Nemiluju manžela - mám odejít?

@frantiska85 do 150kg?? když byl neštastný, proč to neřešil se svou ženou?? to radeji s nima nikam nejde, ochuzuje deti casově a tráví radeji volno u pc a tv

@frantiska85 Smutek nee. On měl s váhou problém i před manželstvím, měl úraz nohy, přestal sportovat, rodiče říkali, že během půl roku šíleně ztloutnul, protože jenom seděl doma u TV, takže to v něm vždy bylo. Když jsme se brali, tak ale sportoval a byl OK. Bez pohybu člověk hubený nebude.

Když se tak vžiju do role chlapa, který byť vlastní vinou přibral, jakou má motivaci, aby na sobě pracoval když: žena ho nemiluje, klidně by ho vyměnila za nevěrníka, je pro ni po letech už okoukaný a nezajímavý....Být chlapem, tak na sobě zamakám, zhubnu a ženu pošlu k šípku.

@frantiska85 v tom případě kdyby byla stejná i zakladatelka, tak už ho dávno opustila....

@johanka111 Ahoj, napíšu ti svůj příběh: s mým mužem ( tedy nejsme manželé ) jsme spolu 9 let. Máme dvě malé děti. Šílenou zamilovanost a vše kolem toho jsem zažila...vlastně, když se na to podívám, jsem byla já vždy ta co milovala více, odpouštěla...přehlížela..On není ten tip, co by věci uměl ( nebo možná i chtěl ) řešit, snažila jsem se moc, ale prostě jsem to už vzdala. Můj muž je velice atraktivní a líbivý, na čemž samozřejmě nebazíruju, ale díky některým věcem je mi naprosto odporný, že jsem ráda, že se mě ani nedotýká. Vlastně mi nikdy moc nedával najevo, jak mě má rád nebo jestli se mu líbím. Já romantička on nikoli. A co se týče sexu - toho se taky dost změnilo-ale spíše z mé strany, díky některému jeho chování. Jeho jednoduchá odpověď a názor, že nemám ráda sex. Prostě jsou věci přes které se nemůžu a vlastně už ani nechci přenést. Za tu dobu jsem strašně otupěla a přizpůsobila se jemu. Jednou jsem někoho potkala - nic fyzického mezi námi neproběhlo, ale najednou mi někdo dal pocit a najevo, že jsem hezká ženská. cítila jsem se tak sebevědomě.....byli jsme v kontaktu, dokonce mělo dojít k setkání a bohužel musím napsat, že bych svého muže podvedla. Nikdy jsem to neudělala, ale za dobu našeho vztahu jsem nyní ve fázi, že budu taky sobec. K setkání nedošlo, asi to tak mělo být. Ale najednou jsem začala být sebevědomější, zjistila jsem, že se opravdu líbím i druhým ( do té doby mé sebevědomí na bodu nula - a nikdo nechápal proč ) S mým mužem šťastná nejsem a nyní jsem ve fázi, že se klidně seznámím s někým jiným. Já vím, že je hrozné co píšu, do poradny by nešel, neřeší. Před dětmi se nehádáme, no prostě žijeme vedle sebe. Celý život jsem brala ohledy na druhé. teď začnu brát ohledy na sebe. Nelíbí se mi život jaký žiju, nepředstavovala jsem so to tak, ale já udělala maximum. Více dát neumím. Jak dopadne náš vztah nevím - v podstatě oba cítíme, že by to mělo být jinak, ale prostě se na spoustu věcí díváme jinak. On mě neopustí - tedy neodstěhuje se, dokonce jsem se přistihla, že by mi snad bylo fuk, kdyby si někoho našel - pokud už to neudělal.

@mmaarrkkeettkkaa myslím, žes došla do fáze, která mohla (a škoda že nepřišla) přijít daleko dřív. Totiž přesně jak říkáš, "Celý život jsem brala ohledy na druhé. teď začnu brát ohledy na sebe. Nelíbí se mi život jaký žiju, nepředstavovala jsem so to tak, ale já udělala maximum. Více dát neumím." Tohle pokud cítíš, tak je podle mne vhodný aplikovat mnohem dřív, než je úplně pozdě. Začít brát ohledy sám na sebe. Nikdy není pozdě celkově, ale pro ten určitý vztah možná už jo. A já tak nějak myslím, že hodněkrát když to člověk udělá dřív, tak se i vztah zachrání....Ale je tak těžký se najednou změnit, to je to, co je problémem podle mě. Chce to celkově jinej náhled na život, aby to člověk dosáhl, a někdy nás musí něco nakopnout, abychom to dovedly....

