Odchod i s dětmi od manžela. Co byl pro Vás ten "impulz" k odchodu?
Rozvedené maminky, co pro vás bylo tím posledním impulsem, že jste se rozhodli i s dětma odejít a postavit se na vlastní nohy?
A stalo se někomu, že jste se po čase odloučení vrátili a funguje to?
Děkuju
A ještě bych dodala, že jsem současného partnera poznala, až pár měsíců po odchodu. Odcházela jsem sama za sebe, ne kvůli jinému muži.
Ten opravdu definitivní krok bylo opakovane fyzicke násilí.. 3 roky spolu, z toho 2 roky manželé, 1,5 létě dítě.. poslední rok jsem si připadala jak rohozka, absolutní nerespekt, vše se muselo točit kolem něj.. a když se do toho pridalo i to násilí, byla to poslední kapka..když mě mlátil s dcerou v náručí, věděla jsem, že jakmile skončí, volám rodičům a odcházím.. a už se nevratim.
Pokud je financni rezerva, je mozne odejit kdykoliv. Pocitis sama, ze to nema smysl.
Ja se nakonec nerozvedla, rozchod donutil manzela se zamyslet a udelat nejake zmeny. Premyslim, co bylo tim poslednim impulsem - spis prilezitost - koupila jsem chatu, zacala tam na jare jezdit a jednoho krasneho dne jsem tam s dcerou zustala... Ono je tezke odejit, kdyz jsi treba na materske a neni kam...
Já odcházela snad dva roky. On byl děsný od začátku, ale ten opravdu odrazový můstek byl, když poprvé prohrál 30 000 v automatech. Zrovna se mi narodila druha dcera a tak to nebylo lehké. Moje máma šla tenkrát na mateřskou a ja nás živila všechny. A začalo konečně krásné obdobi. Najednou jsme měli spoustu peněz. Klid a pohoda. Získala jsem velke sebevědomí ☺
Holky, moc děkuju za vaše komentáře. Já jsem sice na rodičovské, ale syn už je starší a mohl by do školky a já bych se vrátila do práce. Takže finančně bysme to zvládli. Jde o to, že mi manžel hodně ublížil. Ne fyzicky, ale udělal něco, co fakt dělat neměl. Navíc už podruhé. Pokaždé jsme si promluvili a on se choval, že toho opravdu lituje a má nás rád. Jenže teď podruhé si už nejsem jistá, jestli mu budu někdy opravdu věřit. Teď do toho svátky a já spím na gauči. Já prostě nevím :-/
Tak hlane na gauci by mel spat on, kdyz ma maslo na hlave a on by mel pocitit diskomfort na vsech frontach...
Jestli to není akutní (domácí násilí, omezování osobní svobody atd.), tak počkej, než budou synkovi aspoň 3 roky. Pak zkus školku, ale doporučovala bych ti ještě rok zůstat doma a na rodičáku, a to ze dvou důvodů:
- Ne všechny děti jsou ve 3 letech na školku připravené. Ideální je dát zvykat ho postupně a dát ho tam, až když je připravený. Tak zajistíš, že nebude mít trauma na celý život. Článek je zde: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/sk...
- I pokud syn zvládne nástup do školky dobře, tak stejně doporučuju být ještě ten rok, minimálně půl roku doma na rodičáku. Každé dítě po nástupu do školky je hodně nemocné, a víc doma než v té školce. Tak než neustále zoufale řešit hlídání pro nemocné díte, tak je lepší zůstat ten rok doma a být ready. Pak už se ta imunita dá do kupy a můžeš v klidu někam nastoupit, aniž by ses bála, že se u zaměstnavatele špatně zapíšeš, protože budeš pořád řešit nemocné dítě.
- A vlastně ještě jeden důvod: za ten jeden rok si můžeš jednak vytvořit vlastní finanční zásobu, a pak se se svým odchodem i psychicky vyrovnat. Postupně si naplánovat, kde bys žádala o práci, kam by ses odstěhovala. Ono to pak bude celé daleko jednodušší a snadnější.
@pavlinaoo on se chtěl vyměnit, já jsem nechtěla být v ložnici sama ani s ním. Bylo vidět, že mu vadí, že tam jsem. Ale tohle je to nejmenší.
@guinea já bych ho tam dávala postupně. Nejdřív pár hodin, dopoledne a postupně to prodlužovala. Do práce bych se vracela, takže by dopadlo i hledání. Navíc je možnost homeoffice.
@saoirse tak ono jde asi o to, od ceho do ceho ochazis....neco se da pretrpet, prehlidnout. Ja jsem vedela, ze v takovem vztahu nemuzu dobre vychovat dite k sebeucte, k respektu k druhym a podobne...proste toho bylo moc. Ale i tak kdyby asi nebyla ta chata, tak bych se nerozhoupala, ono je dobry nekdy na chvili nekam vypadnout a zjistit, jak dobre se muzes zase citit.😉
Zase lepsi ted nez ve trech letech, pokud se nechces stresovat tim, ze partner bude zadat stridavku...
správný čas asi není nikdy. myslím, že nic nejde pořádně naplánovat a hlavně je potřeba myslet hlavně na sebe. je to blbý, ale je to podle mě tak. 🙂
Pro mě to byl nový vztah. Ve vztahu jsem byla už dlouhá léta nešťastná a stále se snažila a věřila v nápravu. Ale z mé strany to asi už nešlo. Pak jsem potkala někoho kdo to celé změnil a za 3 měsíce jsem se že dne na den odstěhovala. Mám sice vztah jako na houpačce ale jsem šťastnější. A kupodivu možná i děti. Začátky byly kruté ale nelituji
4 roky opakovane nevery,poradna,vyhrozovani,nahoru dolu,pak moje jedina opora jorksirka Lusi v 10 letech dostala rakovinu a za 2 mesice umrela.Rekla jsem si ze kdyz to vzdala ona,je cas jit dal....manzel pak litoval a kdyz vidi ze jsem stastna s chlapem ktery je moc fajn,rika si ze jsem nebyla tak hrozna...no snad se pouci pro priste
U mě to nebyl žádný poslední impuls, prostě jsem od začátku roku věděla, že od něj ten rok odejdu. Spíš se pak děli věci, které mi potvrzovali, že je to správné rozhodnutí. Už spolu nejsme přes 7 let, a vím že to bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě. A 7 let už žiji v novém vztahu, kde jsem stále šťastná, a je to ten muž, kterého jsem celý život hledala 😊.
S ex jsem byla celkem 13 let, máme spolu 2 děti. S nynějším manželem máme syna.
A i když se mě snažil ex přemlouvat a snažil se ukázat, že se změní, věděla jsem, že je to jen na chvilku a že se k němu vracet nechci. A co mi občas vypráví děti, když od něj přijedou, tak mě to stále utvrzuje, že jsem udělala dobře 😊