Je to manipulace? A jak situaci řešit?
Ahoj, nikdy bych nečekala, že budu psát něco podobného, ale asi potřebuju udělat takovou... "anketu". Všichni si myslí, že mám úžasné rodiče - vždycky jsem byla zabezpečená, vím, že mě mají moc rádi a udělali by pro mě první poslední, jako malá jsem dostala maximálně na zadek. Na druhou stranu jsem byla objektivně vážně hodné dítě, nehádala jsem se s nimi ani během dospívání, vždycky jsem poslechla, dobře se učila, doma pomáhala. Od střední a hlavně potom na vysoké jsem se snažila být co nejrychleji finančně samostatná, ačkoliv to často provázely dohady, že teď se mám učit, že mě přece finančně zajistí. Já se ale snažila nenápadně osamostatnit, možná i podvědomě.
Teď mi bude třicet, jsem vdaná, cesta domů mi trvá přes tři hodiny. Dříve naši hodně těžce nesli, že za nimi nejezdím každý týden - interval jsem horko těžko posunula na čtrnáct dní. Musím ale odjíždět už v pátek, v sobotu všichni společně za prarodiči, v neděli můžu odjet nejdříve po obědě. Vlastně to nezní jako nic strašného, ale ve mně to už nějakou dobu bublá. Nemůžu si prakticky vymýšlet program na každý druhý víkend, protože z každé diskuze "tenhle týden nemůžu přijet" nebo "přijedu až v sobotu" vyjdu jako ta, co nekouká na city druhých, bude mě to mrzet, až tady prarodiče nebudou, rodiče bude mrzet, že mě neuvidí. Když se mně manžel nebo kamarádi ptají, jestli bychom něco nepodnikli, odpovídám, že "tenhle víkend musím za rodiči a babičkami". Když k nim dorazím, jenom se díváme na televizi, maximálně se jede na kraťoučký výlet, u prarodičů je to honem honem, udělat práci kolem baráku. Jde tam zkrátka jen o to bytí s nimi. Stejně tak nelze říct, že přijedu jednou za tři týdny - za prarodiči přece musíme každých čtrnáct dní, musí se tam udělat práce (která by ale - objektivně - nikam neutekla), ale když nepřijedu, to nevadí, oni to přece zvládnou, bude je všechno bolet, ale když si tak nutně potřebuju udělat vlastní program...
Píšeme si každý den, i prarodiče umí s internetem, takže každý den pošlu nějakou fotku, ptám se, jak se mají, tak jednou za dva za tři dny, někdy i každý den voláme (protože jinak poslouchám, že na ně nemyslím). Vídám je ráda - ale už začínám být hrozně unavená a podrážděná z toho, že za nimi zase musím. Potřebuju někde najít energii k tomu být ta zlá a vydržet věčné stesky, že nepřijedeme a to "jen kvůli tomu, že se chceme vidět s kamarády" nebo "jen kvůli tomu, že musím poklidit doma - copak se ve městě udělá v bytě nějaký nepořádek?" a tak dál a tak dál. Manžel je hodně tolerantní, někdy jede se mnou, někdy se zastaví za svými rodiči, ale společně jsme se shodli, že by to zkrátka už chtělo změnu - fungovat jako opravdová rodina, a ne jen poslouchat na hvízdnutí.
Nechci se s nimi rozhádat, vím, že se těší na vnoučata a chtějí pro mě to nejlepší - ale jenom v jejich pojetí. Sami kamarády nemají, víkendy tráví na zahradě, takže jim přijde zbytečné se s někým vídat byť jen na kafe nebo občas zajít na nějakou kulturní akci. Neuvědomují si, jak moc mě to dusí - a když se to pokusím vysvětlit, skončím jako nevděčný sobec, oni přece za svými rodiči taky pravidelně jezdí a tak se to prostě dělá. A já bych přitom jen chtěla rodiče a prarodiče, s nimiž bych byla v rozumném kontaktu a těšila se na ně - ne na to, že si odškrtnu povinnost navštívit je.
