Je to manipulace? A jak situaci řešit?
Ahoj, nikdy bych nečekala, že budu psát něco podobného, ale asi potřebuju udělat takovou... "anketu". Všichni si myslí, že mám úžasné rodiče - vždycky jsem byla zabezpečená, vím, že mě mají moc rádi a udělali by pro mě první poslední, jako malá jsem dostala maximálně na zadek. Na druhou stranu jsem byla objektivně vážně hodné dítě, nehádala jsem se s nimi ani během dospívání, vždycky jsem poslechla, dobře se učila, doma pomáhala. Od střední a hlavně potom na vysoké jsem se snažila být co nejrychleji finančně samostatná, ačkoliv to často provázely dohady, že teď se mám učit, že mě přece finančně zajistí. Já se ale snažila nenápadně osamostatnit, možná i podvědomě.
Teď mi bude třicet, jsem vdaná, cesta domů mi trvá přes tři hodiny. Dříve naši hodně těžce nesli, že za nimi nejezdím každý týden - interval jsem horko těžko posunula na čtrnáct dní. Musím ale odjíždět už v pátek, v sobotu všichni společně za prarodiči, v neděli můžu odjet nejdříve po obědě. Vlastně to nezní jako nic strašného, ale ve mně to už nějakou dobu bublá. Nemůžu si prakticky vymýšlet program na každý druhý víkend, protože z každé diskuze "tenhle týden nemůžu přijet" nebo "přijedu až v sobotu" vyjdu jako ta, co nekouká na city druhých, bude mě to mrzet, až tady prarodiče nebudou, rodiče bude mrzet, že mě neuvidí. Když se mně manžel nebo kamarádi ptají, jestli bychom něco nepodnikli, odpovídám, že "tenhle víkend musím za rodiči a babičkami". Když k nim dorazím, jenom se díváme na televizi, maximálně se jede na kraťoučký výlet, u prarodičů je to honem honem, udělat práci kolem baráku. Jde tam zkrátka jen o to bytí s nimi. Stejně tak nelze říct, že přijedu jednou za tři týdny - za prarodiči přece musíme každých čtrnáct dní, musí se tam udělat práce (která by ale - objektivně - nikam neutekla), ale když nepřijedu, to nevadí, oni to přece zvládnou, bude je všechno bolet, ale když si tak nutně potřebuju udělat vlastní program...
Píšeme si každý den, i prarodiče umí s internetem, takže každý den pošlu nějakou fotku, ptám se, jak se mají, tak jednou za dva za tři dny, někdy i každý den voláme (protože jinak poslouchám, že na ně nemyslím). Vídám je ráda - ale už začínám být hrozně unavená a podrážděná z toho, že za nimi zase musím. Potřebuju někde najít energii k tomu být ta zlá a vydržet věčné stesky, že nepřijedeme a to "jen kvůli tomu, že se chceme vidět s kamarády" nebo "jen kvůli tomu, že musím poklidit doma - copak se ve městě udělá v bytě nějaký nepořádek?" a tak dál a tak dál. Manžel je hodně tolerantní, někdy jede se mnou, někdy se zastaví za svými rodiči, ale společně jsme se shodli, že by to zkrátka už chtělo změnu - fungovat jako opravdová rodina, a ne jen poslouchat na hvízdnutí.
Nechci se s nimi rozhádat, vím, že se těší na vnoučata a chtějí pro mě to nejlepší - ale jenom v jejich pojetí. Sami kamarády nemají, víkendy tráví na zahradě, takže jim přijde zbytečné se s někým vídat byť jen na kafe nebo občas zajít na nějakou kulturní akci. Neuvědomují si, jak moc mě to dusí - a když se to pokusím vysvětlit, skončím jako nevděčný sobec, oni přece za svými rodiči taky pravidelně jezdí a tak se to prostě dělá. A já bych přitom jen chtěla rodiče a prarodiče, s nimiž bych byla v rozumném kontaktu a těšila se na ně - ne na to, že si odškrtnu povinnost navštívit je.
Připadám si hrozně hloupě a slabě, ničeho se jinak nebojím a nepářu se s tím, ale na vlastní rodiče jsem krátká... Nestalo se vám někdy něco podobného? A vyřešily jste to ke spokojenosti všech?
@niheb Já mám výhodu, že rodiče a prarodiče z tátovy strany žijí na jednom místě, tak se návštěvy realizují snadno. Vídáme se tak průměrně jednou do měsíce? Ale co je malej na světě, tak je to častější - oni se na něj těší, on se těší na ně. Já mám dospěláckou společnost...Dřív to bylo méně častěji. A taky rodiče jezdí i za námi (prarodiče už ne).
Babičku z Moravy vídám velmi sporadicky...
