Mezní rozhodnutí
Včera se přihodilo něco, co mě donutilo učinit rozhodnutí, které jsem měla udělat už dávno. Stále jsem to však odkládala. Vnitřně jsem čekala nějaký souhlas ze strany rodičů, který však stále nepřicházel. Myslím, že je na čase se přestat ohlížet na naše a začít konečně žít. Člověk se bál a říkal si, co kdyby s tím rodiče nesouhlasili, co kdyby jim to ublížilo? Až zjistil, že oni mají jeho vlastní pocity kdesi u zadnice.
Začalo to vlastně už předevčírem, kdy máma se dožadovala politování. Prý na ní neberu ohledy, trápím nemocného člověka a kdesi cosi. A to šlo víceméně o večerní hygienu s tím, že kdyby se malá během toho probudila, tak aby ji někdo dal láhev. Celkem nic závažného, ale máma má vylezlí močák. Má ho už nějaké tři roky a vytrvale odmítá operaci, radši chodí ještě víc do práce. Bohužel pak po nás a hlavně po mě chce, abych ji obdivovala. Já ji však za tohle obdivovat nemůžu. Prostě nemůžu obdivovat někoho, kdo si zlomí na třikrát ruku, a pak s tím jde "hrdinně" pracovat zároveň se však dožaduje toho, aby ho všichni kolem něho litovali. Ačkoliv nejsou žádné okolnosti, které by ho nutily za každou cenu do té práce chodit.
Včera to vše vygradovalo v hádku při, které se zjistilo, že se mě rodiče vůbec neváží. Tvrdí, jak se u nich mám dobře a o co mi jako jde, ale bohužel nejsou schopni pochopit, že mi chybí něco důležitějšího; Víra. Když mě rodiče v patnácti měli za neschopného lempla, blbku, co má hlavně nas*áno... Ale když se jejich názor za deset let jaksi nezměnil...
Při hádce vyšlo najevo, že jsem stále pro ně to hovno, co jsem byla kdysi. Podle nich si jenom na něco hraji a podkopávali poslední zbytky sebevědomí, co mám. Říkali, že se na veřejnosti chovám nemožně. To sím říkají někomu, kdo se na veřejnosti objevuje asi tak často jako kulový blesk.
A tak jsem se rozhodla využít nabídky a prostě i s dcerkou utéct. Musím odejít tak, abych doma pokud možno nic nezanechala a bez jejich asistence. Musím být i mrcha a sebrat jim vnučku. Překazit plány, které si naplánovali. Musím jít přes mrtvoly, už se na ně nemůžu dál ohlížet.
Neboť jsem zjistila, že oni vůbec nechápou, kde je zakopaný pes. Myslí si, že se vše točí kolem peněz a při pokusu si s nimi o tom promluvit je člověk za hysterkou, která jim lže. Myslí si, že člověk primárně brečí kvůli tomu, že nemá na něco dost peněz. Všechno ostatní je nepodstatné a irelevantní.
Takže mi nezbývá nic jiného prostě potají zdrhnout a přerušit s nimi všechny styky.
@pincola To znám moc dobře. Moje matka mi sice syna hlídala a věnovala se mu, ale snažila se mi ho jakoby ukrást psychicky... Prostě on jí už i jednou řekl "mami" a v tu chvíli mi došlo, že se to táhne někam kam vůbec nemá. Poslouchal jenom ji, miloval jenom ji, ona byla svatá. Mě před ním ponižovala, dělala ze mě neschopnýho kripla, když jsem mu něco nedovolila, ona mě ponížila přímo před ním a tu samou věc mu samozřejmě schválila. Takže doteď mě vlastní syn bere jako póvl, kterej se patří jen ponižovat a když mě rozbrečí svým jednáním vůči mě, uklidní ho to a je v pohodě. Pracujeme na tom s psycholožkou, ale protože už mu je 8 let (terapie od 7 let), jde to ztěžka... a má ji na háku, vše jí odkýve a z vejšky na ní sere.
@sijane ahoj, připadá mi že žiješ v hrozném prostředí a jen řešíš máma máma máma... fakt by ti moc pomohlo odejít a osamostatnit se... jako bys to nikdy neudělala? Nestala se dospělou? hodně "dětí" je fackovacím panákem, dokud tam bydlíš a berou tě jako "dítě" se kterým si můžou dělat co chtějí... Já odešla od rodičů (mámi) v devatenácti, doma jsme se jen hádali a křičeli na sebe, sice to nebylo tak horzné jak píšeš ty, a i ten odchod nebyl růžový, mámu to ranilo a chvíli to trvalo než si zvykla, což je prostě asi normální a patří k životu.
