Nelíbí se mi chování manžela k dětem
Ahoj, stydím se za náš problém, ale chtěla bych to ze sebe dostat. Máme osmiletého chlapce a čtyřletou dceru. Mě je 33, manželovi 50. Byl již jednou ženatý, s dětmi jim to nevyšlo..nemohli je spolu mít.. Rozvedli se. Pak jsem přišla já. Velká láska, okouzlení..štěstí..po roce svatba, po dalším první dítě..
Oba jsme toužili po dítěti. Nikdy jsme se kvůli ničemu nehádali, na všechno jsme měli stejný názor.
Pak se narodil vytoužený syn. Byl pořád nemocný, hodně jsme si vytrpěli..prožili hodně strachu. Asi tak od pěti - šesti let je jeho zdravotní stav lepší. Mezi dětmi jsme přišli o jedno miminko, pak nám život dal dcerku..
Myslím, že nás manžel má rád, nechodí do hospody, má stálou práci..nemáme finanční problémy, běžné neshody v širší rodině..
Teď k tomu, co mě trápí a děsí.
Nechová se k synovi jako normální táta..někdy od jeho druhého roku, když hledám ve vzpomínkách..když na manžela přijde záchvat vzteku, smíká s ním o zem, do výšky ho zvedne za ruku, za hlavu, nedokáže se s ním bavit normálně..syn má mnoho otázek, je zvídavý, není schopen se s ním normálně bavit, vysvětlit, hrát..okamžitě startuje.. Není to jako, že by ho třískal, bil..jsou to náznaky, které mě bolí..většinou včas zakročím, zastavím to..ale tím mezi námi vznikají hádky, které jsou o tom, že já jsem špatná máma a že on vychovává. Syn zlobí, je živý, divoký, ale raději bych byla za třepnutí na zadek než to, co jsem uvedla víše.. Tyto situace nejsou jednou časté, ale mám vypozorováno, že to souvisí se stresem v práci..pak se to horší.. Jdeme mu z cesty, všechno dělám za něj, s dětmi mi moc nepomáhá..není schopen najít dětem oblečení ve skříni, připravit svačinu, vypravit ráno do školy, školky..moji rodiče, setra, pár takových situací viděli a dali nám jasně najevo, že takto ne..i já manželovi vysvětluji, že jeho chování není v pořádku, ať se jdeme někam poradit, on ale nevidí a nepřipustí, že dělá chybu..
Když vidím, jak je to v jiných rodinách, hrnou se mi slzy do očí, jak se tátové chovají ke svým dětem a jak to vypadá u nás.. Trápí mě to už hodně let. Ani nevím, jestli jsem popsala situaci pochopitelně, nechci tady vypisovat x situací, kdy se co stalo, to by stejně ani nikdo nečetl.. Už takhle je můj příspěvek strašně dlouhý..
Ještě asi otázka, která může vzejít..K dceři se chová výrazně lépe, podobné chování směrem k ní nikdy není!!
@ivet1982 Děláš dobře, že se syna zastáváš, musí přece zažít pocit přijetí a absolutní podpory, a kde jindy by to měl dostat než u tebe. Obávám se ale, že možná i tobě třeba bude jednou vyčítat, že jsi ho nebránila víc. Je to moc těžká situace, pokud od manžela nechceš odejít, což asi nechceš, tak je to podle mě situace bez rodinné terapie neřešitelná. Manžel by měl pochopit a vyznat se ve svých vlastních křivdách z dětství, přijmout je jako křivdy, odpustit svým rodičům i bratrovi, možná že pak by se zbavil té tenze, která ho žene do agrese vůči synovi.
@ivet1982 To je smutny, nevim, co delat, ale zakrocit musis. To si pis, ze si to malej bude uz navzdy pamatovat. Vim, o cem mluvim. Mela jsem neco podobneho a poznamenalo to vlastne cely muj zivot az dodnes. Ja si taky chodila poplakat k mame jako k blizke osobe, ale pak to bylo jeste horsi, protoze mamka to chtela vyresit a ja to pak odnesla, protoze jsem "zase zalovala". Byli jsme taky dva sourozenci, ale u nas to bylo naopak, ze se tata zameril na me a brachu nechaval. Nikdy jsem nevedela proc.
Myslim, ze to hodne prameni z toho, jak se k tvemu manzelovi choval jeho otec. Nevis, jak to u nic bylo? Kdyztak jeste proletnu zpetne celou diskuzi, tak se omlouvam, jestli uz to tady zaznelo.