Ahoj, nečetla jsme všechny příběhy, ale napíšu Ti svůj a budiž to všem výstrahou!!! Vdávala jsem se z lásky za hodného muže. byla jsem mladá, ale on mi imponoval svými názory, nevšední inteligencí, zarputilostí, humorem. Skoro 10 let jsme žili celkem šťastně. Ale mimi stále nepřicházelo, vkradla se nám tam deprese, beznaděj na obou stranách, každý to dusil v sobě. Já život vyplňovala studiem, on prací. Dostudovala jsem, přestěhovali se, cítila jsemže takové náročné změny hned za sebou mi nedělají dobře. začala jsem hubnout, zhubla jsem
0 kilo, že se aspoň začnu cítit dobře. Myšlenku na miminko jsem tak nějak vzdala, nalhala sama sobě, že jsme se smířila. Začala chodit čuřit, s klukama, holkama. Z nevinné zábavy se stávala čím dál víc honba za něčím erotickým, za polibky, doteky, milováním. Najednou jsem byla úplně jiná, bez rozumu. Až přišel jeden. Vypadal jako Adonis, když jsme se pomilovali, nic něžnějšího jsme nezažila. ve všem jsme si rozuměli a roky se nepohádali. Rozum mi ale říkal, že je mladý, že mám byt, manžela, klid. Bohužel mi to nedalo, neustále jsme na něj myslela, stala se jím posedlá, utíkala jsem, bil se ve mě rozum s city. Až jsem se rozhodla pro city, vidíc tom něco jako znamení shůry, druhou šanci...A manžel pořád tušil, ale jen nadával a nečekal, až bych někdy odešla. S milencem jsme vrkali a plánovali budoucnost, svatbu, děti.

A zase zasáhl osud. Ejhle, byla jsem těhotná. Těhotenství neprobíhala uplně ukázkově, ke konci to s náma vypadalo dost bledě, hrozil předčasný porod už od 28. týdne, malá nerostla a byla o měsíc menší, strašili vším možným..a já jenom ležela. jezdil za mnou manžel i milenec.

Když se malá narodila, měli ji rádi oba jako vlastní. A já to udělala, odstěhovala sjem se s malou k němu do domu jeho rodičů. manžel byl v šoku, všechno mu došlo. Sešli jsme se všichni tři, promluvili si, ale já tehdy byla zamilovaná a slepá a blbá jak necky.

Ze začátku to bylo celkem fajn. Ale nebylo to už jako dřív, když jsme spolu bydleli když jsem byla ještě těhotná. malá byla náročná, nejedlík, nespavec. Ze začátku pomáhal, ale čím dál víc jsme z něj cítila, že mu nedělá omezení a zodpovědnost dobře. Zavíral se do dílny, s tím, že pracuje pro nás. Pořád jen sliboval, že to bude lepší. jaho rodina mě totálně neřijala. Přitom jeho matky si taky vzala rozvedeného. nejsou žádní katolíci nebo tak. Morání zásady taktéž postrádají, ale já pro ně měla vypálený cejch na čele. Opustila manžela, opustí i našeho synáčka. nepomohli s malou, jen kritizovali. jeho matka si jen stěžovala, jaká je nešťastná, že je všude bordel. Ale to znamenalo třeba dvě hračky na zemi se kterýma si malá hrála. zdržovala návštěvu ve dveřích dokud jsme to neuklidili. Malou mi převlékala kvůli jejím návštěvám bez souhlasu. Slyšela jsem, jak mě pomlouvá za to, jaké výstřihy nosím...a drahý tatínek malé co udělal? Nic....nechal to dojít až k tomu, že jsme vedly otevřenou válku. Ona furt po něm něco chtěla a synáček skákal..mohla sjem být nemocná, malá taky, konec světa. Chodil se vším za ní. Cítila jsem se nenáviděná, psanec. Malou nepohlídali, téměř nepohladili, skoro nic jí nekoupili. Nepomohli mi, jen velice sporadicky. A jen ze začátku. Chlap byl jen v dílně od rána do noci, nedařilo se mu..a všechno začal svádět na mě a na malou. večer lehnul jako pařez, nemluvili jsme spolu, nežili, nekomunikovali. Snažila jsem se komunikovat, říct mu, že potřebuju, aby nás bránil před jeho matkou.

nechtěl nic slyšet, dělal, že ho obtěžuju, co chci, když n se tolik obětuje a pro nás pracuje. Furt mi to otloukal o hlavu. byla jsem s malou sama, neměla kam a s kým jít, uplně vyřízená péčí o ni a domácnost. jen se mi smáli, jak to nazvládám, jaká jsem matka, že to řeším, to neřeším.

Až poslední kapka byla, kdy kvůli nějaké prkotině to mezi mnou a jeho matkou vygradovalo. přišla na mě řvát, kdo jsem, co jsme dokázala, jak vypadám, jak je kvůli nám chudák a v dluzích, ap. A on..ačal brečet, nezasla se mě..zachoval se jako blbec, chtěl ai jen zachránit kožich a dobré bydlo u maminky. Okamžitě jsem se sebrala a odešla k našim. Měla jsem už pocit, že já i malá jsme tak nenáviděny. když byla nemocná, neustále ji budili, otvírali okna, chovali se tak, jako by tam ani žádné miminko nebydlelo.

