Je to manipulace? A jak situaci řešit?
Ahoj, nikdy bych nečekala, že budu psát něco podobného, ale asi potřebuju udělat takovou... "anketu". Všichni si myslí, že mám úžasné rodiče - vždycky jsem byla zabezpečená, vím, že mě mají moc rádi a udělali by pro mě první poslední, jako malá jsem dostala maximálně na zadek. Na druhou stranu jsem byla objektivně vážně hodné dítě, nehádala jsem se s nimi ani během dospívání, vždycky jsem poslechla, dobře se učila, doma pomáhala. Od střední a hlavně potom na vysoké jsem se snažila být co nejrychleji finančně samostatná, ačkoliv to často provázely dohady, že teď se mám učit, že mě přece finančně zajistí. Já se ale snažila nenápadně osamostatnit, možná i podvědomě.
Teď mi bude třicet, jsem vdaná, cesta domů mi trvá přes tři hodiny. Dříve naši hodně těžce nesli, že za nimi nejezdím každý týden - interval jsem horko těžko posunula na čtrnáct dní. Musím ale odjíždět už v pátek, v sobotu všichni společně za prarodiči, v neděli můžu odjet nejdříve po obědě. Vlastně to nezní jako nic strašného, ale ve mně to už nějakou dobu bublá. Nemůžu si prakticky vymýšlet program na každý druhý víkend, protože z každé diskuze "tenhle týden nemůžu přijet" nebo "přijedu až v sobotu" vyjdu jako ta, co nekouká na city druhých, bude mě to mrzet, až tady prarodiče nebudou, rodiče bude mrzet, že mě neuvidí. Když se mně manžel nebo kamarádi ptají, jestli bychom něco nepodnikli, odpovídám, že "tenhle víkend musím za rodiči a babičkami". Když k nim dorazím, jenom se díváme na televizi, maximálně se jede na kraťoučký výlet, u prarodičů je to honem honem, udělat práci kolem baráku. Jde tam zkrátka jen o to bytí s nimi. Stejně tak nelze říct, že přijedu jednou za tři týdny - za prarodiči přece musíme každých čtrnáct dní, musí se tam udělat práce (která by ale - objektivně - nikam neutekla), ale když nepřijedu, to nevadí, oni to přece zvládnou, bude je všechno bolet, ale když si tak nutně potřebuju udělat vlastní program...
Píšeme si každý den, i prarodiče umí s internetem, takže každý den pošlu nějakou fotku, ptám se, jak se mají, tak jednou za dva za tři dny, někdy i každý den voláme (protože jinak poslouchám, že na ně nemyslím). Vídám je ráda - ale už začínám být hrozně unavená a podrážděná z toho, že za nimi zase musím. Potřebuju někde najít energii k tomu být ta zlá a vydržet věčné stesky, že nepřijedeme a to "jen kvůli tomu, že se chceme vidět s kamarády" nebo "jen kvůli tomu, že musím poklidit doma - copak se ve městě udělá v bytě nějaký nepořádek?" a tak dál a tak dál. Manžel je hodně tolerantní, někdy jede se mnou, někdy se zastaví za svými rodiči, ale společně jsme se shodli, že by to zkrátka už chtělo změnu - fungovat jako opravdová rodina, a ne jen poslouchat na hvízdnutí.
Nechci se s nimi rozhádat, vím, že se těší na vnoučata a chtějí pro mě to nejlepší - ale jenom v jejich pojetí. Sami kamarády nemají, víkendy tráví na zahradě, takže jim přijde zbytečné se s někým vídat byť jen na kafe nebo občas zajít na nějakou kulturní akci. Neuvědomují si, jak moc mě to dusí - a když se to pokusím vysvětlit, skončím jako nevděčný sobec, oni přece za svými rodiči taky pravidelně jezdí a tak se to prostě dělá. A já bych přitom jen chtěla rodiče a prarodiče, s nimiž bych byla v rozumném kontaktu a těšila se na ně - ne na to, že si odškrtnu povinnost navštívit je.
Připadám si hrozně hloupě a slabě, ničeho se jinak nebojím a nepářu se s tím, ale na vlastní rodiče jsem krátká... Nestalo se vám někdy něco podobného? A vyřešily jste to ke spokojenosti všech?
