Po rozchodu s přítelem jsem zjistila, že jsem těhotná
Ahojky všem,
už několik týdnů pročítám nejrůznější diskuze tady, a proto jsem se rozhodla sama napsat svoje trápení, protože víc hlav víc ví a třeba jste si některá z vás prošla něčím podobným a budete mi umět poradit. S přítelem jsme se poznali před 9. měsíci a bylo to tak velké okouzlení, že všechno nabralo rychlé obrátky. Jemu je 37 let a mně 31, takže jsme si říkali, že nemáme na co čekat. V podstatě během dvou měsíců jsem se k němu nastěhovala do zahraničí (Rakouska), kde on pracuje. Plánovali jsme, jak mi najdeme práci, odpracuju si nutné minimum, abych dostala mateřskou, a pak si pořídíme miminko. Stejně rychle proběhlo seznámení s jeho i mojí rodinou a všechno vypadalo úplně hladce. Ještě několik měsíců jsem pracovala externě přes počítač pro českou firmu, ale smlouva mi končila v červnu. Pak bylo nutné najít mi nutně práci, protože moje peníze došly a já jsem nechtěla být na příteli závislá - nikdy v minulosti jsem na nikom nebyla a nejsem ten typ ženy.
Jenže v této době se začaly množit problémy v partnerství. Můj přítel mi v průběhu vztahu oznámil, že když jsme se poznali, bral antidepresiva, protože mu půl roku předtím umřel tatínek a on to těžce nesl. Za braní léků se ale styděl, a proto je po pár měsících semnou začal vysazovat. Chvíli bylo ještě dobře, ale pak se u něj čím dál častěji začaly projevovat deprese. Musel z pravdou ven a já jsem se dozvěděla, že jakousi depresivní nemocí trpěl i jeho otec a on to po něm asi zdědil. Pro představu, jak těžké byly jeho deprese můžu říct, že měl i vidiny (např. se mu zdálo, že něco běží přes cestu, ale nic tam nebylo). V té době jsem se o něj moc bála. Milovala jsem ho a chtěla mu moc pomoct. Tahala jsem ho z těchto stavů a naštěstí mu vysvětlila, že si musí jít znovu pro léky, protože měl i sebevražedné myšlenky.
Od chvíle, kdy přítel začal trpět depresemi, začal se abnormálně fixovat na svou rodinu - maminku a bratra. Byl s nimi dennodenně na telefonu, viberu...v posteli už jsme vlastně ani nebyli sami (obrazně), protože odsud pořád jen komunikoval s rodinou. Začala jsem zjišťovat, jak obrovská je jeho závislost na mamince a bratrovi. Vlastně jsem se ani neměla čemu divit - někdy na počátku vztahu mi řekl, že jeho maminka pro něj je a vždycky bude žena č. 1. Tehdy jsem nad tím mávla rukou, že asi jen ještě není dostatečně zamilovaný do mě. V práci měl přítel jen 30 hod úvazek, aby mohl jezdit ve zbytku času domů k rodině (na Slovensko) a plánoval, že si jej ještě zkrátí na 20 hod/týdně, aby měl víc volna na ježdění domů. Já jsem ze začátku jezdila s ním. Bylo mi jedno, odkud jsem pracovala, jen jsem musela mít notebook a internet.
Na začátku léta mi ale začalo vadit, že se u nich doma musí všechno řídit podle maminky nebo bratra...a můj přítel jim dělal jen sluhu. Přítel se svým bratrem společně rekonstruovali dům po prarodičích, a to byla vždy jeho verze, proč musí jezdit domů...stavět, budovat, opravovat. Už na začátku vztahu mi přítel řekl, že domů nikdy jezdit nepřestane, protože to je jediné místo, které miluje. Neprotestovala jsem, protože se mi tam také líbilo...dokázala jsem si představit tam jednou žít. Jenže během léta přišla informace, že na dům se nastěhuje bratr mého přítele. A najednou něco nesedělo. Můj přítel pořád plánoval, jak tam jednou budeme žít my dva...jenže teď bychom tam žili ještě s jeho bratrem a možná i jeho přítelkyní. Podotýkám jen, že dům není dvougenerační a má v podstatě jen 3 místnosti a jeden vchod do domu. Začali jsme se kvůli tomu s přítelem hádat, protože já jsem se mu snažila vysvětlit, že není možné plánovat rodinu do tohoto systému žití s jeho bratrem. Na začátku vztahu měl přítel plány, že si v Rakousku pořídíme větší byt, ale najednou bylo po plánech. Už měl jen vidinu toho, že chce žít s bratrem v rekonstruovaném domě po prarodičích na Slovensku.