A drahý milenec pokračoval dál v zatloukání hřebíčků do rakvičky. vyčítal, že jse odešly, že akorát platí, malou nevidí, že nejsem vděčná, nekomunikoval, ponižoval tím, že se vždy urazil a čekal, že přilezu, že ho budu prosit, jaý on je dokonalý a krásný. na malou vůbec nemyslel. začal si žít jako svobodný. Zábava, koníčky. A matka malé schovala všechny věci, vyházela to pryč...neměly jsme se ani nikam vrátit.
Sliboval, že bydlení zařídí, ale vycouvával postupně, házel na mě všechnu vinu. V té době už jsem kontaktovala manžela, který mi celou dobu psal a doufal, že se vrátíme.Že to nefunguje. A všechna upozornění vešla vniveč. Milenec to bral jako vydírání. Udělal ze mě hned tu, co si udržuje bokovky..a že jsme ho měla v záloze celou dobu.

Že ho nemiluju..a že on si teda rozmyslí, jestli se bude snažit. A staral se jenom o to, aby nemusel malé platit. Vůbec žádný zájem o její výchovu, duši....
Zjistila sjem, že můj manžel ač není biologický otec, se k ní chová stokrát lépe, umí se o ni postarat. Záleží mu na ní. Není totiž sobec.

Teď jsem v takovém mezistavu, zaslouženě s malou sama. Vím rozumem, že nejlepší by bylo milence uplně odstřihnout, dát své malé normální stabilní rodinu, hodného tatínka. jenže milenec ve své zapšklosti a uražeém egu bude dělat asi problémy..hlavně té malé :(

A závěr? Nikdy v životě bych to znova neudělala! Chlapů jse hodně, těch co nabízí nedokonalou lásku, co si na něco hrají, slibují..a nakonec jsou to blbci a sobci. Já dostala možnost se vrátit k manželovi i s malou. Žádná zamilovanost za to nestojí. ta přejde..a velice rychle. Raději bych si usekla ruce nežs e kdy dotkla nějakého jiného muže!!!
Následky bývají katastrofální, minulost si vždy neseš s sebou, rozvést se není tak ,,normální" jak Ti všichni kolem tvrdí, stneš se psance, dostaneš cejch jako já. Málokdo pochopí, málokdo pomůže.

Nestojí to za to. jsou možná případy, kdy to napodruhé vyšelo a bylo to fajn. Ale to je možná mizivé procento. tráva není jinde zelenější!!!

@bonavoxa To je příběh jako z románu. Každopádně manžela Ti straště závidím!

@johanka111 Ja asi budu v drtive mensine, ale vidim to uplne jinak, nez mnohe jine tady.
Shrnme si to: jste spolu 14 let a nikdy jsi nezazila opravdovou zamilovanost a poblazneni, jak pises. Na zadost, ze bys ocenila vic nehy, ti manzel rekl, ze jsi trapna - takze si te evidentne nevazi a bere te jako samozrejmost (pro srovnani; muj partner, se kterym jsem 9 let mi nikdy nic takoveho nerekl a to ani v hadce). Manzel te nepritahuje a se svou nadvahou nemini nic delat. Evidentne nefunguje moc dobre jako otec a manzel. Opravdu s nim chces zustat? Komu by to prospelo?Tobe? To asi ne, kdyz jsi ho v podstate nikdy nemilovala a ted se ti dokonce hnusi. Prospelo by to detem? To asi taky ne, protoze driv nebo pozdeji by si vsimly, ze maminka neni stastna a nemuze prirozene vytvaret harmonickou rodinu (jak by taky mohla, kdyz se trapi). Prospelo by to manzelovi? Mozna, ale opravdu chces obetovat svoje stesti pro nekoho jineho?

Ja osobne bych se s tvym manzelem rozesla (ano a je mi jedno, kolik lidi by me za rozvod odsoudilo, je to muj zivot a ten hodlam zit podle sveho nejlepsiho uvazeni) a rozesla bych se s nim predevsim proto, ze je vas vztah evidentne v neporadku (kdyz je schopen te nazvat trapnou) a nehodla to menit. Kdyby mi partner/manzel rekl, ze jsem trapna, tak bych velmi vazne zvazovala budoucnost takoveho vztahu, ja totiz jednam s partnerem s uctou a totez vyzaduju od nej. Radeji bych si ukousla jazyk, nez ho takhle urazet. Je s podivem, kolika lidem to neprijde divny, asi doma taky pouzivaji nejruznejsi vyrazy a jeste to snad berou jako znamku kvalitniho manzelstvi 🙄

Na zaver - ja osobne bych jednou na smrtelne posteli nechtela zjistit, ze jsem prozila zivot bez vasne a zamilovanosti, ze ktere se cloveku toci hlava. Ano, zamilovanost rychle vyprcha, ale ja trvam na tom, ze I tech par prchavych okamziku stoji za to zazit. Deti ti stejne jednou odejdou z domu a co zbyde tobe? Zivot po boku manzela, se kterym si vzajemne jeden druheho nevazite a vedle jehoz nejsi stastna (o co lepsi by bylo pro deti, kdybys byla usmevava a dobre naladena, protoze bys vedle sebe mela chlapa, ktery te oceni a udela te stastnou, I kdyby to nebyl jejich biologicky otec).