Uvědom si že jsi dospělá, rodiče jsou dospělý, nemáš co hodnotit mámu za její zdravotní problémy a oni nemají co tobě kecat do života a už vůbec ne tě urážet... To si asi uvědomí až teprve až budeš stát na vlastních nohou, za začátku budou kopat kolem sebe, nikdo nechce přijít o svého fackovacího panáka, ale budou to muset přijmout, to bude chtít čas, vymezení si hranic a naber konečně trochu toho dospělého sebevědomí, zatím se sama chováš jako "dítě" a ohlížíš se co rodiče, aby ti to nezakázali atd... a víš co? i kdyby zakazovali tak s tím nic neudělaj, a to musejí pochopit, jdi si za svým, sice budou kopat kolem sebe ale získáš i víc respektu.
@sijane Heled já myslím ze jste už v takove té spirále kdy ty jsi naštvaná na ne/mamu a ona na tebe....
Pokud to lze a můžeš odejít tak odejdi - ale v klidu a bez scén,snáz se udržet, nedělat naschvaly a nenechat se vyprovokovat řečmi které má. Ať je to jak je to, je to máma....
u nás doma to bylo složité a pak se to zlepšilo... dnes de facto i můj táta má snad víc rad mého muže než mě, možná proto ze měl dvě holky a nikdy ne syna... čímž netvrdím ze mě nemá rad, jen třeba mého manžela podporuje ve věcech ve kterých já jsem proti, protože mu rozumí a vzhlidl se v něm.
Vztahy jsou někdy složité... pokud to lze je dobre když deti a rodiče nežijí spolu a když už tak nastavit hranice což je někdy těžké....
já ti rozumím.... já si myslím ze té Mamka rada má a ty ji taky... jen je to vyhrocené....
Možná by bylo vhodne navštívit psychologa... uvidíš. Drz se a přeji ti ať to brzy vyřešíte a hlavně ať si navzájem odpustite...
@lucie_91 Tak to j eteda uplně to nejšílenější!!!!To máš ještě daleko horší než já. tomnení máma, to je hyena a jsi frajerka, že chodíš s malým k tomu psychologovi. Máma mě taky před dětmi shazuje, ale není to v tomhle rozměru. Vůbec se o tom nemluví, jaká máma může být. Ono se řekne "máma" ale co všechno se za tím slovem může ukrývat.
@pincola Ono je fakt, že k té samé psycholožce chodím i já sama se sebou právě kvůli přístupu mé matky. Vyvolala ve mě pocit, že jsem jakožto matka naprosto neschopná a potřebuju pořád dozor a ostatní mi musí říkat, co smím a co ne. To se přehouplo do těžkých depresí apod, no teď jsem z toho jakž takž venku, ale když se mě syn snaží totálně shodit a ponížit, opět se to dere na povrch a datluju psycholožce smsky, abych to vůbec přežila a nesložila se, prostě to ze sebe musím dostat nějak ven, jinak by mě to ničilo zevnitř. Navíc syn je místama hodně podobný svému biologickému otci, který byl (je?) násilník, takže když v jeho obličeji uvidím nějaký náznak jeho otce, dělá se mi zle. Moje matka mě vychovávala tak, že jsem musela být vzorná, dokonalá, neskákat, neběhat, a kdykoli jsem zlobila nebo se něco stalo, musela jsem přilézt s omluvou (i v situaci, kdy jsem tu věc neudělala a byla jsem v tom naprosto nevinně) a teprve pak se se mnou bavila. Prostě citový vydírání a manipulace. Kráva nebeská, jak já jsem ráda, že jsem se jí zbavila. Syn dělá to samý... dokud mě nedostane do kolen, nedá mi pokoj. A očividně si to užívá. Ponižovala mě před ním i tím, že kdykoli došla na návštěvu, začala mi uklízet byt - podotýkám, neměla jsem žádný mrdník, prostě jsem třeba měla pár věcí ve dřezu nebo nevynesený koš, no bože, to má každá normální rodina, kde nejsou pedanti na každej drobek, hned mě začala ponižovat, jak takhle můžu žít, umyla ty dva hrnky, vynesla koš, vysála, vytřela, vypulírovala UKLIZENEJ byt. Už jsem na ni i řvala, jestli bysme si ku*va nemohly dát kafe a normálně pokecat a jestli by doprd*le nemohla někdy přijít na návštěvu za mnou a ne za úklidem. To se mi vysmála. Tak jsem ji jednoho dne vyrazila z bytu, naprosto natvrdo, a řekla jsem jí, že jestli hodlá chodit jen ponižovat a uklízet místo normální návštěvy, kdy se baví i s vlastní dcerou a ne jen s vnukem a mě ignoruje, tak ať jde do prdele a zapráskla jsem dveře. Výsledek byl ten, že se neomluvila, nic na to neřekla, prostě se pak ozvala, že dojde a dělala jako by se nic nestalo. Vždycky byla herečka a pořád se přetvařovala, jen aby byla v očích ostatních jako dokonalá. Nepřipustila si jedinou chybu, nikdy se mi za nic neomluvila. Já se dětem omlouvám kdykoli to uznám za vhodné a za potřebné. Pořád si jen hrála na paní dokonalou, úžasnou, chápavou, ale přitom to byla svině nejvyššího kalibru. Chlapy odkopávala jak děravý fusakle, protože jeden chodil pomalu, jinej rychle, další mluvil o nemocech, další mluvil málo, další mluvil moc... Nedělám si srandu, opravdu mi to takto odůvodňovala. Boha jeho takovýhle lidi by ani neměli mít děcka. Ale ano, díky za to, že jsem na světě. Aspoň můžu udělat za chováním naší rodiny tlustou čáru a další generaci vychovat tak, jak se skutečně má!
