Manželova nedostatečná empatie: Jak situaci ve vztahu řešit?

@bbarshaa a jak se choval před tím?Jestli byl takovej vždy nebo se změnil časem?

Asi to v sobě mel takhle vždy, jen já si byla zvykla cely život poradit sama a když jsme neměli dcerku, neprislo mi to tak akutní a ani sem nepotřebovala tolik opory.
Takže mě to vlastně došlo az po tom co jsem porodila…
Nikdy nebyl extrémně empaticky, ale první roky vztahu bych řekla, ze se minimálně o me jako o člověka víc zajímal.

@galatea_a To neee, on má problém s komunikaci. Ale tenhle konkrétní problém je veliká překážka pro mě a moc mě mrzí ze není ochotný z mého pohledu tedy prekousnout svoje ego a ty svoje asi duchy z dětství a nějak na tom vztahu pracovat.

Já bych mu řekla to co píšete sem, jak vás to trápí a že je to dlouhodobě neúnosné. Ať si promysli sám jestli s tím chce něco dělat ? Napadá mě jestli to tak neměl jako maly doma? Žádná empatie, žádné obejmutí? To se těžko mění, ale všechno jde když se chce

@bbarshaa Absolutně tě chápu. Mám doma něco podobného. Manžel je skvělý táta, doma pomůže apod.. Ale je strašný pesimista, ze začátku manželství byl dost výbušný, empatie mu absolutně chybí , dokáže ho naštvat i prkotina. Všechny svoje emoce a pocity v sobě drží nechce o nich mluvit. Jsme spolu 12 let. Něco málo se změnil. Ale o psychlogovi nebo terapii slyšet nechce. On to ma i zažité z dětství. Tata jim nikdy netekl , ze je ma rad, nikdy je neobejmul apod..Máš dvě možnosti znovu si s ním promluvit říct mu to co jsi mu napsala tady. Buď se pokusí změnit a nebo ne. Ale pokud má takovou povahu tak se úplně nezmění. Nebo se změní jen krátkodobě. A nebo druhá varianta , že ho opustiš.

Tohle si docela umím představit, mám to doma podobné. Pokud se naštve a urazí, naučila jsem se nebrat si to moc osobně. Jeho věc, jak se chová. Už jsem mu i párkrát řekla, že mi urážení připadá nehodné rozumného dospělého chlapa, ale pokud mu je v tom dobře, tak budiž. Mám dojem, že to trochu pomohlo, že viděl, že mě to nerozhodí, chovám se pořád stejně, a začal se ve svém uražení cítit asi fakt divně. Empatický taky moc není, mám v sobě pár příhod, kdy jsem očekávala nějaké podržení, projevení účasti... nepřišlo. Odpustila jsem mu to, ale neznamená, že jsem na to zapomněla.

Nechci v žádném případě nic zlehčovat, ale s ex nám zemřel syn. V momentě, kdy jsme ho ukladali, tak mě ani neobjal. Je to skoro 6 let a dodnes mě to mrzí, štve.
Vztah nám nevydržel.

@crejzy Já mu to prave říkala, ne ze bych mu tedy narovinu řekla, ze bych ho mohla opustit, ačkoli nad tím teď začínám opravdu uvažovat, ale řekla jsem mu jak se cítím.
On vlastně vždy jen řekne, ze neví co s tím má dělat. A jakékoli řešení z me strany odmítá.

@martt Obdivu ji Vás, ze jste to vydržela.
Já si prave říkám zda to lze zvládnout a samozřejmě asi lze, ale nebudu šťastná, protože cítím, ze nezvládnu při každém problému být sama a nedejboze aby se stalo něco vážného. Na to potřebuji oporu v životě.
Jinak ano, určitě je to i něco z dětství, výbušný je taky, je to brucoun obecně.
Děkuji moc za zkušenost a názor

A tak třeba mu v tu chvíli říct, teď bych potřebovala obejmout, utěšit....? Chlapi jsou na tyto věci často lopaty a nedojde jim to.

@bbarshaa Ono to k obdivu ani není. Mne se s manželem zase špatně nežije. Je to tím , že každý člověk je jiný. A ja jsem v tomhle taky divná. Ja oporu nepotřebuji, když je fakt nejaky"pruser" tak ja naopak držím všechny okolo a pak se sesypu někde sama v lese apod... Naopak mne treba vytáčí řeci "neboj bude to dobry" " to přeboli" apod...Nebo musím o tom problemu furt mluvit a o tom manzel ví takže sedí u mne a ja mluvím, mluvím, mluvím a manzel mlčí 🙈🤣, mne se uleví a je to zas vše ok. Ale je to možná i tím, že už jsem si zvykla to zvládat sama bez opory. Protože manzel dřív jezdil kamionem a nebyl třeba 14 dní doma. A v té době musel starší syn do nemocnice na operaci musela jsem to psychicky ustát sama, protože se nedalo nic dělat.