@niheb jednou za pár měsíců, pravidelně jim volám cca 2x týdně + našim posílám fotky a ti je ukazujou prarodičům, bydlíme na druhý straně republiky a a citově vyděračský kecy (z jedný strany) poslouchám taky. A třeba až teď po Velikonocích, kdy jsem tam byla se synem sama, jelikož muž pracoval a hlídal psa (pes tam nesmí, páč chlupy), jsem pochopila, že jim nejsem ničím povinována. Přednost má VŽDY nová rodina. Mnohdy bohužel. Takže už třeba měním plány a v létě tam nepojedu na dva týdny, abych tam z děcka lezla po zdi (nepřizpůsobený byt, nic moc co dělat, jelikož les ho zatím moc nebere, koupání tam není atd.). Prostě si to udělám po svym, s tím, že je na pár dnů navštívíme. Babička jezdívala na Moravu taky jen jednou za rok. Ze západních Čech.
Ty jo, tohle je pro me tezko pochopitelny, protoze nemam sebemensi problem rict 'ne', kdyz se mi nekam nechce. Kdybych jezdila za rodici jednou za 14 dni, tak bych mela pocit, ze jsem stale jejich dite a ze se nemuzu ani nadechnout, natoz zit vlastni zivot. Rodice mam 2,5h vlakem jedny, druhy (tchanovce 3,5h vlakem), jezdim k nasim tak 4x-5x do roka a k tchanovcum 3x do roka. Svoje prarodice vidam podobne casto. Nasi a tchanovci jezdi sem za vnoucaty casto, moji rodice tak 1x za 3 tydny, tchanovci tak 1x za 6 tydnu. Ale mezitim jsou vikendy nas cas pro rodinu, manzel je take samozrejme cely tyden v praci, ja s detmi na materske, takze o vikendu jezdime na rodine vylety, prochazky, proste zazitky s rodinou. Neumim si predstavit, ze by me rodice takto vydirali a myslim si, ze pokud to neutnes ted, tak to bude s ditetem pokracovat do mnohem vetsiho pekla, protoze ti budou kecat naprosto do vseho. Kdyz ti reknou ''co chudak babicky'', tak bych jim odpovedela, ''Tohle je citovy vydirani a neni to vuci me fer. Jsem dospela, mam vas moc rada, a budu za vami jezdit s velkou radosti tehdy, kdyz se to hodi me. Pokud za vami pojedu sebezaprenim tehdy, kdy bych radeji jela s kamarady misto toho na vylet, tak vam to akorat budu v duchu vycitat a pokazi nam to vztah. To prece nechcete. '' Potrebujes si vybudovat sebevedomi a odpalkovat je. Pocitej s tim, ze budou pak vycitky stupnovat, ale kdyz zjisti, ze to na tebe uz neplati, tak to proste vzdaji. Jsi v pravu a je na tobe, jestli jim dovolis ti hrat na city, nebo jestli to proste utnes. Proste rekni, ze ted neprijedes, ze si chces dat v tehotenstvi nohy nahoru, odpocinout si, ze cesta 3h vlakem tam a zpet pro tebe v tehotenstvi odpocinek neni, a ze prijedes za mesic.
Nebo jestli nechces jit do konfliktu, tak jim proste rekni, ze ti doktor nedovolil cestovat. Ja jsem treba mela naprosto bezproblemove tehotenstvi, ale presto mi Dr rekl, ze by po 25tt uz cesty delsi nez 2h neabsolvoval, protoze je to zatez a muze to zpusobit predcasny porod. Tak to proste pribarvi, rekni jim, ze proste az do porodu jezdit nemuzes a tecka, a ze jsou moc vitani oni, at nalozi babicky a dorazi. Uvidis, ze az sami zjisti, co ta cesta obnasi, tak te zacnou trochu chapat. A po porodu samozrejme v sestinedeli cestovat nemuzes, s neockovanym miminkem taky ne, pak treba ze miminko breci v aute.. Proste jestli jim neumis rict na plnou hubu ''nechce se mi prijet'', tak se vymluv a mas to 🙂
@niheb Už si nepamatuji všechny detaily, takže jsi na to už možná odpovídala. Bydli tvoji rodiče, prarodiče a celkově rodina a jejich deti někde blízko sebe? Jim to opravdu možná vůbec nedochází, že ty pak nemáš čas absolutně na sebe, manžela a své přátele. Já to vidím kolem sebe celkem částo, že to dokonce i mi vrstevníci nechápou, že nechci rodinu vidět častěji, že za nimi přece můžu jet o víkendu. Oni tu svou rodinu a kámoše totiž vidí i v týdnu, takže si o víkendech klidně můžou dělat, co chtějí. Dříve byly páry složené z lidí, kteří bydleli max pár vesnic od sebe, takže návštěva se dá zvladnout během pár minut klidně v týdnu.
@niheb A ja už prarodiče davno nemám, manžel taky ne. Takže řešíme jen rodiče a snažíme se obojí navštěvovat min. 1x do měsíce (moje aktuálně navštěvuji častěji sama v týdnu, máme to do 40 min. autem a jsem na MD, aby nám zbylo víc času na výlety jako rodina).
@vanilkacka Jedna babička bydlí ve stejném městě jako rodiče (3 hodiny vlakem + hodinka crcání kolem, MHD atd.), druhá hodinu a půl autem od našich i od nás, takže je to takový trojúhelník.
