Manžel mne již nemiluje
Ahoj,
jsme s mužem 7,5 let, 3 roky po svatbě, máme dceru 16m. Celkově náš vztah kolotoč kolem dítěte vyčerpal, a tak když si manžel jel v srpnu odpočinout na pánskou jízdu, zamiloval se tam do 20 leté slečny (on 33 let, já 32). Když přijel, hned se mi ke všemu doznal. Tři týdny jsme se v tom plácali, já začala zlepšovat věci, které mu vadily, ale přesto mi sdělil, že si oním flirtem se slečnou uvědomil, že mě asi nemiluje, nechce se mnou trávit čas, netěší se na mne z práce, má mě rád, ale nejsem na prvním místě. Jelikož si s tou holkou stále psal na FB, navrhla jsem 3 měsíční odluku, během které si má uvědomit, kde je jeho místo. V úterý se odstěhoval k bratrovi a jelikož jsem na tom byla velmi psychicky špatně, v pátek jsem zašla k psychologovi. Ten mi řekl, že manžel neměl odcházet, že mu musím dát najevo, že ho potřebuji. Paradoxně jsem v pátek dostala i střevní chřipku a jelikož mi bylo moc zle, zavolala jsem mu, ať se vrátí na víkend postarat se o malou. Opět jsme si popovídali a já ho požádala, ať se vrátí, že zkusíme tomu dát čas, že se nechci odcizit ještě víc a hlavně ho potřebuji (dělám si dálkově ještě VŠ). On se na to moc netvářil, ale že teda jo, příští týden se zpět přestěhuje, minimálně tomu dá 2 roky, dokud si nedodělám školu a nevrátím se do práce. Ale znovu zopakoval, že mě nemiluje a momentálně ke mně cítí lítost. Já chci minimálně rok docházet na terapie, posilovat sebevědomí, ať se od něj citově odpoutám a pokud se náš vztah neobnoví, ať mě jeho odchod nesemele jako teď. Možná jsem stále naivní, ale věřím, že ten náš vztah zase dáme dohromady, když na něm budeme pracovat a říkám si, že teď je pod vlivem hormonů k oné slečně, že až se vyplaví, zase se to utřepe. Se slečnou to nemá budoucnost, bydlí 50km od nás a studuje 170km od nás. Máte některá podobnou zkušenost? Dá se cit i po letech vzkřísit?
Souhlasim s prispevkem nize, ze jsi navstivila psychologa. Pokud je manzel ochoten dal s vami byt, verim, ze je sance vztah ozivit. Zkusit najit znovu spolecne zajmy a radost ze souziti. Lidi obcas blbnou a spousta z nich prozre. Budu Vam drzet palce a verim,ze vam to vyjde 🙂
Člověk první musí naplnit svůj pohár, aby mohl rozdávat ostatním. Když ho má prázdný, nemá co dát. Zaměř se sama na sebe. Píšeš, že máš malé dítě a ještě studuješ, my máme taky čtrnácti-timěsíčního syna, s manželem jsme 10 let a času na sebe nám od jeho narození hodně ubylo, ale snažíme se využít každé vteřinky, marné není občas zaúkolovat i babičky 🙂. Já osobně jsem si jistá, že VŠ bych s malým nedostudovala, si vždycky říkám, že ještě že jsem to stihla před jeho narozením no...