Holky, jste úplně zlaté! Tím, že to pro mě byla dlouho jediná představitelná možnost, protože i naši to se svými rodiči tak mají, trvalo mi asi sto let, než mi došlo, že je to špatně - naštěstí je manžel úplně úžasný a nikdy na mě netlačil nebo mi nedal na výběr mezi sebou a mými rodiči. Jede občas se mnou, ale protože pak vidím, jak se naši navzájem hlídají, aby ten druhý náhodou neopomíjel rodiče toho druhého, nechci, aby si zvykali, že za nimi pojede trávit každý druhý víkend. Kvůli němu, sobě i prckovi to ale už musím změnit.
Taky vlastně hodně spoléhám na to, že až bude mrňous na světě, rozhodně se tam nebudu kodrcat vlakem, manžel pojede se mnou, protože bych jinak musela být chobotnice 🙂 , a hlavně že tam určitě nebudeme tak často - ze začátku určitě ne, kdo ho bude chtít vidět, ať přijede sem (ale nechci zavádět žádná dlouhá přespávání), my přijedeme jen občas a ideálně jen na jeden den, na přespání třeba o nějakém delším volnu, abychom pak měli doma čas všichni zregenerovat 🙂 Protože @milyeli má naprostou pravdu, že po víkendu s rodinou je člověk všechno, jen ne odpočatý na další pracovní týden...
@malinkaelinka Přesně takhle bych to chtěla mít se svými dětmi - aby si žily podle svého, braly ohled na ostatní, ale nenechaly sebou manipulovat. Měnit to je těžší, než by mě kdy napadlo...
@niheb ještě pozor, že svým způsobem jsi na tom pravděpodobně taky tak trochu závislá... A bude hodně snadný to začít postupně zas praktikovat, např. přespání, když nebude třeba, nebo stále častější návštěvy, postupné zavádění systému a nevyřčeného "intervalu"... V podstatě se člověk musí zaměřit i sám na sebe a odvyknout si jako od závislosti 🙂
@hlasimse To je taky pravda... ale na druhou stranu, pokaždé, když ten režim náhodou něco neodkladného naruší, mám pocit, jako by to ze mě celé spadlo a hrozně se mi ulevilo 🙂 Určitě si na to ale budu dávat pozor, nepochybuju, že rodiče si na to nezvyknou, a budou se neustále pokoušet udělat ty intervaly pravidelné a co nejkratší. Jsou obecně hodně systémoví, jakmile není něco podle zavedených pravidel, bortí se svět, takže i tahle moje "rebelie" bude nejspíš velký oříšek - o příbuzných, kteří za babičkou jezdí méně pravidelně a s menší frekvencí, se asi nikdy špatně vyjadřovat nepřestanou...
@niheb Tak si vem kalendář a naplanuj si tam vsechno, co chces Ty. Jednou za 3 měsíce návštěva rodičů. Kdyz by se ptali, uz mas plno. Taky moznost.
A v kalendáři jsou platne polozly jako výlet,lenoseni doma s manželem, uklid domácnosti, odpočinek, šestinedělí,kino, nedělní obed s manželem v restauraci, cokoli. Jim nic nečteš,ale mas prostě uz obsazeno.
@netopejr Tak nějak to udělám - jen asi ne úplně jednou za tři měsíce, ale za trochu kratší dobu, přece jen by to udělalo zlé krve až moc.
Všechny tyhle rady, co mi dáváte, můžou znít jako samozřejmé, když je čtu, všechno mi dává smysl, ale moc mi pomáhají se k tomu všemu odhodlat, vážně moc děkuju... 🙂
Jenom - Ty to v hloubi vis - dusno bude. A bude dusno zhruba stejne, jestli budes jezdit jednou za 3 mebo 4 tydny nebo za 2-3-4 mesice. Prostě to bude jinak nez dosud, vypadneš z kolotoče jini stanoveneho.... Takze z tohoto hlediska je to celkem jedno. Tak si to udělej podle sebe. A možná bych se i primlouvala, abys nejezdila úplně pravidelně, aby Ti nemohli planovat přesný víkend za 8 nebo 12 týdnů. Ale tak zhruba, podle toho, co v okolni víkendy mate v plánu vy doma.
A taky vlastně, kdybyste k msnzelovym rodičům jezdili stejne často, nemate spolu žádný víkend.
A vzhledem k teh ,šestinedělí,novorozenci - muze byt i k užitku ten interval natáhnout, aby si zvykli, oni se trochu uklidni, a muze to byt lepsi nez prijet za 2 měsíce a poslouchat zas nějaký výčitky.
