Manželova rodina se o nás nezajímá
...s manželem jsme spolu 2 roky...jeho rodina je veliká, má spoustu sourozenců, tetiček, strýčků,. atp....problém je ten, že mám pocit že ze strany jeho rodiny je taková nějaká "podpora" nás absolutně nulová.....a to mě strašně mrzí...bydlíme spolu cca 150 km od jeho rodiny, jsme blíže té mojí...každopádně už při plánování svatby- celá byla v naší režii, jak finančně, ta organizačně...tak moji rodiče se snažili zapojovat, pomoct, hrozně je to bavilo...jeho rodina prostě jen přijela, oslavila, odjela....čekala jsem aspoň otázku, jestli něco nepotřebujeme, nechceme s něčím pomoct...prostě nic..,.pak jsme začali stavět...veškeré práce na stavbě oddřel manžel s mým tatínkem...vím, že jeho rodina to k nám měla dál, ale ani jeden jediný víkend se nenabídli, že by přijeli pomoct...vlastně se ani n
nezeptali, jestli něco potřebujeme....strašně mě jejich přístup mrzí, mám pocit jako by se o nás vůbec nezajímali...a teď když čekáme miminko mě to mrzí o dost víc...jen se zeptají, jak mi je a hotovo....mám obavy, že k nám ani nijak jezdit nebudou ( tak jako doposud) a malý si k nim nevytvoří vztah...a já ho tam pak na sílu například na prázdniny posílat rozhodně nebudu,,,,možná dělám z komára velblouda, ale fakt mě ten jejich přístup moc mrzí....přitom manžel by pro ně udělal první poslední...a odezva z jejich strany žádná...zažil někdo něco podobného?
asi všichni máte pravdu, nebudu to dál řešit, prostě to tak je a hotov...spíš mě zajímalo, jestli se s tím setkal ještě někdo...a taky jsem si ověřila, že v každé diskuzi se najde někdo jako @japona, která si z příspěvku vybere jen to co se jí líbí a to bude dál rozpitvávat a rozmazávat bez ohledu na jakékoliv objasnění 🙂
My jsme tři děti a kontakt s rodiči máme taky každý jiný. Navíc jestli jich je sedm dětí, musí to být pro rodiče záhul, stíhat všechny s jejich rodinama 😀 Brala bych to prostě tak, že mají jiné zvyky, jiné vztahy atd., ale hlavně nic neočekávat.
A ještě mne napadá - vy je kontaktujete a zajímáte se o ně i mimo nutnost řezat dřevo a stavět barák?
@japona buď neumíš číst, nebo opravdu nechceš vnímat!!! já několikrát řekla, že mě mrzí, že se ani nezeptají, že mají vůči těmto věcem absolutní nezájem...nejde tu jen o stavbu a dřevo.....ale že ani nepřijedou na návštěvu, atd...to že nepřijedou pomoct ani když je manžel vysloveně poprosí, už jsem jen dodala navíc...
Holka ty máš ale požadavky 🙂
My jsme si naší svatbu také financovali a celou organizovali sami, protože to byla naše svatba. Od nikoho jsme nic nechtěli a nechceme ani ted. Manželovo mamka se o nás také moc nezajímá, ale nám je to jedno. Když jí chceme vidět, zavoláme, že přijedeme na návštěvu, sedneme do auta a jedem. Netaháme ji k nám, když prostě sama dorazit nechce. To je její věc.
Prostě to ber tak jak to je 🙂
@la_amanita na stavbu jsem jim ani jednou neřekli, manžel je požádal o dřevo jednou...toť pro upřesnění, ať z toho zase nevyjdu jako vypočítavá mrcha, která jenom kolem sebe všechny úkoluje.,...nepřijedou ani na návštěvu, když je zveme....my se jim normálně jednou za týden za dva ozveme, poptáme se co je nového, jak se jim daří....když k nim přijedeme, automaticky se ptáme, jestli něco nepotřebují pomoct..takže já u nich běžně vařím např...a manžel pomůže co je potřeba...
Zajímavá diskuze.Máme to v principu to samé,s rodiči manžela a jeho sourozenci se vídáme párkrát do roka,většinou na pouti u tchánovců.Jako rodina jsme asi semknutější,jsme zvyklí víc si pomáhat.Ze strany tchánovců moc ani zájem nikdy nebyl,dcera u babičky spala párkrát v životě,syna nehlídali nikdy.Nezapomenou ale na svátky a narozeniny,vždycky jim babička dává po 200,- a to i když přijedeme třeba až za měsíc 😉 .Beru to naprosto normálně,já už dnes nemám přece po někom co chtít,moje povinnost je dneska vracet vše rodičům,takže tchánovcuˇm jsem vděčná za to,že pochopili,že máme svůj dům a svoji práci a že u nich se musí postarat jejich další syn,co s nimi zůstal bydlet a nenutí mého manžela,aby tam jezdil pracovat.My bydlíme dneska tedy už ve svém,ale spolu s mými rodiči a zase si vše platíme sami a opravujeme vlastně sobě.