@karlajasmine Je to tak, musím se naučit říct si, že jsem v právu a když mě jednou neuvidí měsíc a půl, nic se kvůli tomu nezboří...
@blabloblu Ty vyděračský řeči jsou nejhorší, myslím, že bychom se vlastně zas tak často vidět nemuseli, protože naživo si toho ve skutečnosti potom povíme kolikrát daleko míň...
@bayt Myslím, že na mateřský to taky bude jiný - nebudu přes týden v práci a snad budu mít chuť za nimi jen tak na pár dní vyrazit, třeba až manžel bude na služební cestě... to je zas pravda 🙂
omlouvam se, necetla jsem celou diskuzi, jen uvodni prispevek... ale me to jako manipulace prijde, proste neni to oboustranna dohoda...
ja mam rodice 20min, dokud sem chodila do prace, videli sme minimalne, spis sme si s mamkou napsaly, zavolaly, ale my nemeli uplne idealni vztahy, k manzelovym rodicum to mame 2,5hod a jezdili sme tam jednou za mesic, cca, proste jak to vyslo
ted, co mame dite, s rodici se mi vztahy urovnaly a jezdime tam minimalne jednou za tyden, ke tchanovcum porad jednou do mesice, kdyz nam to vyjde, jedeme casteji
ale co je hlavni, obe strany nasich rodicu chapou, ze mame vlastni rodinu a chceme travit cas hlavne spolu, takze i kdyz by nas nejradeji videli kazdy den a kazdy vikend, tak respektuji, ze to tak nejde a ze proste musime i my doma uklidit, odpocinout si, vyrazit na vylet atd...
hl az budes mit deti, bude i to dite chtit vidat prarodice, ale pocitej, ze vetsinou oboje, nevim, jak mate navstevy s rodinou manzela (pritele) ale pak ten cas proste bude potreba delit mezi vas jako rodinu a obe strany prarodicu a myslim, ze ten cas mezi navstevami bych upravila uz ted, jako bezdetna 🙂
jinak me jeste napada, ty si jedinacek? tam by to totiz odpovidalo... jestli mas sourozence, jak to maji oni? jestli treba jezdi min a ty jima to "musis" vynahrazovat atd 🙂
drzim palce, aby to rodice pochopili 🙂
@niheb To je taky ten klasicky syndrom hodne holky. A k tomu je potreba ale prihliadnut, ze to sa taky nestane len tak, ze z malej holcicky vyrastie hodna holka. Obycajne je v rodine takato skryta ci i otvorena manipulacia klasickym sposobom jednania rodicov, ako dosiahnut u deti to, co potrebuju, a obvykle sa to dedi, takze z toho je jasne, preco rodicia taky takto podliehaju svojim rodicom. Takze pravdepodobne ta takto manipuluju rodicia uz od malicka, a to roznymi sposobmi, ktorych si vobec nemusis byt vedoma. Tu odoprenie lasky, tam nespokojnost a sklamanie rodica nad dietatom.... To su take na pohlad makke metody, ziadne fyzicke tresty, ale ma to casto horsi dopad na psychiku nez ked dostane par na zadok. Keby to tak nebolo, tak nebudes mat stiahnuty zaludok pri predstave, ze mas rodicom vzdorovat (a tu je i vysvetlenie, preco si nevzdorovala v puberte). Pisem z vlastnej skusenosti, v nasej rodine je to podobne - mamka, ak nie je po jej, tak sa urazi, vycita nam, co vsetko pre nas urobila a my takto, atd atd. Sama s pocitom viny stale bojujem a nedokazem sa jej naplno postavit - zatial.
Ako riesenie vidim psychoterapiu, rodinne konstelacie a pokusit sa prehliadnut rodinne vzorce, aby si sa mohla oslobodit od niecoho, co bude asi pekne dlhodoba viacgeneracna dedicna zataz a teda to nie je nic lahke sa z toho vymanit. Drzim palce <3
Ps. Posielat kazdy den babicke foto, volat si kazdu chvilu, to fakt nie je uplne standartne. Deje sa u vas tzv. opacny tok energie, kedy dieta zivi (energeticky) rodicov a prarodicov, pricom to ma byt naopak.
Taky nectu vse.
Prarodice davno nemam, rodice uz jsou starsi. Kdyz byl tata v nemocnici, jezdila jsem tam temer kazdy tyden ten prvni mesic. Pak uz se zlepsil a ja prestala. Nestihala jsem doma nic, do toho autem 3,5 hodiny tam, za 24 hodin zpátky. Jezdila v noci, kvuli dalnici a padala na hubu.
Nejde to.
Na tvem miste bych rekla,ze ti neni dobre, si tehotna, mas narok na odpocinek. Takze ne mami, neprijedu, promin, ale neni mi dobre, po domluve s doktorem budu odpocivat. Pokusim se prijet za tyden, dva. Pokud bude prudit, tak bych se ji zeptala, zda by opravdu chtela, aby se tobe nebo miminku neco stalo. Zda ji ta navsteva stoji za to.
Vydirani taky, ale zabira.