@martt "Bude to dobrý" je asi nejhorší utěšovací věta.

@urtica Nejhorší je "Nic si z toho nedělej."

Napadá mě ještě, jestli by nepomohlo mu v konkrétní situaci přesně popsat, co potřebuješ. Můj manžel není stejný jako ten tvůj, ale emoce a empatii neuměl vůbec projevovat. On je spíš takový Sheldon 😃 například mi přeci nebude říkat, že mě miluje, protože mi to už jednou řekl a já to vím..
Na začátku vztahu jsme se kvůli tomu hodně hadali, došlo to k tomu, že když jsem třeba brečela, tak jsem mu musela přesně nadiktovat jak postupovat (obejmi mě, pohlad po zádech a řekni tohle a tohle). Ze začátku to bylo divné, samozřejmě mi to ani moc nepomohlo. Ale časem to začal dělat sám od sebe, zlepsoval to a teď po 8 letech je už schopný téměř vždy reagovat vhodně (a řekla bych, že i sám od sebe). U něj za to může výchova, oba rodiče emocionálně ploší a ještě s mizerný vztahem mezi sebou, čili se to neměl kde naučit.. na druhou stranu můj manžel má své chyby, ale je schopný to uznat (I když ne vždy pracovat na naprave).

Chlapi jsou lopaty. Prostě buď musíte vidět to "jiné" jak vam to dava najevo a nebo jit jinam a doufat, ze na takoveho narazite. Manzel mi taky nedava najevo lasku. Obcas mi da pusu a to je maximum. Ale pomaha jak blazen, kazdou kravinu, co si vymyslim, hned udela...neni mu nic lhostejny, krome takovych veci. Jako kdyz sem mu rekla diagnozu leukemie...a manzel se mi cely den vyhybal a nemluvil...mrzelo mne to, ale kdyz sem na nej uderila...doslova se sesypal a probreceli jsme spolu dva tydny. Chlapi to berou jinak. Ale neznamena to, ze tam nic neni.

Ahoj.
To mě moc mrzí. Sama jsem hodně empatická a partner je zase emoční intovert kterému není z návalu emocí dobře, a tak hodně utíkal.
U nás to bylo od začátku třecí plocha. A změnilo se to až po 3,5 letech, kdy jsem se s ním rozešla. Prostě mě to jeho chování natolik bolelo, že jsem se mu postupem času uzavírala. Pak už jsem se mu ani nesvěřovala. Žili jsme asi 7 měsíců po rozchodu stále spolu. Měli jsme se tam uvnitř stále moc rádi. Ale už jsme spolu nebylu ve vztahu, no hrůza.
Za tu dobu se ale nic nezměnilo. Změna nastala až když jsem v zimě na měsíc odjela do ČR ( žijeme v zahraničí). Na Vánoce jsem ho prostě opustila a nechala samotného.
Po návratu byl a je jako vyměněný. Chová se ke mě úplně jinak. Je otevřenější. A bere mě takovou jaká jsem, takže jako emotivní stvoření které občas prostě potřebuje oporu🙂)) Asi tím jak pocítil, že mě skutečně ztratil, uvědomil si, že mě chce ve svém životě.
Myslím, že jsme v sobě měli oba traumátka z dětství, který jsme si nezpracovaný s sebou nesli. Já: odmítavý otec a rodiče nereagující na mé potřeby. On: malé sebevědomí, nedoceněnost, přehnané i agresivní emoce u otce, emoční introvertnost u zbytku rodiny.
Chce to si uvědomit na obou stranách odkud pocházíme i jací jsme. Netlačit na to aby se druhý změnil. On jiný nebude. Tu oporu prostě neumí dát. ( Možná se to naučí, ale spíš ne). Chce to pochopit, že on funguje určitým způsobem - třeba v emočně vypjatých situacích už je přehlcen a potřebuje se stáhnout do jeskyně. Lépe to v tu chvíli neumí. Stejně tak on by měl začít chápat tebe. Že třeba potřebuješ obejmout a to tě uklidní...nebo věci trochu víc vykomunikovat atp..Prostě brát se jací jste a je-li to možné, vyjít si vstříc. Přičemž brát to i tak, že ne vždy to je možné 😅 Nejdřív musí člověk zazdrojovat sebe, teorve pak se může statat o druhého. Ve stresujících realcích navíc sklouzáváme do svých dětských traumátek a tak často reagujeme jako čtyřletá Anička nebo sedmiletý Toník 🥰😁
Taky si chce si uvědomit že druhý tu není pro to aby naplňoval naše potřeby. Chce to se trochu zocelit a to co pořebuju si dopřát sama. Tu oporu i obejmutí dej sama sobě. Dej si koupel nebo se běž projít. Dělej co ti udělá dobře. Čím míň tlaku na oporu bude z tvé strany, tím ochotněji a sám od sebe ti ji dá.
Chce to ho ale informovat o tom, že to čas od času potřebuješ a že tě to bolí když tě v nejhorším nechá na ocet. Že se teda podržíš sama a zvládneš to i bez něj. Ale narušuje to tvoji důvěru ve vztah. Ať ví důsledky. Buď se trošku osmělí a nebo ne.
Můj partner chodil občas na online terapie. Moc mu to pomohlo. Moc nevím co tam probírali ale myslím že mu to pomohlo pochopit tu jeho uzavřenost ke svým emocím i emocím druhých.
Tohle je náš příběh, ale vy s partnerem jste jiní, takže i on může reagovat zcela jinak. Každopádně myslím že prospěje když někam odjedeš trebana na tři týdny. A budeš

