Křik na děti
Milé maminky, projížděla jsem témata v kategorii "Rodinné problémy", ale žádnou podobnou diskusi jsem nenašla, proto zakládám tuto. Mám 2 děti (4,5 a 2,5). Jsou to super děti, teda občas zlobí a neví co by, ale asi jako všechny děti 🙂 Já sama pocházím z rodiny, kde byly 4 děti. Taťka byl furt v práci, mamka byla na nás sama, často po nás řvala a tloukla nás :-/ Nemám z dětství moc hezké vzpomínky. Říkala jsem si, že toto nikdy dělat nebudu a ejhle, už je to tu :-/ Snažím se sice dětem co nejvíce věnovat, hodně si povídáme (hlavně se starší dcerkou), večer si čteme, objímáme se a říkáme si, jak se máme rádi. (To u nás doma nikdy nebylo) Ale jakmile se něco stane (stačí, že třeba vylijí pití, když vztekle brečí, když něco rozsypou na čistou podlahu,... - teda blbosti), tak na ně škaredě vyjedu. Křičím a občas i dostanou na zadek. Moc mě to mrzí, za pár minut jsem uklidněná, a můžu se zase s nimi bavit normálně. Ale ta agresivita v prvním momentu je neovladatelná ☹ Neumím si to včas uvědomit, je to jako zatmění mysli... Chodila jsem i k psycholožce, ale nepomohla mi vůbec, chtěla jen, abych mluvila. Já to všechno vím, jen nemúmím ovládnout tu prvotní agresivitu. Uvědomím si to až po "akci". Máte to někdo taky tak? Dá se s tím něco dělat? Jak s tím bojovat?
Dobrý den, chtěl bych se zeptat jestli je v pořádku že na mě rodiče křičí kvůli úplným blbostem. Udělala jsem věc na kterou nejsem úplně pyšná a od té doby je to každý den nějaký křik .Nedávno jen kvůli tomu jak se tvářím, že prý jsem jsem furt “nasraná” ale přitom jsem jen v ten den měla ve škole dlouhou a byla jsme unavená a nenechali jsi to vysvětlit a nebyl to zrovna malý křik. Chtěla bych s tím něco udělat protože jsem z toho někdy i dost špatná, smutná a mrzí mě to. Chci s tím něco udělat ale ne zas až tak moc aby na to doplatil můj mladší brácha. Byla bych vám vděčná za radu, předem děkuji.
@ajuska_z Rodiče nejčastěji křičí, protože jsou bezradní, v koncích, neví jak dál, a zároveň jsou ve stresu, unavení a naštvaní. Rozhodně na tebe nekřičí proto, že by tě neměli rádi nebo že by sis to zasloužila. Nezasloužíš si to, každý má právo, aby se k němu lidé chovali s úctou, respektem a pochopením. Ale jsme jen lidé a ne vždycky to jde. A v období puberty a dospívání je to asi ještě těžší. Zkus vyřešit tu věc, na kterou nejsi pyšná, tedy napravit ji, a tím dát rodičům najevo, že ses poučila a že si zasloužíš jejich důvěru. Zkus se zamyslet nad tím, jak můžeš přispět k tomu, aby nebyli tak unavení, vystresovaní a bezradní. Zkus najít cestu, jak přilít do vašeho vztahu lásku a krásné chvilky, jak společně strávit čas, kdy nebudete muset nic řešit, ale jen si užívat vzájemné blízkosti. Až takhle dobiješ baterky sobě i jim, můžeš i říct, že ti křik ubližuje a potřebuješ, aby na tebe nekřičeli.
@kika_21 jj, to taky dělám, ale dcera se taky ráda zapojuje, nenutím ji. Včera jsme spolu odklízely sníh, bylo to fajn, že to nemusím všechno dělat sama, takže taky přišlo poděkování, aby věděla, že si toho vážím, že mi pomáhá....já ji pak pomohla s úkoly (jinak si je dělá sama, je šikovná), já pak jen kontroluji. 🙂 na nic se nemá spěchat, pak je to odfláknuté a děláš to znovu.... 🙂