@niheb prarodiče už dávno nežijí. Dokud žili, jezdilo se za nimi v létě na prázdniny a v zimě v lednu nebo únoru na jejich narozeniny. 200km vlakem nebo autem. Výlet na 2 dny, 1 tam 2.domů. volali jsme si na vánoce. U nás je to tak, že máme každý svůj život. Kdyz byli starší a vice nemocní jezdili jsme zanimi častěji nekolokrat do roka,kdyz byl dedav nemocnici tak treba ob tyden.
Ahoj, tak jak to u Vás dopadlo? 🙂
Naší si taky něco takového představovali a pochopili, že jednou za měsíc, za dva je to ideální, ted mam ještě miminko a když prostě chtějí malou vidět, ať přijedou, ale my taky žijeme svůj život a chceme žít normálně. Bohudik to chápou.. :D
@eeevee Teď jsme ve stádiu... řekněme pomalé převýchovy 🙂 Zatím se to tak různě sešlo s akcemi, které souvisely s prací nebo byly naplánované na dlouho dopředu, takže tam se nedalo nic moc namítat... Sice od babiček slyším, jak moc se jim stýská, a že už jsem dlouho nepřijela, ale tím, že na mě netlačí naši (mám - z jejich pohledu - objektivní důvody), není to zatím nic strašného. Uvidíme, jak to půjde dál, teď to nejspíš teprve začne... 🙂 Ale tahle diskuze mi vážně moc pomohla 🙂
Jsem ráda, že tu toto téma je. Řeším obecně něco podobného a sama v sobě nevím, zda jsem špatná a přeháním. Myslela jsem, že narozením malého se vše zlepší. Mamka totiž hodně vydírá tím, že hraje na city. Vždy jsem si připadala už jako malá, že jsem ta nejhorší, že si jí nevážím, že nedělám to co chce a většinou to bylo hlavně kvůli tomu, aby se mohla chlubit v okolí. Já jsem opak. Nezajímá mě co si o mě druzí myslí, nejdu často s davem jen aby byla IN a dělám si věci po svém, je mi jedno co řekne okolí jenom proto, že oni nesdílí můj názor. Bohužel tohle nedokážu tak úplně aplikovat na svojí mámu. Postavili jsme si domeček hodinu autem od našich rodičů. Už jen to, že je to hodina cesty jsem trochu překonala sama sebe, protože máma byla docela naštvaná a slýchala jsem jak jí nechci vidět. Nicméně je fakt, že toto převážil fakt, že jsme se přeci postavili dům a máma to může v rodině všude říkat. Ač si furt stěžuje, že malého vidí málo (cca 2x do měsíce), tak horší je, že si stále připadám jako malé dítě. Už v těhotenství jsem poslouchala, že hned v roce malého pojedeme všichni k moři (tedy jeho první dovolená), že to jí přeci nemohu upřít. Bohužel tuto "zvyklost" máme v rodině a mamky sestry jezdí každý rok k moři se svými dcerami nebo jen vnoučaty (s nimi už pomalu od miminka). Nicméně je to dané tím, že jejich dcery jsou buď v exekucích nebo alkoholičky. Mamka to bohužel u nich vidí a chce malého také všude brát, starat se o něj a především to sdílet na FB. Byla jsem třeba proti, aby malý byl od miminka vystavován na soc. sítích - je to prostě můj pohled a to že to dělají jiní mi skutečně nevadí ani to neodsuzuju, ale já to tak nechci. Máma byla naštvaná, ale zeptala se jestli si tam jednu dát může. Řekla jsem, že tedy jednu ano, protože jsem nedokázala říct ne a stát si za svým. Nicméně od té doby to tam frká a pěkně rovnou do profilovky. Nejvíc mě naštvalo, když já malého všude skrývám a máma mi na to napsala "Maminka naše zlatíčko skrývá a babička je na něj moc pyšná, tak si ho na profil dáva. :D " Brala to jako srandu. Jen jsem jí řekla, že to není sranda, že se mi to nelíbí, ale máma se tomu směje dál a její odpověď je vždy, že babička je na něj ale pyšná. Jako bych já nebyla. Nicméně největší problém mi dělá ta dovolená. Řekla jsem mámě, že nechci, aby v roce malý letěl nebo jel několik hodin k moři. Máma mi začala říkat jak jí ho ani nepůjčím, že na ní nebude zvyklý, že jí nebude znát a že s ním chce jet. Když už jsem mámu tedy připravila na to, že k moři s nimi nepojedeme (málem už všem koupila ubytování na příští rok s tím, že Tedík bude chtít jet k moři, podotýkám, že mu jsou 3 měsíce), tak začala řešit, že všichni tedy pojedeme po ČR na 14 dní někam. Problém je ale v tom, že s přítelem jsme introverti, jsme nejradši jen spolu a představa dovolené i s rodiči je pro nás šíleně stresující. Popsala bych to tak, že jsme pak stále uzavření, nedokážeme se uplně otevřít a máme pak hrozné migrény. Chceme jezdit na dovolené jako rodina samotní, především na tu naší první. Jenže máma stále tlačí a vydírá, píše mi o tom skoro každý den. Předhazuje jak tedy další rok u moře bude mít na starost vnuka své sestry a né svého vnuka. Že jí to nedopřeju, že to není normální atd. Nevím co s tím. Teď mě stresuje už jen představa, že někam sami opravdu jedeme nebo nedej bože pokud se opravdu rozhodneme příští rok jet spolu k moři. Už nyní musí každý den posílat fotky, dávat o malém a nás vědět a kdybychom někam jeli a máma by o tom nevěděla, tak by se přestala bavit a psát mi, že je ze mě zklamaná.