Jeho deprese a rozdílné smýšlení o budoucím bydlení mezi námi samozřejmě vyvolávali hodně napětí a stresu. Přítel ale nechtěl trápit svými problémy svou milovanou rodinu, takže jim o svém zdravotním stavu neřekl a snažil se před nimi hrát divadlo, jak je v pohodě a ještě víc jim lezl do zadku. Nevydržela jsem to a s přítelem jsme se na jedné takové návštěvě u rodiny pohádali. Jeho maminka to slyšela a druhý den mu dala čoud, že jako ať si mě zkrotí a co si to dovoluju. Byla jsem ze všeho dost psychicky vyčerpaná, začla jsem víc kouřit a i vína jsem při následné grilovačce vypila víc než obvykle....ale žádné opilecké řeči, vachrlatá chůze, nic takového. Naopak jsem se celkem dobře bavila s přítelkyní od přítelova bratra. Matinka se ovšem ten večer naštvaně sbalila a rozhodla se z chaty, na které jsme měli spát, odjet. Druhý den následoval od ní telefonát mému příteli, ve kterém mu oznámila, že kvůli mému chování musela na pohotovost, protože byla hrozně rozrušená, že já jsem alkoholička, kuřačka...a že už jí nesmím přes práh a ať se přítel rozhodne - buď ona nebo já. Slyšela jsem ten telefonát a byl to úplný horor. Chtěla jsem okamžitě odjet, ale přítel mi schoval klíče od auta...a ještě přidal, že by se oběsil, kdybych odjela. Neodjela jsem, protože jsem ho milovala a viděla, jak je v háji.
Bohužel tato událost už jen dohnala náš vztah k rozchodu. Přítel se mě před jeho matkou nikdy nezastal...prý, že by se s ním už do smrti nebavila. Takže se jí naopak ještě víc vlichocoval, aby se na něho nezlobila. Já jsem měla zákaz jezdit s ním k němu domů, takže nám na sebe zbývalo jen pár hodin v týdnu, když přišel v noci z práce. Domů k rodině jezdit nepřestal...přála jsem si pro nás jen jeden volný víkend za měsíc, ale ani to neudělal. ☹ Zůstávala jsem už jen sama a s očima pro pláč. Z jeho slibů, jak si najdeme větší byt a jak mi pomůže najít práci, úplně sešlo. Navíc do něj každý týden u nich doma hučela jeho matka, jestli už se semnou rozešel, takže se za mnou do Rakouska vracel úplně zaujatý proti mě. Házela na mě vždycky špínu a ani si nedokážu představit, co všechno mu o mně navykládala.
Poslední dny před rozchodem už jsem jen brečela. On nebyl ochotný přistoupit na žádnou domluvu, žádný kompromis. Bral už pár týdnů znovu antidepresiva a byl úplně otupělý, všechno mu bylo jedno. Když jsem mu řekla, jestli si uvědomuje, že za našimi problémy stojí jeho matka, která mě nechce v jeho životě...řekl mi, že on už mě ale taky nechce. A byl konec. Následující den mi ještě sdělil, že se svým bratrem jede na festival, aby se tam odreagoval od všech problémů...a mě nechal úplně zoufalou v slzách. Odjela jsem tehdy k rodičům. Asi po týdnu neuvěřitelné bolesti jsem mu napsala, že ho stále miluju, ale on mi napsal, že raději bude sám, než žít takhle. Něco o tom, jak máme rozdílné povahy a výchovu, a proto náš vztah nedopadl dobře. Nechtěl už nic slyšet z mé strany a chtěl, abych se odstěhovala. Chtěl se setkat a neřešit to po smskách, ale já jsem neměla sílu celé týdny ani vstát z postele, natož se s ním vidět a vyslechnout si všechny jeho chytré důvody k rozchodu. Napsala jsem mu, že se odstěhuju, ať mi přiveze zbytek věcí, co jsem měla na Slovensku... a že už se nikdy neuvidíme. To jsem ještě nevěděla, co se bude dít dál.
