Manžela nemiluji, nejsem šťastná, ale nechci ničit rodinu
Dobrý den všem, na úvod se omlouvám za anonymní nick, na MK už jsem registrovaná dlouho, ale tohle je tak osobní téma, že chci zůstat v anonymitě.
Ráda bych poprosila o rady, jak se vyrovnat se situací. S manželem jsem už asi 7 let, máme 2 malé děti, po umělém oplodnění. Známe se odmalička, z mé strany to nikdy nebyla ta pravá zamilovanost, ale láska to byla. S postupem času se ale láska nějak vytratila a momentálně jsem v situaci, kdy jsem si uvědomila, že už mám manžela ráda jen jako kamaráda, ale jako muž mi už nic neříká. Jednoznačná příčina se najít nedá, manžel je hodný chlap, pracovitý, šikovný, žije pro rodinu, něco by se určitě dalo zlepšit, ale u koho ne, že? Jediné, co se mu dá dávat za vinu je to, že jsme vždycky měli rozdílné potřeby sexu (on co nejčastěji, já málo a bez fantazie) a bohužel se sexu domáhal mnohdy dost intenzivně (neustálé narážky, tlačení do orálního sexu, který je mi odporný, občas si prosadil sex i když jsem na něj absolutně neměla chuť (nemoc, špatná nálada) a já si připadala jako nafukovací panna). Nemyslel to zle, určitě nebyl hrubý, prostě to potřeboval i za cenu mého diskomfortu.
Krizi a pocity odcizení v manželství už chvilku máme, myslela jsem, že to přejde, ale nedávno mi došlo, že můj problém je prostě v tom, že už k němu cítím jen přátelskou lásku, intimnosti jsou pro mě čím dál složitější. Objetí, pohlazení, pusa mi nevadí, ale líbaní a sex jsou mi nepříjemné. Takže teď stojím na rozcestí a vůbec nevím, co dělat, cítím se v životě nešťastná a v pasti, nemám ze života radost a nevím, jak najít zase smysl. Problém je, že ani mateřství mě neuspokojuje, své děti mám samozřejmě moc ráda, ale nejsem typ, pro který jsou středobodem vesmíru, chybí mi svoboda, samostatnost. Mám sice obrovské štěstí, že mám možnost hlídání, kdykoliv potřebuji, můžu se věnovat svému koníčku, ale i tak většinu času trávím připoutaná k dětem, nemůžu se jen tak sebrat a jít dělat, co se mi chce. Upřímně, kdybych mohla vrátit čas o sedm let zpět, chtěla bych zůstat single a bezdětná. Nebo se sebrat, odejít a sama někde začít znovu, bez manžela i bez dětí.
To ale nejde a já jsem za svá rozhodnutí zodpovědná. Proto nechci dětem rozbíjet rodinu, zklamat manžela (nechci mu natvrdo říct, co cítím, nebo spíš necítím) i okolí. Poradí mi někdo, jak se s danou situací srovnat, jak se dá v takovém vztahu žít a být aspoň trochu spokojená?
@hledamradu toho psychologa, přeju ať se ti daří
@karlajasmine Opět moc děkuju za další užitečný pohled na mou situaci, přiznávám se, že spoustu mých problémů jste odhadla a vystihla přesně. Tato diskuze mi už pomohla mnohem víc, než jsem od ní očekávala, díky ní jsem si uvědomila, ujasnila a hlavně pojmenovala spoustu věcí... Taky je moc povzbuzující slyšet, že nejsem jediná, kdo trpí takovými nestandardními pocity vůči hodnému muži a hlavně dětem, teda ne že bych to někomu přála, ale...
S tou hormonální antikoncepcí máte pravdu, určitě i ona v mém případě hrála/hraje roli. Já ji brala od 20 let, v té době se zároveň naplno spustily mé problémy s depresemi, nebyla jediný spouštěč, ale určitě tomu pomohla. Naposled jsem měla asi 1,5 roku nitroděložní Mirena a ta šla ven právě kvůli podezření, že za spoustu mých problému může právě ona, ven... Hodně jsem si od toho slibovala, těšila se, jak se mi uleví, ale docela mě to zklamalo. JJe prač už 2 měsíce, něco se změnilo, zmírnily se nepřekonatelné návaly vzteku, něco se zlepšilo, ale něco naopak zhoršilo, přijde mi, jako by díky tomu přišlo to uvědomění, co k manželovi cítím a necítím☹
Myslím, že návrat do práce by mohl pomoct, jenomže na druhou stranu je to také zdroj části mých depresí - vůbec nevím, co bych měla dělat, žádná zajímavá nabídka se nevyskytuje a já nejsem ten dravý a nápaditý typ, co se umí sám nabízet a přesvědčovat zaměstnavatele, že jej potřebují, ačkoliv to ještě neví. Tím spíš v mém momentálním rozpoložení. Ráda bych našla práci, ve které bych se našla, mohla seberealizovat, něco dokázat, nejsem úplně hloupá a neschopná, něco vím a umím, jen potřebuju asi zpočátku pomocnou ruku, abych to mohla nechat rozvinout. Jenže takové lidi dnes zaměstnavatelé opravdu nepotřebují☹ Takže se cítím nepotřebná a méněcenná, že jsem v životě vlastně nic nedokázala a dostávám se zase do toho depresivního kolotoče - jakože nemám možnost seberealizace, proto mám depresi a protože ji mám, nemám sílu a chuť se snažit o seberealizaci☹
@bruckner Co na to říct, je mi to líto, jste v naprosto stejné situaci jako já, popisujete úplně stejné pocity, problémy... Moc držím palce, ať se najdete a všechno se spraví, snad i Vám bude tato diskuze prospěšná. Myslím na Vás!
@kajulinek Opět krásná slova, děkuju za ně. Právě proto, že vím, co vše je ke šťasnému životu potřeba, jak píšete, je mi to celé moc líto, nechci manžela ubližovat, on za nic nemůže☹ Knížku vyhledám, děkuji.
@hledamradu Potrebovala bych sehnat zakladatelku, postesti se mi? 🙂
@clarisskaa Uživatelce hledamradu byl zrušený profil
Profily jsou rušené hlavně z těchto důvodů:
z důvodu porušení Kodexu chování
vkládání nepovolené reklamy na stránku
na základě podezření z podvodných aktivit
Bohuzel laska ke stastnemu vztahu nestaci, clovek musi na vztahu soustavne pracovat, porad si pripominat, proc mam toho druheho rad a dokazovat mu lasku v malickostech, delat neco pro druheho. K tomu muzu doporucit knihu Pet jazyku lasky. A pak je taky myslim dulezite se naplno rozhodnout - prav s timto clovekem chci byt stastna a chci na tom pracovat. Jinak souhlasim s vetsinou, te tvuj stav je nejspis dost ovlivnen i leky, takze si nic nevycitej, nejsi jedina na svete, co si musela k detem hledat cestu. Ale dulezite je, ze si sveho muze vazis a mas ho rada. Na tom se da leccos stavet 🙂