@luuucatko Panejo, koukám, že já to mám ještě zlaté... U nás se to narozením malé celkem zklidnilo - dokonce už ani cesta do Prahy není problém, když jsem řekla, že v šestinedělí nikam nejedu. Uvidí se ale, až povyroste, to se zas budou o pozornost hlásit nejen prarodiče, ale i praprarodiče...
Mám ale pocit, že mě malá dost změnila, za její dobro se mi "bije" daleko jednoduššeji.
Tvoji mámu neznám, ale být vámi, na tu dovolenou bych s ní nejela - a navíc kdo ví, třeba bude prcek špatně snášet cestování atd. atd.
Jezdí máma za vámi, nebo jen vyžaduje, abyste vy navštěvovali ji? Protože potom by třeba stačilo občas nepřijet s tím, že jedete na víkend sami dva a za ní se stavíte příští týden... Ale chápu, takhle se hrozně snadno radí, psychický nátlak je hrozná věc... ☹
@niheb Zjevně docela žhavé tema v mnoha rodinách koukám. Je fajn ze se to přece jen narozením vnučky zlepšilo. Možná se pletu a nečetla jsem úplně jeden každý komentář, ale možná je to také tím ze jste na mateřské. S tím teď totiž u tchanovcu “bojuju” já. Přítel s bývalou manželkou jezdil k rodičům docela často, on flexibilní práce, ona na mateřské x let... Teď jsem tu já, moje dvě děti školou povinné, práce, dům ... 3 hodiny cesty k nim. Navíc jeho děti stridava pece. Zkratka jsem ta špatná protože tam nejezdime tak jako oni dřív. Když si jeden ze společných víkendu uděláme výlet a druhy třeba chceme něco udělat na domě, další dva “nemáme děti” a je z toho měsíc ... A to nemluvím o tom, ze by nás chtěla vidět i moje maminka ... Vysvětlit to nejde, vzdala jsem to, ale bolí mě to. Tatku už nemám a mamka žije sama, mohla by si stokrát víc stěžovat, ale je rada když si zavolame, vi ze prijedu když muzu, respektuje ze chceme být spolu jako rodina a troufám si říct ze je rada ze jsme v pohodě. Čas proste strašně leti a sama bych chtěla mamku i tchanovce vidět častěji... tak kdy konečně schválí ten 4denni pracovní týden 😂😂😂
@luuucatko No, takže to bych nastavila rovnou... Prostě na dovolené jezdíte vy jako nukleární rodina (Ty+muž+děti) a tak to u vás prostě je. Když za pět nebo za deset let na jednu z těch dovolených vezmete mámu s sebou, bude to výjimka. Když teď začnete s tím, tak to bude pravidlo a ona se bude děsně divit, že jako za půl roku nebo příští rok nééé.... A navíc zjistí, že to citové vydírání funguje, takže v něm bude pokračovat, příp. stupňovat.
Je to stejné, jako když dva jezdí na Vánoce k rodičům..... a pak po několika letech nechtěj, pže mají dítě... nebo s miminem ještě jedou, pak chtějí být doma.... a do toho druzí rodiče a dítě má 3x Štědrý den s dárkama....
Když se nejezdí, rodiče brblaj první rok nebo dva, pak si zvyknou, že mlaďoši to mají jinak a je klid, i kdyby pak někdy byli děti u nich, nebo dojeli rodiče.
Totéž je s těma návštěvama...
U muže v rodině to diktovala tchyně.... takže dcera jezdila každý 2. víkend od začátku manželství, a ten víkend mezitím k rodičům jejího manžela. Je to normální? Dle mě ne. Normální je existovat sami, jako dospělí lidi. Další děti byli doma nebo bydleli blízko, my daleko. A já si rozhodně nebrala muže proto, abych s ním víkendy trávila x set km daleko bez soukromí, to by mi až tak nevadilo, ale aby mi někdo celou tu dobe přesně lajnoval program? Eh? Vždycky??? No a muž, jak byl na to zvykle, že ségra to má takhle a ostatní jsou blízko, tak se divili, co se mi nezdá.... Už jen každej druhej víkend x hodin na cestě + náklady + práce na bydlení + nějakej čas spolu, druhořadý, jakej program. Ty kecy udivený... A co, stejně si všichni zvykli a žádný kecy dávno nemaj. K rodičům se jezdí na návštěvu, ne že musí někdo trávit každý (druhý) víkend u maminky - to je nedospělej, nezralej, nezpůsobilej pro manželství.... Co to je? Doma mám s partnerem, ten je pro mě No. 1 a vším, pak děti, a pak až širší rodina. Když to tak není, jde to dřív či později do kytek, protože ta maminka (nebo někdo jinej, tchán) to začne řídit, chce to po svým a ti dva se těžko domlouvají, na čem by se shodli, když jim to řídí někdo jinej.... Ani jeden z nich to nechce, ale maminka řekla....