Je to měsíc a půl od rozchodu. Já si z jeho bytu postupně odvážím věci k mým rodičům zpět do Čech. Vidět ho nechci, protože na to stále nemám sílu. JENŽE...jsou to 3 týdny, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Vůbec jsem si neuvědomila, že mi nepřišla menstruace, protože jsem byla úplně mimo. K doktorovi jsem se dostala tak, že mě hodně bolelo jedno prso a já se bála, jestli ještě nemám nějakou vážnou nemoc. No a z krve mi zjistili, že jsem těhotná. Teď jsem v 9. týdnu. Na potrat vůbec ani nemyslím, protože jsem si dítě vždy přála a v mém věku nechci riskovat, že už nikdy miminko mít nebudu. Mám poslední týden na odstěhování posledních věcí z jeho bytu. To proto, že on teď měl 3 týdny dovolenou a já jsem mu slíbila, že se v té době odstěhuju, dokud se zase po dovolené nevrátí do Rakouska. Je mi ze všeho úplně strašně. Jsem těhotná, bez chlapa, bez práce, bez bydlení. Bydlím u rodičů, kteří jsou báječní. Řekli mi, že semnou to malé vychovají a pomůžou mi.
Víte, já prostě nevím, jestli se s ním mám vidět a říct mu o těhotenství, nebo si to na vždy nechat jako tajemství. Přála jsem si vždycky mít krásnou a normální rodinu, ale s ním to nikdy nepůjde. Předpokládám, že by mi řekl, že mi nevěří, že to určitě není jeho, atd....a na to já vůbec nejsem zvědavá. V podstatě jsem rozhodnutá, že do rodného listu ho nikdy nenapíšu, protože mi nestojí za tu almužnu, co bych dostala na alimentech, strachovat se celý život, že si mé dítě jednou bude nárokovat. Při představě, že si úplně cizí člověk bere mé dítě na víkendy a to musí trávit čas ve společnosti té zlé ženské (jeho matky), se mi dělá zle. Na druhou stranu žít s tím tajemstvím celý život mi připadá jako hrozně těžký kámen na duši. Popravdě se i trochu bojím setkání s ním. Přecejen je to nemocný člověk, co když mi bude chtít nějak ublížit. Asi už jsem paranoidní, ale napadá mě i tohle. Přemýšlela jsem i o variantě, že mu v bytě nechám dopis, kde mu všechno vysvětlím a přidám i fotku z ultrazvuku a třeba těhotenský test, aby věděl, že si z něj jen neutahuju. Ale prostě s tím, že nejde o nějaké vydírání, že od něj nic nechci, ale jen mu sděluji, že mu bude za pár měsíců běhat po světě potomek.
Chci jen dodat, že expřítel byl v okamžicích, kdy nebyl pod vlivem své rodiny a depresí, neuvěřitelně hodný a věrný člověk. Velmi vzdělaný, pohledný a milý chlap. Hrozně jsem ho milovala a strašně mě bolí to, co se stalo. Začla jsem chodit i k psychologovi, protože se od toho vztahu pořád nemůžu oprostit. Bolí to snad pořád stejně jako na začátku. Ale asi je to hodně i hormonama v těhotenství. Tolik věcí se mi honí hlavou...jsem ve stresu a bojím se, že se to nějak podepíše na miminku. A nejhorší je, že expřítele stále miluju. Vždyť taky pod srdcem nosím kousek z něj.
Pokud jste se dostali až sem, tak vám moc děkuju za čas i vaše názory a rady. Snad mě nebudete soudit ve zlém...mám toho totiž za sebou tento rok opravdu dost a slzy stále neusychají. ☹
O těhotenství neříkat, ten člověk je vážně duševně nemocný, částečně ho možná utlumí prášky, ale nikdy se nevyléčí. Matka a její vliv na něj je taky obrovský problém. Bála bych se, že si expřítel zažádá o svěření dítěte do péče, bude ho držet někde s matinkou na Slovensku a dopad na psychiku dítěte při pobytu v takové rodině, taky nebude pozitivní. Matka mu bude tlouct klíny do hlavy, tak, jak to dělala tvému expříteli a nakonec se to otočí proti tobě.