Slyšela jsem někde citát "Muž miluje ženu tím víc, čím víc toho pro ni může udělat." A myslím, že je to docela pravdivé. Muž by se měl cítit potřebný a žena by se neměla bát si udělat čas pro sebe. Já když jsem po náročném dni, kdy mi příjde že jen přebaluju a peru posrané plíny (používáme látkovky), tak si večer zajedu na zumbu a zpět se vracím nabitá energií, v dobré náladě kdy mě nic nerozhodí, těším se na dítě i na manžela.. Manžel mezi tím hlídá a tráví tak čas se svým synem a příjde mi, že právě tím se jejich vztah dost utužuje... jak jsem se dívala na dokument o paterčatech, tak ten manžel též říkal, že u prvního syna ani moc nepostřehl jak roste, ale od té doby co mají ty paterčata a je nezbytné, aby se angažoval do starosti o ně i on, tak říkal, že má k těm dětem větší vztah... možná by ses taky neměla moc "snažit" dělat věci, co jste dělali před narozením dítěte, protože když na to nemáš energii, tak to nikdy nemůže být to, co to bývalo... společné zájmy by měly být nenucené a přirozené... proto si zkus nejprve odpočinout a rozmazlit sebe, třeba i tím, že víc zaúkoluješ muže, a řádně ho za to i oceníš, aby to dělal rád 🙂... Zkus se někdy zeptat svého muže, jak vidí ten nový vztah do budoucna. Co udělá, až se dostane do této dospělejší fáze. Jestli plánuje ještě někdy rodinu a jestli není škoda zahodit něco, co jste takhle dlouho budovali, kvůli holce, u které ani neví, čím ho bude štvát za pár let. Přeji vám, ať se vám povede to dát znova dohromady. 🙂
Myslím, že si časem uvědomí, že udělal chybu a vrátí se k Tobě. Vášeň k té mladičké vyhasne a pak si to uvědomí, jen tomu dát čas. Uvidíš, že se vše v dobré obrátí. 😉
Ahoj, chci také reagovat na Tvůj příspěvek. Především Ti chci vyjádřit obdiv k tomu, jak jseš statečná a moudrá. Rozhodně to máš dobře zatím rozehrané. Trochu bych teď taktizovala, protože věřím, že láska muže se odehrává trochu jinak než ta naše v těle ženy, myslím, že jsme více citové a naše city jsou mnohem hlubší, nechci se dotknout chlapů a mužů, ale většinou to tak je. Chlap chce to, co nemá, bohužel já mám takové zkušenosti. Takže si myslím, že ty dva roky Ti mohou být ku prospěchu, netlačila bych na něj, lehce chladně bych si zachovávala svoje a hlavně ho plně zatáhla do povinností o Vaše společné dítě. Takže zdrženlivě a lehce kokektně, přitom o dítě se musí starat. Přeji Ti mnoho štěstí a ať Ti to vyjde, těším se, až Ti bude ležet u nohou s kyticí a na tu nedozrálou milenku zapomene!!!!!!!!
Můj bývalý přítel mě na Boží hod vyhodil s devítiměsíční dcerkou z domu......protože se zamiloval do 19-ti leté slečny, se kterou chtěl žít. Po 14-ti dnech přišel s prosíkem, ať se vrátím. Což jsem naštěstí neudělala. Od té doby již uběhlo 9 let. Já se vdala. Mám milujícího manžela a dcera milujícího strejdu. Takže, ať to dopadne jakkoli, přeji Ti hodně štěstí. 😉 😉
@mkaj ahoj holka🙂, to co Ti chci napsat není rada, jen další pohled, na Tobě, co si z toho chceš vzít. Jsem sestřička z psychiatrické ambulance, rozpady vztahů, rozervaná manželství, nevěry, depky lidí, kteří ze zoufalosti překračují hranice, koukají se partnerům do mobilu, strachem o rodinu přistupují k různým krokům, které by za normálních situacích nikdy neudělali... Někdy je potřeba se zastavit, dát malou večer spát, dát si vanu,udělat si čas jen na sebe a svoje myšlenky. Uvědomit si co od toho vztahu chceš, jestli manželství chceš zachránit, tak si tak "srovnat pro a proti" a dál pracovat s plánovitě.
S dvacetiletou naivní trubičkou se Tobě jako hodné manželkce, mamče krásné šestnáctiměsíční princezny, může povést tento boj o muže vyhrát. Jen se to trochu musí vést krok po kroku jako v šachách. Netlačit na pilu, přitom ale mluvit, projevit city, které člověk potlačoval, vyřknout pocity, myšlenky, které Ti hlavou běhají roky a nebyl čas si je říct. Nevyčítala bych, nebyla bych šíleně samostatná, ale je to hledání střední cesty. Mužskej se mže zabouchnout, ale dojde k tomu taky když spolu partneři přestávaj mluvit a řeší jen provozně plínky, nákupy, peníze.
Co má dvacítka a Ty ne... hlavu vzhůru🙂, 16 mesíční poklad máte spolu vy, nespad z nebe, milovali jste se, jen to zas najít🙂. V mateřství se někdy víc staráme o děti a na manžela pozapomenem. Přeju Ti hodně sil, netlač na pilu, chce to čas. Asi to bude znít od sestřičky z oboru zvláštně, ale žádná ambulance, psycholog, terapeut ani kdovíkolik knich nebo přednášek to nevyřeší, prioritně je to jen a jen najít k sobě zase cestu. Ty přislíbený dva roky jsou určitým gestem, využij to nejlíp jak to jde. Dzžím palce G.