@lucie_91 tak ta největší uloha je na tobě, ty si musíš zřídit respekt, nestavět se do podřízené pozice vůči němu, nenechat se od něj nijak popichovat ani případně urážet. Nedělat slabou oběť aby snad se mu zželelo... já bych asi na něj byla tvrdá prostě, ty jsi rodič, on je dítě. Myslím že když uvidí že jsi se dala dohromady a přestane tě vidět jako chudinku tak to pomůže. Ale to určitě už řešíte s tou psycholožkou 🙂 hodně zdaru.
@lucie_91 a co děláš že ho necháš dojet až na dřeň že to neutneš v počátku? kdyby mě dítě (nebo kdokoliv jiný v tom bez rozdílu) šlo na dřeň jako fakt hnusně tak bych mu asi natáhla... nebo si to myslím, co bych očekávala já kdybych si dovolila ke svým rodičům a jak asi bych reagovala, děti ještě nemám ☹
@lucie_91 Já myslím, že se synem to zmákneš, je ještě celkem malý. Půjde to. kdyby mu bylo 17 bylo by to horší. On sám v sobě je asi taky nešťastný, když ubližovala tobě, mrzačila i jeho. Udělala mu v hlavě zmatek a sebrala mu důvěru v jeho mámu. To je mimochodem psychické týrání. Kdyby to dělal jeho otec, řekne se že mu způsobil syndrom zavrženého rodiče.
No jasně ty potřebuješ dohled, aby se ona mohla cítit důležitá. Uklízí ti byt, ne abys měla vynesený koš, ale aby ona se cítila důležitá.
Když se vžijudo tvého syna a vybavím si, jak mě matka štvala proti otci...zkusím popřemýšlet, co by na mě platilo. Možná vím!! Máma o něm mluvila děsně a on o ní vždy slušně. Sice jsem říkala, to co jsem musela to čím mne máma naočkovala, ale dítě není blbé a já cítila, že on je proti ní "velký". Nechtěl mi ublížit a tak o ní mluvil vždycky seriozně, nevychvaloval ji, ale mluvil o ní, tak aby mi jí nezošklivil.
Syn už je celkem veliký, mohl by hodně věcí už i lidsky pochopit. Byla bych vůči němu průzračná, na nic bych si nehrála. Přiznala bych i své chyby, nebo že si nevím rady. že jeho mám ráda a to se nikdy nezmění. dyby se choval hnusně, řekla bych mu že slušní lidé tohle nedělají. To určitě děláš. Psycholog rozhodně pomůže. Asi bych hodně omezila kontakt dětí s matkou(babkou). U nás to máme taky, velmi omezeno a jen pod mým dozorem!
@kristyn.g Na něho totiž nezabírají ani rady od psychologa ani psychiatra, takže ať se to snažíme utnout jakkoli, buď pokračuje dál nebo skončí v afektu. Je to složité. Ani když dostal s prominutím po držce, tak to nepomohlo. Pokud to takto půjde dál, na další psychiatrické kontrole budu důrazně požadovat nějaké jemnější léky na zklidnění. V povaze má hajzlovinu po biolog.otci a je to fest poznat.
