Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

Je to manipulace? A jak situaci řešit?

niheb
26. dub 2019

Ahoj, nikdy bych nečekala, že budu psát něco podobného, ale asi potřebuju udělat takovou... "anketu". Všichni si myslí, že mám úžasné rodiče - vždycky jsem byla zabezpečená, vím, že mě mají moc rádi a udělali by pro mě první poslední, jako malá jsem dostala maximálně na zadek. Na druhou stranu jsem byla objektivně vážně hodné dítě, nehádala jsem se s nimi ani během dospívání, vždycky jsem poslechla, dobře se učila, doma pomáhala. Od střední a hlavně potom na vysoké jsem se snažila být co nejrychleji finančně samostatná, ačkoliv to často provázely dohady, že teď se mám učit, že mě přece finančně zajistí. Já se ale snažila nenápadně osamostatnit, možná i podvědomě.
Teď mi bude třicet, jsem vdaná, cesta domů mi trvá přes tři hodiny. Dříve naši hodně těžce nesli, že za nimi nejezdím každý týden - interval jsem horko těžko posunula na čtrnáct dní. Musím ale odjíždět už v pátek, v sobotu všichni společně za prarodiči, v neděli můžu odjet nejdříve po obědě. Vlastně to nezní jako nic strašného, ale ve mně to už nějakou dobu bublá. Nemůžu si prakticky vymýšlet program na každý druhý víkend, protože z každé diskuze "tenhle týden nemůžu přijet" nebo "přijedu až v sobotu" vyjdu jako ta, co nekouká na city druhých, bude mě to mrzet, až tady prarodiče nebudou, rodiče bude mrzet, že mě neuvidí. Když se mně manžel nebo kamarádi ptají, jestli bychom něco nepodnikli, odpovídám, že "tenhle víkend musím za rodiči a babičkami". Když k nim dorazím, jenom se díváme na televizi, maximálně se jede na kraťoučký výlet, u prarodičů je to honem honem, udělat práci kolem baráku. Jde tam zkrátka jen o to bytí s nimi. Stejně tak nelze říct, že přijedu jednou za tři týdny - za prarodiči přece musíme každých čtrnáct dní, musí se tam udělat práce (která by ale - objektivně - nikam neutekla), ale když nepřijedu, to nevadí, oni to přece zvládnou, bude je všechno bolet, ale když si tak nutně potřebuju udělat vlastní program...
Píšeme si každý den, i prarodiče umí s internetem, takže každý den pošlu nějakou fotku, ptám se, jak se mají, tak jednou za dva za tři dny, někdy i každý den voláme (protože jinak poslouchám, že na ně nemyslím). Vídám je ráda - ale už začínám být hrozně unavená a podrážděná z toho, že za nimi zase musím. Potřebuju někde najít energii k tomu být ta zlá a vydržet věčné stesky, že nepřijedeme a to "jen kvůli tomu, že se chceme vidět s kamarády" nebo "jen kvůli tomu, že musím poklidit doma - copak se ve městě udělá v bytě nějaký nepořádek?" a tak dál a tak dál. Manžel je hodně tolerantní, někdy jede se mnou, někdy se zastaví za svými rodiči, ale společně jsme se shodli, že by to zkrátka už chtělo změnu - fungovat jako opravdová rodina, a ne jen poslouchat na hvízdnutí.
Nechci se s nimi rozhádat, vím, že se těší na vnoučata a chtějí pro mě to nejlepší - ale jenom v jejich pojetí. Sami kamarády nemají, víkendy tráví na zahradě, takže jim přijde zbytečné se s někým vídat byť jen na kafe nebo občas zajít na nějakou kulturní akci. Neuvědomují si, jak moc mě to dusí - a když se to pokusím vysvětlit, skončím jako nevděčný sobec, oni přece za svými rodiči taky pravidelně jezdí a tak se to prostě dělá. A já bych přitom jen chtěla rodiče a prarodiče, s nimiž bych byla v rozumném kontaktu a těšila se na ně - ne na to, že si odškrtnu povinnost navštívit je.
Připadám si hrozně hloupě a slabě, ničeho se jinak nebojím a nepářu se s tím, ale na vlastní rodiče jsem krátká... Nestalo se vám někdy něco podobného? A vyřešily jste to ke spokojenosti všech?

