Osamělost - jak s ní naložit?
Nevím, zda dostanu nějakou radu, spíš potřebuji se vypovídat... Pocházím z velké rodiny, kde byl krásný vztah mezi rodiči a děti, mezi sourozenci. Byli jsme si vůči sobe vždycky upřímní a také přijímali jsme se navzájem takoví jaci jsme se svými chybami a nedokonalosti. Ovšem, každý je ted někde jinde, rodiče jsou staří, bydlí v jiném státě, sestra má rodinu, stejně jako bratr, také bydli v jiné zemí. Já jsem se odstěhovala před pěti lety do CR. Miluji tuhle zemi, je to tady fajn, cítím se bezpečně a svobodně, líbí se mi česka mentalita, mám rada českou přírodu atd. Ale často se cítím tak moc osamělá... Chybí mi ten pocit, že sem patřím, že jsme rovnocenná jednotka jako ostatní. Momentálně jsem na mateřské, nikdy jsem nepracovala v kolektivu delší dobu, jenom brigádně, ted mám také občasné přivydělky z domu, což mi vyhovuje, protože jsem hodně intvrovertní osoba. Mám jen jednu kamarádku, se kterou jsme se seznámili kvůli tomu, že máme věkově stejné kluky. Vidíme se s ní jednou do měsíce. Jsem furt s malým, nemám si s kým popovídat... Když máme s manželem nejaké neshody (momentálně procházíme krizi), tak jenom pláču Dusí se to ve mně a pak vychází pláčem. Citím se jako malá holčička, která chce obejmout, povzbudit, ale stojí sama na nádraží, kolem chodí cizí lidí a hledá známé tváře a nenachází... S rodinou od manžela se nebavíme. Já jsem tam vetřelec a pro syna si představovali lepší ženu, ne nějakou chuděru, která nemá nic... Nemám v nich oporu, naopak, cítím od nich negativum a nepřijímaní vuči mně. Své rodiče těmito věci nechci zatěžovat, raději at dožívají svůj život s klidným pocitem, že nejmladší dcera odjela do světa, usadila se tam a je štastná, sestřa ma chlapce s Downovým syndromem, bydlí s maželem a synem v jednopokojovém bytě, mají svých starosti dost... a bratrem po těchto pěti letech jsme se vzdálili vůči sobě a bavíme se jen formálně. Když jsem byla naposled v domě, kde jsem vyrůstala (bylo to před třemi lety), cítíla jsem se tam cizí, jakože tam už nepatřím, stejně jak do té země a zároven tady v Cesku se necítím, že sem se vším všudy patřím. Tohle psaní je asi moc chaotické a nedává smysl, ale co mám dělat? Jak si najít spřízněné duše, se kterými mohu mít opravdický přátelský vztah, když jsem introvertní a neumím navazovat přátelství? Co já mohu člověku nabídnout, když se momentálně nacházím v dost špatném rozpoložení? Chci podotknout, že nespadám do veřejného pojištění, tudiž nemám právo na psychologa z pojištovny a finančně jsme na tom moc bídně, že si psychologa zaplatit nemůžu. Přemýšlela jsem jako řešení ventilovat si tyto věci u psychologa, mít možnost se vypovídat a dostat nějakou radu, ale nemám na to.... Pláču. Děkuji za váš čas
@martiniquest děkuji. Dnes také věřím, že mám potenciál se z toho dostat.
@drep
ahoj, děkuji za Tvůj komentář, vzpomněla jsem si, jaké to bylo, když jsem pár měsíců pracovala mimo domov a jaký to mělo na mně pozitivní vliv. Z práce jsem se vrátila nabitá energii, cítila jsem se dobře, takový ten pocit, že dělám něco přínosného, co někomu slouží, že umím vyřešit nějaký problém a pomoct lidem a samozřejmě pak velký přínos do rozpočtu také dodá pozitivní myšlenky a nabije. Myslím si, že pokud budu chodit do práce, má situace bude vypadat uplně jinak, než ted. Momentálně hledám a nic vhodného nenacházím, věřím ale, že zas se něco objeví, co nebude kolidovat s pracovní dobou muže a co budu umět dělat . O neziskovce, o které píšeš, vím a kdysi jsem se na ní obrátila ve věcech právních a super. Prostuduji si celé spektrum jejích služeb. Děkuji a měj se pěkně
@katkati souhlasím s každým slovem, které jsi napsala. Vnímám to úplně stejně. Jsem přesvědčená, že kdyby jsme se s manželem navzájem podporovali a drželi při sobě, nepsala bych ten včerejší příspěvek a nebylo by mi tak mizerně. Dělám kroky k tomu, abych se skamarádila sama se sebou, zašla jsem si na kafe, lehla si, když jsem se cítila unavená, ale nevím, co ještě bych mohla dělat víc, abych s cítila sama se sebou v pohodě, soběstačně, abych neměla tu potřebu slyšet od nějaké jiné osoby slova povzbuzení nebo podpory
@ravien děkuji ti ❤
@cajomilka ahoj, děkuji za radu, jednou jsem byla na setkáni cizinců, ale to jsem tehdy nebyla máma a neměla nějaké takové problémy, jako ted, zkusim se podívat zas
@klea81 jak to mohu udelat? Obejmout sve vtirni dite? Kdysi, kdyz byla take spatna situace, ale ja mela silu a videla presne cestu, jak siatuaci vzresit, predstavila jsem si sebe malou, podivala jsem se na sebe, obejmoula a rekla si v duchu:"Neboj se, postaram se o tebe, nejsi sama, spolu to zvladneme", ted jsem to ale nemohla rict, protoze nevidela jsem, jak situaci resit, ja dospela jsem citila strach a nejistotu
@mi35 dekuji, podivam se na to
@svetlanalana Jsi na dobré cestě. Ač jsem nečetla všechny Tvé komentáře, ty, co jsem četla na mě působí, že už jsi na sobě udělala velký kus práce. Důležité je uvědomění si, že Ti nějaký stav nevyhovuje a chceš (potřebuješ) změnu a po malých krůčcích jdeš vpřed za svým lepším já... Zkus se v Brně obrátit na poradnu "Bethesda". Můžeš mi napsat i SZ a bezúplatně domluvíme nějaký koučovací skype hovor nebo procházku. Držím pěsti na cestě za vysněným já... 🙂
@svetlanalana pres prazdniny bohuzel nefunguje
@svetlanalana Je uplne normalni, ze kdyz neco zacneme delat, ze zacatku se nam to dari, a pak prijde neco, co to prekazi. Je to jen zkouska, jestli jsme se to opravdu naucili neni musime pokracovat ve snazeni. Stejne tak je normalni, ze se nam ne vzdy dari v souvislosti s lunarnim cyklem a u zen i s vlastnim. Ale to je prirozene a netreba si z toho delat hlavu. Jen to prijmout a nechat plynout, ale stale jet v tom svem, o co usiluji.
