Jak zvládnout vztah s tchyní? Výzvy a řešení
Dobrý večer, dnes jsem trošku v šoku z toho, co jsem se dozvěděla, tak se potřebuju vypsat. S manželem pracujeme a žijeme v zahraničí a za účelem navštěvování rodiny jsme si před x lety koupili malý byt přímo naproti manželově mamince. Takže když přijedeme, tráví děti čas hlavně u ní - mají opravdu hezký vztah. Já musím uznat, že má tchýně je hodný člověk, děti miluje, ale pobyty v Čechách jsou kolikrát vysilující a po týdnu dovolené se rádi vracíme zase do našeho klidu (my dospělí, děti si to užívají). Např. hodně jejích vět začíná: "já vám do toho nechci kecat, ale.." no a doplňte si co chcete. Zařízení bytu, cokoliv ohledně dětí, výběr auta, dovolená, náš vztah s manželem... manžel nad tím mávne rukou, ale já z toho jsem kolikrát špatná, snažím se vysvětlit proč to máme tak a ne jinak a je to vyčerpávající, protože ať je to jak chce, stojí si za svým názorem, max pokrčí rameny a podotkne: no jak myslíš. Pak mi vadí, že si opravdu musím dávat pozor na to, co říkám, protože do druhého dne to ví celý barák, kde byt máme. Ona si tu totiž aktivně našla brigádu a 2x týdně chodí uklízet společné prostory a je hrozně ukecaná. Co jí povíme, to obratem vyprdelí sousedce a vlastně i to co neví, tak alespoň pošpekuluje a sousedka to poví dál jako tutovku. Takže už je zvykem, že nás naprosto cizí paní pozdraví křestním jménem, (hlavně dcera z toho byla v šoku) a začne vyzvídat, co ten náš konkrétní zdravotní problém atd. Ono je to vlastně docela komické, ale když jsem za sebou měla potrat, řekli jsme to jen rodině, ať ví, že miminko nebude, poprosili jsme je, ať to neříkají dál, a pak se mě na to zeptala cizí paní, když jsem to ještě neměla zpracované - to je vlastně věc, kterou jí mám za zlé doteď a když jsem ji s tím pak konfrontovala, bylo mi jen řečeno: ty toho naděláš. No a tím, jak bydlí naproti, má klíče od bytu, kdyby cokoliv, vybírá poštu, ale taky si tam chodí vypít kafíčko, jak s oblibou říká, sem tam si něco omylem odnese k sobě do bytu, nebo nám zase naopak něco přinese, pak se po tom shání... je to pro mě občas fakt náročné. Manželovi to tolik nevadí. On s jí je vlastně hned rychle hotový, já si k ní tolik dovolit nemůžu. Každopádně - dostali jsme možnost koupit menší domek přesně na půli cesty mezi naším domovem v zahraničí a mezi místem v ČR, kde máme rodinu, domek je hned za hranicemi a jak je kratší vzdálenost, máme najednou možnost trávit v Čechách i víkendy a ne jen prázdniny / dovolenou. Hrozně se těším na to MOJE. A dnes přišla zpráva od ní - s inzerátem na byt ve městě, kde kupujeme domek. Že by prodala svůj byt, vyměnila ho za tento, mohla nám pomáhat s dětmi a starat se nám o domeček a zahradu, až tam nebudeme. Mě polil pot. Původní byt neprodáváme a máme v plánu tam jezdit stejně jako doteď, domeček je jen na víkendy a byt na dovolenou. Za mě je odpověď jasné NE, manžel se tomu taky jen vysmál, co zase blázní. Ale zase jo, určité výhody tam vidím. Tady jsme na vše furt sami, a mít hlídaní děti každý druhý víkend? 😂 Hlavně si představím sebe v její situaci a je mi jasné, že bych přemýšlela stejně. Nebudu chtít skončit někde sama a jen čekat na to, až mě děti navštíví. Kdybych řekla svým dcerám, že se k nim přistěhuju blíž, nedovedu si představit, že mě ač ve slušnosti pošlou někam 😀. No zítra si máme volat, já jsem jí zatím ve zkratce napsala, že za ni nemůžu rozhodovat, aby mi pak nevyčítala, že něco není jak si představovala. Ona to město vůbec nezná, zatím tam nikdy nebyla (domeček ještě není hotový), byla by tam jen kvůli nám. To je naprosto šílená akce. Jenže ona je tvrdohlavý mezek. Bojíme se, že do toho půjde a pak bude citově vydírat, až tam časem třeba nebudeme trávit tolik času - ze začátku tam asi budeme chtít být každou volnou chvilku, ale postupně se toho nabažíme, budeme chtít jezdit i jinam a domek třeba začneme krátkodobě pronajímat... v místě svého bydliště má alespoň ještě mého švagra, respektive tam pracuje a rodinu má cca 30 km daleko, denně dojíždí, tak se alespoň občas staví, pomůže... pravdou ale je, že druhá vnoučata moc nevídá, protože nemají se švagrovou vyloženě dobrý vztah (švagrová v minulosti švagra podvedla, byli od sebe, tak o ní povídala nehezké věci, jenže pak to spolu zase dali dohromady kvůli dětem a ke švagrové se to vše co povídala dostalo).