A muze byt dobře se v případě, ze se budou chovat fakt hnusně, sebrat a odjet - tim das najevo,ze si nenchas líbit vsechno a odsud posud.
A jal to čtu - promiň - zase se snažíš byt ta hodna, o ktere se nebude mluvit nehezky nebo aspoňne moc dlouhodobá, kdybys nepřijela dyl... Ta snaha se zavděčit, byt dost hodna dcera... Je to velice těžké, ale stejne se nezavdecis, kdyz to nebude na 200 % podle nich a presne tenhle mechanismus je to vezeni, pouta. Potřebuješ se z tohoto vymanit. Rodičovská laska ma byt bezpodminecna, nejen kdyz moje dite ke mne jezdi, jak mu nadiktuju.... A tem rodičům, kteří citove vydíraní, se stejne nikdy dostatecne nezavdecis. Nikdy neřeknou, ze to, co delas Ty jinak nez by Ti oni naplánovali, co delas jinak, nez by si predstavovali je dobre, neocení to. V tom totiz spočívá princip te hry - Ty po tom toužíš,oni Ti to nedávají, a to Te pripoutava.
Jenom proste abys do toho znovu nespadla v rámci ustupků (zkraceny interval).
Člověk by rad mel hezké vztahy, zvlášťse svými nejbližšími. Nekdy to ale proste nejde - coz muze byt docasne. Áe jejich respekt si neziskas tim, ze budeš delat to, co chtějí oni.
Hodne sil! ❤
@netopejr Moc děkuju a úplně souhlasím... Ale jsem vážně ráda, že jsem si to konečně uvědomila (než by mi to třeba, nedejbože, zničilo vztah s manželem), a konečně s tím začnu něco dělat, i když to bude nepříjemné. Je moc těžké nepodlehnout tomu tlaku a neuvěřit tomu, že jim člověk ubližuje - ubližují si vlastně jen oni sami svými očekáváními... uf, držte mi palce 🙂
Tchyne z mnou takto chodila pravidelne a vzdy ona si rezervovala ten den. Ona rozhodovala. Stala se z toho pro me neprijemna povinnost. Ta pravidelnost.. na to opravdu pozor. Budou pak ocekavat, ze musis prijet, stejne jako ted.
@niheb když jsem byla malá,jezdili jsme s našima každou sobotu odpoledne k rodičům od mámy - vesnice,dům,velká zahrada,spousta práce. Jakákoli výjimka byla nepřípustná,neexistovalo,že by se nejelo. Rebelie z tátovy strany byla trestána tichou domácností a dusnem,že by se dalo krájet. I když jsem měla prarodiče moc ráda,tak mi to dost vadilo,takže aspoň částečně chápu tvoji situaci.☺ Mimochodem,rodiče nechápou,že teď už jsi manželka a že máš k muži nějaké povinnosti?
@niheb ahoj, to je citlive tema. Chce to komunikaci, v klidu jim vysvetlit, zeby ses rada venovala primarne vztahu s manzelem, proto by ti vyhovovalo prijet zhruba jednou za xxx (3 tydny, mesic, dva mesice). Je to trochu manipulace v tom, ze ti rodice naznacuji, ze je “normalni” jezdit jednou za 14 dni a byt s puvodni rodinou a pomahat. Normalni to neni, moji rodice toto vubec nevyzaduji, naopak, nechteji pomoct a nicim.
@hejnecko To je přesně ono - s tím rozdílem, že teď musím nejdřív já za našima a potom všichni společně za babičkou, takže se to nabaluje jako sněhová koule. Naši mají pocit, že když bydlíme ve velkém městě, nemáme nic na práci, takže nám úplně stačí, že "se přece vidíme každý večer" a, co je ještě horší, "tak přece můžete přijet oba, a budete tak spolu". To, že nebudu jezdit pravidelně za nimi, bude hodně těžké, ale že se pokusím trhnout od těch povinných návštěv u babiček, to mi nejspíš neodpustí vůbec...