Připadám si hrozně hloupě a slabě, ničeho se jinak nebojím a nepářu se s tím, ale na vlastní rodiče jsem krátká... Nestalo se vám někdy něco podobného? A vyřešily jste to ke spokojenosti všech?
@netopejr Tohle mi upřímně připadá opravdu přehnané. Ano, i rodiče umí být sobci, ano, dělají chyby, ale to neznamená, že své děti - v tomto případě dceru - nemilují. Zakladatelka nepsala o tom, že by si její rodiče přáli jejich rozvod. Je asi nepravděpodobné, že by stačilo, aby zakladatelka pronesla racionální vysvětlení, oni se chytli za nos a všechno bylo OK. Ale jestli v pozadí stojí strach z toho, že už nebudou milovaní, že budou sami, že už nejsou potřební (....atd.?), tak je fajn ten strach oslovit. Oni si to nejspíš sami ani neuvědomují, ale tímto se právě ty hry přesunou z roviny her k tomu, o co tady doopravdy běží. A nakonec to opravdu ani nemusí skončit rozkmotřením se na deset let dopředu. Cože by mohlo, pokud si budu o svých rodičích myslet, že to jsou citoví vyděrači, kteří mi nepřejí hezký život.
@bayt Já bych řekla, že vím, jak to @netopejr myslela, cítím tam snahu mi to polopaticky vysvětlit a pomoct mi 🙂 Já si o nich samozřejmě nemyslím, že by mě citově vydírali schválně, ani za nimi nechci přestat jezdit, jenom mě hrozně ubíjí, jak si víkendy nalinkují sami za sebe a očekávají, že se potom všichni zařídíme podle nich - jede se přeci k babičce, tak musím být hodná vnučka a jet také. Vím, že mě mají všichni, včetně babiček, moc rádi, určitě si vůbec neuvědomují (i přes mé pokusy to všechno vysvětlit), jak moc mě to trápí. Mám pocit, že čas hrozně rychle letí - mám ho rozdělený podle toho, kdy se jede za rodiči a k babi, a to mi nepřijde správné. Odmítají ale jakékoliv změny (musím mít regulérní výmluvu, proč nejedu - jsem nemocná, práce) a nikdy by je ani nenapadlo hledat chybu u sebe, tak to ostatně bylo vždycky. Jen hledám způsob, jak jim vysvětlit - tak, aby to skutečně přijali - že jejich nároky jsou v tomhle ohledu neuvěřitelně únavné. A chci to udělat šetrně - jen už hrozně dlouho cítím, že jestli to nezměním, začnu na ně být naštvaná, oni ani nebudou vědět proč, a bude z toho jiný, ještě horší bludný kruh...
Ještě mě napadlo, jak to tu čtu, možná by se ti osvědčil protiútok. Ne nějaký zlý, ale když oni tě takhle citově vydírají, proč nepoužít stejnou taktiku a trochu nezmanipulovat je? "Já bych bylamoc šťastná, kdybych měla víkend pro sebe a manžela", "jsem těhotná a je mi špatně... To chceš, aby se mi něco stalo?" "Musím odpočívat, aby bylo miminko v pořádku", "jestli mě máš aspoň trochu ráda, tak pochopíš, že chci mít čas pro sebe"... Atd 😉
Teď už tady nejsi jen za sebe nebo za svého dospělého manžela. Měla by ses naučit být asertivní, umět odmítnout jejich požadavky, chránit sebe a své mládě. Já osobně bych jako těhotná takovéhle cestování nesnesla. Určitě máš nějaké obtíže, i kdyby jen únava, které k těhotenství patří a ještě s nimi cestovat. To by snad ženy z tvé rodiny mohly pochopit.