Matky, s kterýma lze fungovat, nemívají tohle nastavení, ale jsou v těchto věcech přizpůsobivé - pak ano, pak je lze vzít na dovolenou atp. Ale direktivní osoby s vynucovacími způsoby a citovým vydíráním nejsou pro nikoho dobrá společnost na dovolené... Není vaše povinnost ji brát s sebou, půjčovat jí dítě na hlídání a vůbec žít podle ní. Dělala by tohle koelgyni v práci, sousedce? Ne! Buď by si netroufla, nebo by nepochodila. Ale vlastním dětem klidně.... Teď zrovna jsem mluvila s kamarádkou, jedou s malou partou kamarádek na dámskou jízdu... a jedna se jim tam chce přifařit, ale prostě není s nima kompatabilní, je to brzda, nepřizpůsobí se ničemu a přitom neví, co chce.... a ony chtějí pohodovou dovolenou, která jim vyhovuje, takže jí to zamázly... Dovolené málo a místo klidu a pohody leda nerv z ohledu na problematickou osobu. Ne nejsou asociální, předcházejí tomu, aby byly asociální k někomu, kdo jel s nima, a pak tam ta holka byla jaksi ponechána sama sobě a svému osudu, když se neumí sama zabavit, sama rozhodnout a současně odmítá to, na čem se shodnou ostatní... Takže tak nějak podobně - prostě je to vaše dovolená, váš odpočinek, jak si to naplníte.... tak to budete mít.... A jak si to zavedete a nastavíte, tak to budete mít do budoucna.
Ten konflikt prostě přijde, ale čím dřív, tím je menší. Odvahu, domluvit se spolu a prostě ani dopředu neoznamovat, kdy a kam jedete... Proč byste měli.... Sděluje vám snad ona svoje plány? Schvalujete jí je? Cpete se jí do nich....
@niheb návštěva jednou za dva týdny není rozhodně málo. Mám pocit že rodiče asi tak úplně nepřestřihli pupeční šňůru. Je hezké se vídat, ale musí to těšit obě strany a ne jen jednu. Já jsem dřív byla taková jako ty. Nechtěla jsem nikoho odmítnout a tak jsme vždy dělali to co ostatní chtěli. Také jsme jezdívali 2x do měsíce. Pak jsme si našli přátele a už bylo času méně a méně. Vždycky jsme od tchyně poslouchali "kam spěcháte, vždyť vám děti doma nebrečí". To nám říkali když jsme děti neměli. Teď máme dětí 5 z toho 2 školou povinné, dům s obrovskou zahradou k tomu, manžela prakticky neustále v práci a pokud v ní nějakým omylem není, tak sedí u notebooku a pracuje až do večera. Takže jsem se naučila říkat NE. Trvalo to opravdu několik let než to obě babičky a dědečci pochopili. A teď je to úplně v pohodě. Někdy se k nim nedostaneme asi 2 měsíce. Oni pak jezdí k nám. Přeci jen je pro 2 lidi jednodušší přijet, než když nás tam jede 7. Rodiče si na to budou muset zvyknout. Stejně to jednou přijde. Asi bych to dělala postupně. Prostě jeden ten víkend jim už dopředu říct že další návštěvu musíte vynechat, protože jdete s přáteli ven , nebo do divadla. Určitě jsou rozumní, toto musí prostě pochopit. Ty jsi nejspíš jedinacek, tak je jasné, že prostě žijí hodně tím tvým životem. Ale ty už máš manžela a žiješ opravdu daleko. Věřím že když si s nimi o tom pronluviš, tak to musí pochopit. I když se jim to nebude líbit.
