Křik na děti

@hankapalencarova mám to také tak, také si to uvědomuji, přesně jak píšeš ty, stačí určitý moment a úplně jsem vedle jak jedle, vyjedu hodně najednou a brzy to utichne, ale ten vztek a agresivita jsou velkého rázu ☹

Přidávám se do klubu křičících matek (bohužel). Je to téměř stejné - vypěním, jsem fakt hnusná, vzápětí v klidu a jsem i schopna se omluvit, nebo říct, že mě to mrzí, že jsem to přehnala, že to bylo, protože jsem spěchala a usmířit se. No - teď jsem se rozhodla jít do Ne-výchovy, tak uvidíme, zda mi třeba pomůže i v tomto, jsem na to zvědavá. Když jsem celkově v klidu a pohodě (třeba i s manželem), tak je to lepší. A někdy se to podaří, že prostě chviličku počkám, zhluboka dýchám a dokážu se na to podívat s nadhledem a vyřešit to bez křiku. Ale ne pokaždé.

Znám to velmi dobře a naprosto Ti rozumím. A to mám jenom jedno dítě... stejně staré jako Tvoje mladší. Poslední dobou ztrácím velmi rychle trpělivost a vypěním... dnes mouka po celé kuchyni než jsem vystříkala Savem plíseň v ložnici, těstoviny mezi díly sedačky, když jsem vařila, plastelína zašlapaná do koberce. Snažím se ty svoje afekty zvládat, ale daří se mi to málo. Pak v klidu vysvětluju, domlouvám, řeknu malé, proč se zlobím. Ale je to malé dítě a potřeba k tomu tak přistupovat.... do toho když se pak přidá přes den x-krát řvaní, když si něco vynucuje, tak se fakt těším na večer, až ji uložím. Jsem s dcerkou od narození sama, asi to v tom taky hraje roli. Nemůžu se už dočkat, až půjdu do práce... Sama nevím co poradit, asi se to prostě musí snášet než děti povyrostou, bej újmy na jejich duších a psychice mámy.... drž se!

Mám to stejne,jsou dny lepší a horsi..me vcelku pomáhá si vzpomenout jak mi to bylo minule lito a občas se mi ten vztek daří zvladnout...ale zadna slava..jsem prostě vybusna a netrpeliva...

@hankapalencarova najednu stranu ti to je líto, víš, jak ses cítila, jako malá, když na tebe máma křičela, ale na druhou stranu nevíš, jak to řešit jinak. Doporučuji nějakou knížku o výchově, např. Respektovat a být respektován, Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, nebo stránky Nevýchovy a jejich videa. člověk dokáže tyhle zažité vzorce změnit, ale je k tomu potřeba chtění a hlavně hodně úsilí.

Přidávám se k vám. Bohužel. Někdy se mi povede se zhluboka nadechnout a nekřičet. Ale málokdy, spíš mi "rupne v kouli" a ječím jak Viktorka u splavu☹(( Není to každodenní situace, ale stává se☹ Vyřvu se, za pět minut jsem v klidu a můžu jet normálně dál, zvládnu se omluvit, ale jsem pak naštvaná sama na sebe... Máme to v rodině, můj pradědeček dokázal vybuchnout tak, že házel sekyrou....

@hankapalencarova Nesnášela jsem, jak po nás naše matka ječela. Vždycky jsem si říkala, ať mi dá raději na zadek, jen ať na mě neřve. Říkala jsem si, že tohle svým dětem dělat nebudu...no a co myslíš? Dělám to taky ☹ Mám to stějně jako ty, občas se prostě neumím ovládnout...v ten moment, kdy spustím, vím, že je to špatně...ale už to nejde zastavit. Pokud se to stane a já to opravdu s křikem přeženu, tak se klukům omluvím a vysvětlím jim, že mě vytočili do běla. Opravdu mě to mrzí...snažím se, ale někdy to prostě nejde...