Jste moc hodné, já ani nečekala, že tady najdu takové pochopení 🙂 Musím to vymyslet nějak... takticky - už se mi o tom poslední dobou i zdá, takže už je vážně potřeba to nějak vyřešit. Třeba to půjde líp, než čekám, třeba naopak hůř ("tady si přece odpočineš, když pojedete na výlet, to jako cestování není?", "chudák babička"...). Moc děkuju za podporu, budu vás o té své telenovele dál informovat... 🙂
@niheb samozřejmě, vhodnou větu zvol dle kontextu 🙂 babička je chudinka, ok, "a na mně ti vůbec nezáleží? Já zas budu smutná tam, chci dělat to a to".. "Já jsem na výletě s manželem tak šťastná..to mi to nepřeješ?" 🙂 Držím palce! Mně se strašně ulevilo, když jsem se z toho vymanila, a vždycky je tam riziko, že se to vrátí - např. mamka teď už mi přijde "počítá" s těmi 14 dny, tak musím zas občas nepřijet, aby si na to nezvykla 😃
Denně je zakladatelka v kontaktu s rodinou, ale stejně si neumí s nimi promluvit(psát) o tom, co ji trápí, neumí si tam najít spojence, co by se jí zastal a argumentoval v její prospěch
A jeste muže byt velká pomoc jezdit tam výhradně s manželem - jednak si třeba nedovolí az tak moc, jednak se Te doufám zastane, nebo vas sbalí a odjedete. "To nevidíte, jak je unavena/potřebuje..."
Ale jakožto překážka ve volne manipulaci bude nejspi neobliben,.ale to mu muze byt jedno a by fungovat jako korekce k normálu. 😉 Každopádně,pokud je Tvůj muž normální, tak tam budes mit zastani a nebudes sama proti všem.... Zvlast pak s miminkem...
@hankaviki Myslím, že takhle je to ve více rodinách, než by se mohlo zdát - je daná nějaká představa, jak by správná rodina měla vypadat, a té se rodiče drží tak, že úplně zapomínají na to, že je občas dobré si promluvit o pocitech. Neříkám, že jsme si nikdy neřekli, jak nám je - ale nikdy to nebylo to rozhodující - zatímco nachlazení je dobrá omluva/výmluva, říct, že si chci pro jednou odpočinout a třeba si s nimi jen místo návštěvy zavolat, to už platný argument není. Naše rodina je malá, takže není moc, kdo by se mě zastal.
O to víc se snažím hlídat, aby se mi to nestávalo v jiných vztazích - myslím, že můžu říct, že s manželem, s kamarády i v práci se mi to daří. O to víc mě pak samozřejmě mrzí, že nedokážu něco na první pohled tak primitivního vysvětlit vlastní rodině...
Manžela si oblíbili - ale nechci, aby to sklouzlo k tomu, že budou tyhle dlouhé návštěvy očekávat i od něj.
Taky bych nechtěla, aby to vypadalo, že si jenom stěžuju - jsou to samozřejmě úžasní rodiče, dali by mi první poslední, já jen potřebuju, aby si uvědomili, že někdy je tím největším darem to, že mě nechají se nadechnout a rozhodnout sama za sebe - bez výčitek. Nechci jim nějak ublížit, třeba tím, že bych jim vyčítala, že se kvůli tomu takhle trápím - neuvědomují si, že něco dělají špatně, a vedlo by to jen k tomu, že by se urazili nebo byli smutní, ale rozhodně by to nevedlo ke kýženému výsledku.
Máte ale všechny pravdu v tom, že to já a manžel jsme teď rodina, a podle toho se musím zařídit. Doufám, že to všechno vyřeším, než se narodí prcek - aby on nebyl tím, na koho to budu podvědomě svádět. Musím se z toho napřed vymanit sama 🙂
Mám v podstatě to stejné. Jen s rozdílem, že bydlíme ve stejném městě a mé babičky jsou v domově důchodců. Každý víkend a v podstatě každý volný den musíme být s rodiči na chalupě, když náhodou nejedeme, snáší se na mě vlna nepochopení a kritiky. Na chalupu to taky nemáme daleko, ale ničí mě ty přesuny, protože tu ani nesmíme spát (matka má pocit, že je tu málo vody a že bysme ji všechnu spotrebovali, kdyby sme se před spaním umyli). Manžel teď dál stopku - má víkendovou placenou práci a zase vše špatně, protože nepomáhá a rodiče dělají vše jen pro nás. Jo, těžký úděl jedinacku...
