Jak říct 8letému synovi, že mu umřela babička? :"(

úplně normálně a nejlépe okamžitě - smrt patří k životu stejně jako narození...

@gita17 souhlasím s vámi. Sice se mi nelíbí někoho takto kritizovat, zvlášť když má paní smutek, ale je pravda, že osmiletý chlapec už na pohřbu být měl a měl dostat šanci se s milovanou babičkou rozloučit.. To už ale zpátky zřejmě vzít nelze, takže bych mu to řekla i tak co nejdříve.

Kdysi mi umřel milovaný děda a babička mi to neřekla ani naší hrozně dlouho,bylo mi sedm. Nejen,ze mi to došlo, babička pořád plakala a říkala,ze děda je v lázních nebo v nemocnici a tak, ale v sedmi už si to dítě spoji. Takže když mi to po 2 měsících řekli, byla jsem nejen smutná,ale i naštvaná,ze jsem se s dědou nemohla rozloučit. A ačkoliv oni me chtěli 'chránit', přišlo mi,ze se na me prostě vykaslali,ze tohle jsme si měli prožít společně.

A nebála bych se slz při rozmluvě s dítetem, po úmrtí někoho blízkého je plac přirozený,tak proč jej dítěti tajit.

@didi08 Upřímnou soustrast.
Promiň ale nechápu, že tohle řešíš u osmiletého dítěte! Chceš mu to tajit do dospělosti? ... na špatné zprávy nikdy není člověk dost starý, ale ani dost malý, aby se mu to nemohlo říct ... jen je třeba zvolit správnou formu ... tvůj syn nevidí, že jsi smutná? Neptá se tě co se děje? Osmileté dítě už ví, že když někdo zemře, dělá se pohřeb, a nemusí to vědět od tebe, ale třeba ze školy, od spolužáků, od kamarádů, z televize, nežije ve vzduchoprázdnu ... co když mu to řekneš, a on se tě zeptá, jestli tedy bude pohřeb? Co mu řekneš? Že už dávno byl? Pokud měl babičku rád, tak to může brát jako podraz.
Myslím že se nebojíš toho co na to syn, ty se bojíš sebe, svých reakcí, toho jak mu to zvládneš říct, jak zvládneš jeho reakci, jeho smutek. Je to od tebe sobecké.
Prober se a řekni mu to co nejdřív. Sice bude smutný, ale zvládne to. Děti často tyhle věci zprávy zvládají špatně jen proto, že vidí smutné a plačící rodiče, nepláčou přímo za osobou která zemřela, ale jim líto rodičů, že jsou smutní.
Řekni mu to co nejdřív, nejlíp hned. Sice budete mít třeba smutné odpoledne, ale zítra půjde do školy, bude mezi spolužáky a nebude na to tolik myslet. Sama jistě víš, jak kolikrát člověku v takové chvíli pomůže jít mezi lidi, do práce, aby na to pořád nemyslel. Je možné že se svěří spolužákům, začne se mluvit o tom, že třeba někomu jinému také někdo blízký zemřel a tvůj syn uvidí, že tyhle věci se prostě stávají, že v tom není sám. Proberou to spolu, samozřejmě v dětské rovině, budou se možná bavit i o pohřbu, ale to k tomu patří. Smrt je součást života nás všech. Snad bych jen poinformovala učitelku o tom co se stalo, aby byla v obraze.
Nenechávej to na začátek prázdnin. Prázdniny jsou pro děti radostné období, těší se na ně a ty mu je hned na začátku takhle zkazíš? Nevím jaký máte prázdninový program, ale je možné, že právě o prázdninách bude na to všechno tvůj syn sám, bez kolektivu dětí, jehož přítomnost by mu mohla pomoci. Když mu to řekneš teď, do prázdnin už to bude mít všechno v hlavě trochu srovnané.
Nebude to snadné, ale jsi máma, musíš zvládnout i takovéhle situace. Zvládli to jiní, zvládneš to také. Držím palce!