s ním minimálně v kontaktu. Můžeš mu rict ze potřebuješ premyslet o vašem vztahu a dát to do souvislosti právě s tím nedostatkem empatie. Ať má i on o cem přemýšlet.

Jako může se to zdát celý divný. Doteď jsem nepochopila proč mému chlapovi prostě nestačilo říct hele když děláš nebo neděláš to a to, cítím se mizerně. Nestačí. Jako by si na to musel přijít sám a ne delatto protože, že musí.

@reeeza pardon za chyby, blbne mi mobil 😅

My to řešili s bývalým naopak. Já se potřebovala vykecat a "nesahej na mě", měla jsem z dětství pocit, že blízcí lidé můžou být někdy nebezpeční (to on mi dost přepsal). A on potřeboval obejmout, tak jsem mu řekla, ať mi to řekne v tu chvíli, že já ho ráda objemu, ale v tu chvíli se bojím na něj sáhnout aby se mi nerozbil (jako by se to mohlo stát mě na jeho místě). No a fungovalo to, a já se naučila, kdy ho mám obejmout a už ani nemusel říkat. A dokonce časem i já se přestala bát obejmutí 😊
Teď u manžela to bylo přesně tak jak popisujete, ale tak nějak jsem si ho "vychovala". On má z rodiny, že o problémech se nemluví (protože si to všichni hrozně berou, tak jim nepritezovat). A když jsem mu řekla že mi není dobře tak byl na mě ještě nepříjemný (a já jsem furt nemocná). Tak jsem mu začala opakovat věty typu "jestli se se mnou chceš rozejít protože jsem pořád nemocná a ty to nedáváš, klidně to udělej, já to pochopím, pobrečím si a budu zase v pohodě. Ale to když mě je mizerně a ty jsi za to na mě ještě hnusný mi ubližuje." (předtím jsem z něj vytáhla, že to dělá proto že se o mě boji 🤦‍♀️) nebo" cítím se za tu nemoc dost jako vyvrhel i bez tebe, nemusíš tomu ještě přidávat ". A to všechno říct klidným, věcným tónem (jakákoli vyčitka v tom to vždycky ještě zhoršila, i když jsem jí tam nechala zaznít jen omylem). Nebo" prostě jsem jen nemocná, pojedu trochu v omezeném režimu, ale neumírám, tak to neber jako tragédii, prostě to tak je". A hodně oblíbená věta co dost zabrala byla na to, když přišel unavený z práce a vrčel na všechno a na všechny a říkal, že má právo vyjadřovat svoje emoce, odpovídala jsem "jasně že máš právo být zpruzeny a dávat mám to najevo. Ale když ty budeš zpruzeny, my na to naprosto logicky budeme reagovat taky zpruzeně a budeme na sebe všichni tady štěkat a možná se i pohadame. Je to opravdu to, co ti pomůže?" (a to byla moje reakce na každou zpruzenou větu kterou doma začal dělat dusno). Brzy mu to nejen došlo, ale i se to odnaučil. Taky jsem mu myslím řekla, že když budu zpruzena já, ať mě klidně upozorní. Ale že většinou se držím s reakcemi právě proto, aby se to nenacitalo. I jsem mu to ze začátku vysvětlovala že když on bude dělat dusno, malá bude zlobit protože jinak to zpracovat neumí. Že já můžu nereagovat blbě, ale to dítě je prostě jako počasí. Jsou mraky, prší. Nejsou mraky, svítí sluníčko.
Světě div se, teď je o hodně jiný než byl na začátku. Ale chtělo to z mojí strany hodně trpělivosti a sebeovládání a jakési vnitřní dobré nálady a sebeovládání. A salamismu. 😁
A když zvládnul tohle, začal tak nějak zvládat i tu oporu (o kterou jsem si říkala... Stačí udělat psí oči a říct "obejmeš mě?" nebo to zahlasit a pohladit ho. Asi ten první impuls většinou i teď musí přijít ode mě, ale může být maličký. Dřív mě neobejmul často ani na ten impuls 😄)
Ale v něm to někde hluboko přirozeně bylo, nevím, jestli by to tak šlo probudit v každém.