Je to hrozně smutný, nezkousla bych takové jednání. A ty bys to taky neměla tolerovat, jednak se to může časem zhoršovat, jak bude manžel stárnout a hlavně tvého syna to bezpochyby poznamená, obzvlášť proto, že k dceři se takhle nechová. Člověk by nevěřil, co všechno v nás zůstane z dětství a jak nás to ovlivní do budoucna. Vím, že se to lehko radí, když nejsem v tvé situaci, ale žádný chlap by neměl kazit život tvým dětem, byť je to jejich vlastní otec, i za cenu toho, že zůstaneš sama. Nečekej, až ti za x let tvůj syn vyčte, že jsi nezakročila.......
Dekuji za prispevky. Kazdy nazor,ktery nas muze posunout k lepsimu, je dobry.
Vazim si toho.
Ac se s tim snazim bojovat-sice po svem..je to porad malo. Chtela bych,aby bylo vsechno jinak,aby ta laska,hezky vztah, bylo jako na pocatku. Vratit nic nejde. Divam se na manzela uz jinyma ocima, tim jak se chova k malemu..vsechno se ve me znicilo. Nevzhlizim k nemu, netouzim po nem.. S obdivem a i zavisti koukam na rodiny,kde to funguje jinak, lepe.. A jsem smutna,ze mi to nemame. Lezi tu na gauci, nic ho nezajima.. A jako vzdy je strasne unaveny.. Ja take, ale vzdyt vite jak to je. My maminky musime, i kdyz uz nemuzeme..
@ivet1982 Pošli ho někam.Nestojí za to,aby ses kvůli němu trápila.Najdeš lepšího,hodného.Držím palce 😉
Dekuju hodne dusicce za srdicko 🙂
@ivet1982 Souhlas s @andrrriiik. Vyrikala bych mu to vsechno, dala ultimatum a pokud nebude schopen se sebou neco udelat (a predpokladam, ze asi ne), tak bych sla od nej. Nenechala bych trapit dite. Jsi mladazenska! Najdes lepsiho!!!
Dalsi srdicko, dekuju 🙂
@ivet1982 Celá tahle diskuze mi vhání slzy do očí, vím jaké to je, když se takhle otec chová k synovi. Mám dva bratry a já byla ta princeznička. Jenže když nějak ubližoval jim, bolelo to mě! Kolikrát jsem brečela víc než oni, ať už přestane... Bojuj za svoje dítě, ochraňuj ho za každou cenu... Úplně se mi svírá žaludek.... Manžel je horká hlava, vím to o něm. V mém případě je asi něco pravdy, že si žena vybere muže podle vzoru svého otce... Ale jedinkrát vztáhne ruku na mého syna, jenom jedinkrát a jdeme od něj okamžitě... Hodně štěstí a držím vám palce! ☹
mému manželovi bude za měsíc 56 let. Máme 10letého syna. A je to ten nejlepší otec jakého si umím představit. Trpělivost má bezmeznou, od malinka s o něj dokáže naprosto spolehlivě postarat. Mají spolu úžasný vztah. To není o věku, je to v hlavě.
Jo, jsou aktivní klidně šedesátníci a třicetiletí lenoši a "starci"... je to hodně o založení, povaze, původní rodině.
Ještě dodám, že manžel s předcházajícího vztahu deti taky neměl. Moje dcera s prvního manželství měla 13 let když jsme spolu začali bydlet . Udělal pro ni víc, než její vlastní otec /věkem asi ideální/.
u nás se se synem /kromě angličtiny/ učí zásadne manžel, protože má na to nervy 😉
mám podobný problém jako zakladatelka, díky bohu ale ne s mužem, ale se svým dědem .než se narodila dcera, syn u prarodičů byl opečovávaný, brali si ho velmi často aby mi ulevili, ptž jsem otěhotněla ani ne po roce znovu.Prarodiče mě vychovali takže ten vztah je mezi námi na jiné úrovni než obvykle.No ale jak píšu , narodila se princezna a děda úplně změnil chování k synovi ☹ fyzicky se ho nikdy nedotkl, spíš je to na psychické úrovni, nic se mu na něm nelíbí, neustálá kritika, také slýchám já v jeho věku už... Syn to nesl jednu dobu velmi těžce, nejdřív u nich o to víc zlobil, potom k nim odmítal chodit byt jen na chvilku, kdy jsem tam potřebovala zajít.Dnes je to ve fázi, kdy tam s ním chodím na návštěvu na chvilku, dcera tam ale jezdí na celé víkend.I z toho jsou problémy, syn na dceru žárlí.Snažíme se s ním mluvit vysvětlovat, ale je to těžký.Dcera jim může skákat po hlavě, syn nesmí ani promluvit.Když dcerku nepustím na víkend, škemrá a dělá doma dusno že tam chce.Jeden víkend nám syn řekl že sestru nenávidí a nechce aby se vrátila. ☹ potom ale došel a prosil at jí nevykládáme jak škaredě mluvil.