já vám nevím holky....já bych za sebe nic neříkala....vypadá to na nějakou vážnější psychickou/psychiatrickou poruchu a nikdy nevíš, co ti může dělat za peklo. Ono si není radno zahrávat s psychiatrickou diagnozou. Pokud byl tlumen léky a teď je nemá....no nevím. Těžko soudit. Pokud máš super zázemí u rodičů, tak bych asi žila spokojeně s mimčem u nich. Já vím, hlodá červíček to říct....ale! A toho ale bych se bála :(
Být v tvé situaci, taky bych neříkala. Přečetla jsem celou diskuzi a neříkala bych to právě z důvodů, které tu byly uvedeny. Víc k tomu už asi nejde ani říct. Ta almužna v podobě alimentů za to opravdu nestojí. Užívej si těhotenství, miminko ... až toho tvorečka uvidíš, stane se pro tebe středobodem vesmíru. Na to, co teď prožíváš si ani nevzpomeneš. Držím moc pěsti! To zvládneš! My ženy toho zvládneme hodně, i když si myslíme, že už nemůžeme dál.
@wenduliks No vzhledem k tomu, že nejsem odborník na lidskou duši si mohu dovolit vyslovit názor takto nekompromisně. Psycholog by jistě doporučil, že otec by měl mít právo vědět o svém dítěti, tak jako později dítě o svém otci, zmiňoval výhody sociálních dávek atd. Ale i při tzv. "spravedlivém a moudrém" rozhodnutí je to ve výsledku stejně jen její boj, který se za těchto okolností vede sakra těžce a poznamenal by její psychiku mnohem více, než když se bude muset vypořádat "jen" s utajením.
Ještě dodatek: Hlavně se snaž "dostat" do alespoň rámcové pohody, protože ať je to jak chce, tvoje miminko v bříšku všechno vnímá a cítí, takže pro jeho klid a zdraví svoje i prckovo se snaž řešit jenom to zásadní (nevyhnutelné) a nepitvat všechno pořád dokola, protože tím ubližuješ jenom sobě a tomu pokladu, který nosíš pod srdíčkem... 😉
Prostě se stalo, jsi obdivuhodná, že jsi se postavila za sebe i za své mrně a věř tomu, že i když je to teďka těžký, jednou najdeš skvělého muže a otce pro své dítě... 😵
Musím říct, že je to velmi dojemný příběh...četla jsem jedním dechem a jen kroutila hlavou nad tím, jak se krásná idyla může lehce zvrtnout☹...
Podle mě by si mu měla říct, že je jsi těhotná. Chápu, že s ním nemůžeš být i když ho máš stále ráda a celé to velmi bolí. Ale dítě by mělo vědět, kdo je jeho otec, pak také on tím, že je velmi fixovaný na rodinu třeba není dobrým partnerem, ale otcem by mohl být dobrým a člověk by na výchovu neměl být sám. Máš sice rodiče, ale on by se měl také - aspoň finančně podílet, protože by nebylo fér, aby to celé zůstalo jen na tobě. No a na závěr - třeba by ho tvé těhotenství mohlo kopnout zpět do původních kolejí, mohl by díky lásce k dítěti pochopit, že bratr a matka nejsou v životě všechno a svou oddanost a lásku nasměrovat směrem k vám dvou...třeba by to mohlo vyjít. Zázraky se dějí a při vhodné léčbě by z něj mohl být opět dokonalý partner a ještě ke všemu skvělý otec. Ona ta láska k dítěti mění i chlapy a třeba (právě že jen třeba a možná) by vás měl raději, než svou matku a dokázal by se od ní odprostit.
Všichni tu říkáte o alimentech. A co když žádné platit nebude? Zaplatí max. jednou za půl roku, aby nebyl popotahován po soudech nebo nebude platit vůbec a dotyčná se s ním bude soudit? Vážně tohle je ta správná cesta? Další věc - tvrdíte, že je otec a má právo to vědět. Nemyslím si, že je to tak jednoznačné. Dítě má právo vědět kdo je jeho otec - to bezesporu, ale také mu to matka může říct za pár let a ukázat mu fotku, případně mu dát adresu (až bude dospělý), vysvětlit mu důvody (vždy přiměřeně věku).
Myslíte si, že chlap se dokáže tak moc změnit ze dne na den kvůli dítěti, které mu porodí žena, kterou on nechce (jak jí řekl)? To je teda pěkný nesmysl. Maximálně se změní tak, že bude chtít jen to dítě! Ale ne s matkou dítěte.
Pokud se nechová ke mně pěkně a nezastane se mě před svou rodinou, tak se jeho chování ke mně nikdy nezmění! Maximálně na určitou dobu se "odsune do pozadí". Je to každého věc. Já bych mu tu šanci nedala.