Nechapu tuhle snahu udrzet manzelstvi za kazdou cenu - je dobre udelat pro zachranu hodne, ale nikdy bych pro zachranu manzelstvi neobetovala vlastni stesti. Co by to bylo za zivot? Hodne stesti, at uz se rozhodnes jakkoliv. 😉

Jeste jsem zapomnela zduraznit, ze jsem tim nechtela rict, abys zacala usilovat o toho tveho milence - ten jenom slouzil k tomu, aby ti ukazal, ze muzes zit I jinak. Nasla bych si jineho - nekoho, kdo te skutecne oceni a ukaze ti, ze zivot se da I uzit se vsim vsudy a ne jenom prezit.... 😵

@johanka111 Ahoj, nebudu reagovat na věci kolem vztahu, nevím co v tom je a není, jen bych chtěla reagovat na postavu. Když jsem se seznámila s mým manželem, vážila jsem 68kg při 162cm. Líbila jsem se mu, nemá rád vyzáblé ženy a líbila jsem se taky sama sobě. Pak jsem byla na koleji, přestala se tolik hýbat, ležela v učení a začalo to růst a dostala jsem se na nějakých 76kg - běhm jednoho roku. Po dvou letech svatba a to jsem díky kurzu zhubla na 72kg. Půl roku po svatbě mi sdělili, že mám rakovinu. Chemo jsem snášela strašně, 14 dní jsem skoro nejedla, zvracela...atd. a poslední týden před další chemo, kdy mi bylo trochu lépe, jsem se nacpala. Řekla jsem si, proč si ještě neužít, když stejně umřu. No, vše dopadlo dobře a milá váha lezla nahoru a nahoru. Nevařím klasicky "česká" jídla, spíš jídla dietní, na vodě nebo v parním hrnci a lhala bych, kdybych napsala, že si nedám smažený - hranolky, brambůrky a nějaké sladkosti. Během dvou let jsem přibrala na 87kg! Strašný! Chodila jsem běhat, snažila si držet jídelníček a proste to šlo tak o 5 kg a víc ani ťuk. No a problém byl v psychice - měla jsem opravdu vážné psychické problémy a ty způsobovaly to, že hubnou nešlo, z toho jsem byla psychicky ještě víc v ... - nelíbím se sama sobě a jak jsem se snažila a nešlo to, bylo to pro mě peklo. Peklem jsem si prošla při léčbě problémů a při hospitalizaci, no, to je vedlejší. Můj manžel mě taky pořád nutí, má pocit, že když o tom bude denodenně mluvit, že mě donutí cvičit každý den a já nevím co vše. Momentálně chodím pravidelně cvičit - 3x týdně, ale teď jsem měla opět problémy a dva týdny jsem nebyla. Manžel to do mě pořád "hustí", mě to deptá a vůbgec mi tím nepomůže. Co tím vším chci říct, je sice hezké, že jsi našla manželovi dietologa, ale chtěl tam skutečně jít on sám, nebo jsi ho k tomu "dokopala"? Bavila ses o tom, jak se manžel cítí? Třeba z tebe může cítit něco - např. že to není ono, ten vztah, může mít z toho psychické problémy a rozjíždí se začarovaný kruh... Musí chtít manžel především sám a řeči typu - "tak když to nechce udělat kvůli sobě, tak alespoň kvůli mě" (vede je můj manžel), tak za to bych normálně dávala facky. Zkus s manželem promluvit a podpořit ho...

Jinak můj manžel má opačný problém - měří 180cm a váží 65kg a stydí se za to, jak je hubený a když chce nabrat, tak jedině díky cvičení a dostatečným přísunem bílkovin - čím se i hubne a nabírá svalová hmota. Jemu se zase nedaří aby vypadal mužněji a ne jako dítě, taky s tím mám problém, jako on s tím, že jsem nabrala, ale já, narozdíl od něj to pořád neříkám, protože vím, jaký s tím má problém.

Hodně štěstí!

@johanka111 Ještě jedna myšlenka, nevím jestli to tu už nepadlo. Ohledně té manželovy váhy. Je to širší příčina, jak si asi uvědomuješ. Z té váhy pramení i ta jeho neaktivita, může tam být i nějaká deprese. Skutečnost, že to neřeší, neznamená ještě, že mu to nevadí. Ona váha 140 kg není žádná sranda, to pomalu už aktivnější sport vylučuje. Měla jsem v práci kolegyni odhadem tak 120 kg, dělala jí problémy už i chůze. Prostě člověk, co to nezažil nepochopí, dejte si na záda batoh o váze 40 kg, co má takový člověk navíc a poznáte ... Měla jsem období kdy jsem vážila o 20 kg navíc a i když jsem nevážila zas až tak moc, tak jsem byla pomalá, líná, jen bych ležela u počítače a místo abych se v jídle krotila, plenila jsem špazj, měla jsem nervy v kýblu... Člověk může mít deprese a málokomu to přizná. Určitě mu ta váha vadí ale rozhýbat to tělo je problém. Nevím jestli výčitky typu "ty s náma nikam nejdeš" jsou dobrým aktivačním nástrojem. Můj manžel hubne už nějakou dobu dobrovolně, sám od sebe, nikdy jsem ho nijak kvůli váze "nebuzerovala", nejdříve trochu zhubl, pak přidal sport, a já mu pomáhám řečmi typu : " hele neblbni s tím hubnutím, já mám radši pořádný chlapy" 🙂 Mě je to víceméně jedno jestli váží tolik jako teď nebo má o 20 kg více. Je pravda že co zhubl, je určitě aktivnější. JInak obecně si myslím že mužský hubnou snáze než ženský, ze svého okolí znám několik případů kdy postačilo omezení stravy (nemyslím přísnou redukční dietu), prostě porci, kterou si třeba dává ženská a i bez přidání pohybu šla váha dolů. Většina tlustých chlapů se prostě přejídá, pro začátek by stačila alespoň kontrola kalorické hodnoty potravin a nápojů s ohledem na fyzickou zátěž, která v tomhle případě je nízká. Tím je lehko zjistí, zda metabolismus je pomalejší či nikoliv. To bys mu mohla navrhnout - že bys mu to pomohla vyhledat a zapsat, on by ti jen říkal, co snědl a vypil a ty (bez nějakých komentářů bys to zapsala a spočítala). Tím se dostávám k tomu, že podle mě bys to s ním měla ještě zkusit a dát vašemu manželství šanci. Možná v sobě dusí problém, potřebuje pomoct a nedokáže si to přiznat, asi je potřeba na to jít jinou cestou, nevyčítat, netlačit na něj. Jestli se takto nechoval celou dobu vašeho manželství, chce to zamyslet se proč se stala změna, kde je ta příčina... Třeba se to ještě dá zachránit...