@dixxie Nejhorší je, že oni to nechtějí kvůli tomu, abych pomohla jim - mají pocit, že mají ještě dost sil, aby pomáhali babičce, a ještě všechno zařizovali nám. Měli naštěstí dost rozumu, aby nemluvili třeba do zařízení bytu a podobně, to bych si nenechala už ani já, ale to citové vydírání "a tobě se po nás nestýská, že je ti zatěžko přijet jednou za čtrnáct dní?" v kombinaci s tím, že přece musíme jezdit za babičkou, je ubíjející. Takže za nimi se podle jejich názoru jezdí odpočinout, a k babičce pomáhat. Když to tak někdo má nastavené dobrovolně, věřím, že to může být v pohodě, ale já jsem do toho tlačená, pořád se ode mě něco očekává, a už nemůžu ☹
@hejnecko Tyhle typy povinnosti k manželovi nechapou/nechtějí chápat. Chtějí řídit sve dite, vsechno jako driv, manžel ma v jejich videni misto az daleko za nimi. Manzel je taková překážka ve vztahu k jejich dceri, ačkoli je zase dobre, ze je vdaná, aby nebyla divná a nekdy se tim manželem svému okoli i chlubi a tak (třeba kdyz by to byl doktor, právník - nase dcera se dobre vdala ap.) Ale je to proste jejich dcera, oni její rodiče, vuci tem ma ona prece hlavne povinnosti,vsechno ostatní az potom....
Jak to tu čtu tak je mi z toho smutno když kouknu do kolíbky 😥 co máme Mimi tak se snažím jezdit či nejvíc protože prostě pro svoje dítě chci tu rodinu aby měl okolo oporu co nejvíce lidí kteří ho milují. Bdím s ním noci chovám hodiny když se necítí dobře a pak za dvacet let si se mnou sedne aby mi řekl že mu nemám volat a že se uvidíme pětkrát za rok a že na narozeniny ani svátky nezajde? 😣 Já nevím jestli maminky to vnímáte jinak vůči svým dětem... Také mám rodinu daleko a jezdíme s manželem spolu. Když jsem na mateřské tak bych mohla jezdit častěji ale jsem neřidič
@kristyn.g vidět rodinu je v poho, ale primárně je rodina žena, muž a nezletilé děti, takže k babičce ok, ale abys dětem pak musela vysvětlovat, že nemůžeme do zoo, dinoparku, na výlet apod, protože musíme k babičce a prababičce, to akorát předává myšlenku, že maminka poslouchá babičku a má ji snad radši než mě (dítě). Taky mám dítě a rozhodně se mi po něm bude stýskat, až bude dospělý, ale neporodila jsem ho proto, aby mi nějak sloužil nebo se mi musel nějak "zavděčit". Láska znamená, že chci, aby žil svůj život jak chce on, když si na mě vzpomene a navštíví mě, zavolá mi, budu ráda, ale nebudu mu vyčítat, že se věnuje své manželce a dětem...a neskáče jak pískám.
@kristyn.g Ale tak to přeci vůbec není myšleno 🙂 Myslím, že všechny holky, co mi tu píšou, to mají nastavené zdravě - s rodiči se domluví a schází se, jak to vyhovuje oběma stranám. Moje situace je trochu jiná - rodičů si vážím, mám je moc ráda a jsem jim vděčná za všechno, co pro mě udělali a dělají. Snažím se nezůstat jim nic dlužná a dělat věci, které jim dělají radost. Voláme si když ne každý den, tak obden, ale každý den si píšeme přes komunikační kanály, a to i s babičkami. Že bych nepřijela na narozeniny nebo když je delší volno, to nepadá v úvahu - chci jim přece popřát. Zároveň ale potřebuju, aby si uvědomili, že se nemůže všechno točit jen kolem toho, jak si čas rozvrhnou oni, navíc když mají volný každý víkend, jenom se prostě rozhodli, že pevně co čtrnáct dní jezdíme za babičkou a přes to nejede vlak. Já potom nedělám nic jiného, než že odmítám manžela a těch pár kamarádů, co mám, že "to přece musím jet za našima a babičkami". A to mě mrzí - myslím si, že by to mělo být tak, že se obě strany svobodně domluví a jedna druhé nic nevyčítá. Já totiž musím jezdit co čtrnáct dní, ale oni za mnou přijedou na rychlou otočku jednou za půl roku (někdy ani to ne), protože přece mají doma spoustu práce.
Těším se na to, že budou hodní prarodiče - ale to budou i manželovi rodiče, kteří na nás netlačí když máme čas, zajedeme na výlet nebo se u nich stavíme na kafe, horké novinky si zavoláme, pošleme fotky. A to mi přijde fajn - necítíme tam ten neustálý tlak, že "tenhle týden jsi nepřijela, tak se uvidíme za týden", a "když už dorazíš v pátek až večer (jezdím hned z práce), tak přece počkáš aspoň na nedělní oběd". Já potom vlastně tu chuť za nimi jet ztrácím, a proto jsem se rozhodla to řešit...