@marton
jo, taky mě tento názor trochu zaskočil, myslím, že tak to není. Všechno má dvě strany mince. Původně jsem se nechtěla tolik rozepisovat, ale tohle mne trochu vyprovokovalo, tak tedy ještě jednou pro "mkaj" 🙂
jsou to skoro 4 roky kdy si po 9 letech můj partner našel ženu (o 2 roky starší, někdy to není to ve věku...), mě s dcerou z domu vyhodil a nastěhoval si tam ji se 2 dětmi a záhy byla těhotná. My skončily na ubytovně pro matky s dětmi. Zatly jsme zuby, po počátečním šoku a strachu co si samy počneme jsme se porozhlédly, zmobilizovaly síly, našly jsme si starší domek, získala jsem hypotéku, opravily jsme si ho a letos tu budeme 3.Vánoce. Před rokem mi dcera našla na seznamce mužskýho, je hodnej, má nás rád, v dubnu jsme se vzali, máme za sebou v květnu IVF, to se nepovedlo a zítra jdeme na KET.
Život může bejt z ničežnic zase pěknej, ikdyž máš pocit, že už hůř snad nemůže bejt🙂, ale nemyslím, že by se muselo měnit všechno. Jsou vztahy, které jde zachránit, jsou manželství, která krize překonají, jen musíš věřit. Jestli svého manžela miluješ, najdi sílu mu to dokázat, dej mu pocítit, že ho s dcerou potřebujete, nepospíchej. Když to spravit někdy už nejde, tak už zbývá jen to přijmout. Moc Ti přeju, abys tohle těžké období prošla s dcerkou zdárně a byla šťastná.
@marton díky moc, trošku obavy, už nejsme s manželem nejmladší, ale moc se těšíme, že už jsme si smůlu vybrali a bude to ok.
Ještě k tématu, musím přiznat, že po dobu, co jsem byla sama, jsem byla přesvědčená, že už vztah nezažiju, že to vlastně ani nemá smysl, když se mohou stávat pak takové věci. Byla jsem neskutečně samostatná (nebyla jiná možnost), všechno jsme s dcerou zvládaly, včetně různých oprav, zednické práce a tak, ale cítila jsem hluboko v sobě, že hrubnu. Mít parťáka na život, na kterého se člověk může spolehnout, uvaříš mu nějakou mňamku, obejme Tě, když přijde z práce, rozumí si s dcerou, prostě pohoda domova, pro někoho klišé, pro nás odměna za to všechno předtím🙂
Holka bojuj a nenech ho odejit jak kvůli sobe tak kvuli dceři. Mas nadeji delejte spolu veci ktere jste delali když jste se poznali a zamilovali do sebe. Udelejte si romantický večer a uvidis. Hlavne si aj sednete a promluvte si ale ne o rozchodu ale jak vztah zachránit. Věřím ze se ti to povede a fandim ti.
ja bych o chlapa, kterej me nechce, nebojovala.. nesnesla bych vedet ze si ''vyzkousel jinou'' a pak mu nesedla, tak prilezl zase za mnou... jakmile by odesel, tak at si odejde..
Ahoj, taky jsem zažila něco podobného. Manžel se zamiloval do jiné kupodivu starší ženy, kterou jsme oba znali. Byla jsem zničená. Něco takového bych od něj nikdy nečekala. Vypadalo to na rozchod, ale já věděla, že chci být s ním, že to bude v pořádku, že k sobě prostě patříme. Vždy jsme si velmi rozumněli. ( Z mé strany jsem k němu z počátku necítila nějakou vášeň nebo šílenou přitažlivost. Vždy jsem v něm viděla muže, se kterým chci být už celý život. Že bude mým přítelem a oporou navždy.)
...Já jsem velmi empatický a citově založený člověk, všechno si moc beru. Nevěděla jsem, co dělat. Naštěstí mi pomohla kamarádka. Naskytla se možnost, že můžu odjet na měsíc do Rakouska. ( Vím, že máš malé dítě a ještě studuješ. Nemáš to lehké, ale kdybys mohla třeba jen na chvíli vypadnout třeba ke kamarádce na chalupu nebo tak něco.)