S mamkou si vedeme doma každá svoji domácnost,máme hospodářství,mám radost,když se nám vyvedou kachny a králíci a můžu dát třeba jednoho svojí ségře,co se rozvedla a je sama s dětma a tak......Vaříme si každá s mamkou sama,o pračku se střídáme,naši nám přidají na elektriku,jinak je vše plně v naší režii....ani by mě nenapadlo chtít po mamce,aby mi vařila,prala nebo tak. 🙂
Postará se mi přes den o králíky a odpoledne už si jdu k nim sama,nakrmí nám psy,když jedeme s dětma pryč a tak.........
upřímně, chtěla jsem spíš opravdu jen slyšet, jestli to má některá z vás taky tak a jestli se to třeba někdy změnilo....absolutně mě nenapadlo, že z toho nakonec vyjdu jako nevděčnice, která chce po všech pomáhat, úkoluje je, a naopak tchánovce otravuje občasným telefonátem a pomocí, když si o něco řeknou 😀
@novela123
No vidíš, tak jim asi takový kontakt připadá dostatečný. Pokud to nejsou alkoholici, gambleři, manipulátoři, tyrani nebo teroristi, víc bych to neřešila. Dobří lidé to budou.
@novela123 Vždyť jste v úvodu psala, že se zajímají a ptají, jak vám je? Když jste u nich, tak se asi také o něčem bavíte, ne? Prostě jsou odmerenejsi, ale neznamená to, že vás nemají rádi. Proste se s tím smirte a respektujte je, každý je holt jiný. Oni to mohou vidět že svého pohledu např. ta snacha porad otravovala se svatebními přípravami a porad chtěla něco řešit. Vzdyt je to jen svatba.. A ted barák. Nejradši by byla, abychom tam dreli jako její rodiče. Bojíme se jo na cokoliv zeptat nebo přijet, aby nas nenavlekla do montérek..
Musíte se smirit s tím, že každý má svuj úhel pohledu. Není horší nebo lepší. Je jiný.
@novela123 Jak už jsem ti psala výše, máme to taky tak a nejenom s manželovo mamkou. Ale prostě to neřešíme. Prostě to tak bereme. Nebudu se trápit něčím, co stejně nezměním. Když chci někoho z rodiny vidět, nečekám žádné řečnické otázky, chci je vidět, tak za nimi jedu a tečka. Nepřemýšlím nad tím, proč nezavolají a nezeptají se jak se máme, jestli něco nepotřebujeme...No tak se prostě nezeptají a já to tak beru.
Já myslím že to co popisuješ je celkem v poho.Rodina mého manžela si zřejmě myslí že jejich syn se narodil jenom proto, aby byl nějak užitečný jim a rodině jejich dcery(manželovy sestry)Takže nejen že nám nidy s ničím nepomohli-to mi nevadí vůbec, ale nemají zájem ani o naše děti...a ještě by chtěli abychom vypomáhali jim a švagrové....
@novela123 - mrzí nemrzí... nezbývá, než to přijmout, protože nikoho nedokážeš změnit. Netvrdím, že to přijmutí je jako mávnutí rukou, bude to trvat, ale není zbytí. Navíc v každé rodině to funguje/nefunguje jinak...
A všeobecně - mnohokrát se tady dočteš, jak se tcháni zapojují moc, do všeho kecají, pořád jezdí - tak to máš prostě naopak.
A ohledně vztahu s vnoučetem - čas ukáže. Jestli někdo bydlí blízko nebo daleko není zárukou ničeho, my máme tchány v jedné vsi a malý je prakticky nezná - a co nadělám? Nic.
Tak se zbytečně netýrej, neřeš to, oni se nestarají o vás, vy se nemusíte starat o ně...