Moc zdravím a děkuji všem pisatelkám, které přidaly svůj názor a radu k mému příběhu.
Každý příspěvek jsem si pečlivě četla a musím říct, že jste mě přivedly na spoustu věcí, na které bych sama nepřišla. Uvědomila jsem si především to, jak moc je moje uvažování stále ovlivněno city. Když totiž komukoliv řeknu, že můj expřítel trpěl nějakou komplikovanou depresivní poruchou (či psychózou, jak jste tu psaly), okamžitě mi odpoví, že jsem vlastně utekla hrobníkovi z lopaty. Ale moje srdce ho pořád omlouvá, že je vlastně on ten, komu by se mělo pomoct a litovat ho, protože je přeci nemocný. A nenávidím tu nemoc, protože mi ho vzala...a nenávidím jeho rodinu, protože ho zřejmě k té nemoci dovedla.
Jak tu už někdo psal, jeho problémy nejspíš pocházejí z dětství. I přesto, že jsme spolu trávili půl roku téměř 24 hodin denně, nikdy z něj toho o dětství moc nevypadlo. Jeho matka byla učitelka v mateřské škole a vychovávala 3 syny. On o ní vždycky tvrdil, jaká je to psycholožka a jak každého hned prokoukne a jak umí s lidmi pracovat. Manipulovat. Otec byl od svých 30 let prý nemocný...jestli ale prvně psychicky a až pak fyzicky, to bylo vždy zvláštně zahalené tajemstvím. Každopádně asi nebyl oporou, jakou měl být, a proto se tím chlapem v domě stali synové - někteří víc a někteří míň. A tím asi vznikla ta abnormální fixace na matku a propojení mezi syny navzájem.
Jak jsem psala v prvním příspěvku, po pár měsících jsem zjistila, jak s nimi manipuluje jako s loutkami...ani nemusela nic říct a můj ex byl jako ovce. Bohužel právě on byl nejstarší syn, vzhledově i povahově nejvíc podobný otci, takže mi bylo brzo jasné, koho si v něm po smrti manžela našla. Jen pro představu uvedu, že těm synům je 37, 36 a 33 let. Jen nejmladší má v současné době mladinkou přítelkyni (která je pro maminku zřejmě neškodná, protože zatím neplánuje nic jako svatbu, rodinu a vypadá to, že i odcestuje za prací do zahraničí). Všechno jsou to krásní chlapy a úspěšní, takže by nikdo z venčí ani netušil, že je něco shnilého v jejich rodině. Každopádně ani jedna přítelkyně se mamince nelíbila a klukům je rozmlouvala, úspěšně. Na mě asi ze začátku hrála divadlo, říkala mu, jak jsem chytřejší než on, atd....ale už i tohle asi byla nějaká taktika, jak ho znervóznit. Vždyť který chlap chce slyšet, že je hloupější než jeho přítelkyně. Všechno mi to zapadá až teď, je to hrozné. ☹
Bohužel (tak jak tu také už někdo psal) vím i o tom, že jeho matka byla spouštěčem jeho opětovných depresí. Můj přítel si spolu se svým bratrem do toho zrekonstruovaného domu po prarodičích pořídili psa - velké divoké plemeno. To štěně ovšem muselo nějakou dobu vyrůstat v bytě s lidmi, než mohlo být dáno na dvůr. Protože expřítelův bratr (33) bydlí stále s maminkou v bytě, pes začal vyrůstat tam. Jenže ona ho nenáviděla od prvního okamžiku. Každý den mému příteli volala, aby domluvil bratrovi a toho psa vrátili...byly to hodinové telefonáty, kde ho psychicky vydírala, naléhala...strašné, když si na to vzpomenu. On jen seděl a poslouchal ji a nic neříkal. Psa nakonec po dvou měsících majitelce vrátili. ☹ Hned poté mu začaly deprese.
Není se vlastně čemu divit, že se mě dokázala tak rychle zbavit...bylo to jako s tím psem. Víte, hrozně mě mrzí třeba to, že já jsem byla jediná, kdo se snažil příteli pomoct v jeho nemoci (protože doma on to tajil), ale nakonec podle jeho rodiny jsem asi za všechno jeho trápení mohla já. Takže mu to takhle pěkně vysvětlili a on jim to sbaštil. Potvrdilo se mi to tím, že mi v těch posledních porozchodových smskách psal, jak už je mu mnohem líp a že bude žít radši sám, než jako dosud. To je strašná podpásovka. Já si prožívám peklo, ale jemu už je líp...maminka je totiž spokojená s výsledkem a už ho netýrá.
