Manžel má mladou milenku. Co dělat?
Jsme s manželem více než 40 let, máme tři dospělé dcery a čtyři vnoučátka. Sice nejsme ideální pár, ale máme toho mnoho společného, jsme stále spolu a rodina je vždy na prvním místě. Před měsícem jsem náhodou z telefonního výpisu zjistila, že má manžel velké množství SMS a hovorů. Ničeho zvláštního v chování jsem si nevšimla, chodil normálně domů (moc často jsme spolu nespali stejně jako mnozí naši vrstevníci), jen byl ke mně více kritický. Vím, že hodně zapomínám a jsem zmatkařka, ale poslední dobou to určitě častěji zdůrazňoval. Nevydržela jsem a vzala mu mobil (má tlačítkový). Našla jsem láskyplné zprávy, které mám stále před očima a trápím se kvůli nim. Zamiloval se do matky jednoho dítěte z našeho zájmového kroužku, známe se a je to pro mě nerovný boj. Paní je o 21 let mladší, hezká, štíhlá (po přechodu mám bohužel cca 10 kg navíc), milá. Má muže v invalidním důchodu, je trochu podivín, ale mají dvě malé děti. Můj manžel je již v důchodu, paní pracuje ve školství na poloviční úvazek a tak mají spoustu možností si psát, volat a setkávat se (i intimně). Chci ještě pár let pracovat a tedy je neohlídám. Při prvním delším pohovoru mi řekl, že si ve všem rozumějí, ona je pohodová (já bohužel ne a popravdě jsem nikdy moc nebyla, často jsem si naložila víc, než jsem unesla) a umí jej ocenit (brala jsem muže bohužel léta jako samozřejmost, svoji jistotu). Mluvíme o nevěře denně, s paní jsem si i psala (slušně samozřejmě), oba "souhlasili", že to skončí, ale bohužel to tak není. Vím, že se nedá láska zakázat a že i to případné "odmilování", které po manželovi chci, nějakou dobu trvá, ale jak to vydržet? Myslela jsem, že se spolu již nebudeme vůbec milovat, ale zase jsme (z mojí iniciativy) začali a je to hezké. Manžel se ke mně chová mile, vše co chci udělá, ale stejně cítím, že je duší jinde. Stále nosí mobil v kapse, vymazává si hovory a SMS a já (vím, že je to podlé) se snažím mobil kontrolovat. Nechci, aby odešel, mám ho ráda, potřebuji jej a neumím si představit být sama. Oba máme rádi náš dům na krásném místě, zahradu, děti k nám sem jezdí, máme zvířata...Jak to zvládnout, abychom byli spolu v pohodě a on nelitoval toho, že mohl zažít ještě něco lepšího s mladší ženou? Děkuji za přečtení a Vaše zkušenosti a názory.
@janinka1402 Plně Vás chápu, ale zkuste krom terapie...teď prostě myslet jen na sebe a děti, samozřejmě. Dát si sebe na první místo. Už tohle udělá takovou změnu, že třeba se váš muž probere. Ona každá změna u chlapa je znát a to platí i u žen...držím pěsti, ať Vás to jen posílí a vše zlé je pro něco dobré...
Já tě chápu, dokážu se vcítit i do tvého manžela. Tyhle lásky, to je hned po dlouhém manželství. V rodině se mi babička přiznala, že dědovi přišla také na dlouholetou milenku a nechala to nakonec být. Také spolu byli 60 let. Sama také zažila jiskření a naštěstí nedošlo k ničemu dalšímu, jinak by také sama prožila románek. Z manželovi strany ani nemluvím. Tím chci říct, že už dávno nevěřím na věrné vztahy, kde jsou spolu celý život. Nevím co ti poradit, sama bych od sebe určitě nechtěla začínat od začátku. Hodně záleží na manželovo chování. Co bych určitě nedělala, když už se rozhodneš zůstat, tak nějaké peklo milence. To mi přijde takové ubohé a hodně žen to dělá a chlapa tím více odradí. Najdi si nějaký koníček, sport, cokoliv a začni taky žít pro sebe. Já ti můžu říct, že nějaké štěstí ve společném štěstí je stejně nečeká. Za pár let si milena na nějakého seschlého dědu ani nevzpomene, s prominutím a i kdyby opravdu odešel, tak by to moc s cizími dětmi nevyhrál ani on. Ono je to totiž kouzelné, vídat se potají a těšit se na druhého, když spolu oficiálně nežijete. Ale v každém vztahu to kouzlo zmizí a začnou pak starosti všedního života. Přeji spoustu sil a mysli hlavně na sebe
Taky bych určitě zůstala v manželství a nic nebořila. Prostě ke dlouhým vztahům tohle občas patří. Nikdo není dokonalý a chlapi občas prostě ulítnou. Vy máte tu výhodu odžitých společných 40 let. Milenka je sice možná lákavá, ale předpokládám, že je to opravdu maximálně o sexu, k žádnému sestěhování nedojde. A i ten sex časem vyprchá, chce to jen trpělivost a počkat. Taky bych být vámi zaměřila svou pozornost na sebe a smířila se s tím, že někdy prostě život přinese těžké chvíle, ale že to netrvá donekonečna. 😉
Přeji hezký večer. Žasnu nad tím, kolik příspěvků a rad přišlo, docela mě to dojalo. Nikdy jsem se nesnažila takto komunikovat (nebyl důvod a ani čas - žili jsme donedávna dost hekticky, raději jsem odmazala ten výčet našich činností). Špatně se smiřuji se syndromem "prázdného hnízda"- vloni odpromovala i naše nejmladší a zůstala v Praze, jako ta prostřední, tak strašně rychle vše uteklo... Čtu to, ztotožňuji se s mnoha názory a vidím černé na bílém, že to nejvíce nepříjemné, co se stydím si přiznat (ztráta hrdosti) je fakt. Faktem je můj strach ze změny a hlavně ze samoty doma - manžel vždy byl a je velmi pracovitý (jsme dobře zajištěni, i naše děti) nejen doma (od té doby, co je v důchodu i uklízí, stará se o dům, zahradu, zvířectvo, pomáhá staré sousedce, mým rodičům...), společně máme 2-3 krát týdně děti v kroužku (nyní cca 25), vychoval několik mistrů republiky, o sobotách s nimi jezdíme na turnaje - to nás také spojuje celá léta a hodláme v tom pokračovat. Ohlížím se i na mé rodiče, jsem vděčná, že je ještě mám (jsou spolu 64 let a stále se drží za ruce), manžela mají rádi a náš rozchod by jim určitě ublížil. Nejprve asi zkusím sólo terapii a pokusím se na "to" stále nemyslet, doma je to snesitelné (tedy když nevystartuji já), tak tomu dám čas. Děkuji za váš čas a mějte se krásně.