Po rozchodu s přítelem jsem zjistila, že jsem těhotná

Ahojky všem,

už několik týdnů pročítám nejrůznější diskuze tady, a proto jsem se rozhodla sama napsat svoje trápení, protože víc hlav víc ví a třeba jste si některá z vás prošla něčím podobným a budete mi umět poradit. S přítelem jsme se poznali před 9. měsíci a bylo to tak velké okouzlení, že všechno nabralo rychlé obrátky. Jemu je 37 let a mně 31, takže jsme si říkali, že nemáme na co čekat. V podstatě během dvou měsíců jsem se k němu nastěhovala do zahraničí (Rakouska), kde on pracuje. Plánovali jsme, jak mi najdeme práci, odpracuju si nutné minimum, abych dostala mateřskou, a pak si pořídíme miminko. Stejně rychle proběhlo seznámení s jeho i mojí rodinou a všechno vypadalo úplně hladce. Ještě několik měsíců jsem pracovala externě přes počítač pro českou firmu, ale smlouva mi končila v červnu. Pak bylo nutné najít mi nutně práci, protože moje peníze došly a já jsem nechtěla být na příteli závislá - nikdy v minulosti jsem na nikom nebyla a nejsem ten typ ženy.

Jenže v této době se začaly množit problémy v partnerství. Můj přítel mi v průběhu vztahu oznámil, že když jsme se poznali, bral antidepresiva, protože mu půl roku předtím umřel tatínek a on to těžce nesl. Za braní léků se ale styděl, a proto je po pár měsících semnou začal vysazovat. Chvíli bylo ještě dobře, ale pak se u něj čím dál častěji začaly projevovat deprese. Musel z pravdou ven a já jsem se dozvěděla, že jakousi depresivní nemocí trpěl i jeho otec a on to po něm asi zdědil. Pro představu, jak těžké byly jeho deprese můžu říct, že měl i vidiny (např. se mu zdálo, že něco běží přes cestu, ale nic tam nebylo). V té době jsem se o něj moc bála. Milovala jsem ho a chtěla mu moc pomoct. Tahala jsem ho z těchto stavů a naštěstí mu vysvětlila, že si musí jít znovu pro léky, protože měl i sebevražedné myšlenky.

Od chvíle, kdy přítel začal trpět depresemi, začal se abnormálně fixovat na svou rodinu - maminku a bratra. Byl s nimi dennodenně na telefonu, viberu...v posteli už jsme vlastně ani nebyli sami (obrazně), protože odsud pořád jen komunikoval s rodinou. Začala jsem zjišťovat, jak obrovská je jeho závislost na mamince a bratrovi. Vlastně jsem se ani neměla čemu divit - někdy na počátku vztahu mi řekl, že jeho maminka pro něj je a vždycky bude žena č. 1. Tehdy jsem nad tím mávla rukou, že asi jen ještě není dostatečně zamilovaný do mě. V práci měl přítel jen 30 hod úvazek, aby mohl jezdit ve zbytku času domů k rodině (na Slovensko) a plánoval, že si jej ještě zkrátí na 20 hod/týdně, aby měl víc volna na ježdění domů. Já jsem ze začátku jezdila s ním. Bylo mi jedno, odkud jsem pracovala, jen jsem musela mít notebook a internet.

Na začátku léta mi ale začalo vadit, že se u nich doma musí všechno řídit podle maminky nebo bratra...a můj přítel jim dělal jen sluhu. Přítel se svým bratrem společně rekonstruovali dům po prarodičích, a to byla vždy jeho verze, proč musí jezdit domů...stavět, budovat, opravovat. Už na začátku vztahu mi přítel řekl, že domů nikdy jezdit nepřestane, protože to je jediné místo, které miluje. Neprotestovala jsem, protože se mi tam také líbilo...dokázala jsem si představit tam jednou žít. Jenže během léta přišla informace, že na dům se nastěhuje bratr mého přítele. A najednou něco nesedělo. Můj přítel pořád plánoval, jak tam jednou budeme žít my dva...jenže teď bychom tam žili ještě s jeho bratrem a možná i jeho přítelkyní. Podotýkám jen, že dům není dvougenerační a má v podstatě jen 3 místnosti a jeden vchod do domu. Začali jsme se kvůli tomu s přítelem hádat, protože já jsem se mu snažila vysvětlit, že není možné plánovat rodinu do tohoto systému žití s jeho bratrem. Na začátku vztahu měl přítel plány, že si v Rakousku pořídíme větší byt, ale najednou bylo po plánech. Už měl jen vidinu toho, že chce žít s bratrem v rekonstruovaném domě po prarodičích na Slovensku.