Řekla bych mu to normálně, můj 8-mi letý brácha taky pochopil když někdo umřel, ale jen pokud o smrti ví, pokud s ním doma mluvíte o všem, ne jen o hezkých věcech 🙂

Normálně.... 8letý kluk to pochopí. Mě umřela babička, když mi bylo osm, ségře bylo pět. Mamka hodně plakala, ségře řekla, že babička odjela do Prahy, ale já pochopila hned. Babička mě chtěla do Prahy za pratetou vzít s sebou.... Nejsem pro, aby se dětem lhalo, dodnes mi je líto, že jsem na pohřeb nemohla jít. Nevzali mě.
Když před 2 lety umřel manželův dědeček, dceři, tehdy jí byly necelé 3 roky, jsme to neřekli, ale ten den jsme honem jeli k prababičce, aby tam nebyla sama. V autě jsme o tom nemluvili, vešli jsme do světnice, kde vždy sedával na posteli. Dcera vešla dovnitř, rozhlédla se a jen pronesla "Děda už není" .... Děti chápou velmi rychle, to jen my dospělí si myslíme opak.

@babanci to je mi moc líto!!!!

@didi08 - to je mi líto ☹ .....mám taky 8 letého syna, smrt hodně řešil už kolem 5 let, i když nám v té době nikdo okolo nezemřel.... Řešíme teď něco podobného - manželův tatínek měl těsně po Vánocích infarkt, dlouho ho oživovali, bohužel mozek zůstal hodně poškozený....synovi jsme tenkrát řekli pravdu tak jak to je, jen jsme mu neřekli, jak beznadějný ten jeho stav je, že je to v podstatě jen čekání na smrt....bylo mu to tenkrát hodně líto, protože těsně po Vánocích k nám měl dědeček přijet i s dárky a měli jsme mít ještě jeden takový Štědrý den.....ale postupem času jsme se s tím tak nějak srovnávali, že tu s námi už není....no a tenhle čtvrtek, po půl roce, dědeček zemřel....bylo nám to líto, ale bylo to vlastně vysvobození, hlavně pro něj, nevnímal, nehýbal se, prostě nic.....synovi jsem to řekla hned ten den, řekla jsem mu, že dědečkovi je teď už mnohem líp, než předtím, protože nemohl dělat vůbec nic.....že teď už je jeho dušička volná a bude ho vždycky sledovat.....chviličku byl smutný, ale jinak to vzal docela dobře....počítám tedy, že se k tomu možná ještě za pár dní vrátí.....jinak on už kolem těch 5 let pojal sám od sebe smrt tak, že se zase znova narodíme a třeba se jednou v nějakém příštím životě potkáme....přišel s tím tenkrát úplně sám - neptal se mně, jestli se znovu narodí, ale rovnou se zeptal, jestli se příště narodí zase do naší rodiny, jestli se zase setkáme.....tenkrát mě to dost dostalo.....ale já sama mám k těmto věcem stejný přístup (i když jsem mu o tom nikdy neříkala), takže jsem mu to vlastně musela jenom odsouhlasit....přijde mi to jako ideální postoj ke smrti....třeba až bude větší, tak si udělá názor jiný, ale teď to prostě bere takhle....a myslím, že to dost pomohlo.....

Ahoj, určitě bych mu to řekla hned...je už dost veliký, určitě to vstřebá. Děti si chvilku třeba popláčou, protože měly toho daného člověka taky rády, ale vezmou to podle mě daleko lépe, když se jim to na rovinu řekne, než dělat nějaké zbytečné tajnosti...ony stejně vycítí, že se něco děje a nechápou co a podle mě je to pak pro ně mnohem horší. Taky mají právo se s tím vyrovnat, stejně jako my. Mě před necelým rokem zemřel táta a dětem (5 let a 2,5 roku) jsme to řekli hned, stejně by věděly, že se něco děje a bylo by to pro ně ještě horší. Samozřejmě jsme jim to řekli stylem, že byl děda moc nemocný a odešel do nebíčka apod., prostě přímoúměrně jejich věku. Měly dědu moc rády, takže malá si taky trochu poplakala a vzala to dobře. Nějakou dobu se mě pak ještě vyptávala na všechny možné podrobnosti...a žasla jsem, jak reálně to děti i v tak malém věku mohou brát...zajímalo jí, proč děda umřel, co s ním teď je, kde má hrobeček apod. a všechny možné detaily a pak mu nosila k urně kytičky a dárečky, aby mu dala najevo, že ho měla ráda.....docela nás tím dojala. Jsem si jistá, že byla ráda (malý ne, ten tomu ještě nerozuměl, takže to neřešil), že jsme jí to řekli a dali jí tím najevo, že k nám patří a mohla se s námi podělit o svoje pocity. Tvůj syn už je dost velký, určitě bych nečekala až na prázdniny, akorát mu je tím podle mě zbytečně možná zkazíš a bude to brát možná jako podraz, že se něco dělo a on o tom nevěděl.