také jsem takový výbušný typ, ale hodně jsem se už zklidnila, jak kluci rostou, tak jsou šikovnější, rozumnější a když mě sami hned řeknou, že to nechtěl rozlít nebo rovnou použije slovo promiň, tak křičení je v tu chvíli naprosto zbytečné 🙂
ale když byli kluci trochu menší, tak jsem taky křičela, ale pak jsem se zklidnila, řekla jsem, že jsem nechtěla tolik vyjet, ale že ta podlaha je zrovna čistá a mě to rozčílilo, že ji budu muset uklízet nebo že vím, že to nerozlili schválně apod...prostě hned podat vysvětlení, proč jsem tak zareagovala...to samé, když dostali na zadek, většinou jsem za nimi přišla a vysvětlili jsme si proč....ale jsou taky momenty, když se za to neomlouvám, když je křik nebo trest na místě, když tuhle starší fakt drze zadržkoval, že i můj mírný manžel vylítnul a dal malýmu 3x na zadek vařečkou...řev, utekl nahoru, nicméně po chvíli přišel vyklidněnej a choval se normálně, zeptala jsem se ho, jestli ví, proč dostal a on řekl že jo a že se tohle nedělá 🙂
ty výbuchy za prkotiny jako je rozlitá sklenice nebo drobky na podlaze, to se časem poddá a bude to lepší 🙂 já mám i knihu Jak mluvit, aby děti poslouchali a tu také doporučuji 🙂

@hankapalencarova Podle me je to normální, jste s dětmi porad a to je brutalne stresující🙂 Taky na ně obcas zařvu. Nevěřím, že je někdo 24/7 s dětmi a nema občas nervy na pochodu🙂 Aspoň se ti smradi naučí, že existují i naštvaní a vzteklí lidé. A pokud máte i světlejší chvilky (hrani si, mazlení..) , nemyslím, že by to dítka poznamenalo..

@hankapalencarova Občas se to stane asi každému, ale určitě to není dobře. Nám radila na přednášce paní psycholožka, že si máme najít něco, co nás v těch prvních vteřinách uklidní. Někdo počítá do 10, nebo je dobré dýchat zhluboka. Nejlepší je odejít někam od dětí pryč tak, aby si v tu chvíli děti neublížily (pokud se začnou třeba vztekat, tak aby na sebe něco nesvrhly, nebo se neopařily...), odejít, zavřít se do koupelny. Tam si třeba opláchnout obličej, nebo se vykřičet do polštáře. Pak teprve jít řešti ten problém. Nesmí se řešti v afektu, v těch emocích. Je to těžké. Když něco vylejou, vysypou, tak je dobré jim říct, ať donesou hadr, smeták a společně to uklidíme. Já nemám na řvaní dobré vzpomínky. Ve školce na nás řvala paní kuchařka a jedna holčička se z toho vždy počurala. Držím všem palce při výchově. Je to dřina 🙂

@naomi6 Počítat či dýchat zhluboka lze u vylití apod. Když jeden smrad mlátí druhého po hlavě kovovou lokomotivou, řev je na místě🙂

Tak jasně, že když jde o život, tak se nepůjdu zavřít do koupelny 🙂

Tak z vylitého pití, rozbité skleničky nebo tak si nic nedělám, ale děsně mě štve, jak mě malej ignoruje a pak poslechne jen jak zařvu. Na zadek nedostává, víc se mi uleví, když si zajdu do pokoje a hodim s plyšákem o zem... hlavně mě u toho malej nevidí :D Jen se trochu bojim, že bude imunní i když na něj zvšim hlas a bude ignorovat i to.

Hm taky jsem uřvana matka ☹ a taky si pamatuju jak v dětství jsem si uminila, ze na řvát jako máma nebudu.
No ale dobrá zpráva je, ze v současné době klidnejsiho člověka jak mama neznám 😉
Za me hlavně nebát se omluvit a vysvětlit proč to. Usmířit se.
Nicméně když starší rube mladšího do hlavy, tak to lítá ☹

@zulitvi jo at žije ignorace. Občas nám pocit, ze pokyny běžným hlasem jsou asi čínsky :-/

Psycholog nemusí sednout, zkus jiného. Je výborné, že to víš a snažíš se s tím něco dělat. Tleskám na dálku, opravdu.

Křičím taky, ale o moc míň, než dřív (chodím k psych.). Častěji jen zvedám hlas. Nutně jsem se musela naučit nedělat to, když se učím s dcerou, má poruchy učení a nejde křičet, když jí nejde něco, co mozek prostě nedokáže. Mysli na to, děti neumí držet sklenku tak, aby to pití nevylily, drobí, špiní - čistá zem není důležitá. Když zvedám hlas, je to v podvečer, kdy jsem unavená. Pomohlo požádat manžela o pomoc v tuto dobu, aby převzal část povinností s koupáním (hlavně he prostě dostat od hraní do koupelny a pak uložit). Ulevilo se nám všem. (Na zadek dostali dohromady tak 10x za život, poslední roky už vůbec).