@kristyn.g Navíc když za rodiči přijedeme oba, všechno se řídí podle nich - večer televize, sobota prarodiče, ale honem honem, večer televize, v neděli si povídáme s mamkou v kuchyni nebo pomůžeme taťkovi s něčím na zahradě, ale ten o to většinou nestojí, oběd u televize a dohady o tom, že mám přece být ráda, když si odvezu jídlo na půl týdne, a "to mi jako od maminky nechutná?" Kdybychom přijeli, ale vyrazili třeba na výlet, už to neberou tak, jako že jsme u nich...
@niheb to je dost naivní představa,že by novomanželům stačil společný čas strávený couráním po návštěvách.😊 Jaké jsou tvoje babičky,co to zkusit vysvětlit přímo jim?
Prosímtě,teď to hlavně neber,že tě chci nějak strašit,ale trpělivost a tolerance tvého muže určitě není bezedná. Bývalý přítel byl strašně hodný člověk,snažil se pomoct každému a na úkor toho ho rodina decimovala,citově vydírala a on (i když nerad) skákal,jak pískali,aby měl klid. Tolerovala jsem,chápala,protože je to přece rodina,ale bylo mi to hrozně líto. Nenech si kazit krásný vztah s manželem.😉
@hejnecko Ani tu jeho trpělivost pokoušet nechci - proto se tady i s vaší pomocí odhodlávám 🙂 Část těhle problémů je způsobena tím, abych nenarušila to, že ho rodiče přijali a mají ho rádi - aby neměli pocit, že co přišel, "ukradl mě" a nepouští mě za nimi, protože přece mám být hodná dcera a neskákat, jak píská on. Že musím skákat, jak pískají oni, to si neuvědomí 🙂
Babičky jsou to samé v bledě modrém - chápu, že jsou obě samy, může se jim stýskat a potřebují pomoct, zároveň to ale není tak, že by byly samy pořád - krom toho, že jim neustále voláme (každý den někdo, většinou víc lidí z rodiny, kamarádky), snažíme se za nimi jezdit co nejvíc. S jednou je to jednodušší, tam zajdeme, když přijedeme za mými rodiči, je ve stejném městě, druhá je bohužel hodinu a půl od mých rodičů i ode mě s manželem. Jsou obě ještě čilé, mohly by mít víc zájmů, než mají, ale snažím se chápat, že jim čas plyne pomaleji a těší se na nás. Jenomže pro mě to představuje přes devět hodin na cestách za tři dny co čtrnáct dní, a stejně mám pocit, že to nikdy není dost. A když mě do návštěvy netlačí babičky, dělají to za ně rodiče, protože "nevíme, jak tady ještě dlouho budou, a pak tě to bude mrzet".
Úplně by mi stačilo, kdybychom se během jednoho z mnoha telefonátů domluvili, kdy tedy přijedeme - nebo oni za námi, což se jim nechce, a obě strany se vyjádřily, jestli se to hodí. A ne, že mají v kalendáři pomyslně zaškrtnuto, že čtrnáct dní uplynulo, tak proč za nimi nechci/nechceme?
Omlouvám se za slohy... a děkuju za podporu a rady 🙂
@kristyn.g S rozumnyma rodicema můžeš třeba bydlet a prostě se domluvíš, jak to vyhovuje oběma stranam. S manipulatory se v podstatě domlouvat nedá, rozhodne ne nejak rozumně.
Jsem asi strašná, ale pokud.moje dite bude u nas ještě bydlet ve 20, tak počítám s malou odpoledni oslavou (dort/zakusky) doma a ze mu dame dárek. Raději si to iz oslavi třeba s kamaradama.
Každopádně az mu bude 30, očekávám,ze bude bydlet jinde, zivit se samo a narozeniny si zaridi, jak bude chtít. Jako rodiče mu popřejeme a dame dárek. Bez předchozí dohody mu nebudu resit nic k jídlu,protože se třeba staví az za 14 dni. Pokud bude bydlet daleko, tak a priori neocekavam, ze přijede. Jsou to jeho narozeniny. Na moje ho muzu pozvat a těšit se, ze třeba přijede, nebo akceptovat, ze ne.