Jeho deprese a rozdílné smýšlení o budoucím bydlení mezi námi samozřejmě vyvolávali hodně napětí a stresu. Přítel ale nechtěl trápit svými problémy svou milovanou rodinu, takže jim o svém zdravotním stavu neřekl a snažil se před nimi hrát divadlo, jak je v pohodě a ještě víc jim lezl do zadku. Nevydržela jsem to a s přítelem jsme se na jedné takové návštěvě u rodiny pohádali. Jeho maminka to slyšela a druhý den mu dala čoud, že jako ať si mě zkrotí a co si to dovoluju. Byla jsem ze všeho dost psychicky vyčerpaná, začla jsem víc kouřit a i vína jsem při následné grilovačce vypila víc než obvykle....ale žádné opilecké řeči, vachrlatá chůze, nic takového. Naopak jsem se celkem dobře bavila s přítelkyní od přítelova bratra. Matinka se ovšem ten večer naštvaně sbalila a rozhodla se z chaty, na které jsme měli spát, odjet. Druhý den následoval od ní telefonát mému příteli, ve kterém mu oznámila, že kvůli mému chování musela na pohotovost, protože byla hrozně rozrušená, že já jsem alkoholička, kuřačka...a že už jí nesmím přes práh a ať se přítel rozhodne - buď ona nebo já. Slyšela jsem ten telefonát a byl to úplný horor. Chtěla jsem okamžitě odjet, ale přítel mi schoval klíče od auta...a ještě přidal, že by se oběsil, kdybych odjela. Neodjela jsem, protože jsem ho milovala a viděla, jak je v háji.

Bohužel tato událost už jen dohnala náš vztah k rozchodu. Přítel se mě před jeho matkou nikdy nezastal...prý, že by se s ním už do smrti nebavila. Takže se jí naopak ještě víc vlichocoval, aby se na něho nezlobila. Já jsem měla zákaz jezdit s ním k němu domů, takže nám na sebe zbývalo jen pár hodin v týdnu, když přišel v noci z práce. Domů k rodině jezdit nepřestal...přála jsem si pro nás jen jeden volný víkend za měsíc, ale ani to neudělal. ☹ Zůstávala jsem už jen sama a s očima pro pláč. Z jeho slibů, jak si najdeme větší byt a jak mi pomůže najít práci, úplně sešlo. Navíc do něj každý týden u nich doma hučela jeho matka, jestli už se semnou rozešel, takže se za mnou do Rakouska vracel úplně zaujatý proti mě. Házela na mě vždycky špínu a ani si nedokážu představit, co všechno mu o mně navykládala.

Poslední dny před rozchodem už jsem jen brečela. On nebyl ochotný přistoupit na žádnou domluvu, žádný kompromis. Bral už pár týdnů znovu antidepresiva a byl úplně otupělý, všechno mu bylo jedno. Když jsem mu řekla, jestli si uvědomuje, že za našimi problémy stojí jeho matka, která mě nechce v jeho životě...řekl mi, že on už mě ale taky nechce. A byl konec. Následující den mi ještě sdělil, že se svým bratrem jede na festival, aby se tam odreagoval od všech problémů...a mě nechal úplně zoufalou v slzách. Odjela jsem tehdy k rodičům. Asi po týdnu neuvěřitelné bolesti jsem mu napsala, že ho stále miluju, ale on mi napsal, že raději bude sám, než žít takhle. Něco o tom, jak máme rozdílné povahy a výchovu, a proto náš vztah nedopadl dobře. Nechtěl už nic slyšet z mé strany a chtěl, abych se odstěhovala. Chtěl se setkat a neřešit to po smskách, ale já jsem neměla sílu celé týdny ani vstát z postele, natož se s ním vidět a vyslechnout si všechny jeho chytré důvody k rozchodu. Napsala jsem mu, že se odstěhuju, ať mi přiveze zbytek věcí, co jsem měla na Slovensku... a že už se nikdy neuvidíme. To jsem ještě nevěděla, co se bude dít dál.