A to neni nepochopeni citu druhych , kdyz neprijedes. Oni by meli chapat, ze ty jsi svobodna bytost a mas svobodne mysleni a svou rodinu. Oni by ti meli uz dat volnost, k tomu by mel kazdy rodic sve dite vychovat, k samostatnosti, az tu rodice nebudou, aby se umelo o sebe postarat To je laska. Laska neni neustaly dohled a kontrola. Laska je, ze ti dali zivot a vytvorili podminky k tomu, abys ho mohla samostatne vest.
@dokument Tak bych to chtěla umět - říct, že uvidím. Snese se pak ale vlna výčitek, že jak se mají zařídit, když neví, jestli přijedu, a že když jsem nebyla minulý týden, tak je snad jasné, že bych po tak dlouhé době přijet mohla... Ale je už načase, aby to pochopili. Na knížku mrknu, děkuju 🙂
@tawiyelan To zní taky pěkně šíleně...
@niheb Vsak zadny specialni program nemaji. I kdyby meli, to je jejich vec a jejich problem. Pak by si sami museli zorganizovat (treba by ti predem rekli, no, my v tu a tu sobotu tady nebudeme, tak to nejezdi, kdybys nahodou mela tento cil). To se te netyka. Takze nemuzes citit provineni za neco, co se te netyka. Nesmis si nechat na sebe od nich prehodit, ze mas problem. Ty problem nemas. Ty jsi doma se svou rodinou a je ti dobre. Jim neni dobre, ze neposlouchas a ze nedosahli sveho cile. Ze te nepresvedcili k navsteve. To je jejich neprijemnej pocit, ze to neni podle nich ze ztraceji moznos kontroly, najednou jsou v male nejistote. Ale ty se mas dobre a je ti prijemne, ty v tu chvili nemas problem. A ten problem jejich si nesmis nechat na sebe prehodit. Rozumis mne?
Mne vzdy tchyne zavolala tyden dopredu, kdy jsem samozrejme zadnej program jeste nemela a zeptala se co delam v patek, ze by prisla. Ted mi to doslo, kdyz mi to same rekl manzel (rozvadime se ). Jak je to manipulativni jednani. On se me zepta v tf, jak mam praci pristi tyden a podle toho se ON !!! rozhodne k navsteve syna. Ale co on ma co rozhodovat o mem case a mem programu? nebo nasem programu se synem a babickou? Stejne tak co ona mela co rozhodovat o nasem case a nasich planech. Ona nema zadne pravo rezervace prece. To je nas zivot, nas cas. To je prvotni a az pak je ona. Bohuzel ja jsem na to tehdy neprisla, mne nikdo nerekl, jak se proti tomu branit. Mela jsem ji proste rict, ze nevim co budu delat, at zavola ten den a uvidime. A ja jsem to bohuzel neumela rict, ja jsem nevedela vubec co ji mam rict. To vidim az ted s odstupem. Manzelovi jsem to takto rekla, ze ho nemusi vubec zajimat jak ja mam dalsi tyden praci, ze se ma domlouvat se mnou na konkretni navsteve bez ohledu na moji praci, protoze taky mam na hlidani babicku, cili domluva neni zavisla na me praci. Nikdo dalsi prece nebude rozhodovat o tom jak ja si usporadam cas. Pokud nejde o povinnost nejak oficialne stanovenou (pracovni smlouvou, povinnou skolni dochazkou, zdravotnickym narizenim, zakony, soudnim rozhodnutim apod.).
@niheb a oni se nějak speciálně na tvůj příjezd chystají? Pochopila jsem to tak, že trčí doma pořád...