Pokud on nebude chtít něco změnit, ty sama nic nezmůžeš. Kamarádka měla přesně tohle doma. Diskuze k ničemu, terapie - ani omylem. Když jí onemocněl vážně bratr a ona ho požádala o objetí, řekl, že je moc unavený z práce. Dopadlo to tak, že si kamarádka našla frajera, byt a začala balit kufry. V tu ráno šlo všechno. Dala mu ještě šanci, chodili na terapie, hodně na sobě zamakal a jejich manželství je teď jak pohádka.

Tohle je tezke. Ale jsou vidim body mezi radky, na kterych by se mozna zapracovat dalo
Pises, ze s terapii te poslal nekam, ale nezvazovala jsi treba jen pro sebe? Je nepochybne lepsi, kdyz chodi oba a oba na sobe pracuji, ale mozna i ty manzelovi spatne rikas, co se deje.
Posledni dobou hodne pracuju s problemovymi zviraty a asi mi to trochu leze na mozek, ale on ten zpusob komunikace se da necekane dobre aplikovat i mezi lidmi 😅
Vezmu priklad z tveho prispevku: "Vždy se jen urazí jako malý kluk a to i v případě, ze udělá něco hnusnyho a já sem pak třeba nepříjemná"
Proc jsi neprijemna, co tim chces dokazat? Manzel ti evidentne nerozumi. Zlobis se na nej, ze se chova jak maly a urazi se, ale co delas ty? Jsi neprijemna.
Pokus se o zmenu tohoto stylu komunikace na zcela jasne veci. Byl na tebe skaredy a tobe to vadi. Nedelej neprijemnou a nedoufej, ze pochopi. nepochopi. Zamysli jak jasne formulovat co ti ublizilo a zamysli se, co po nem chces. A naprosto jasne bez omacky kolem mu to rekni "nelibilo se m, xxxx, abych se dokazala citit lepe, tak bych opravdu chtela obejmout... Treba"
Neni to nic snadneho, ale to co tobe je jasne - ze kdyz jsi smutna chces obejmout mu vubec jasne byt nemusi. Nevi jak te utesit, pro nej je treba prijemnejsi klid a samota pro zpracovani emoci, chce ti tedy nabidnout to same - odejde.
Z toho co pises to na me pusobi tak, ze komunikujes hodne v naznacich a spise cekas, ze to manzelovi bude jasne. Take pises, ze je to hodny clovek co se v ledascem snazi, takze to neni zadny blb. Komunikace se da spravit a zachranit.
Taky bych doporucila knizku "5 jazyku lasky". Je uzasna. Tvym jazykem bude zrejme dotyk. Zkus prijit na to, kterym mluvi manzel a hledejte cestu jak se sladit

Podcast 13 hrichu rodicovstvi ti to mozna rozklicuje... ja takhle rozklicovala manzela. Uz je Ex a musim rict,ze mit nekoho,kdo mi rozumi a vnima me... to je proste jinej level..

@hadruska to není jiný level, to je úplně jiná kvalita života. Výš popsané si představit nedovedu, život vedle "polena" je pro MĚ neakceptovatelný.

@reeeza Moc děkuji za zkušenost a názory 🙂.
Já prave vždy byla spis sama se sebou, hodně vydrzim a ustojím. Ale přesně jak píšeš jeho nezájem mě opravdu bolí.
Když mu to řeknu, začne být spis ještě nepříjemný. Opravdu jsem se už hodnekrat snažila jakkoli mu ukázat co potřebuji, mluvit a řešit to.
Poslední dobou už se ale taky uzaviram, nechci s nim mluvit, jsem z toho smutná a cítím se nejvíc sama jak sem se kdy cítila a to včetně dob, kdy jsme skutečně byla sama.
Odjezd někam asi není úplně jak a kam, přeci jen máme malé dítě, psy a práci.
Odmítá jakoukoli terapii, pomoc s venčí a sám s tím asi nehodlá hnout. Přijde mi, že mě asi ve skutečnosti nemiluje.

