Jsem normální?

Ahoj holky. Potřebovala bych od vás poradit, nebo se spíš uklidnit, že to je normální.
S přítelem jsme spolu začali žít ve společné domácnosti až po narození našeho synka (kterému je teď 3,5 roku). Dokud jsme spolu nežili, byla to láska jako trám - taková ta, kterou jen tak něco nezacloumá, ale..... Postupem času se láska začala trvalými neshodami vytrácet a já jsem zjistila, že veškerou svou lásku dávám jen synovi. Na chlapa už nemám nervy ani sílu a vlastně ani nevím, proč s ním jsem - asi nechci připravit malého o tátu (i když - ale to je zase na jinou diskuzi....).
No a v tom to právě vězí. Malý spí se mnou v ložnici, mazlíme se, tulíme se k sobě a "vyznáváme si lásku a náklonnost" - samozřejmě normálně - nejsem žádný pedofil. Ale nevím, jestli tím malému neškodím. Chci aby uměl lásku dávat, ale i přijímat, ale také bych ho chtěla vést k samostatnosti a to se u nás vlastně tak nějak vylučuje. Má pokojíček, ve kterém ale nespinká, protože já nechci spát bez něj a on si na to zvykl. Chodí do školky, já do práce a mně to mazlení s ním chybí, tak si to vybírám přes noc, kdy jsme spolu, víme o sobě a když chceme, tak se k sobě přitulíme.
Holky, co mám dělat? Já jsem se na něj tak strašně zafixovala, i vlastně tím, že partner nefunguje ani jako partner a ani moc jako táta, že si přijdu až nenormální.
Podpořte mně nebo mi napište, že jsem blbá a ať se snažím o to nebo tamto. Já už jsem s normálním rozumem v koncích a poslouchám jen svoje srdce.
Díky!