Před rozchodem jsem se s přítelem o tomto všem často bavila, snažila jsem se mu otevřít oči, aby viděl, co se děje, ale bylo to zbytečné. Jemu nepřipadalo, že nějak přehání svou náklonnost k rodině, věděl, že s nimi jejich matka manipuluje, ale nepřipadalo mu to nijak špatné. Maminka si toho za život moc vytrpěla, a proto si teď zaslouží veškerou úctu a péči...tak to bylo. Mimochodem mi za celou dobu nikdy neřekl, že mě miluje, ale o mamince říkal, že ji miluje, protože ho přece porodila. Asi vás napadá, že jsem byla hloupá, že jsem s ním vůbec byla...ale tohle se začlo dít až třeba 2 měsíce před rozchodem. Předtím byly jen samé hezké plány - práce, děti, lepší bydlení, dovolená, atd.
Když se ještě vrátím k tomu zda mu říct nebo neříct o miminku (padlo k tomu tady na mě pár dotazů), tak je to asi tak, že mi nejde nijak o to, aby to tom věděl on, ale o to, že se bojím, že mi jednou moje vlastní dítě vyčte, že jsem o něm otci nikdy neřekla. Víte, bude jí nebo jemu třeba 15 let, bude v pubertě a bude na mě naštvaná/ý, že jsem nedala jejímu/jeho otci šanci, aby projevil zájem a byl s ní/m a vyrůstal/a vedle něj. To mě nejvíc hlodá. Třeba ho pak bude chtít najít a bude to jak v nějakém smutném filmu, protože ten cizí pán o ní/něm nikdy neslyšel. ☹ Ale ve skutečnosti vlastně nevím, jak to chodí...nikdy jsem matkou nebyla.
Jo a ještě jedna taková materiální věc. On byl můj bývalý (také naučený z rodiny) velmi opatrný na své peníze. Ještě v době, kdy vše klapalo, mi z úsporných důvodů nechal předělat mé auto na plyn (jezdili jsme v něm spolu ty dlouhé vzdálenosti mezi Rakouskem, SR a ČR). Já jsem s tím moc nesouhlasila, protože jsem měla z plynu celkem strach, ale on to zaplatil a začlo se jezdit na plyn. V těch posledních smskách po rozchodu mi nezapomněl napsat, že bychom měli spolu nějak dořešit ten plyn v autě - tzn. že po mě chce, abych mu to zaplatila. Co vám budu povídat, v tu chvíli jsem měla pocit, že až ho potkám, tak mu asi tu nádrž na plyn omlátím o hlavu. A věřím tomu, že se ještě připomene...a to bych mu na to nejraději řekla nebo odepsala, ať to bere jako příspěvek na kočárek. Takže jestli se neudržím, tak bude veškeré tajemství venku raz dva. 😒
Možná tentokrát trochu odbočuji od původního tématu, ale tohle jsou věci, které mi létají hlavou, a proto je sem píšu. Moc mi to pomáhá, protože kvůli finančním problémům jsem musela přerušit návštěvy u psychologa. Takže jste vlastně moje terapie a jsem moc ráda, že reagujete. 🙂 Říká se, že sdílená bolest je jen poloviční bolest.
Děkuju vám i tentokrát za vaše nápady, jak tuhle situaci zvládnout a jak to vidíte vy z nezaujatého pohledu.
Jana
@janiczech
Můj přítel je též hodně fixovaný na rodinu a at se stavím na hlavu tak vždy budu až ta druhá. Maminka je prostě modla a já se akorát můžu přizpůsobit...
Je to děs a akorát se trápím, když si uvědomím, že jsem v podstatě navíc...
Otázka je jestli by oznámení o těhu nezpůsobilo ještě větší komplikace než když o tom vědět nebude.... např. dovedeš si představit, že by si expřítel vzal na víkend dítě do takto psychicky rozrýpané rodiny?
Podle mě je dobře, že s takovým depkařem nejsi, nepřineslo by ti to nic dobrého. Pokud je spokojený, že je sám bez tebe, tak ho v tom nechej...