V každém případě vím jak takové chování bolí, a pokud by manžel zakladatelky nebyl ochotný s tím začít něco dělat, nenechala bych syna trápit a odešla od něj, ke všemu když má kam jít.Ničí to totiž všechny a z kluka pak vyroste nesebevědomí ustrašený člověk, co si to ponese celej život sebou.A taky bych zvážila návštěvu psychologa se synem.
Toto je teda hnus.
Kdyby nekdo tyral me dite, odchazim a ani se neotocim.
Nenecham si udelat z ditete zniceneho cloveka.
Nedokazu si predstavit, ze nejaka zena dokaze tak nejakeho chlapa milovat, ze zajmy ditete jdou stranou.
Clovek nejakym zpusobem zije, neco si preje, o necem sni..a po desti letech si uvedomi, ze jeho zivot jde jinym smerem, nez puvodne chtel..vidite, jak to funguje v jinych rodinach..alkohol, nevery, hadky, dluhy..jakoby spokojene rodiny,ale jednou se zacnete dozvidat veci.. Kde je ta hranice, kde je zle..u nas uz byla prekrocena..jak moc?!! Postavit se tvari prevde neni vzdy jednoduche.. Ale vim, ze musim!
@ivet1982 Urychleně napište do poradny k Mgr. Klingerové.
http://ona.idnes.cz/rodicovska-poradna-mgr-mark...
Snad se to brzy zlepší, je to nelehká situace.
Mě teď přijde, že vaše problémy jsou vlastně hlubší, a že si jenom "myslíš", že pokud by se choval k synovi jinak, tak by bylo zase všechno prima. Ale ono je toho patrně víc, tohle ti asi vadí nejvíc, nebo se to tím právě zhoršilo, ale řekla bych, že je třeba popřemýšlet o vašem vztahu. Těch problémů je tolik, že jsi si podvědomě vybrala jeden zástupný, protože se nedokážeš zorientovat ve všem. Mezi řádky i z tvých různých příspěvků čtu něco smutného: už tě nepřitahuje, nemiluješ ho, leží, není s vámi fyzicky ani psychicky...přestal Tě zajímat, zklamal Tě. Já tomu rozumím proč, vůbec není divu. Ale on to také všechno vnímá, i kdyby podvědomě, vnímá to ale nic nedělá, další nečinnost. Vnímá kým pro Tebe je a chladí si to na synovi, stejně jako ty jsi všechny ty "stokrát nic" přenesla na ten jeden problém s jeho chováním k synovi. Můžu se mýlit, ale jsi dlouhodobě zklamaná a nespokojená Ty, nedovedeš to vyjádřit a popsat, bylo to tisíckrát nic umořilo osla jak se říká. Všechno vyjadřuješ slovy jako problém chování vůči synovi, protože tomu jedinému asi rozumíš a umíš to pojmenovat. A on je také nespokojen, ať už sám se sebou nebo s čím, ale je mu milejší nic s tím nedělat a opět přenášet svůj (nebo váš) problém na syna. Zkus popřemýšlet, jestli v tom jednom tebou pojmenovaném problému vlastně není schováno víc věcí, tak moc, že si nevíš se vším rady...a zkusit to případně i tak brát, jako problém celkový. Ono je důležitý umět věci pojmenovat, dřív než se zaměříš na to, co a jak řešit, tak vědět, kde je vlastně jádro problému.
@diamanta Děkuju. Když se zamyslím nad tím, co jste napsala a co jsem doposud napsala já.. Máte pravdu. Největší a nejbolestivější problém je manželovo chování k synovi, druhý, že pokud je s námi fyzicky, tak jako kdyby nebyl psychicky.. a třetí, že mi s ničím nepomáhá, nepotřebuje s námi aktivně trávit čas..další věci, které zmiňuji, už jen vznikly z toho předešlého, co jsem napsala..