@zanett tak nějak to vidím i já......

Asi tomu dám ještě šanci. Včera jel můj muž na kolo! Cítí, že se něco děje. Nedokážu se přetvařovat a tvářit, že jsem šťasná, bohužel. Na druhou stranu mu o té své avantýře říkat nebudu, protože jak tu holky říkaly, nestál za to, protože kdyby se mnou chtěl být,tak za ten vztah víc bojuje, což se nestalo vůbec.
Cos e týče mého manžela, nemůžu si v současné době pomoci, ale nepřitahuje mě, nejsem s ním nijak extra ráda a ta jeho neaktivita v životě mě ničí. Bojím se s ním zůstat, ale taky se bojím toho, od něj odejít. Moje emoce jsou teď nahoru dolů, dám tomu pár dní, uvidím, co bude a nebude. Teď je mi ze všeho (včetně mě) smutno a nedokážu s tím nic dělat.

@johanka111 tak nějak to mám já. Hodně štěstí

@johanka111 já bych spíš řekla, že to nebudu chtít pár dní, ale pár týdnů...přinejmenším.

@johanka111 Podle me te ted manzel nepritahuje i proto, ze ses zamilovala do toho milence. I kdyby tvuj manzel byl sebevymakanejsi, tak tohle dela hodne.
Ale ten milenec ocividne neni nekdo, kdo za tohle stoji.. taky jsem zazila 'vztah' s takovymhle zenatym chlapem, a pamatuju si, jak se na me dival, jak mi busilo srdce atd.. ale on byl schopnej se takhle divat na x zen. Ja to nechtela videt, ale za mymi zady jeste spal s dalsi holkou mimo svoji manzelky.. no proste katastrofa. A taky se mi stalo, ze jsem kdysi malem podvedla byvaleho s jednim klukem, ktery me prechodne poblaznil.. a v tu chvili me muj pritel taky moc nepritahoval, presto, ze to byl peknej chlap..

Pokud se rozhodnes od manzela odejit, mela bys to udelat tehdy, az nebudes citit nic k milenci, ale budes mit cistou hlavu a odejdes od nej proto, ze uz s nim nechces byt, ne proto, ze te prechodne poblaznil nekdo jiny.

Zkus se drzet toho, ze odchazet se ma od nekoho, ne k nekomu. 🙂 Kdyz se toho budes drzet, tak se rozhodnes na zaklade opravdovych pocitu, ne prechodnyho poblazneni. Nic jineho ti v podstate tady poradit nemuzeme 🙂

Drzim palce! 🙂

@johanka111 neodcházej od něho kvůli takovým maličkostem. Já vím, že se ti to jako maličkost nezdá, ale je. Já mám teď s mužem daleko větší problémy. Je hrubý, uráží mě, ponižuje mě, při tom mi nesahá ani po kotníky. Žije v mém domě, peníze vydělat moc nedokáže, přesto bych s ním byla ráda za každou cenu, ale graduje to. Před dvěma měsíci jsem si našla milence, úžasného člověka, se kterým to ale nemá budoucnost, také má rodinu, od které prostě neodejde a já v to ani nedoufám. Nicméně mi přišel do života asi proto, abych si sundala růžové brýle a viděla konečně svého muže v tom pravém světle. Podala jsem žádost o rozvod, protože můj muž mi řekl, že jsem kráva a pí*a a 2x mě málem uhodil, nedokonal to, ale jednou jsem dokonce držela dítě v náručí a stejně po mě řval. Přesto všechno jsem mu navrhla, že v domě může zůstat kvůli dětem, chvíli to vypadalo, že by to mohlo fungovat, říkala jsem si, fajn, prostě se dál budeme společně starat o děti, já si ponechám milence a budu si žít svůj vlastní milostný život a nějak to půjde. Ale on se chová jako pitomec. Strašně jsem ho milovala, dlouho jeho chyby přehlížela, podporovala jsem ho - třeba v tom, aby vzal méně placenou práci, ale že bude mít míň stresu. Všechno je ničím. Kydá kolem sebe hnůj a vůbec si neuvědomuje, o co všechno může přijít.
Vím, že člověk po těch jiskrách fakt touží. To, co teď zažívám se svým milencem, je něco tak nadpozemsky krásného, ale muže bych kvůli tomu neopustila. Žila bych dvojí život. Fakt jo. Prostě bych měla milence a doma hrála ženušku. Ale s mým mužem to nejde, odejít od něj prostě budu muset. Kéž by byl "jen" tlustý a neaktivní. To je pohled jedné ženy, která právě dopadla na pěkně hnusný dno. Drž se!!!