cikitkapb
26. dub 2019

Podle mě tě citově vydírají... děláš to vlastně jen proto, aby jsi nemusela poslouchat ty řeči. Holka mně na tohle jednání (hlavně od mamky) pomohlo porodit.... Pak už mi bylo fuk, její fňukání, jak je jí smutno, že se vůbec neozvu a bla bla bla... Sama jsi psala, je ti 30, chceš mít i svůj život. Navíc ono to dojíždění taky něco stojí. Teď jsou synovi 2 roky a 4 měsíce, a vídáme se vcelku nepravidelně, tak 6-7 krát do roka. Svoje babičky vidím 2x ročně a nějak mi to asi i stačí. Mám je ráda, ale poslouchat každou návštěvu to, co jsem slyšela tu minulou? Děkuju nechci. 😔 Jeden fakt je ale ten, že nejezdíme jen my tam, ale většinou se střídáme. Jednou přijedem my, pak oni, pak zase my... atd. Je to těžkej krok, ale pokud si myslíš, že to zvládneš, tak si dupni, a prostě tam nejezdi tak často. Oni nevydrží bejt naštvaní navždy. Už kvůli vnoučatům.

kittyy17
26. dub 2019

@niheb oni jsou tak prostě naučení, jiný život neznají, nechápou, že máš i jiné zájmy. Oni se nezmění sami od sebe.
Teď bude léto, tak toho využij. Řekni jim, že jedete na výlet s dětmi, že se na to moc těší. Že jedete ke známým na grilování. Že jste někomu slíbili pomoc na domě.
Ať si zvykají. Jestli vás chtějí vidět, ať přijedou na návštěvu oni, v týdnu...
Rodiče me tchýně jsou stejní. Celý život jenom dřeli na zahradě, a teď v devadesáti jsou vyřízení z toho, že už nemůžou na té zahradě nic dělat. Jejího otce zničilo, že po dvou mrtvicích jsme mu sebrali auto a řidičák, a on nemohl v 85 letech jet na zahradu. Ztratil tím smysl života, přestal chodit...

kata267
26. dub 2019

@niheb bez nejakyho vyrikani to asi bohuzel nepujde...na rovinu jim to musis rict, treba ze kdyz bude konkretne potreba s necim pomoct rada prijdes, nebo ze se rada stavis na navstevu tehdy a tehdy a zdrzis se do xy hodin...oni mozna budou chvilu nastvani ale ve 30ti myslim mas narok na svuj program navic pokud uz jsi vdana...