V Rakousku jsem přemýšlela, co můžu udělat já pro zlepšení našeho vztahu. Co jsem dělala špatně, jak to napravit atd.. Nikdy jsem nepocítila nenávist k nynějšímu manželovi. Snažila jsem se ho pochopit a vžít do jeho situace.........Nicméně během toho měsíce jsem se snažila neutápět v problémech a depresích, ale naopak na sobě zapracovat. Svůj smutek a nenávist k oné Evičce jsem ventilovala pohybem. Běhala jsem, posilovala, uklízela jako o život. Zároveň jsem načerpávala energii z neskutečně krásné přírody. Byla jsem v rodině s nemocnou dcerou a měla jsem možnost vidět vztah oné rodiny k sobě navzájem. Naznala jsem, že se mám skvěle!
Šla jsem si za svým, věděla jsem co chci a dělala jsem vše pro to, abych ho získala zpět. Ne hned, třeba někdy. Možná to zní zoufale, kdybych to od někoho četla, asi bych si to také myslela. Ale nevím, jak to říct, prostě vím, že k sobě patříme.
Onomu v té době příteli jsem dala volnost. Nemá cenu někoho nutit, do něčeho, co nechce. Láska je o svobodě ! To mi řekla jedna dobrá známá, která mi také hodně pomohla.
Další věc, na kterou nejsem úplně hrdá je to, že jsem kontaktovala onu dotyčnou (znala jsem ji, dokonce byla u nás doma....)....určitě tím nechci říct, ať to děláš taky..jen píšu konkrétní věci, které mi pomohly (teda nevím, jestli zrovna tohle)...nemám ráda řeči typu: Nech ho jít, vždyť za to nestojí. Ten kdo podvede jednou, udělá to zase a podobně.
Prostě jsem té paní zavolala a nějak slušně jsem jí řekla, co si o ní myslím. Věděla jsem o jejich předchozích pokusech....také jsem jí napsala mail...no prostě hrůza...
I když jsem to dělat nechtěla i před ním jsem ji začala shazovat, ale vždy tak lehce. Nechtěla jsem to přehánět. Asi jsem nenapsala, že jsem během té doby stále bydleli spolu. Nechtěla jsem odejít úplně, přišlo mi, že bych mu to moc ulehčila. Když tuto situaci vyvolal, ať se s ní vypořádá.
No abych to nějak ukončila. Po mém příjezdu z Rakouska jsem v jeho očích viděla něco jiného. Před tím mi tvrdil, že už mě nemiluje. Ale najednou jsem viděla ten obdiv nad tím, když udělám něco jinak než obvykle. Už jsem nebyla ta zakomplexovaná, tichá, kritická puťa. Hodně jsem zhubla. Přečetla jsem dost knih, které se tak nějak zaobírají universem,životem, osudem a podobně. Nějak jsem to potřebovala. Snažila jsem se hledat hlubší souvislosti. Doporučuji Celestinské proroctví, Čtyři dohody, Hovory s Bohem, Miluj svůj život, Zákon přitažlivost, Jak si správně přát. Tyto knihy nějak vtáhnou a nejsou to pouze rady typu: 1. Nevolej mu, 2. On za to nestojí...Hledala jsem prostě důvod, proč se mi to stalo a asi jsem to dnes již pochopila. Do té doby jsme neměli žádný větší problém...Myslím, že ten, kdo se nesetkal s velkou ztrátou nemůže poznat skutečnou hodnotu vztahu a toho druhého. Jen velký smutek a zklamání naučí opravdové lásce.
Také jsem na papírky napsala spoustu přání týkající se naší společné budoucnosti. Přála jsem si šťastný a spokojený život s ním. Pohodový život, který bude plný lásky a toho, co společně vytvoříme. Také jsem si přála dvě krásně děti. =)
Rok po naší krizi jsem tak nějak náhodou otěhotněla. (Jsem přesvědšená o tom, že náhody neexistují). Následovala svatba. Manžel změnil zaměstnání, kde se poznal s onou Evičkou ( Nebylo to vyloženě kvůli ní, ale nějak jsem si to taky trochu přála). Momentálně doděláváme náš dům. Musím říct, že jsme opravdu šťastní. Ale jsou věci, které se změnily.
Neberu muže jako samozřejmost. Vážím si ho, ale není tou "modlou" , ke které jsem vzhlížela.
Nekontrulu ho a věřím mu!
Odpustila jsem mu a myslím, že poměrně rychle. Bez toho si myslím, že ve vztahu nelze dál pokračovat.
Atmosféra se naprosto uvolnila. Jakobychom věděli, že teď už zvládmeme vše. Stačí chtít a komunikovat.