Já svoji mamku vidím jednou za měsíc, a to bydlí dvacet minut autem. Protože my furt nejsme doma, a ona taky ne. Chodí ještě do práce, a když má volno, jezdí se svým přítelem a mají spoustu akcí. Naopak, můj chlap prská, že málo hlídá 😂
@niheb hele I kdyby si to.v dohledne dobe nevyresila tak s prichodem mimina se ti stejne vsechno zmeni...budes mit 6-ti nedeli, pak bude mimco potrebovat svuj rezim a klid a tahat vsechno na 3dny s sebou s miminem vlakem kazdych 14dni by me teda fakt nestalo za to...pak treba budes rada kdyz oni naopak prijedou na chvilku za tebou a treba si taky uvedomi ze to hodinovy cestovani neni relax 😀
Dočetla jsem diskuzi - psala jsi, že jezdíš vlakem - máš představu, jak to bude s miminkem? Kolik věcí budeš potřebovat? My jezdili s narvaným autem... ale je fakt, že třeba cestovní postýlku jsme tahat nemuseli, když by nás napadlo koupit rovnou nějakou stálou ke tchánovcům a máme látkové pleny, tak to zabere taky spoustu místa. Ale i tak, když by nebyly pleny, tak i tak se toho tahá spousta. Neumím si představit, že vezmeš dvouměsíční mimčo, které nemá ještě žádnou imunitu a potáhneš ho vlakem plným prskajících lidí.
Jako tříhodinová cesta je hodně, taky to máme tři hodiny, ale jezdíme tak jednou za 5 týdnů. A naše máme asi 45 minut a vídáme se tak 1 za měsíc, možná jednou za tři týdny, ale jen pár hodin, na návštěvu, rozhodně ne celý víkend.
Máte pravdu, že prcek to celé změní - vlakem teď jezdím hlavně proto, že tam aspoň trochu využiju ten čas k práci nebo ke čtení a nemám pocit, že jen sedím v autě na dálnici. Oni mají pocit, že když bydlí na menším městě a se zahradou, je tam vždycky co dělat, ale reálně jenom pro ně, zas tolik práce tam není a dělat "podržtašku" už mě v mém věku nebaví. Ale obrátit to, ať taky někdy přijedou oni, je dobrý nápad - musím si pořádně uvědomit, že pro ně i pro nás je to návštěva - a nějak jim vysvětlit, že mám svůj domov a za nimi už "domů" nejezdím. Problém ale pak i dál bude babička - a vlastně i druhá, každá jinde, ale běda, kdybych jednu navštívila o návštěvu méně než tu druhou... Už se ale smiřuju s tím, že po dobrém to prostě asi jít nemůže, a sbírám sílu na to být ta "zlá".
@niheb máš můj velký obdiv a sympatie,stejně tak tvůj muž.😊 Nicméně teď bys měla myslet na sebe a miminko a toho bych se držela. Rodiče musí pochopit,že ve 25.týdnu je pro tebe 3hodinová cesta zátěž,že se můžeš nachladit nebo tě někdo nakazí. Když byla sestra těhotná,máma ani nechtěla,aby jezdila na návštěvu (taky cca 3 hodiny vlakem). Jestli se necítíš na nějaké zásadní rozhovory s rodiči,tak se nestresuj a jen jim vysvětli,že už je to cestování pro tebe moc náročné. Dobrý nápad je pozvat je k vám,aby si tu cestu sami zkusili.😉
@hlasimse Jako bys ten začátek psala za mě 🙂
Já se čas od času vzepřu, ale je to pak takových diskuzí, že většinou to příště přetrpím, a to není dobře. Naši mají jako "tajnou zbraň" babičku, za kterou společně jezdíme - "přece jí to neudělám", "ráda mě uvidí", "to chci být jako teta, která tam jezdí jen jednou za měsíc a na babičku tím pádem úplně kašle?" Mám potom pocit, že dorazím k našim, druhý den jedem k babi, hned zas zpátky, a já se pak vracím domů v neděli... za ty tři dny tak strávím na cestách víc než devět hodin. Ale to není argument - když můžu jezdit na výlety, to nemůžu přijet za babičkou?
Kdybych řekla, že přijedu rovnou za babičkou (na tom musím zapracovat, díky tatínkovi se bojím sama řídit, protože si přijdu neschopná, že někde nabourám, a nechci zavádět pravidlo, že manžel musí jet pokaždé se mnou), tam se uvidíme, a já pojedu zpátky domů, ztropí povyk, že se takhle vůbec neužijeme, u babičky je to přece pracovní a ta pravá "pohoda" je až u nich...