kvmatonka
26. dub 2019

Manžel zažil to podobné, ale ze strany jeho matky. Problém nastal, když si našel mě a odstěhoval se. Očekávala, že bude každý den volat, očekávala, že každý víkend tam bude jezdit, očekávala, že každé svátky, narozeniny atd bude jezdit. Jenže, já mám také rodinu, také se u nás slaví, takže to prostě nějak dělíme a hlavně. My jsme rodina - já, manžel a syn a chceme i čas pro sebe. Ze strany mé rodiny to nikdy problém nebyl, prostě jsme řekli, že máme jiný program a nikdo nikdy nic neřekl. Berou to jako fakt, že chceme být i spolu. Obrovský kolosální problém je na straně jeho matky. Když ji poprvé oznámil, že na Vánoce budeme spolu, začala na nás řvát a bouchat pěstičkama do stolu, že rodina má být spolu. Když jsem se já ozvala, že i já mám rodinu, tak mi na to řekla, že mamka má ještě dvě dcery a že mě tam nepotřebuje. Když se více jak týden neozval, tak vyčítavý telefon, proč jako nevolá. No je to na dlouho. Manžel dospěl do fáze, že ty její řeči neřeší. Snažil se jí to vysvětlit, ale ona to nechápe, nechce chápat. Když jsme letos na Velikonoce po 11 letech nechtěli přijet k nim na chalupu, tak strašná scéna, že tam jezdíme každý rok a proč ne. Nechtěla slyšet, že máme jiný program. Urazila se, od té doby s námi nemluví. Víceméně každá oslava, každá akce je o nervy, když my nepřijedeme. Prostě nebere v potaz, že i já mám rodinu a to velkou a že se taky scházíme.
Mám jednu jedinou radu, nedus to v sobě, není to tvá povinnost tam pravidelně jezdit. Prostě zkus jim to vysvětlit, i když je mi jasné, že si to vysvětlit nenechají. Obrň se trpělivostí. Začněte žít svůj vlastní život. NAUČTE SE ŘÍKAT NE! Držím pěsti ❤

bayt
26. dub 2019

@niheb Až budeš mít dítě, tak zlá nezlá, donutí tě to kontakt omezit. Jako mně na vídání se co 14 dní nepřijde nic divného, ale na druhou stranu mi to vyhovuje a navíc všichni bydlí max. 1.5 hod. cesty. Prostě ti stějně nezbyde nic jiného než říct, že sis už naplánovala to a to a nemůžeš. A byla bych otevřená ve svých pocitech - že budu jezdit méně neznamená, že vás mám méně ráda, prostě jsem unavená a chci být víc doma. A mrzí mě, když mi to vyčítáte, protože mi na vás záleží. Mně se maximální otevřenost vždycky vyplatila.

niheb
autor
26. dub 2019

Moc děkuju za všechny reakce - jak už si nejsem ničím jistá, tak jsem čekala, že mi budou všichni psát, že jednou za čtrnáct dní mi to přece nic neudělá... Problém je v tom, že je všechno dané a v přesných kolejích - musím přijet už v pátek hned z práce, v sobotu brzy ráno za jedněmi prarodiči (cesta přes hodinu), honem honem udělat práci (aniž bychom si nějak popovídali), honem zpátky, pak za druhými prarodiči (ve stejném městě jako rodiče)... Jsem teď těhotná a přiznávám, že asi trochu citlivější, takže o to víc mě mrzí, když přijedu, trávím tam skoro tři dny, zatímco bych mohla být s manželem někde na výletě, než se prcek narodí, a vlastně mi to nepřináší žádnou radost. Představa, že přijedu za našima jednou za tři týdny nebo nějak nepravidelně, podle toho, jak se dohodneme, nepadá v úvahu, protože přece za babičkou musíme společně. A když vidím, jak jsou naši naštvaní na příbuzné, kteří se odhodlali žít vlastní život a nejezdit za prarodiči až tak často (třeba jednou do měsíce), a pořád je to nepřechází, je mi jasné, že nebudou schopní pochopit, že nejsem zlá a sobecká, když za babičkou taky - třeba jen s manželem, občas s nimi - zajedu třeba jednou za ten měsíc.
Doufám, že až bude prcek, přijde to tak nějak samo - že třeba přijedou za námi, abychom ho nemuseli trápit jízdou autem, a podobně... Ale nevím, jestli mi do té doby nerupnou nervy. Chci si ještě období bez mimča s manželem užít a ne se jen trápit výčitkami, že jsem špatná dcera, protože jsou ze mě rodiče smutní a pořád mi jen vyčítají, že mi přece cesta za babičkami jednou za čtrnáct dní nic neudělá...
Asi mi i pomáhá se prostě jen tak svěřit nezúčastněným - a navíc když vím, že jste řešily podobné problémy 🙂 Vážně moc děkuju....!