@niheb Jako je pravda, že narozením malého je to malinkato lepší v tom, že jsem jí už pár krát řekla, ale na úplný banality. Stačí už jen to, že jsem jí řekla jak nechci, aby malého zvedala nebo ho posazovala. Mámě to přijde jako blbost, protože to tak přece taky dělali, ale už jen toto stačilo k tomu, aby máma ze mě dělala někoho "drsnýho",kdo si jen diktuje a že ona je ta, která mě přece poslouchá. Už několikrát jsem zbytečně slyšela "Vidíš a držím ho jak jsi chtěla, vidíš, poslouchám tě".. jenže znám mámu.. říká to částečně vysměvačně a částečně, že mám mít pocit, že já jsem ta co jí vlastně diriguje a máma poslušně poslouchá.. a já se pak cítím provinile jestli to vlastně není moc zlé jí říkat i jak chci respektive nechci, aby malého zvedala (ještě nedrží hlavičku, tak že třeba nechci, aby ho někdo bral v podpaží oběma rukama - hlava plandá a je stále hodně težká na to aby byla posazená svisle na páteři, je to můj pocit, můj názor a trpěla jsem když ho takhle vzala i teta - ve dvou měsících, řekla jsem at ho takhle nedrží a ona ho ještě takto zvedla nad svojí hlavu, pak mě pomluvila po celé rodině, že jsem hysterka a že ona ví jak držet děti).. Jinak nevyžaduje, respektive nenutí mě do toho abychom jezdili často. Většinou jezdí rodiče k nám, ale furt poslouchám, že malého málo vidí a že jí nebude vůbec znát.. z toho jsem hned taky provinilá.. Například jsme měli minulý týden v neděli vítání občánků a zároveň ze soboty na neděli u nás spala malá segra s tím, že v neděli pro ni rodiče přijedou. Já jen mámě napsala, že v neděli máme vítání obč. a máma mi hned poslal odkaz, kde bylo napsané, že tam chodí i prarodiče a za tento odkaz napsala "Tak v kolik to začíná? :D " .. Ale my jsme tam chtěli jít sami, i proto, že jsme věděli, že to bude sotva na pár minut, protože tam byla jen dvě mimča, nechtěli jsme to dělat ve velkým a chtěli jsme jít jen jako rodina. Máma se naštvala a hned mi začala psát, že bude lepší když k nám segra nepojede, že je to zbytečný atd.. chtěla mi to nějak vrátit. Napsala jsem jí totiž přesně ty důvody co jsem vyjmenovala výše. Nakonec teda segra přijela a v sobotu jsem se ptala mámy kdy přijedou, že vítání je v 15 hodin. Máma napsala, že až odpoledne. No, nebylo pro mě překvapením, že se objevili už ve 14 hodin u vrat. Věděla jsem, že přijedou před tím. Hned se ujali malého, tak jsme si říkali, že se aspoň připravíme v klidu. Když jsme přišli dolu pro malého, abychom ho oblékli, tak koukám, že máma malého uhoupala a spí a hned na to řekla nejdřív ve vtipu, že teď nikam nemůžeme jet. Když jsem řekla, že ho budeme muset probudit, tak začala na vážno "Ty ho chceš vážně vzbudit, chudáčka? Prosím nebuď ho".. Když jsem vyndala bodyčko s dlouhým rukávem, tak nastalo téma "Prosím nedávej mu dlouhej rukáv je tam hrozný vedro, prosím běž se podívat jestli fakt nemáte něco jiného".. Samozřejmě bylo po mém, ale já už byla fakt vytočená. Po vítání jsme šli s tátou , mámou a segrou na procházku (přitel potřeboval udělat něco na baráku než začne pršet). Furt jsem poslouchala ať jí nekontroluju, že teď má malého ona, že tudy nemůžeme jít, protože je tam moc kamenu (chodím tam každý den), at jdu vpředu se segrou, že jí do malého budu hned kecat. Když jsme došli k cestě kde malého vezmu do ruky a pak jdu dvě minuty ke studánce, tak říkám, že tady ho vezmu. No máma mi řekla, že mám žabky a ona botasky, že ho vezme. Nechala jsem jí aby byl klid. U studánky mi říká, že se dusí a začala panikařit, říkám, že se nedusí. Ona rychle vstala, vzala ho tím stylem kterým nechci a začala to dramatizovat. No samozřejmě mu vůbec nic nebylo jak jsem říkala, prostě zatlačil jen na prd, nic víc. Jsou to prkotiny, kterých bylo ten den mnohem víc. Tím chci říct, že si neumím představit ani jet s nimi na dovolenou. Partner má stejný názor a chceme jezdit jen spolu. Určitě s nimi nepojedeme, ale já už nevím co dělat, co říct, ta provinilost, strach.. :(
@netopejr Vidíš, to je určitě pravda. Hned to nastavit tak, že primárně jezdíme sami. Další podnět k tomu vzít odvahu a hlavně snažit se odprostit od té provinilosti a z toho, že já jsem vlastně ta špatná, že to rodičům odpírám už jen kvůli tomu, že v celé rodině už je to běžné.
Partner je pro mě na 100% na prvním místě a nikdy bych ho nenutila do toho do čeho nechce. Problém je v tom, že už kolikrát jsem řekla ne, ale nevím jak se zbavit té provinilosti, že něco dělám špatně. Jsem z toho pak špatná a asi proto jsem to sem napsala, aby sebrala i spoustu názorů jiných a zkusila to tak odbourat, přesvědčit samu sebe, že si přece můžu dělat co chci, co je mě příjemné, co mě vyhovuje a nepřipadat si stale jako malé dítě.
Úplná maličkost, ale chodím každý den do lesa do které vlezem hned z naší zahrady. S malým a se psem. Miluju lesy! A když teda jako každý den pošlu máme fotky (napíše každý den jak se má malý a že by chtěla fotku), tak když jsem jí naposledy poslala fotky z lesa, napsala mi, že mě prosí at tam nechodíme sami, že se o nás bojí. Napsala jsem, že není čeho se bát a že se nám to líbí. Napsala, že by nejradši kdybychom byli jen na zahradě. Tak jsem jí napsala, že v takovém případě by trpěl malý, já i pes (husky). Nechala to tak být, ale prosby at nechodím do lesa slyším pořád.