Jestli to někdo dočetl až sem tak respekt 👍
Nesla bych do toho.. Z duvodu, co popisujes. Ona kvuli VAM opusti cely svuj dosavadni zivot, rodinu, zname praci.. Abyste pak prijeli 1x za mecis. Muzete ji obcas pozvat na spolecny vikend do baraku.
Jinak tohle sdileni I jen vyspekulovanych tutovek taky znam.. Dobre vztahy nam udelala vzdalenost 300 km :D
Nové místo,nikoho tam nebude znát a upne se o to víc na vás a když přijedete do domu, bude u vás pečená vařená. Já bych se toho bála,celkově by to chtělo slušně vymezit hranice, co smí a nesmí ve vašem domě/bytě a trvat na tom. Že chce pomoct je super a za to jí patří velký dík, ale přijde mi, že váš byt bere jako svůj druhý domov a ne jenom jako nemovitost, o kterou se stará.
Neporadím, ale dám možná pohled na věc? S mužem jsme spolu přes 4 roky, bydlíme spolu 3 roky, manželé 2týdny 🙂 a mám za sebou dvě těhotenství - vlastně ve 3 měs. jsem se stěhovala k němu - měli jsme to tak v plánu, až dodělá byt, pokusíme se o miminko a já se pak přestěhuji. Já jsem měla s tchýní super vztah, volaly jsme si a ona jezdila na kafe, ikdyž manžel byl v práci. Když jsem porodila poprvé, tak jsme o syna přišli (byla jsem covidová a syn se v 37tt přestal hýbat). Týden po porodu mi málem zemřel taťka na covid (byl v umělém spánku a na plicní ventilaci - do té doby zdravý chlap). V jeden okamžik se mi sesypal svět. Potřebovala jsem to ventilovat s nejbližšími. No a tchýně mi tehdy "zavřela dveře", abych nemluvila o synovi apod.. To mi tehdy hodně ublížilo, nebyla tu pro mě ani manžela. Když jsem podruhé otěhotněla (4měs. po porodu), tak už jsem s ní nevolala, netrávila u nás čas, jen s tchánem a jen, když byl manžel doma. Když jsem porodila druhého syna, tak začala říkat mé mamce (mám je 60km, tchánovce 20), že bude jezdit vozit kočárek apod. Týden po porodu (CS), když se přijeli na malého podívat, řekla, kdy bude druhé. Každou návštěvu nám lezla do ložnice, kde spinkal malý. Kdyby se aspoň zeptala, ale to vůbec. Plánovala si, jak to bude apod.. Ale já se sekla. Už jsem k ní neměla takovou důvěru. I manžel měl hořkou pachuť. Nejsmutnější je, že když na podzim dělal muž na zahradě s tchánem, tak mu tchán řekl, že jsem se hrozně změnila. Tehdy mu řekl, co se stalo s mamkou a její reakcí, o které nevěděl. Malého vozili jen jednou, když nám potkali venku. Já se umím ozvat, když s něčím nesouhlasím - u mych rodičů, i u tchánovců. Manžel je opak - nechce, aby se rodiče hádali (jsou rozvedení, 10let žili s jinými a před 3ma lety se daly zpátky dohromady). Ano, taky nechci, ať se hádají, ale nemůžou nám kecat do života.
Tady se asi bude špatně radit.... Asi bych nechala rozhodnutí čistě jen na ni. Nebo není možnost aby si zkusila v novém městě jen víkend co a jak tam funguje,aby pak nebyla zklamaná? Asi bych i narovinu řekla, že je časem možné domek pronajímat a to tam ona už smět nebude? Pak bude dělat co?
Tady je každa rada těžká. Tchýně je dospěla tim padem si muze delat co chce. Ale možná bych zkusila jít na ni psychologicky tak , aby si to rozmyslela sama. Psala jsi , že má dnes volat. Přízvavala bych k tomu manžela aby si s ní o tom promluvil on , u tebe by to mohla brát , že ji tam nechceš a mohlo by to byt i kontraproduktivni. Manzel ať ji řekne něco ve stylu "Maminko my si moc vážíme, co pro nás chceš udělat, ale ještě to pořádně promysli. Ja jsem o tom přemýšlel celou noc a mám o tebe strach. Chceš se přestěhovat do úplně cizího mesta, kde nikoho neznáš. Tady tě navštěvuje občas i brácha. A na víc , vždyť nás znáš my ani nevíme , jak dlouho nás ten domeček bude bavit je také možné, že po čase si najdeme na prázdniny jiné útočiště a budeme ho treba i pronajimat a ty by jsi tam pak zustala sama. A pro tebe i když ten domeček koupíme se vůbec nic nezmění bude vše tak jak bylo do teď.