konidana
26. dub 2019

@niheb cesta 1x za 14 dni ti nic neudělá podle nich, ale podle toho co píšeš ti to dělá hodně. Jsi unavená z cestování- naprosto chápu-já denně dojíždím do práce 1 cesta 1h a jet ještě každý druhý víkend na výlet, pak už taky nedávám . Musela jsem to prozměnu vysvětlovat a obhájit pred manželem, že prostě jen chci sedět doma a nikam nemuset. Další , jseš z toho psychicky vyčerpaná, jak se přemáháš a netěší tě to, ale naopak otravuje. Myslím, ze 3h je fakt dlouha cesta a neni nutné jezdit tak často. Zvlášť jestli jsi těhotná. Bych řekla že je to na tebe dlouhé,že pojedete na výlet někam blíž...atp. 1x za měsíc bohatě stačí. Jestli trvají na pravidelnosti, začla bych jezdit jeden víkend v měsíci. Ja mam mamku ve meste kde pracuju a jsem tam max 1x měsíčně. Na hodinu😅 tchýně je 15km od nás, a taky tam nejezdime častěji. Když nám to v našich nabitý ch víkendech vyjde uděláme si odpolední výlet na kolech. 1h tam jedem, hodinku posediíme a pak zas jedem domu.

niheb
autor
26. dub 2019

@konidana Kéž by se mi to povedlo nastavit takhle ideálně 🙂 ! Třeba s mamkou si většinou popovídám ráda, ale tři dny každých čtrnáct dní s ní zas trávit nepotřebuju... navíc si často voláme. A to nemluvím o hodinách protelefonovaných s babičkami, kdy je to pořád to samé dokola - je už moc nezajímá, jak se mám, takže si jen trpělivě vyslechnu, co udělala jaká která sousedka, ale už jsem se naučila si u toho vyžehlit, uvařit, poklidit 🙂
Musím najít způsob, jak jim vysvětlit, že kvantita zkrátka není kvalita.
Teoreticky to mám zmáknuté, ale když dojde na věc, klepu se jak ratlík...
Tenhle víkend mám zrovna "volno" a už se nemůžu dočkat 🙂 Užijte si sobotu a neděli taky 🙂 !

kittyy17
26. dub 2019

@niheb tak jim řekni, že jsi unavená, že si chceš odpočinout, že tě cesta k nim zmáhá. Taky že se musíš věnovat i rodině manžela, a samozřejmě i manželovi... Prostě, že máš teď svoji rodinu, která je pro tebe důležitější a chceš jí věnovat víc času...

koulenka
26. dub 2019

Napadlo mě, když jsi teď těhotná mohla bys toho trochu zneužít a občas zahrát na city ty jim, že ti není dobře, a ta dlouha cesta podle mě reálně je dost náročná... Trochu to přibarvi a treba se z pár návštěv vyvlékneš😁

treasurka
26. dub 2019

@niheb Stalo, je to citové vydírání a manitulace, jako vyšitá. Po letech bezvýsledných snah o vysvětlení, kompromis, dohodu a pod. jsem si vytyčila hranice. Ke spokojenosti všech to není - já jsem ta špatná a mám výčitky, i když objektivně vím, že nemám důvod. Ale získala jsem tím prostor pro svůj život. Záleží, co je pro tebe víc...

konidana
26. dub 2019

@niheb prostě jim na rovinu řekni, ze to ob týden nedáváš, ze budeš jezdit 1x za měsíc. Případně prostě že tak casto jezdit nechceš. Nenech se strhnout do vysvetlovani a obhajovani se. Jsem z toho pak dlouho unavená, nechci to podstupovat. a tečka. Držím palce.