Je smutné, že dnes tolik lidí nedokáže obětovat své nízké touhy pro vznešenější cíle. Ten trend "jít za hlasem svého srdce" za sebou nechává jen spoušť. Tolik rozpadlých rodin, protože se maminka nebo tatínek nudí a chtějí zažít něco, co vidí v televizi každý den, místo aby viděli ty skutečné hodnoty. Co čekáš? Že ti to jiskření s někým vydrží celý život? Jsi kvůli tomu ochotná rozbít rodinu a přivést k dětem cizího chlapa, místo abys jim umožnila to štěstí být každý den se svým vlastním? Vím, že 14 let manželství asi člověka trochu otupí, ale uvědom si, že to erotické napětí a romantika trvá jen chvíli ať je to kdokoli. Nebuď marnivá, zdravá a milující rodina je největší životní vítězství.

@johanka111 A co začít sportovat spolu? Ono to udělá hodně nejen pro postavu ale i pro vztah... Jsme spolu s manželem 7 let a když se díky jedné hlouposti manžel začal bát že mám milence (naštěstí to byla opravdu jen špatná doměnka), začal se o mě bát a chtěl se svojí postavou začít něco dělat, aby se mi líbil a i když nebyl nějak tlustý, vzal si do hlavy že se sebou musí něco dělat, abych neměla potřebu hledat jinde (ne že bych ji měla, manžela mám ráda a jsem za něho opravdu vděčná). Nicméně jsme se toho chytli oba a už skoro půl roku společně doma 3x týdně cvičíme (posilovnu si nemůžeme dovolit, nemáme kam dát děti 🙂) a dodržujeme zdravý životní styl. Nejen, že se u toho dobře bavíme, ale zvedlo to sebevědomí jemu i mě a myslím si, že jen tak nás to nepustí a hlavně to ještě utvrzuje to hezké, co mezi náma je a já jsem pyšná, žýe mám doma muže, který je pro mě ochotný toto udělat (a nejen toto 🙂 Ale je pravda, že to musí chtějí oba, zkus si o tom s manželem probudit, nemusíte jít hned do extrémů, ale najít si vhodné cvičení a nebo začít třeba jen pravidelnými procházkami, při kterých se dá i krásně mluvit... Věřím, že pokud budete chtít, bude to krásnější než na začátku a třeba i s manželem poznáš to opravdové jiskření...

@lrg Promin, ale ja osobne bych rodinu zakladatelky nenazvala jako 'zdravou a milujici'. Morbidne obezni manzel, ktery se svou nemoci nehodla nic delat (ano, obezita je nemoc) a ktery evidentne neni vnimavy vuci potrebam zakladatelky a zrejme se ani moc nezajima o svou otcovskou roli, kdyz vetsinu volneho casu prosedi u PC a zakladatelka travi cas s detmi sama, to mi nepripada jako idealni prostredi pro vychovu jejich deti a ja osobne bych nechtela, aby si moje deti odesly do zivota takovy vzorec 'fungovani' rodiny jako normalni. Ovsem, vsude plati, ze kazdy sveho stesti strujcem 😎

@zanett Nečetla jsem všechny příspěvky, jen úvodní příspěvek, kde proti manželovi nic zásadního nevytýká. Jestli na ní ale manžel se*re, tak se není divit, že mu žena uteče, to je jasné.