@tereza0111 🙂 Moc děkuji za názor a zkušenosti.
V náznacích už dávno nejedu. Opravdu na rovinu jsem mu mnohokrát řekla co mi ublizuje, co mě naštvalo, ze by mi bylo lépe třeba kdyby se za takové chovani uměl omluvit.
Jen poslední dobou už u mě teď dochází taková rezignace a prestavam se pořad snažit komunikovat. Protože vždy mluvím a snažím se cokoli vyřešit jen já a manžel je tím viditelně velice otrávený.
Pokud mi reálně řeknu, ze chci obejmout, vzít za ruku a ubližuje mi když děla to a to, odveti ze mu nemám rikat co má dělat 🤷🏻‍♀️.
Navrhovala jsem mu i ruzne knížky, ale on nečte nic.
Určitě jsou chyby i na me straně, kdysi jsem měla i já veliký problém komunikovat, ale pracovala jsem na sobě i nějaké ty terapie proběhly. Jenže vidím, ze me tohle jeho chování vrací zpět.
Už se nechci vyjadřovat, nemám sílu se snažit ro řešit.

@hadruska
@badinkova234 Dekuju za názor. A rozumím vám. Byla bych rada, kdybych to mohla zažít…. 🙈

Ja tohle neumela, nikdy jsem nemela u ex zastani pred jeho rodinou. Zadna empatie, po porodu se sice staral o syna ale tak moc chtel abych napr kojila, ze me srazel pred doktory, laktacni poradkyni. Kdyz jsem ho pozadala at koupime sunar, ze me to nejde a ze uz asi ani nechci pri tech depkach..to jsem si vyslechla, at si laskave pry uvedomim ze jde o zivoz jeho syna a bla bla. Jak vidite dodnes to nemam zpracovane😁 pro nekoho mozna blbost...jinak jako tata je dobry, i kdyz nektere jeho vychovne metody..jako kleceni, radeji nekomentuji. Takze jak pisu, ja to nedokazala, nedokazala jsem ho primet po 8 letech vztahu dostavet dum (penize byly), zreko trochu byt (koupelna z 50.let). Mit trochu jiny, nebo alespon trochu chapajici pohled na vychovu. Ovsem co se tyka jeho rodiny tam bylo vse v poradku😁

@tereza0111 tohle je sice hezky napsane...a me se libi jak by to mela delat jinak porad jen ta ženská. Jak se ti chlapi porad omlouvaji, ze za to vlastne nemuzou a ze jsou proste takovi a makovi. Kdyz se navrhne reseni tak opet jen ta zenska si musi precist pul knihovny, chodit za terapeutem a chlap co? Ano komunikovat jinak, ale rozhodne za nim nechodit a prosit ho o kazde vlídné slovo...

@bbarshaa Je vidět, že jsi teď hodně bolavá a nešťasná. Mám dojem, že jsi to už vzdala. Jestli můžu poradit, vím, že jsi o radu nežádala, hledala jsi pouze pochopení a toho se ti tu, myslím, dostalo... Rozmysli si, jestli by to nešlo ještě naposled zkusit. Holky tu psaly moc pěkné tipy, co by šlo jak udělat jinak. Protože pokud se rozhodneš vztah ukončit, už to nikdy nepůjde vrátit. A ukončit vztah s dětma není nikdy jednoduché, je to mnohem víc náročné pro všechny zúčastněné strany, než tvá momentální bolístka (tím nic nezlehčuju, jen vím, o čem mluvím, protože já tu cestu už nastoupila...). Máte dceru, ta vás stejně bude vždy potřebovat oba, jste spolu svázaní až do konce života, i pokud se teď rozejdete. Budeš vědět, že jsi udělala opravdu vše, co šlo... moc držím palce, abyste to zvládli, určitě to jde, pokud budete oba aspoň trochu chtít.

@badinkova234 Ja v tom zila a vubec si to neuvedomovala,vlastne jsem si rikala,ze to tak ma byt... Ale,smarja,kdyz mi proste jen tak da chlap kytku,napise mi ze mu chybim,kdyz mi donese svetr,ze mi je zima,pta se,jak se citim... kurnik,to je jiny pocit,nez kdyz jsem byla takovy bezny domaci spotrebic (lednice,pracka,Jana,sporak,telka.... )