niheb
autor
26. dub 2019

@treasurka Toho se právě bojím, mám naše i babičky ráda, tak doufám, že pochopí, že když se přes týden s manželem kvůli práci téměř nevidíme, chcem spolu být aspoň o víkendu.
Těhotenství asi nějak zkusím zneužít - nevnímají tu cestu, když dojedu tam, tak naopak jen poslouchám, že nesmím to a to (takže ve výsledku se jen dívám, jak ostatní pracují a štve mě to), ale to, že tříhodinové kodrcání vlakem je taky únavné, to už si neuvědomí. Navíc kdybychom si návštěvy u vzdálenější babičky rozvrhli, měla by jich ve výsledku víc... Ale to si to maluju moc ideálně.
Moc děkuju za podporu, ani nevíte, jak mi to pomáhá 🙂

treasurka
26. dub 2019

@niheb Přeju ti, aby to pochopily. U nás se to nepodařilo. Na každý argument byl protiargument typu "když se chce, všechno jde", "jednou budeš litovat", "co by za to jiný daly", "my bychom to pro tebe udělali, a ty takhle", atd, atd... Držím palce!

niheb
autor
26. dub 2019

@treasurka Tak tak... "jednou za uherskej rok snad přijet můžeš", "babička už tu dlouho být nemusí", "maminka bude smutná, to by ti to tolik udělalo?"... Nejhorší je, že vím, že mě mají rádi, ale tohle naprosto odmítají pochopit. A to se ani do diskuzí nepouštím, jenom řeknu, že by se nám to hodilo příští týden, ne tenhle... a už to jede "ale teď přece jedeme za babičkou", "to si ten výlet nemůžete naplánovat na jindy?", "my tam přece taky jezdíme takhle často", "přece nepřijedeš jen na chvíli, když je to tak daleko"... Doufám, že svým dětem tohle dělat nebudu - i když vím, že k tomu člověk asi sklouzne, ani neví jak...

ahyt
26. dub 2019

Ja se pridam ale jako mama 2 dcer tchyne 2 super zetacku a 3 uzasnych vnucek. Vsichni bydlime v Praze s jednou dcerou ve stejne ctvrti.Sve deti vnucky neskutecne s manzelem milujeme ale nechavame jim naprostou svobodu kdy nas chteji navstivit nebo my je.Vim ze maji sve rodiny spoustu starosti chteji vikendy travit jako rodina maji i druhe rodice.Telefonujeme si kazdy den posilaji nam videa fotky holcicek skoro denne.Ale klidne se vidime treba i za 2 mesice nebo na nějaké společné akci deti.Proste jak to vyjde.Vnucky vidim casto vyzvedavam jednou tydne ze skoly ale hned jak rodice prijdou domu mizim taky.Prece jim nebudu zasahovat do soukromi.Lituju Vas ale prekonejte se a zacnete zit Vas zivot s manzelem a rodicum to v klidu reknete.Meli by to pochopit.Kdyz ne tak se na ne nezlobte normalne s nimi komunikujte jako vzdy ale stujte si za svym.Udelejte to co nejdriv jinak se utrapite.Jo citove vydírání je problem ale musi se utnout nez prekroci unosnou mez.Drzim palce

netopejr
26. dub 2019

DOMŮ. Cesta domů Ti trvá 3 hodiny.... - to myslíš cestu k rodičům???
Co na to manžel?
Ten říká "domů" zase k jeho rodičům?
DOMA je přece tam, kde žijete vy dva spolu, kde vy máte domov, rodinu.
Seš dospělá, od rodičů ses odstěhovala, žiješ v nějakým svým bydlení. Tak doma je tam, ne?
To je takovej první krok.