@johanka111 Pokud ses rozhodla dát tomu šanci, přeju hodně štěstí 🙂. Kdybys od muže opravdu chtěla odejít, vůbec by ses nad tím tak netrápila a udělala to. Takhle to vypadá, že někde v tobě to "něco", co tě u muže drží, ještě je. Třeba to neumíš pojmenovat, ale pokud existuje to "něco", co dává prostor k pochybám, myslím si, že je rozumný s razantním a definitivním krokem počkat, dokud nebudeš mít opravdu jasno. Souhlasím s holkama, že je nesmysl zůstávat s někým, s kým být nedokážu a nechci, ale z těch tvých posledních komentářů jsem nabyla dojmu, že ty si tak úplně jistá nejsi. Ať už to s vámi dopadne jakkoliv, rozhodni se, až si budeš opravdu jistá 😉 .
Jinak jestli můžu trošku poradit s tím odporem k muži.... určitě není snadný něco takovýho překonat, ale mám trošku pocit, že se v tom odporu tak nějak nepřímo podporuješ. Něco ti vadí, třebaže oprávněně, ale ten svůj odpor přiživuješ tím, že to, co ti na muži vadí, vlastně i záměrně hledáš. Zkus to opačně. Zkus na něm hledat to hezké. Vím, že na tlouštíkovi asi není snadné po fyzické stránce najít něco atraktivního, navíc tvého muže neznám, takže nemám nejmenší představu, jak vypadá, jak je vysoký při této váze a pod. Ale když uvedu příklad, kolikrát stačí, když si chlap obleče něco slušivého, co lichotí jeho postavě. Můj manžel je malý, štíhlý, drobný, nicméně postavu má pěknou. Oproti mě je o 2 cm menší, což ve mě občas vyvoláva ocit, že vedle něj musím vypadat jak monstrum, mám normální, celkem štíhlou postavu, ale široká ramena, velká prsa.. prostě vedle drobného chlapa si připadneš opravdu veliká i když máš 168 cm :D.. .Když jsme se dávali dohromady, měla jsem s tím hrozný problém. On tomu nikdy nepřikládal význam. Ale abych to upřesnila - nevadilo mi, že on je malý, ale vadilo mi, že já jsem větší 😀. Považovala jsem to za svůj handicap, nikoliv jeho, přestože já mám výšku průměrnou a on na chlapa podprůměrnou 🙂 . Ale bylo to pro mě dost málo na to, abych s ním nechtěla být. Dnes, kdy už spolu žijeme, jsme manželé, máme děti, to vnímám jinak. Přišly starosti a člověk tyhle prkotiny opravdu přestane řešit. Sama jsem o deset kilo těžší než na začátku našeho vztahu a jemu se pořád líbím, můj milý tohle prostě neřeší. Dělá si legraci sám ze sebe, např. slyší písničku od Zagorky "Proč nejsi větší", zesílí rádio a vykřkne "moje písnička!" Vždycky mě tím pobaví. Ale kolikrát se přistihnu, že ho porovnávám s chlapama, co vedle něj stojí. Mockrát se stalo, že vedle něj stál dvoumetrový chlap a to ti povím, to je kontrast 😀, a to si pak třebas postesknu, že je škoda, že těch pár cenťáčků ještě nepovyrostl. Ale pak sjedu očima na v riflích krásně vytvarovaný zadek a neubráním se si nenápadně šáhnout 🙂 a to pak ve mě zajiskří 🙂. Navíc, jeho výška je daná, s tím se nic dělat nedá. Ale s postavou tvého muže ano, i když on asi moc zájem o změnu životního stylu nemá a to se pak těžko něco řeší. Záleží, co v tom je, jestli jen pohodlnost nebo opravdu nějaká deprese, mindráky jak píší holky. Zkus si najít na svém muži něco, co tě spolehlivě odzbrojí. Vždyť to nemusí být součástí figury, může to být úsměv.. prostě cokoliv. Já jsem i častokrát na manžela naštvaná, že je neoholený a kolikrát ho prosím dva týdny, aby to sundal. Zlobím se na něj, že vypadá jak Rumcajs, nechci mu dát ani pusu, vyčítám mu, že když mě dobýval, byl pořád navoňaněj, vymydlenej a teď je mu to jedno. Ale pak stačí, aby pohlédl vzhůru svýma krásně modrýma očima, nakrčil čelo ... a to je pak k sežrání.Zkus v hlavě pozorování chyb potlačit a naopak sondovat po tom, co tě na něm těší, co se tí líbí, hledat to, co jsi na něm milovala. Možná se ti vrátí příjemné šimrání v břiše, možná tě to naopak utvrdí v tom, že to není jen krize, ale že to prostě nikam nevede. Ale ať už najdeš jakoukoliv odpověď, budeš mít konečně jasno a budeš vědět, jak se rozhodnout. 🙂

@deenyska kdyz ma nekdo k necemu/nekomu odpor, tak uz ten negativni vztah vetsinou prekrocil hranici 'navratu' abych tak rekla - je to jednoducha psychologicka poucka. Odpor, averze to je doprovazeno daleko intenzivnejsimi negativnimi pocity nez jen stav 'neco se mi nelibi' nebo 'neco nemam rad'. Predstav si, ze ma nekdo napr. odpor ke koprove omacce a navaluje se mu, jen co tu omacku uciti. A nekdo mu poradi, at ten odpor 'prekona' tim, ze si na tom najde neco pozitivniho, treba to, ze je kopr zdravy. Silne pochybuju, ze by to ten odpor zvratilo. Ja mam napriklad odpor k pavoukum a kdyz me nekdo zacne nutit hledat na pavoucich neco uzitecneho (napr ze zerou otravne mouchy), tak to s mym odporem nic nedela, porad k nim mam odpor. Chci tim rict, ze stav, kdy jedinec citi odpor je tak intenzivni stav mysli, ktery nelze jen tak prekonat jednoduchym 'prehozenim vyhybky'.