@svetlanalana například Učebnice sebelasky od Lucie Kolaříkové, nebo zagooglit vnitřní dítě a vyjede další inspirace
@klea81 dekuji za tip
@martiniquest dekuji 💓
@martiniquest Sama procházím velkou krizi,procházím komentáře ,čtu si. Hledám pomoc. Omlouvám se zakladatelce,určitě nechci parazitovat na jejím trápení, ale tvoje slova zní...prostě děkuju!
@svetlanalana Ja som cítila na začiatku krízy veľmi silnú potrebu, aby som s niekym komunikovala, sama od seba som volala sestrám, jednej kamoške skoro každý deň a len som stále čakala, aby mi niekto zavolal, aby som nebola s myšlienkami sama. Až som si uvedomila, že ich to už poniektoré aj otravuje a postupne som sa donútila čím ďalej, častejšie byť sama, veľa som chodila tu na MK do "rodinných problémov", občas čítala knihy, internet a keď som len tak ležala, tak stále som si hovorila, veď nie ja nie som zlý človek, nikomu som vedome neublížila, som rada, keď sú ľudia spokojní a šťastní , tak prečo sa cítim tak mizerné? A ver tomu, že teraz je to oveľa lepšie, až ma niekedy obťažuje niekto, že má niekto volá na kávu, alebo sa núka na návštevu. Kľudne pôjdem na kávu aj sama, po obchodoch, na prechádzku a najradšej s manželom. Ale je pravda, že u nás sa otočila s manželom k lepšiemu, v podstate sme problém riešili a verím, že to bude ešte lepšie. Držím ti veľmi palce, aby si sa upokojila a bola šťastná kvôli synovi.
@svetlanalana Okolo splnu tiez zazivam casto krusne chvile, vsetko viac vrie, doma je napatejsia atmosfera, takze uplne chapem. Drzim moc palce a taky si myslim, ze si na dobrej ceste, len obcas je to hore a inokedy zas dolu.
Já vašemu příspěvků naprosto rozumím, takhle se už dlouhodobě cítím i já. Snažila jsem se otom mluvit i s manželem, ale ten mi odpoví jenom tak se snaž víc někam patřit. Zavře dveře a odejde to je bohužel jeho řešení na všechno zavřít dveře a předstírat že tam nejsou. Začla jsem navštívovat psychologa tak doufám že to aspoň k ničemu bude
@tinamarie123 je mi lito, ze citite se podobne :( U mně se situace změnila, začala jsem chodit do práce a tím je víc peněz, můžu si dovolit placeneho psychologa a muzu rict, ze pomaha to, mam moznost se podivat na situaci s nadhledem, komplexne, hledat nove moznosti, ucit se jinak reagovat (aby to neublizovalo). Casto to tak mame, ze vidime neco a myslime si, ze je to pricina toho, ze je nam blbe, jen ze pokud se podivame na situaci hloubeji, zjistime, ze tohle je jen nasledek a pricina je nekde jinde a da se s ni pracovat, da se udelat zmenu, ktera pak ovlivni vsechne oblasti naseho zivota. Zeptate se, jestli ted mam pratele a necitim se osamela? Ono se toho moc nezmenilo, spis jsem se naucila byt v pohode se svou introvertnosti a prijimat sebe takovou, jak jsem. Ja mela tendenci se stale s nekym srovnavat, hledat odlisnosti a pak ty vnimat jako nedostatek, ted tohle nedelam. Ja jsem ja a jsem fajn :D Je fajn, ze navstevujete psychologa. Preji, at take najdete cestu k sobe a zijete v harmonii 🌹 vsechny odpovedi jsou v nas
@konidana děkuji za radu. Také jsem si psala pozitivní věci, co se stály během dne, když se začalo hromadit hodně negativních a němohla jsem si vzpomnět ani jeden pozitivní okamžik, přestala jsem to psát. Ted ale začnu zas.