Další nebo snad i dřívejší je ten, že rodinu tvoříte především vy dva s manželem. Pak jsou v pořadí vaše děti. Pak až rodiče. A když dítě vyroste, osamostatní se, zařídí si svůj život na vlastní účet, tak k rodičům se jezdí NA NÁVŠTĚVU. A na návštěvu se jezdí na pozvání nebo na zeptání, a taktéž ten, kdo zve (Tvoji rodiče) musí akceptovat odmítnutí. Musí. Buď ho akceptuje sám, nebo ho to musíš naučit. Nemusíš sdělovat žádné důvody, nebo někdy můžeš, ale nejseš prostě povinna. Nejsi povinna se jim zpovídat ze svého života, co kdy děláš, co máte za program, kdy kam s kým jdete... Zdvořile, ale jasně, a určitou míru soukromí si musíš taky chránit.

niheb
autor
26. dub 2019

@netopejr Máš pravdu - stane se mi to už jen málokdy, ale občas přece jen označím domov rodičů jako "doma". Občas to samozřejmě řekne i manžel - přece jen spolu nebydlíme ještě tak dlouho, navíc jsme se nedávno stěhovali, takže i to tam hraje roli, ale samozřejmě, že o našem bydlení mluvíme pokaždé jako o "doma", i když odjíždím od rodičů, říkám vždycky, že jedu domů.
Ale jak říkáš - jezdí se na návštěvu, a to je něco, co musím rodičům nějak vysvětlit - a ideálně to rovnou začít uplatňovat. Už nejsem malá holka, co jezdívala na víkendy z kolejí... Jen mi přijde jako nadlidský úkol se chovat podle svého a nemít u toho výčitky.
@ahyt Máte pravdu, citové vydírání je vlastně daleko horší, než kdyby na mě byli třeba zlí nebo hrubí. Vaše rodina má kliku, že jste tak chápavá 🙂
Pokusím se změny uplatňovat postupně... ale tak, abych se z toho nezbláznila. Je už načase...

netopejr
26. dub 2019

A jinak je to jednozančně manipulace jak sfiňa, citové vydírání odmala. Tomu se velmi těžko vzdoruje, protože prostě - obvykle matka - v člověku pokřiví něco, kvůli čemu se jí pak on obtížně brání, neumí jí říct ne a puberta s revoltou, kdy puberťák nějakým způsobem ty rodiče pošle do prčic (může to být i zdvořile, ale jaksi to vždy obsahuje určitý koflikt, odmítnuít požadvků rodičů, udělání si věci po svém, což rodiče nesou nelibě. Někdy mají i pravdu, ale poučit se musí každý sám, a někdy pravdu vůbec nemají, a chtějí si své dítě udržet připoutané k sobě. A protože to dítě je takhle ohýbané až křivené odmala, nemá v tomto bodě zdravou sílu v ten správný moment ty rodiče odeslat.
Takže buďto budeš do jejich smrti zdvořilá a uštvaná, budeš dělat v podstatě to, co chtějí oni +-.. Nebo nebudeš, oni se naštvou, buď to zkousnou nebo ne, konflikt bude, ale jestli bude trvat půl roku, pět, nebo navěky se nedá říct.
Takže prostě ne, nepřijedu. Můžeš hrát na sucho. Můžeš to teď omluvit tím, že seš těhotná, není Ti dobře, pak budeš mít miminko, špatně snáší cestování..... a oni si trochu zvyknou. Nebo můžeš přihodit taky nějakou tu jejich hru, moc vás miluju, hrozně ráda bych přijela, ale tento víkend to nejde, vím mami, že mě pochopíš..... Ale čekat, že tihle citoví vyděrači pochopí nějakou normální racionální rozmluvu je mimo - nechtějí totiž. Je to jejich způsob jednání s Tebou, chtějí si Tě k sobě připoustat za každou cenu, a je jedno, co to dělá s Tebou. A v tom je právě ten trik - kdo miluje, chce dobro milovaného. V případě dětí chci, aby se dítě v přiměřeníím čase osamostatnilo, žilo svůj život, bylo šťastné. Našlo si partnera, založilo rodinu a bylo šťastné. Ale tyhle matky jsou štastné, když jim dítě bude volat, jak je manžel/ka strašný/á, nejlíp, kdyby se tak rozvedli a matinka mělo svého mazlika zase pro sebe. Víc jim vyhovuje, když to dítě bude nešťastné a bude jim opakovat, že nikde jinde mi není líp jak u Tebe, mami.

