Nevím, jestli ho ještě miluju
Ahoj všem. Potřebovala bych asi porovnat, jak je to u vás. Jsem s manželem cca 8 let, z toho 2 a půl roku jako manželé. Brali jsme se z lásky- alespoň myslím. Byli jsme vždy velmi aktivní, měli hodně společných zájmů a koníčků. Teď máme spolu dvouletou dcerku, která je zlatá. Nevím, jak se správně vyjádřit , ale nějak nevím, jestli to, co mezi mnou a manželem je, je láska. Nějak mi poslední dobou začíná vadit spoustu věcí - že chodí pozdě , že mi nenosí kytky a dárky, že přibral...bla bla bla. Sama si uvědomuju, že mu strašně často něco vyčítám, a že jsou to úplný kraviny. Mrzí mě to, hlavně když on je na mě hodný, nevyčítá, nekritizuje. Jsem si jistá, že mi nezahýbá, jsme všichni bohudíky zdraví, peníze máme, chystáme se na exotickou dovolenou, jezdíme na chatu, na výlety..Objektivně nevidím důvod, proč jsem tak naštvaná.Ale nemůžu si pomoct. 2x týdně manžel má svoje aktivity, kdy jsem s malou doma večer sama. 1x týdně chodím večer ven já - tancuju, a k tomu manžel pohlídá kdykoli jindy, i si spolu můžeme vyjít ven, když chceme ( hlídání máme). Takže to není tím, že bychom na sebe neměli čas. Mám taky pocit, že už mě sexuálně nic neříká. Porod byl pohodový, není to tedy žádným poraněním , ani nějakým vyčeráním a únavou. Když je pryč, nechybí mi ani tak on osobně, ale spíš pomoc v domácnosti ( když nestíhám a poprosím ho, uvaří, uklidí, vykoupe malou.) Když jsme spolu sami, přijde mi, že naše témata se úplně rozcházejí, jako by se z nás stávali cizí lidi. Mám pocit, že už ho nemiluju, že se z násstali spolupbydlící a spíš takoví partněři pro řešení praktických věcí, jinak nic.
Tak mi řekněte, jsem náročná a sobecká ? Vím, že nemám na co si stěžovat a že je spousta lidí, co mají kruté životní podmínky a jsou šťastní. Možná to vypadá,že nevím roupama na mateřské ,coby... Je toto manželství a po těch osmi letech nemám už očekávat nic víc, romantiku, vášeň, něco nového? Pokud je toto standart, tak nevím, zda tedy chci žít ve vztahu.
Jak to máte vy?
@verusky Ano, to je pravda, záleží, jaké kdo má priority, v čem se najde, co mu přináší spokojenost, aby oželel něco jiného. Ale očekávat, že vztahový problém s mužem, byť uvnitř mě samotné, mi vyřeší nástup do práce...? No nevím, my ženské jsme přece jen bytosti citové a hormonální 🙂 Jinak také zdravím a přeji rodinnou harmonii 🙂
ahoj, musím povedať, že v tvojom prípade mám skôr opačný názor ako väčšina žien čo ti tu radila (t.j. nájdi si vlastné záujmy, choď sa niekam zabaviť a pod. ) Tieto rady sú výborné pokiaľ by v tvojom manželstve nastal iba stereotyp. Ty však sama píšeš, že všetky tieto veci robíš, ale práve naopak, máš pocit, že sa od manžela ešte viac vzdialuješ. V podstate sa cítiš ako samostatná jednotka a nie ako celok, ktorý by si s manželom mala tvoriť. Myslím si teda, že k mužovi by si sa mala práve naopak snažiť znova citovo priblížiť, lebo keď sa raz každý vyberiete svojou vlastnou cestou, už sa k sebe citovo nemusíte vrátiť a to by mohlo končiť aj rozchodom.
Skús si spomenúť ako to bolo na začiatku, keď ste sa zoznámili, na spoločné rozhovory, zážitky a pod.
Tú psychickú blízkosť robí práve to, že sa dokážeš s manželom spontánne porozprávať, zasmiať, či trebárs pomilovať. Azda by ste mali hľadať skôr spoločné aktivity (teraz nemyslím tie okolo domácnosti, ktoré vlastne musíte robiť- teda skôr povinnosti), než samostatné.
Keď je manžel v tomto smer lenivec, azda máte nejaké spoločné rituály, hoci len obľúbený spoločný seriál. My napríklad s mužom už neviem koľký krát pozerávame Frasiera a smejeme sa na ňom stále dookola. Je to skrátka náš obľúbený "inteligentný" typ humoru a darmo sme sa snažili nájsť lepší seriál, takže sa k nemu stále vraciame. Alebo len tak sedíme pri sebe a čítame si, pričom najmä muž keď narazí v knihe na niečo čo ho zaujme, prečíta mi to nahlas. ( Ja čítam skôr romantickú literatúru, takže čítaním nahlas ho netrápim). Skrátka, aj keď sme vedľa seba každý so svojimi myšlienkami, necítime sa byť sami, ale spolu.
Tiež si myslím, že nieje treba so všetkého robiť kovbojku, ale brať aj prípadne menšie nedorozumenia s ľahkosťou a určitým odosobnením. V dnešnej dobe je už niekedy naozaj aj prihoretá polievka, alebo prechodný pocit, že by mi vlastne bolo lepšie bez partnera, dôvodom na ukončenie inak pekného vzťahu.
Ja tiež mávam obdobie kedy uvažujem nad zmyslom "toho všetkého" a či by som nemala mať pútavejší život, iného muža a podobné hlúposti. Otvorene hovorím, že sú to hlúposti, lebo práve teraz také obdobie nemám a tieto nálady v poslednej dobe trvajú tak maximálne dva dni.
Potom napríklad muž ochorie, alebo jeho kolega má vážnu nehodu v práci (vodič), a ja si bleskovo uvedomím ako veľmi si muža vážim, a ako si bez neho vlastne neviem predstaviť život, a čudujem sa, kde som mala hlavu, keď som si len na sekundu mohla myslieť niečo iné.
Tak to častokrát chodí, človek si musi zažiť horšie, aby dokázal oceniť to dobré.
@duplessis to jsi napsala moc krásně. A pravdivě...
Asi je základem být sama sebou, protože právě takovou ženu si ten její vybral.Mám manžela hodně uzavřeného, kdybych se mu snažila citově přiblížit, měl by pocit nesvobody a raději by rozjímal pod stromem -např.Má mít žena ráda svého muže, ale vstoupit mu do hlavy vždy nemůže. 🙂 Jen pokud on jí to dovolí. A naopak- platí to i od muže směrem k ženě podle mne. 😉
@anansie40 myslim, ze je to taky podle toho, jak ji prace bavi. ja treba se v praci citila naplnena a hlavne se mi zvedlo sebevedomi a to pak bylo podradne, ze nestiham domacnost v plnem komfortu. jinak mas samozrejme pravdu, ze pokud se vytesni jeden problem druhym, nicemu to nepomuze ... jinak moc zdravim a preji, vsak vis...