Jak zvládnout nenaplněné manželství s malými dětmi?
asi chápete proč anonym…
Zajímá mne, zda je tu někdo kdo žije v manželství které tak nějak skomírá ale technicky vzato pořád funguje. Myslím si že se s manželem už nemáme rádi, ale nemáme v každodenním životě takové problémy že bysme kvůli tomu trhali rodinu a prodávali barák a šli od sebe, protože to je hodně radikální zásah pro který by měl být fakt sakra jistý důvod. Máme dvě malé děti, starší půjde teprve poprvé do školky. Na všem se dokážeme domluvit a fungujeme jako rodiče, ale prostě už tam asi není láska, jen společné soužití a zvyk. Moc se mi nechce věřit že se z takového stavu dá dostat zpět, přijde mi to v tuhle chvíli dost nereálné, alespoň u mne… Vím že to není jen z mé strany ale i u manžela ale ani jeden to narovinu nepřiznáme protože co potom s tím žejo jakmile je to venku, ale náznaky tam jsou. Žije takhle někdo dlouhodobě? Nebo měl to tak někdo když byly děti malé a zlepšilo se to? Je mi jasné že kdo v takové situaci není tak bude mít jasný názor, stejný jako bych měla já: nemá cenu spolu takhle být a děti to stejně poznají že nám to neklape a lepší to zapíchnout atd, ale v reálu je to pak docela jiné rozhodování
Měla jsme to tak v prvním manželství. Vydržela jsem to asi rok, děti měli 4 a 2, a nakonec jsme se rozhodla pro rozvod a ukončit to. On měl milenku, já měla milence. Ale doma jsme si měli hrát na šťastnou rodinku, rodina nic netušila, bylo to psychicky náročné, muž pak začal chlastat.
Myslela jsem si, že to už nepotřebuju, že prostě po 11 letech už není potřeba se objímat, nebo si dávat pusu. Že je to takto v pořádku, že vedle sebe žijeme jenom jako rodiče. Taky jsem si myslela, jako ty, že už nemám potřebu aby mě někdo pořád ´otlapkával´. Ale pak jsem zjistila, když jsem se vrátila po odluce k manželovi a začala všechny tyto věci znova dělat, tak jako na začátku vztahu, že ano, že tu potřebu pořád mám a hodně. A teprve ted jsem zjistila, jak je to důležité a jak to dá tomu vztahu uplně jiný rozměr.