Tak jí řekněte, ať se tam nestehuje v závislosti na vás, protože je možné, že dům budete v budoucnu třeba pronajímat. To ji raději jednou za čas pozvete do domku. Nebo jí tam chcete nastehovanou pokaždé co tam budete, nosit a brát věci vám tam bude stejně. Nikoho tam nebude znát, takže bude více upnutá na vás. A výčitky kdy zase přijedete taky čekejte. To ji tam raději na ten víkend pozvěte.
No, mě by mrsklo už jen z té představy (jedno jestli by šlo o tchyni nebo mamku), takže ber můj komentář s rezervou...
Ale já bych nevydýchala ani to, jak chodí k vám do bytu jako domů. Nicméně je to tak zaběhnuté, nějakým způsobem to funguje, těžko teď nějak víc vymezovat hranice... Ale s novým domem bych nastavila od začátku jiná pravidla. Dům bude váš, možná využívaný ke krátkodobým pronájmům, takže už tam zkrátka nebude moct chodit kdykoli. Navíc byt si necháváte, takže bych jí narovinu řekla, že zatím je nesmysl, aby se stěhovala, že uvidíte za pár let, jak to všechno bude. Tím ji úplně neodmítnete, necháte pootevřené dveře, neměla by mít důvod být uražená...
Držím palce, ať se vám to podaří nějak vykomunikovat ke spokojenosti všech. Protože máš pravdu, taky si neumím představit, že by mi moje vlastní dítě řeklo, že o mě nestojí...
Pokud jde o ty její řeči, tak tam prostě buď jedním uchem dovnitř, druhým ven, nebo v ideálním případě asertivně utnout. Vyslechnout, co chce říct, klidně poděkovat že má zájem, ale jasně a stručně říct, že si to budeš dělat po svém. Když řekne: "No jak myslíš", stačí odpovědět: "Ano, myslím". Nic nevysvětlovat, nerozebírat. To že řeší s celým širokým okolím vaše soukromí, to dělá bohužel moje mamka taky. A je jedno, jestli jí něco řeknu nebo si to vyšpekuluje sama. Ona stejně všechno ještě mírně překroutí, bůhví co kde vypráví. Ale nic s tím nenadělám, naučila jsem se to moc neřešit.
Ja by som jej povedala pravdu tak ako si to tu napísala celý príbeh prečo nechceš aby bola niekde po blízku ale nech radšej ostane tam kde je a nesťahuje sa alebo by som hladala niekde inde dom/byt a nepovedala jej o tom. Ked vieš to tu napísať určite to budeš vedieť aj jej povedat.
Já myslím, že se ti s ní daří udržovat dobré vztahy kvůli tomu, že vás dělí taková vzdálenost, a máš čas ji pak po návštěvě rozdýchat. Za mě by to stěhování blíž přispělo ke zhoršení vztahů . V podstatě by měla k řešení už jen vás, bude vás mít víc pod dohledem, bude si na vás činit větší nároky, bude vám vyčítat, že se kvůli vám přestěhovala a vy tam nejezdíte... Chápu, že je hodná, má vás všechny ráda, dělá to všechno pro vaše dobro, ALE taková péče už zadusila kdejakou květinku.
Jinak co se týče svěřování se rodině - já už jsem poučená a všechny informace o sobě velmi filtruju, protože co se pak člověk o sobě doví z jiné strany, to se pak nestačí divit. A svá rozhodnutí už taky nijak neobhajuju - prostě jsem to tak udělala, protože jsem to tak chtěla. Tečka.
Já mám také relativně hodnou tchyni, ale to proto,že je od nás asi 17km a nevidíme se každý den, to samé mám i se svojí mamkou. Máme se rády moc, ale mít jí u sebe třeba každý den by nedělalo dobrotu, už jsme zvyklá každá na něco jiného.
S tou tchýní, když se přestěhuje bude si vás nárokovat ještě více. Nebude tam nikoho znát a upne se na vás o to více.
Co se svěřovaní týče, rodině od manžela se nesvěřuji vůbec, jeho sestra si totiž nevidí do pusy. Naučila jsem se informace o sobě dost rozlišovat a je to hodně znát, mám klid.
Podle me to uz pro ni neni. Ona se asi vidi ve vnoucatechˇa chce za nimi, což je fajn, ale doma ma kamaradky, je zvykla atd. Pro starsiho cloveka je stehovani tezke a meli byste ji nakonec v tom domecku, protoze by byla porad sama.
Dočetla, ale nevím, co poradit. Já mám s manželovou maminkou úžasný vztah (ani ji neříkám tchýně 😅) a o všech svých obavách a pozitivních i negativních pocitech z toho všeho bych ji na rovinu řekla (i můj muž) a ona by mi zase k tomu řekla svoje...nakonec bychom se nějak domluvili. Zkuste s ní více probrat, jak by jí bylo ve městě bez známých, bez sousedky, proberte víc budoucnost (co by se stalo v případě, že by byla nemohoucí? Kdo se o ní postará, až si třeba nebude moct nakoupit?). Měli byste si sednout a opravdu otevřeně promluvit, držím palce.