@novela123 my jsme to měli a máme hodně podobně. Jsme od sebe asi 150 km, od mé rodiny 200. ( Praha - Brno) Svatbu celou platili tehdy naši, organizovali taky. Oni nic. Když jsme koupili dům a rekonstruovali, finančně opět pomohli pouze moji rodiče, kteří podnikají, takže na druhou stranu pro ně není finanční otázka problém. Manželovi rodiče se nezeptali ani na blbou fyzickou pomoc. Potom jsem poprvé otěhotněla, první dceru viděli asi po dvou měsících, vždycky jsme museli jezdit my tam, přitom oba šli o 10 let dřív do důchodu. Druhou dceru viděli poprvé po skoro 4 měsících. Když jsme u nás dělali oslavu na její narození, jak se zápíjí miminko, ani nepřijeli. V červnu budou mladší 2 roky, za tu dobu ji viděli 5x..... K nám nejezdí vůbec, musíme my tam.Když jsem tchýni ve slabé chvilce po telefonu řekla, že k nim nemůže mít absolutně žádný vztah, tak mi řekla, že kdyby k nim neměla vztah, tak jim přece na narozeniny a vánoce nepošle 500 Kč v obálce poštou!! - na oslavy nejezdí. Mě už to nebaví, takže tam nejezdím. Starší dcera manželovu matku nezná, když tam jede, říká ji paní. Ano, z počátku mě to strašně mrzelo, ale potom jsem pochopila, že s tím nic neudělám. Pomoc můžeš očekávat, ale ne žádat, - pomáhat není povinnost. Nikdy jsem nechtěla hlídání abych si šla s manželem na večeři nebo do kina, to nežádám ani po mých rodičích, pro který je zase na prvním místě práce... Tím, že se moc nevídáme, tak vztahy jsou na bodu nula, ale tak nějak jsem se tím smířila. Mimochodem, manžel měl loni 40, dělal oslavu a co myslíš, přijeli jeho rodiče mu popřát? Ne. 😖 pro ně je strašný problém sednout do auta nebo busu a z Jihlavy jet do Prahy. to je přece strašná vzdálenost. takže já na ně už seru ( s prominutím) a nechávám to být. Ještě dodám, že jeho matka má raději flašku, než syna a vnoučata... nicméně naprosto chápu, jak tě to mrzí. dost mi to připomíná nás...
Ahoj, mame to dost podobne. Vysvetluji si to tim, ze manzelova rodina je opravdu velka - kdyby se meli o sebe zajimat a pomahat si v kde cem, tak cele dny nedelaji nic jineho... Nehlede na to, ze kazda rodina ma jine navyky, jim to proste divne ani neprijde. A ty to srovnavas se vztahy u vas v rodine. Bud rada, ze mas blizko alespon tu svou rodinu, ja tu svoji mam 200 km 😀
@novela123 A jak byste si ten jejich zájem představovala? Co by měli dělat?
Staci, když jednou týdne zavolají, jak postupuje výstavba a těhotenství?
"Tak jak se mas Máňo? A co barák? ", "No budu za dva týdny rodit, a boli me celý člověk. Jo a zazdivame krbovou vložku a dodělavame listy kolem podlahy v předsíni. ", "No, už to ale bude za vami. Oboje. tak si zase zavoláme za tyden. Pa"
Tohle vám chybi ke štěstí? 🙂
@japona Mně by to taky chybělo, ale prostě je to jak říkám - my jsme takoví, že se dělíme o radosti i starosti. Někdo to má jinak a bral by to jako otravování. S tím nenaděláš opravdu nic, musíš se s tím smířit. jediné co můžeš, tak zkusit třeba nadhodit, až budeš příště telefonovat - tak já zavolám zase za dva tři dny - a poznáš, jestli řeknou jo, to budeš hodná, anebo řeknou, ale to nemusí být, my se ozveme. A z toho odvodíš, jestli je to otravuje nebo ne. Ale jinak nic, nech to být.
Kdybych měla 8 dětí (nebo sourozenců), taky bych s pomocí taky váhala - pomůžu jednomu a budu mít závazek ke všem ostatním. Když ostatním pak pomoc nenabídnu, pomluví mě nebo se mnou nebudou mluvit. A když už toto nastane, asi bych věnovala víc energie těm, kteří se o mě potenciálně ve stáří postarají a s kterými si rozumím.
Ja tu zas kdysi cetla diskuzi o tom, jak si nekdo stezoval, ze chlap zapomnel na narozeniny a nedal darek. Tak my si treba darky nedavame, vyroci si ani nevzpomenem atd, neresime. A pro nekoho nedostat darek je vrchol nezajmu od partnera a rodiny a je z toho rozhozeny. Je zajimavy, jak jsme kazdy jiny a vsude to funguje jinak. Blby je, kdyz se takhle sejdou dva lidi, kteri to maji u sebe a v rodinach opacne uplne 😕
@sisstin chapu, ze to zakladatelku mrzi, kdyz jeji manzel se o sve rodice zajima