Nabizi se ovsem I hypoteza, ze zakladatelka treba nema skutecny odpor k manzelovi, treba ho jen momentalne nesnasi, ale do stavu odporu to jeste nedoslo (I kdyz si treba mysli, ze ano). Pravdu zna kazdopadne jenom ona.

@zanett Teda to je docela silný přirovnání - srovnávat odpor k manželovi s odporem ke koprové omáčce 🙂 Já si teda myslím, že to není zrovna fér, dát vale manželovi hlavně proto, že se fyzicky změní. To do důsledku může znamenat, že každá ženská, jejíž manžel zplešatí, naroste mu pivní pupek, začne mít různé zdravotní potíže, atd. má právo ho opustit, s tím že jí začal být odporný a hledat jiný objekt zájmu. Jistě je tady dost diskuzí, kde zklamané maminky nadávají na partnery, kterým se nelíbí že jsou míň atraktivní po porodu, a ostatní maminky na MK jim to kvitují, s tím, že takové jednání je nefér. Manžel zakladatelky asi nebyl žádný drobek ani když si ho brala a změna nenastala ze dne na den. Neříkám nikomu ať setrvává v manželství, když cítí velký odpor, ale manžel by měl dostat aspoň šanci a podporu ze strany manželky (teda pokud to není vyložený gauner, což v tomto případě není).

@johanka111 zamilovanost je opravdu chemická reakce a pomine...Já řešila a vlastně stále řeším něco podobného,je z jiného úhlu.Můj můž měl milenku a skončil to s ní.On to dokázal utnout celkem rychle,hledal u ní to,co mu doma chybělo.Ona to zvládala o něco hůř.Neni mi jí vůbec líto,ale jen chci říct,že ti chlapi to mají opradu jinak a my do toho vždy dáváme víc citů než oni.Asi odpor k manželovi je těžké změnit,ale co zkusit zapátrat,co se ti na něm líbilo,přitahovalo,proč sis ho brala a stal se otcem tvých dětí?Co se dělo,že začal tak přibírat?Dobrá je kniha Pět jazyků lásky..mně docela pomohla otevřít oči.A určitě bych zkusila manželskou poradnu a pokud nepomůže nic,pak teprve řešila odchod.Já jsem zastánce názoru,že na odchod je vždycky času dost... 😉

@lenicka07 Tak samozrejme to prirovnani bylo hodne zjednodusene proste proto, abych jednoduse ilustrovala podstatu problemu. Neoddiskutovatelnym faktem zustava, ze averze jako takova neni lehce resitelny problem, at uz jde o averzi k necemu tak prozaickemu, jako je prave ta zminovana omacka, nebo naopak averze k necemu tak komplexnimu, jako je manzelstvi.

@zanett Nehraju si na psychologa, vycházela jsem z toho, že se rozhodla dát tomu šanci, proto se domnívám, že nemá jasno v tom, co k němu skutečně cítí ať už to pojmenuje jakkoliv. V některých věcech se na slovíčkaření nedá spoléhat, protože člověk použije konkrétní slovo, aniž by si uvědomil jeho skutečný význam, takže ve finále vlastně vysloví něco, co tak skutečně nemyslí. Příklad s koprovkou je poučný, ale nemyslím si, že máš úplně pravdu. Jak jsi uvedla, jde o stav mysli, s čímž se podle mě něco dělat dá, ale rozhodně to nepovažuju za cestu jednoduchou, všechno chce svůj čas. A ani netvrdím, že to půjde, jen to, že ta šance tu podle mě je, minimálně pokud se s tím člověk rozhodně bojovat 😉 . Pavouky taky nesnáším, ale myslím si, že fobie z nich není zrovna vhodné přirovnání k mezilidským vztahům, ale samozřejmě každý to vidíme jinak, záleží na úhlu pohledu. Svým příspěvkem jsem jen chtěla @johanka111 podpořit v jejím rozhodnutí, nic víc.

Já sice trochu uhnu od tématu, to, co napíšu není případ nikoho z vás... jen mě to tak v té souvislosti napadlo. Znám jednu osobu, která se léta snažila vzít mi manžela, dolejzala za ním, psala sms, obtěžovala nás, zatápěla i mě, vydžela opravdu dlouho, jelikož si nedokázala sama najít chlapa (taky nebylo divu, obryně a ještě k tomu nehezká s hnusnou povahou) a můj manžel byl jediný pohledný chlap, co se s ní kdy (ještě přede mnou) zahodil, takže ho chtěla za každou cenu zpátky a všude nás pronásledovala - marně! Nakonec jí nezbylo, než sbalit kufry a táhnout do ciziny, kde si konečně nějakého našla. A já se teď zpětně nemůžu udržet smíchy, protože se jí všechno zlo, co kdy napáchala, vrátilo i s úroky: má za muže strašně tlustý líný prase, které na ni dlabe, s ničím jí nepomůže a na krku dvě děcka. A já mám stále svého manžela, který je hezký, štíhlý, pozorný, doma se vším pomůže, dětem se maximálně věnuje a mě i po tolika letech miluje. Takže na rozdíl od Vás dámy, které jste se ničím neprovinily, této ludře to tlusté prase ze srdce přeji 😀 😀 😎 A pak že boží mlýny nemelou..... 😝