Naší holčičce je 9 měsíců. Také si ještě dodělávám VŠ a nedokážu si představit, že bych musela řešit, co ty, ale buď silná, věř si a ať to dopadne jakkoliv, bude to tak, jak to mělo být. Vycházej vstříc "osudu". Neodmítej věci, lidi, kteří ti vchází do života. Máš kolem sebe spoustu lidí, kteří ti s tím pomůžou. Nezapomínej na svého strážného anděla! Také nepřemýšlej třeba nad tím, co by na to řekli vaši atd. (každý svého štestí...)
Jsi světice. Vim naprosto přesně,že bych to nedokázala. Já nevěrníka neskousla,vyhodila jsem ho a jsem moc ráda. Nikdy bych se přes to nepřenesla.
Držím pěsti at to dobře dopadne já v tomhle moc neporadím sami jsme s manželem měli asi 3 velké krize ale díky bohu jsme je vždy ustáli snad se povede i vám 🙂
Moc děkuji za příspěvky, vážím si každého vašeho názoru nebo sdílení osobní zkušenosti. Průběžně se snažím reagovat, ale i tak mám skluz 🙂 Každopádně mě každé vyjádření podpory zahřeje u srdce a jsem ráda, že jsem se vám tady svěřila. Teď, s odstupem tří měsíců, jsem mnohem silnější než na začátku a poprvé za celou dobu mám upřímný pocit, že to zvládnu. Ta odluka byl dobrý nápad, minimálně pro mě, osamostatnit se, být na vše sama a muset se naučit novým režimům. Vypadá to i, že odluka je prospěšná pro manžela, poslední 3 návštěvy, kdy si vyzvedával dceru, byl jakoby emočně zpátky. Usmíval se, žádné vyhaslé oči nebo kusá nucená konverzace, hřejivým hlasem mi řekl, že tomu ještě dáme čas. Včera mi dokonce řekl, že "ještě to není ono, ale je to na dobré cestě" a pozval mě v listopadu do kina. Je to obrovský posun od dob (minulý měsíc), kdy rezolutně trval na rozvodu a nedotknul by se mě ani 2m tyčí. Asi mu už začínají docházet souvislosti. Každopádně si nedělám žádné plané naděje, stále to nechávám plynout, s tím, že vím, že to zvládnu i sama, takže jen čekám, jaké karty mi manžel rozdá a já s nimi budu hrát. Pokud by se vrátil a neklapalo by to, nebudu na pseudorodině trvat za každou cenu, to by nebylo dobré pro dceru. Ale přesně jak psala @katakunc , já jsem taky hluboce přesvědčená, že k sobě patříme, takže pak se hrdá rozhodnutí dělají těžko. Jsem schopna mu odpustit, začít znovu, prodělat renesanci vztahu. Taky jsem nebyla dokonalá manželka, dělala jsem hodně chyb, které nyní již vidím a díky této situaci jsem je změnila. Pokud to překleneme, posune nás to dál. A souhlasím i s tím, že díky takovým trampotám si toho druhého více vážíme a nebereme ho jako samozřejmost.
A závěrem jedna anekdota: Baví se čtyřikrát ženatý muž s kolegou a říká mu "Já už ti vím, jaká je ideální žena." Kolega na to "Ty myslíš, že taková fakt existuje?" "Ano, moje první manželka". 😀
Já si myslím,že se dáte zpátky do kupy,chce to jen čásek a máte spolu 16m holčičku a tohle je přece dar,uvidíš,že si uvědomí,že udělal velkou chybu.Přesně tohle udělal můj táta mojí mamce,jak jsem byla malá. a naši jsou spolu 32 let. To je jen ta druhá míza co chlapy mějí věř mi,zažila jsem to v mnoha vyprávění od mých kolegyn z práce.Ale já si myslím,že tě miluje stále,protože jinak by se k tobě a k maličké nevrátil.Držím palečky at to vše dobře dopadne,hlavně neplakej a hlavně se s maličkou držte 🙂 🙂
@mkaj : Ahoj,pamatuj .. Děti Ti v životě nikdo nikdy nenahradí ... Chlapa můžeš vyměnit vždycky 🙂 Děti jsou,na prvním místě 🙂) A věřím,že si najdeš chlapa hned 🙂) Ale nadruhou stranu mě to upřímně velice mrzí.. 😖 😖 Držím palce,ať vše zvládněš ...