Jak znovu oživit dlouhodobý vztah?

Za mě tedy, pokud je to trochu jen možné, tak ten čas. Každý mít čas pro sebe a pak i společný. A zkusit to i vnímat trochu v dlouhodobém hledisku, že teď je člověk prostě "hodně rodič" a až budou děti starší, tak bude zase "víc i partner". To je tedy taková jakási malá útěcha pro nás, co moc to hlídání nemáme. A snažit se najít fakt i chvilky na to, si třeba spolu krátce popovídat. Člověka kolikrát tak pohltí shon, že se ani nezastaví, tak aspoň toto. Třeba si jen jednou na pohovku, chytit se za ruku a říct si, co bylo v práci. Ať se doma úplně člověk jen nemíjí. Pokud máte možnosti hlídačky, tak rozhodně a chodit na rande, jezdit na akce jen spolu dva.

Jakmile jsou děti a žádné hlídaní, tak to je vždycky velký špatný. Jediná záchrana je společný čas. Jestli né víkend tak aspoň společná procházka s večeří, jít do kina, jen tak se projít do parku a určitě se nebavit o dětech. A určitě je na místě zmínit i sex. Ten je ve vztahu taky důležitej.

My nemáme hlídání už 9let 😅 Spočítala bych to na jedné ruce. Do toho jsme stavěli barák, času nula. Jsme spolu 21let. Ale dá se to 😊 Sednout si spolu večer jak děti usnou, nezapomenout na intimní život...bereme to tak, že teď jsme prostě rodiče na 100% a o to víc si užijeme i film, když děti usnou 😁

Pokud máte finance na hlídačku, směle do toho! To je jediná záchrana.
My jsme v podobné situaci: nula, nula nula hlídání. Nikdy. Teda povedlo se to jednou, je to už dva a půl roku téměř, další v nedohlednu. Staršímu bude v listopadu 6 a za tu dobu jsme spolu byli jen jednou večer a přes noc sami. Když jsem nepracovala a děti už byly ve školce, tak jsme aspoň občas spolu zašli přes den na oběd (přítel je obchoďák, někdy je i doma přes týden🙂). Jenže teď už pracuju, pár hodin ale stejně, takže už ani to nejde.
Hlídačka zatím ne: zaprvé peníze, ale hlavně má středně těžší handicap, autista, no prostě velmi specifické dítě a nevím, kdo a jak by to zvládl. I syn. To by nešlo jen tak jak u zdravých dětí....A já se toho bojím.

Takže ho, máme na sebe večer čas (když je doma), sex taky....ale je to furt doma, v obýváku zatímco děti vedle spí. Žádná možnost jít spolu někam sami: byť na oběd, večeři, procházku, výlet, pivo, kafe, víkend, kino...nic. Bohužel. Je to pro mě ohromne těžké a strašně mě to mrzí. A hlavně ani nemám žádný světlo na konci tunelu, protože nevím, jak se ten straší bude vyvíjet.

Od září mame jednou týdně chůvu. Jsou to nejlépe utracené peníze za poslední dobu. Chodili jsme tancovat, do kina, na večeře, do welnes, na koncerty a tak. Ano večer když uložíme děti, tak si pustíme film, ale upřímně to není ono. A nemůžeme být 15/20 let jen rodiče co vedle sebe žijí a pak najednou bum už jsme milenci

@me_druhe_ja našli jsme na hlídačkách a jsou tam zdr.sestry (tu jsme vybrali my) či asistentky, které mají s postiženými zkušenosti. Jde jen o to, aby synovi nevadilo, že je s někým cizím. My museli syna dlouho připravovat, pak přišla jen návštěvu se seznámit, pak pohrát a pak už je hlídala sama

@majca16 My nejsme v ČR, ale asi bychom něco podobného našli i tady. U něho zas až tak není problém cizí lidi, jen samozřejmě potřebuje víc času, víc schůzek. Taky má specifické potřeby, musí se víc hlídat atp. Teď spíš řešíme i ty peníze. Zatím na to budget není. Ale pokud všechno půjde dobře, někdy do roka by snad peníze být měly.

Dali jsme s mužem řeč a bohužel je to vážnější, než to vypadalo z mého pohledu 🙄 Vypadá to, že jse se mnou už jen kvůli dětem. Musím říct, že mě to opravdu šokovalo, protože on o problémech co má nemluví a já jsem si všimla jen dílčích věcí, na které jsem se samozřejmě ptala proč to teď tak má/dělá... ale většinou to nějak jakože vysvětlil nebo řekl, že neví. Možná to opravdu nevěděl. Ale řekl, že není šťastný a připadá si vyhořelý, že ať udělá cokoli, přijde mu, že nic není dobře. A že neví co s tím, má to prý už tak od podzimu asi. Já jsem mu řekla, že já ho moc miluju a nechtěla bych ale, aby takhle žil, že to rozhodně není dobře a dala jsem mu prostor, aby mi řekl, jestli na tom chce nějak pracovat a něco zkusit, aby se ten oheň zase nějak rozhořel, nebo jestli už to pro něj nemá smysl. Nedokázal mi hned odpověď, řekl, že teď neví, že to chce vydržet hlavně kvůli dětem. Kamarád mu prý řekl, že si časem zvyknul. Přišlo mi to fakt strašné, smířit se se životem, kdy toho druhého nemiluju a jsem s ním jen z nějaké povinnosti. Čekám teď na jeho odpověď, jestli tomu ještě bude chtít dát šanci, ale nejsem si jistá, jestli ho dostanu do nějaké poradny. Nemáte nějakou radu, tip na knihu, cvičení... cokoli co bysme mohli zkusit nejprve sami? Určitě budeme muset nejprve nějak zkusit komunikovat, problémy si pojmenovat, najít si čas sami dva spolu... nevím, jestli to zvládneme, hlavně čekám, jestli tomu vůbec bude chtít dát šanci. Momentálně prožívám docela velký šok, chce se mi pořád brečet... vůbec jsem netušila, že jsme až tolik v p*deli...🙄