Je to měsíc a půl od rozchodu. Já si z jeho bytu postupně odvážím věci k mým rodičům zpět do Čech. Vidět ho nechci, protože na to stále nemám sílu. JENŽE...jsou to 3 týdny, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Vůbec jsem si neuvědomila, že mi nepřišla menstruace, protože jsem byla úplně mimo. K doktorovi jsem se dostala tak, že mě hodně bolelo jedno prso a já se bála, jestli ještě nemám nějakou vážnou nemoc. No a z krve mi zjistili, že jsem těhotná. Teď jsem v 9. týdnu. Na potrat vůbec ani nemyslím, protože jsem si dítě vždy přála a v mém věku nechci riskovat, že už nikdy miminko mít nebudu. Mám poslední týden na odstěhování posledních věcí z jeho bytu. To proto, že on teď měl 3 týdny dovolenou a já jsem mu slíbila, že se v té době odstěhuju, dokud se zase po dovolené nevrátí do Rakouska. Je mi ze všeho úplně strašně. Jsem těhotná, bez chlapa, bez práce, bez bydlení. Bydlím u rodičů, kteří jsou báječní. Řekli mi, že semnou to malé vychovají a pomůžou mi.

Víte, já prostě nevím, jestli se s ním mám vidět a říct mu o těhotenství, nebo si to na vždy nechat jako tajemství. Přála jsem si vždycky mít krásnou a normální rodinu, ale s ním to nikdy nepůjde. Předpokládám, že by mi řekl, že mi nevěří, že to určitě není jeho, atd....a na to já vůbec nejsem zvědavá. V podstatě jsem rozhodnutá, že do rodného listu ho nikdy nenapíšu, protože mi nestojí za tu almužnu, co bych dostala na alimentech, strachovat se celý život, že si mé dítě jednou bude nárokovat. Při představě, že si úplně cizí člověk bere mé dítě na víkendy a to musí trávit čas ve společnosti té zlé ženské (jeho matky), se mi dělá zle. Na druhou stranu žít s tím tajemstvím celý život mi připadá jako hrozně těžký kámen na duši. Popravdě se i trochu bojím setkání s ním. Přecejen je to nemocný člověk, co když mi bude chtít nějak ublížit. Asi už jsem paranoidní, ale napadá mě i tohle. Přemýšlela jsem i o variantě, že mu v bytě nechám dopis, kde mu všechno vysvětlím a přidám i fotku z ultrazvuku a třeba těhotenský test, aby věděl, že si z něj jen neutahuju. Ale prostě s tím, že nejde o nějaké vydírání, že od něj nic nechci, ale jen mu sděluji, že mu bude za pár měsíců běhat po světě potomek.

Chci jen dodat, že expřítel byl v okamžicích, kdy nebyl pod vlivem své rodiny a depresí, neuvěřitelně hodný a věrný člověk. Velmi vzdělaný, pohledný a milý chlap. Hrozně jsem ho milovala a strašně mě bolí to, co se stalo. Začla jsem chodit i k psychologovi, protože se od toho vztahu pořád nemůžu oprostit. Bolí to snad pořád stejně jako na začátku. Ale asi je to hodně i hormonama v těhotenství. Tolik věcí se mi honí hlavou...jsem ve stresu a bojím se, že se to nějak podepíše na miminku. A nejhorší je, že expřítele stále miluju. Vždyť taky pod srdcem nosím kousek z něj.

Pokud jste se dostali až sem, tak vám moc děkuju za čas i vaše názory a rady. Snad mě nebudete soudit ve zlém...mám toho totiž za sebou tento rok opravdu dost a slzy stále neusychají. ☹