U nás v rodině to funguje fakt i tak, že třeba i když moje 50ti letá teta jede na dovolenou s rodinou, tak "musí" napsat své mámě, kdy jedou a kdy přijedou. Tak že odjet někam na týden a máma by se to dozvěděla v průběhu nebo až po příjezdu, tak by bylo zle, ale ve stylu, že by se nejdřív zeptala jestli fakt jsme někde na dovolené, kdybych napsala, že ano, tak by napsala něco jako "děkuju, že jsi mi o tom řekla" a pak by neodepisovala , posléze by se mě snažila zraňovat. Je to hrozně náročný na psychiku.
Všechno co jsi napsala je pravda, já to tak dokonce cítím a beru, že je to tak správně. Ale mamka dokáže hrozně dobře navodit pocit lítosti, že já jsem ta nejhorší.
Nechci jí křivdit ve všem. S příchodem malého se snažila furt finančně pomáhat ačkoliv jsme to nepotřebovali a ani nechtěli. Máma ví, že já jsem zásadně proti, aby mi někdo dával peníze. Nemám to ráda, nechci být nikdy nic dlužná a mám ráda pocit, že já si na to s partnerem dokážeme vydělat sami. Zpočátku to byl boj, stále odmítání, že nic nechceme. Teď zpětně nám dala máma peníze na drahou velkou komodu pro malého, autosedačku, postýlku, drahou matraci, drahé nosítko, koupila houpátko a o všem značkovém oblečení ani nemluvím. Ke konci jsem jí říkala, že si připadám jako malé dítě, které čeká dítě. Že to chceme koupit všechno sami, že ona je "jen" babička a my jsme ti rodiče. Řekla, že to tak bere a že je to normální. Naposledy přivezla obrovskou pěnovou podložku a další nové oblečení (lindex, h&m, zara, gap, jordan, hugo boss). A proč to taky píšu? Protože už teď jsem máme řekla s ohledem na tyhle nákupy, že nechceme, aby malej dostával k Vánocům miliardu drahých dárku. Nemyslím tím, že mu chceme něco upírat, ošizovat ho o něco, atd., ale chceme, aby si vážil věcí, aby znal jejich hodnotu. A jen v neděli odjížděla a už říkala, že od teď kupují rodiče dárky na Vánoce už jen pro malého a že jich bude.. řekla jsem, že si to nepřeju, ale mama řekne, že ona je babička a má rozmazlovat.
Prostě nevím co dělat, jak se s tím vypořádat.
@knuffel Přesně před dvěma dny jsme se o tom bavili s partnerem a říkala jsem mu, že se cítím jak malý dítě, že pociťuju, že nad sebou mám stále mámu.
Jinak nemyslela to tak, že já, máma, přítel, syn, ale že byl jel i táta a segra. Já vím, že k tomu prostě nedojde, ale podle mě je těžké pochopit tu provinilost, kterou pak cítím / budu cítit. Jsou to velké deprese, lítost, smutek a nemůžeš vůbec fungovat ačkoliv partner se mi fakt snaží pomoci se od toho odprostit.
"ne" je nejsnazsi odpoved. a nevysvetlovat, tim davate nejevo, ze si do veci nechate kecat.
@luuucatko Když to člověk po sobě čte, zní to skoro absurdně, viď... Mně třeba vážně moc pomohla diskuze tady, uvědomit si, že ostatní si žijí spokojeně a rodiče jim nic nediktují (i když by to měla být samozřejmost, potřebovala jsem to slyšet). Držím nám oběma palce, ať se to vyvíjí podle našich představ 🙂
@luuucatko No tak to se mi dělají osypky, taková rodinná dovolená, to bys pak potřebovala další dovolenou, aby ses vzpamatovala z dovolené 😁.
Chybí to oboustranné odstřižení pupeční šňůry. Až budu jednou stará matka, snad se budu držet hesel nekecat, nenutit, neprudit, chválit a pohlídat 😀.
@luuucatko Asi tě nepotěším,ale bez pořádné hádky to nepůjde.😯 Já bych to nedala,naschvály tvojí mámy jsou neúnosné,jako by z tebe měla srandu. Píšeš,že tenhle balvan "špatná jsem já" si táhneš už od dětství a i přes to to máš v hlavě srovnané,jen najít odvahu. Jaký mají vztah tvoji rodiče,zastane se tě táta?
Když už jsme u toho...jak často vídáte svoje prarodiče? Snažím se jim psát a posílat nějakou tu fotku každý den, obden voláme, ale i tak poslouchám, že návštěva jednou za čtrnáct dní je málo... Chápu, že se jim stýská,ale přece jen mi to přijde přitažené za vlasy. Na rodičích se teď snažíme pracovat, ale i ti mají vždycky argument "ale co chudáci babičky?"