyslí program v domě či na zahradě, ale o to zase nestojí švagr. No připravili se vlastní žárlivostí a srovnáváním nesrovnatelného o prima babi, tím že ukřivděně přerušili kontakty. K vaší situaci mě napadá, jestli prarodiče nemají pocit, že s miminkem je víc práce než s odrostlejšími dětmi a snaží se tak mamince pomoci? Bavili jste se bez výčitek, jak to vnímáte, třeba si to neuvědomují. Pomáhali vám taky tak, když byly děti miminka? Co dětem vysvětlit, že tak jak se starali o ně, když byli miminka, teď se starají o sestřenici/bratrance, že to neznamená, že je nemají rádi, jen miminko potřebuje teď víc pozornosti.

Vidím v okolí desítky případů, že vnoučata od dcery jsou pro prarodiče vždy bližší a upřednostňovanější, než od syna.

@1pomnenka Jen malá úvaha... Nemůže to být tím, že dcera je mamince blíže než snacha, kde může mít tchýně zábrany se jim míchat do života, chová se k ní opatrněji, méně vlezle než k dceři, boji se, jestli neobtěžuje četností návštěv atd.? Samo, že se to promítne i směrem k vnoučatům.

@lenerka1 Samozřejmě, že může.

@e_lys88 Úplně jako bych to psala já. Naše děti jsou tchánova jediná vlastní vnoučata, ale on se mnohem více věnuje vnoučatům své přítelkyně. Dost nás to oba s manželem mrzí.

@herminka pardón, ale jsem ráda, že nejsme jediní😳. Syn je vymodlené naše jediné dítě, další mít již nemohu, jediný pokračovatel příjmení😉. O to více, to nelze pochopit. Jak jsem psala, bohužel nechat osudu. Včera se teda ozvali, poprvé o prázdninách, že tam budou mít opět, další vnuky, jestli by náš nechtěl přijít také. Zase nezakazuju, zeptala jsem se ho a jít chce, má teprve 5 let, situaci nechápe, vždy se hned nadchne. Spinkat tam teda nechce, tak uvidíme. Hlavně chodím, do práce, jsem zdravotnik, manžel má přípravný týden, ve škole, hlídání potřebujeme. U Vás, je to tedy jak?

@e_lys88 Mě popravdě taky trochu uklidnilo, že nejsme jediní.
My máme 3 děti, od tchána to jsou jediná vnoučata (manželův bratr děti nemá a už asi ani mít nebude) a jsou už ve školním věku - nejstarší na 2. stupni, ty mladší na 1. stupni. Tchán snad jednou jedinkrát vezl kočár s nejstarším, jinak nikdy nikoho, ale vnoučata od přítelkyně samozřejmě vozí (nejen v kočáru, ale třeba je i převeze, kam je potřeba). Její vnoučata u nich pravidelně přespávají, teď s nimi trávili i dovolenou, a od nás tam spal nejstarší možná 2x, ale jinak zase nikdy nikdo. A to, že by je napadlo vzít naše děti na dovolenou, je úplné sci-fi.
Ještě dodám, že vnoučata přítelkyně jsou od jejího syna, ne od dcery, tam bych chápala, že je ten vztah jiný.
Já neberu péči prarodičů jako něco, na co bychom měli nárok, vždycky jsem to brala tak, že tchán má dost svých aktivit a že mu malé děti třeba nic moc neříkají. Ale když vidím, jaký zájem má vlastně o "cizí" děti (a jaký zájem má jeho přítelkyně o ty naše - prakticky žádný), tak je mi fakt líto, že s ním děti nemají takový vztah.