@pincola Schází se jen s manželovou rodinou, z mé rodiny se nestýká s nikým. Ještě to tak. No fuj. To by si dal pěknej bordel do hlavy. Na něho právě nic neplatí, takže už fakt nevíme. To je na dlouhé povídání... "Nic na něj neplatí" se může mnohým zdát jako ohraná fráze, kterou se zříkám jakoby zodpovědnosti a hážu vinu na syna, ale v tomto věku on za své chování zodpovědnost sice nese, ale podklad má od nás, celkově od rodiny. Jsme v tomto zoufalí, 1,5 roku makáme s psycholožkou, která je fakt super a ví, co dělá.
Jinak jak jsi psala o svých rodičích, moje matka o otci nikdy neřekla kladného slova, ponižovala ho, dělala z něho kreténa, on ustupoval, výjimečně se ozval, po několika letech se jí pak už doslova bál, tak držel hubu a krok, sypal do sebe čím dál víc antidepresiv (čemuž se zpětně fakt vůbec nedivím) a tento rok v červenci se jeho trápení ukončilo, sice nemocí, ale když se na to dívám kolem dokola, děkuji za to. Víc klidu teď už mít nemůže. Nikdy žádný neměl, co se chování mé matky týče. On se k ní snažil víceméně nijak nevyjadřovat, ale bylo to takové složité. Byl na tom psychicky špatně (už předtím nebo zda to v něm spustila matka svým nadřízeným jednáním netuším), nesměla jsem jako dítě se ani nahlas smát, proběhnout se po bytě, zapištět apod., to si živě pamatuju. Nevěnoval se mi kvůli svým depresím, takže jsem si k němu vůbec nevybudovala vztah. No na závěr jsem se ve svých 23 letech dozvěděla, že mě stejně vůbec nechtěli, řekla mi to matka, kdy jsem na ni natvrdo (a s očekáváním první facky v životě) udeřila, ať mi už sakra řekne pravdu, že nejsem a nebyla jsem nikdy blbá a cítila jsem, že je něco špatně. Tak kápla božskou, ale smála se u toho. Psychopat? Netuším. Ale jsem ráda, že to vím. Jsem ráda, že jsem to zažila a nebudu tohle opakovat ve vztahu k dětem - o tom všem ví psycholožka a sama hlídá, abych to neopakovala, protože dobrovolně psychicky týrat a ničit další generaci by mělo být trestný.
@lucie_91 to je fakt hrozný a mrzí mě to ☹ je hrozný jak se rodiče umí chovat ke svým dětem, je to zajímavé, rozhlédnu se kolem sebe a každý kýve jak je to hrozné atd a kde jsou tedy ti blbý rodiče? asi za zavřenými dveřmi? Právě teď se to určitě děje spoustu dětem a není to poznat, nikdo o tom neví ☹ já mám tedy kamarádku která má syna s chlapem co jí psychicky deptá, ona také má své mouchy ale jak se sejde jeden labilní s druhým tak se táhnou oba dolů, stále mi říká že chce nejlepší pro dítě ale stále se vrací k chlápkovi a stále musí být dítě svědkem hrozných scén, psychického deptání, hádek, je mi ho fakt moc líto, protože jednotlivě jsou hodný na to dítě, ale ve vztahu navzájem... týden klid a pak peklo. to je tak jediný případ který ze svého okolí je viditelný
@kassandra1 Pokud mi to nekrachne, tak Blatná, Strakonice. A samozřejmě, kdybych šla sama o sobě bez ničeho, tak by to byl problém. To bych fakt s tím co mám na kontě musela být v azyláku. Ale teď nejsem na tom sama.
@lucie_91 Tenhle pocit, sime mě máma nevyhodila, ale jako k "čoklovi" se ke mě chovala vždycky a chová dodnes! Ona to bere tak, že být máma, znamená takovou agresivní nadřazenost, kterou ta máma má právo uplatňovat. Je mi přes 30 a ona to furt dělá. Furt se mnou mluví svrchu, poučuje, kárá, okřikuje mne. Ani pro mne ani pro mé děti, by nikdy nic neudělala. Řeší jen sebe. Lituje se, že nemá VŠ titul!!! Ptala jsem se, jaký obor by jí bavil. To ona neví. Hlavně mít ten titul!!!
Jsou tu její vnoučata. U těch se teď jedná o vzdělání. U ní už je to přeci jedno, je v důchodu, proboha. Je to i jedno už u mne. Ted je tu nová generace, která začne brzy chodit do školy. Děti si teď budou zařizovat život. Ona je tak ubohá, že děti ani vnoučata nevnímá a řeší jen sebe. Mluví na mne jak na malé dítě: "Tohle nemůůůůůůžeš". Jsem na to alergická.
Myslí si o sobě, že k ní musí lidi vzhlížet, přitom je to jen obyčejná, sobecká, v podstatě i nevychovaná a závistivá starší paní.