pipi_puncocha
26. dub 2019

Já sama nemám ráda, když tohle někdo radí jako univerzální řešení, ale mně na tohle hodně pomohla psychoterapie... naučit se pracovat s pocitem viny, pocitem že musím neustále i v dospělosti dělat rodiče šťastnými a plnit jejich očekávání. Absolvovala jsem to hlavně proto, že máme taky miminko na cestě a nechci v něm vzbuzovat jednou stejné pocity a chci přerušit tento začarovaný kruh, který jde u nás z generace na generaci. Ani nevíš, jak ti rozumím, navenek to vypadá idylicky, ale nedá se v tom dýchat a dospět. A cokoliv řekneš bude použito proti tobě... moc držím palce a posílám hodně sil.🍀

niheb
autor
26. dub 2019

@pipi_puncocha I terapie už mě napadla - mám bráchu, který má kvůli tomu problémy a na terapii chodí. Naše ale nikdy nenapadlo, že by na tom mohli mít nějaký podíl viny - chyba je zkrátka v něm a musíme ji vyléčit. Dělají si o něj starosti, snaží se pomoct, ale vlastně neudělají to hlavní - nechtějí nás nechat tak úplně nadechnout.
S tím, že se v tom nedá dýchat a hlavně dospět, máš úplnou pravdu... a mně trvalo tolik let, než jsem si to vůbec připustila, hodně i díky manželovi - nevyčítá mi to, ale snaží se mi pomoct. Za síly děkuju a posílám hodně zdraví a dobré nálady tobě i miminku 🙂

niheb
autor
26. dub 2019

@pipi_puncocha A vlastně... hloupý dotaz, ale povedlo se ti to překonat a urovnat 🙂 ?

netopejr
26. dub 2019

Možná to zní tvrdě, ale mám to z první ruky několikrát ve verzi matka - syn i matka - dcera. A nechceš takhle žít v 70. A nechceš, aby tím trpělo Tvoje manželství.
Já tyhle hry nehraju. Párkrát jsem si vyslechala, ale zůstala pevná... Občas se pokus zopakoval, ale v podstatě marně. O jo, jasně, špatná, asociální, bla bla. Citovka. Ale já mám klid, ti co to nevydrželi, skáčou, jak rodiče pískají, celá jejich rodina.... no běs. A vždycky jsou to ty děti, se kterýma bylo takto jednáno odmala - takže jsou na to zvyklé, a je děsně obtížné se z toho vymanit, tím spíš, pokud seš jejich jediné dítě. Není to Tvoje chyba!! Ty za to nemůžeš!! Ale potřebuješ si zařídit svůj hezký život. Rodičům seš povinována úctou. Tečka. Ne 6 dnů v měsíci, ne několikahodinovýma telefonátama, ne děláním toho, co chtějí oni, na úkor manželského vztahu a na úkor vašeho dítěte. Ne. Je to Tvůj čas na světě, Ty o něm rozhoduješ, Ty neseš zodpovědnost za svá rozhodnutí, své skutky. Ne oni. Pro Tebe je prvně manžel, dítě, pak oni. Na pořadí záleží a první místo jim nepřísluší. Hodně sil, ale uleví se Ti. A je opravdu správně, abys stanovila hranice a nenechala se zneužívat. 🍀❤❤

pipi_puncocha
26. dub 2019

@niheb děkuji moc. No, abych byla upřímná, tak úplně nepovedlo, ale je to určitě výrazně lepší. Minimálně si to umím připustit, pojmenovat, vidím třeba, že se to promítá i do pracovních vztahů, snažím se s tím pracovat a věřím, že jsem na dobré cestě. Ale sama víš, jak je to těžké, výčitky stále přicházejí a občas pochybuju, jestli je správně, že si dělám věci po svém a hájím si tu "naši rodinu." (Protože přece rodiče pro nás toho tolik udělali, ostatní takové štěstí nemají, jsem sobecká a vztahovačná a ten a ten bude smutný/zklamaný...)