@ducik presne když starsi ublizuje mladšímu ach jo :( ten muj stari klidne jde a silou placa do zadicek nebo do briska mensiho a slysim to přes pul bytu to placani a pak mam zustat v klidu a nekricet? :(

Ahoja, holky... napadá mě jedna věc a neberte mě ve zlém, prosím... jestli třeba neberete příliš vážně věci, které vážné nejsou. Rozsypaná mouka po kuchyni přeci není žádná tragédie, Co místo křiku ve stylu "podívej, cos udělal, jsi normální? Vidíš ten bordel, teď to tu po tobě musím uklidit," říci třeba: Hele, Honzíku, koukej, mouka... prstem do ní něco nakreslit a pak to uklidit společně. To samé u rozbitých sklenic. Vždyť jde o prd, důležité je, aby se prtě nepořezalo, ale přeci není důvod nadávat, že je to rozbité a že je dítě nemehlo. Těstoviny v gauči jsou sce blbé, ale vlastně taky celkem prkotina. Mě by to spíš asi pobavilo, protože by mi bylo jasné, že to dítě vidělo třeba pokladnici a těstoviny byly poklad, který tam schovalo. Fantazie malejch dětí nezná mezí (já třeba strkala karty do šuplíků a viděla jsem se jako pošťák, co roznáší dopisy. Zdevastovala jsem X balíků karet, ale nikdy na mě kvůli tomu nikdo neřval). Vytahané hračky? Uklidíme společně a budeme si u toho povídat. A nebo bezva fígl, když by to nezabralo: nanosit mu/jí hračky do postele. Pokud je neuklidí a jen shodí na zem, druhý den budou opět v posteli s vysvětlením, proč tomu tak je. A to tak dlouho, dokud si je neuklidí do škatule k tomu určené. Samozřejmě jsou ale situace, kdy je křik či plácnutí nutné, například přechody, silnice, lhaní, ubližování sourozenci či jiným dětem a podobně. Ale to je úplně jiný případ, než věci, které tady zazněly. Jen tím chci říci, že rozčilovat se nad prkotinama je zbytečné... a hlavně, shodly jste se tady na spoustě věcech, které děti dělají a tím "zlobí". Dětskou přirozeností JE zlobení, respektive hra a učení, které my vnímáme jako zlobení. A vidíte, že všechny děti dělají podobné věci (ono zlobení), které k tomu batolecímu věku prostě patří. Když si tohle uvědomíte, myslím, že by vám to mohlo pomoci. Ještě jednou prosím, neberte mě ve zlém, jen přispívám do diskuze se svým pohledem na věc.

Tak se holky zahanbeně přidávám, já mám ale křik a agresivitu spojenou s jeho vztekáním a řevem, on je od malinka strašně hlučné malinké stvoření (trpěl na koliky a pak zuby a prostě od mala křik a pláč na denním pořádku) a já už to některé dny fakt nedávám, to že něco rozbije, rozhází, zničí, vysype nějak beru, třeba mě to mrzí, někdy skoro až k slzám ale (je malý a kolikrát za to třeba nemůže, zkoumá svět) ale co mě vytáčí do běla je ten jeho neustálý křik, vztekání se a vřískání kvůli maličkostem už to dělá snad od 8mi měsíců, teď mu táhne na 16m a já jsem v koncích, občas už na něj zakřičím proč řve nebo dostane na zadek nebo ho zavřu vedle a pak mě to strašně mrzí a obrečím to, ale v ten okamžik, jak píšete, jako by nastalo nějaké zatmění v mé hlavě a já vyjedu, pokud přijdete na to, co s tím, dejte prosím vědet... já čtu knížky, byla jsem na kineziologii a myslím, že se lepším, ale stejně když nějakou dobu vydržím jakš takš v klidu jednat, vysvětlovat, nevšímat si, tak za nějaký čas zas bouchnu jak plyn... ☹

@pajuska252 Jenže on je to většinou kruh.. dítě pláče, protože mu něco je a jinak to říci neumí. Unavená a vyšťavená máma už to nedává, tak začne řvát taky a dítě cítí negaci a řev víc, protože a) zrcadlí emoce b) má třeba strach z toho, že máma není a nebude hodná (děti nechápou, že to není napořád) c) nudí se, d) cokoliv dalšího. A roztáčí se spirála řevu, která končí vejpraskem. Zbytečným.