Děkuju, že mi to pomáháte srovnat v hlavě.
@diamanta Je to smutné, ale musím s tebou souhlasit. Taky mi přijde, že jde o celkově nefunkční vztah. Manžel synovi neublížil podvědomě, ale zcela úmyslně tak ventiluje svou frustraci. To normální člověk nedělá. To není o nějakých zážitcích z dětství, je to o současné náladě, která je zřejmě dlouhodobě blbá. Pokud s tím oba nebudou něco dělat, děti to odskáčou. Odborník může pomoci, ale musí oba chtít. A lidi, kteří se mají rádi, by si poradili i bez odborníka.
@ivet1982 K tomu srovnávání v hlavě mne napadla ještě jedna věc. Zkus si sepsat nebo prostě jen myslet, co definuje fungující vztah dvou dospělých lidí, kteří se mají rádi a vychovávají věci. A pak to porovnej s realitou. Když jsem já žila dlouhodobě v nefunkčním vztahu, tohle mi pomohlo. Během let si totiž pořád pomalinku posunujeme své hranice, možná to ani nevnímáme, ale nakonec jsme úplně jinde, než to bylo na začátku (v době kdy vztah fungoval a oba jste byli šťastní).
Když se tak otec chová od 2 let syna, tedy od doby, kdy se dítě začínalo nějak víc projevovat samo za sebe, tak to asi nic o současné náladě nevypovídá. Na druhou stranu je otázka, jak je možné, že tak dlouho trvalo než to začalo vadit. Takové chování a k nemocnému dítěti, nevím, vůbec bych asi nedokázala být tak trpělivá a konstruktivní, jak to popisuje zakladatelka. Nepřijde mi ani, že by se dceři nějak věnoval, spíš k ní nemá ty výlevy?, takže moc nechápu, co je na vztahu pozitivního, krom toho, že na začátku byla velká láska.
To, že lidi, kteří se mají rádi, by si poradili i bez odborníka, není pravda - někdy jsou prostě pohled nezučastněného na věc a podpora komunikace mezi partnery nutné a s mírou lásky to nesouvisí. Každopádně oba musí mít zájem na změně, což mě přijde, že manžel zakladatelky nemá, že je v podstatě spokojený, samozřejmě bez "pruzení" zakladatelky by to pro něj bylo lepší.
@marketa233 S tím posouváním hranic bez výhrad souhlasím..
@soptikova Já věděla, že s tím odborníkem někdo nebude souhlasit. 🙂 Ale ty vlastně sama vyvracíš, co tvrdíš. Podpora komunikace odborníkem? To přece zvládneme ve fungujícím vztahu sami.
@ivet1982 Taky je možný, že to nezvládnete (ani s pomocí odborníka). Třeba sis prostě jen vybrala blbýho chlapa. To, že se vztah zatím jen zhoršuje, by tomu nasvědčovalo.
My tedy už sami asi nic nevykomunikujeme 😒
@marketa233 Vím, že je i to možné ☹
@marketa233 to co tvrdíš, je prostě zavádějící. . Někteří to e fungujícím vztahu zvládnou sami a někteří zas třeba ne. Co je to ten fungující vztah? Vztah, který funguje 40 let perfektně, oba jsou konstruktivní, pořád stejně komunikativní a nic je nerozdělí? Je přece normální, že máš ve vztahu i horší období, někdy se může seskupit hodně vnějších okolností, a potřebuješ někoho zvenčí, kdo ti pomůže vyznat se v tom. Taky jsou lidi, kteří třeba dobře komunikovat v konfliktu spolu neumí, ale to ještě neznamená, že jejich vztah je vyloženě nefunkční a nemají se rádi. Jde taky o ten prostor, který např poradna nabízí - doma si někdo třeba nevyhradí 100% pozornosti na to, že teď budem mluvit o našem vztahu, odbíhá se k dětem, do toho se třeba uklízí... Prostě to, že něco v danou chvíli nefunguje, a potřebuješ s tím pomoct, ještě neznamená, že celej váš vztah je nefunkční a ztracenej.
Je to trochu jako kdybys měla dva syny, do jejichž hádek musíš zasahovat. Manžel už ho asi vážné vidí spíš jako konkurenta. Nevím, nedokážu si představit, jak při tom všem můžete vycházet jako manželé. Každopádně je to složité, snažila bych se manžela přesvědčit terapii celé rodiny - on tam může však jít s tím, že je problém v tvé výchově, popř synovi..