netopejr
26. dub 2019

Jo, jak píše @pipi_puncocha vyvolávání výčitek a pocitů viny, když neuděláš to, co chtějí oni je součást hry. A tady je rozdíl, že ty bezpodmínečně milované děti vedené k věku přiměřené samostatnosti by to hodily za hlavu na první dobrou. Protože prostě.... co je na tom, že zrovna nepřijedu....

niheb
autor
26. dub 2019

@netopejr Moc moc děkuju - je to hloupý, ale potřebuju tohle všechno slyšet od ostatních, vědět, že nejsem sobec a blázen, když to chci konečně prolomit.

netopejr
26. dub 2019

@niheb A to jsou zas ty pocity viny.... Nechtěj to všechno urovnávat a hlavně aby se oni necítili nijak dotčení. Oni Ti tu scénku zahrajou, se neboj. Ale jsou taky dospělí, že jo? JSou na to dokonce i dva, spolu. Takže je JEJICH PROBLÉM, jak se oni vyrovnají s tím, že se jim dcera vskutku osamostatnila a stala se opravdu dospělou.

niheb
autor
26. dub 2019

@pipi_puncocha Moc držím palce, určitě se nám to podaří... 🙂
@netopejr
A nejhorší na tom je, že oni měli vždycky pocit, že nás vychovávají úplně vzorně... Mrzí mě to vlastně i kvůli nim. A kvůli mně ještě víc - v práci, v jiných vztazích nemám strach si říct, co se mi nelíbí, třeba s manželem se o všem bavíme úplně otevřeně a oba dáváme pozor, abychom neopakovali, co nám u našich rodičů vadilo - hlídáme se tak nějak navzájem a doufám, že nám to vydrží, až bude prcek na světě 🙂
Už ta pravidla téhle bláznivé hry musím změnit...

niheb
autor
26. dub 2019

@netopejr Tvoje slova do kamene tesat 🙂 !

hlasimse
26. dub 2019

Měla jsem to úplně stejně, akorát jsme ve stejném městě a bylo to každý víkend. Přesně jak popisuješ ty pocity, že musím, jinak budu špatná dcera, vždycky jsem musela mít důvod, proč nepřijedu, a ne jen že bych chtěla být doma si odpočinout, ale něco důležitějšího (jsem nemocná, musím se učit, jedeme někam na výlet s přítelem apod.). Už mě to dost deptalo... Chtěla jsem jezdit tak, abych se necítila, že musím. A taky manžel (tehdy přítel) je cizinec a nemá tady rodinu, takže pokud nešel někam s kamarádem, byl sám a nemohli jsme nic podniknout. Nakonec se to vyřešilo tím, že jsme se vzali a měli pak hodně aktivit o víkendech a naši se začali ptát, jestli přijedeme, než aby to očekávali. Z týdnu se stalo přibližně co 14 dní, občas i 3 nebo 4 týdny. Vždycky se sebe zeptám, jestli jedu, protože se to očekává, nebo protože opravdu chci jet a vidět je. A plus minus těch 14 dní mi osobně přijde tak akorát, že už je chci zas vidět a ukázat malýho. Problém to je velký, ale kupodivu má celkem jednoduché řešení, jen se to musí udělat. Prostě se k tomu dokopat a nedovolit, aby někdo do toho mluvil. Řekni jim, že chceš, aby automaticky neočekávali, že přijdeš v nějakém intervalu, ale třeba tě pozvali na nějaké konkrétní datum... 🙂

Sem začni psát odpověď...

Odešli