Jen ještě dodám, že nejsem žádná prdlá "alternativní máma", taky jsem si vědoma toho, že čloevěk má jen jedny nervy... ale jsem vyloženě alergická na to, když ženský zbytečně hrotěj a řvou na děti v situacích, kdy by byl kloudnějším řešením humor a laskavost, hádají se před nimi s partnerem a pak jsou "vyřízené" z toho, že dítě zlobí a křičí...

@majaaa82 Chápu dobře, že zatím máte dítě, které jen lezi a nepohybuje se?🙂)

Jsem povahou cholerik a asi po 3 roce prvního syna jsem začala také zvyšovat hlas.. ječet.. Ale... mé dětství bylo plné řevu a fyzických trestů. Prostě jsem se po mém jednom výstupu zapřela, že tohle dělat svým dětem nebudu.. Jsem dospělá a mám moc to ovlivnit - ano, mohu se vymlouvat na svou povahu, povahu dětí, manžela, nenakloněnost elemantálů.. atd. ale jednou jsem dospělá a mám děti, které nemohou za mou výbušnost a nezralost.. Tohle u mě rozhodlo a musím říct, že se mi to opravdu daří. (počítám i do 100, když mám ten prvotní impulz, tak mi to v hlavě řekne- budeš toho litovat!!) Prostě se snažím ovládat..
Hodně mi ale pomohl manžel - je klidný a vyrovnaný. Tak se to od něj pořád učím..
Každé mamině držím palce v sebeovládání! Je to opravdu totiž boj...

@japona Chápeš to tak správně. Nicméně je úplně jedno, jak staré mám miminko, protože to, o čem hovořím je v povaze a v tom, jaké vzorce jsme si jako děti zafixovaly ze své vlastní rodiny. U nás doma se nekřičelo, většina věcí se řešila v klidu, často právě s humorem či převedením do hry. Jsem zvyklá na to, že věci se dají řešit v klidu a s rozvahou.

@japona nezacinejte.. vsak to mysli @majaaa82 dobre.. je to opravdu tezke, zvladnout sve ego. vse ukaze cas 🌹

@drakenn Přesně o tom hovořím a smekám před vámi klobouk. 👍

@majaaa82 Uprimne, než jsem mela deti, tak jsem byla také plna ideálů🙂)
Samozřejmě něco jde převézt v žert, ale pokud např. uklízíte třetí vylite pití během jednoho jídla, smích člověka přejde. A od toho je jen malý krůček říct dítku něco pěkně od plic🙂

Myslim, ze zakladatelka tady spis uvita rady a zkusenosti od maminek, ktere to zazivaji stejne jako ona. A tim nemyslim nejake poplacavani po ramenou, ze je to vlastne normalni. Neni to normalni, ale vyjadreni od maminek, ktere tohle evidentne nikdy nezazily, "nikdy by to neudelaly", vubec to nechapou a jsou vylozene alergicke na ty, ktere tohle delaji , je podle me proste mimo. Jasne, vyjadrit se tu muze kazdy. Ale ja kdybych byla zakladatelka, tak bych se takovymi radami jak z ucebnice proste asi neridila.

@majaaa82 Dobrý. Děti mám dvě. Během deseti minut jsou schopné udělat mnohem více než jen rozsypat mouku. Rozsypanou mouku asi člověk přežije, když mi děti počmárají fixou zdi, dveře, vytahají všechny hračky, lítají jako splašené po bytě, mají zvukové projevy jako stádo divoké zvěře celý den, celou dobu co vstanou tak se neustále na něco ptají, pořád dokola na to samé, rozeberou kde co, "zkoumají elektropřístroje" atd. Mluvím o dětech které jsou momentálně nemocné, chození ven není možné. Jako, kdo tohle dokáže ustát bez křiku, tak v pohodě. Nicméně chápu, že pokud má maminka jedno dítě, normálně aktivní, tak to asi nemůže nikdy pochopit. Takové maminky mám v blízkém okolí. Nejlepší je si takovou péči vyzkoušet. Když jsem měla jedno dítě, myslela jsem si, že to je nářez (a to dítě bylo a je velmi velmi aktivní). Od té doby, co mám děti aktivní dvě tak už ani nemám pomyšlení takové věci řešit. V klidu vydrží jen tehdy, když u nich sedím a něco s nimi dělám. Jenže to nemůžu dělat od rána do večera, že? Také musím vařit, uklízet a prát atd.