Četnost jeho návštěv u nas doma zalezi na vzdálenosti, jeho rodinné situaci, vztazích. Ani v ideální variante s nepredstavuju jako ideal, ze tu mam dite v jeho 30 každou neděli na oběd ani ze si s nim kazdy týden hodinu volám, nedej Boze denně! 🙄
My jeden čas bydleli od jedněch rodičů 2,5 hod., od druhých přes hodinu. Než jsme měli děti, tak jsme k našim jezdili i 2x do měsíce na celý víkend, většinou to bylo spojeno s různými kulturními akcemi, výlety a návštěvou kamarádů, k druhým cca 1x do měsíce. Zpětně mě mrzi, že jsme víc času netravili jinak. Mohli jsme víc cestovat do vzdálenějších míst nebo jen tak pod stan atp. Teď s dětmi už je to náročnější a naopak chci, ať prarodiče vnoučata vidi aspoň jednou za měsíc.
Ufff já si tohle vůbec neumím představit, byla jsem vychovaná přesně v opačném duchu - abych se co nejdříve osamostatnila. Jedné věci nerozumím - co na to říká tvůj manžel, že se každý druhý víkend nevidíte? To nejezdí nikdy s tebou? Že byste něco podnikli u tvých rodičů sami? Na tvém místě bych udělala asi následující - s rodiči bych si sedla a vysvětlila jim, že fakt, že čekám dítě, všechno mění. Takže budou muset občas přijet oni, občas nepřijedete vůbec... Že je to cestování náročné pro tebe jako těhotnou a s dítětem vůbec. Anebo žádný rozhovor nedělej a prostě začni jednat - zavolej - sorry dneska mě šíleně táhne bříško, nepřijedu. Až se dítě narodí, prostě se můžeš vymlouvat na něj... Záleží jakou cestou se chceš vydat - upřímný rozhovor nebo série výmluv. Taky záleží, co na rodiče zabere - ale podle toho co píšeš, tak rozumné argumenty stejně neberou. Já uvedu ještě příklad z manželovy rodiny. Máma jeho mámy, to je rozený generál. Celou rodinu má pod taktovkou, očekává, že tam dcera s rodinou bude každý víkend jezdit, hrabat zahradu, natírat plot, stříhat tůje.... ona na oplátku navaří, napeče, nabalí jim domů. OK její dcera v tom žije celý život a svým způsobem je na své mámě závislá - sama moc nevaří (proč taky, když jí máma navaří až do půlky týdne), všechno s ní konzultuje, je zvyklá na pomoc v čemkoliv (třeba i finanční). Ale teď je tu zase její dcera - rozhodla se v mladém věku pořídit miminko, otěhotněla, přerušila vysokou a očekávala pokračování kolotoče - že jí rodina se vším pomůže. No jo, jenže její máma je závislá na své mámě, takže holce nenosí obědy, nestará se jí o dítě, nedává jí peníze (sama moc nemá).... a holka je nešťastná, protože si upíchla dítě, to jí potřebuje a ona neví, co s tím,protože sama byla dosud zvyklá, že se o ní někdo staral. Babičce je 84, je stále čiperka, ale nebude tu věčně. Co bude rodina dělat, až babička nebude moct, nedejbože bude potřebovat péči, to nevím. Můj manžel je naštěstí starší než jeho sestra (o 11 let), na jeho výchovu měl vliv také jeho otec, který by tohle nesnesl a navíc se mu narodili v pubertě sourozenci,tak musel pomáhat. Když poznal mě, tak si úplně zvykl spoléhat sám na sebe, takže u něj je to v pohodě. Na mě se ta jeho babička taky snažila mít vliv, ale já na to nejsem zvědavá, vypakovala jsem jí hned první Vánoce, kdy se k nám přihasila s bramborovým salátem, kaprem a cukrovím. Ukázala jsem jí svůj kýbl salátu, své nachystané řízky a své cukroví a s taškou jí poslala zpátky domů. Urazila se, ale co mě je do toho? Já si to neobjednala. Těch situací bylo ještě milion, ale vždy vše slušně odmítám, párkrát jsem musela ostřeji, párkrát se naštvala. Ale mám klid. Co z toho plyne? Ty teď zakládáš svou rodinu - mysli především na ni a zařiď se podle svého. Možná budeš muset s rodiči bojovat, ale budeš bojovat za to malé, za manžela, za vaše štěstí. Tak si nenech nic vnucovat a žij svůj život, tak jak chceš. Držím palce.