Určitě najdeš svému miminku lepšího tátu
@janiczech Premyslela jsem, co jeste napsat, a myslim, ze bude nejlepsi s tim ''rict ci nerict'' pockat, dokud ti nevychladnou city. Pak uz budes objektivnejsi a budes moct o tom vice popremyslet. Protoze myslim, ze jakekoliv rozhodnuti, ktere udelas ted (rict ci nerict) bude hodne ovlivnene city. Problem je samozrejme v matce tveho ex-pritele, ale on je zaroven dospely chlap, a pokud si neni schopny tohle uvedomit a odprostit se od ni, tak ty ho bohuzel zachranovat nemuzes. A musis myslet nejen na sve dite ale i na sebe.. je otazka, jestli je lepsi 'zadny otec' nebo 'takovy otec'.
@janiczech je mi to opravdu moc líto. Chápu co se ti vše musí honit hlavou - přebíráš znovu všechno, co jste spolu zažili, přehodnocuješ ....
Znovu se přikláním k názoru - NEŘÍKAT. Rozhodně né teď. Dítěti to říct okolo puberty můžeš, časem to možná sama řekneš expříteli, ale teď rozhodně ne. Sama si to musíš v hlavně přebrat. Je mi jasné, že nemáš na žádné vyskakování, ale na malé dítě se dá sehnat na MMB (mimibazaru) skoro nové za poloviční (ne-li nižší) cenu. Za 3 týdny to nemá šanci dítě zničit - pak to má malé 😀 😀 😀
Jak jsem již tady několikrát i četla - pokud se to rozhodneš říct a uvedeš jméno otce do rodného listu, tak všude budou chtít jeho podpis. Od uvedení jména v porodnici až po očkování, zápis do školky, do kroužků ... všude vyžadují podpis obou rodičů. A to hodně svazuje a pokud jste se nerozešli v dobrém - je to často nástroj k vydírání.
A pokud je tak na tu korunu, tak se bude soudit i o desetník na výživném.
A neboj, až ucítíš první pohyby a jak se miminko narodí, bude ti hned líp 😉
@janiczech Předem musím říct, že je mi hrozně líto, že ses dostala do takové situce, musí to být noční můra ☹
Co se týká říkat/neříkat - normálně bych v 99% případu řekla, že by to otec měl vědět. Ale ve tvé situaci to příliš zavání průšvihem.... a proto je taky můj názor, že by sis to měla nechat pro sebe.
Pokud je expřítel "opatrný na peníze" jak píšeš, může se snadno stát, že by ani nechtěl platit výživné, a odmítl by otcovtsví, a dohadování se o otcovství je náročné a ponižující... viz třeba tato diskuze http://www.equichannel.cz/forum/diskuze/1328047
Tvůj argument, že se bojíš aby ti dítě jednou nevyčetlo, že nedostalo šanci vyrůstat s otcem, je hodně vážný a rozumný. Uvaž ale (ty nejlíp svého ex znáš), jak by asi styk s otcem probíhal? Asi je dost pravděpodobné, že by potomka opravdu bral k matce...?
Tady asi musíš srovnat, co by pro psychiku dítěte bylo lepší - jestli pocit že nemá otce, se vším co tomu patří (lítost, vztek...), nebo jeho pobyt s otcem a jeho matkou, kdy ani jeden z nich není psychicky v pořádku, a je hodně pravděpodobné že by ho štvali proti tobě, takže o to větší zmatek v duši, zvlášt jestli by měl dítě po otci sklony k depresím.
Jasně, že pokud by ti dítě třeba v těch 15 letech vyčetlo, že nemá otce, tak by mělo před sebou jenom tu vidinu šťastných vztahů spolužáků se svými tatínky, nevidělo by co ho taky mohlo potkat... ale to časem jednou pochopí. Já bych se bála toho, že na dítě by mohla mít jeho "rodina" z druhé strany v podstatě stejný vliv, jako na tvého expřítele jeho matka...
Něco obdobného jsem zažila nepřímo, kdy se můj tehdejší partner přetahoval se svou bývalkou o jeho syna... on o něj hrozně stál, ale jeho ex mu ho něchtěla půjčovat, a synovi říkala věci typu "tatínek o tebe nestojí, nemá tě rád", pomlouvalajeho otce atd...jakej z toho měl ten malej zmatek v hlavě a kolik toho nabrečel snad ani popisovat nemusím, amyslím že se to na něm podepsalo natrvalo.
Bohužel nemáš volbu jestli dobro nebo zlo, musíš si prostě vybrat ze dvou zel to menší ☹
Držím ti moc palce abys tuhle nelehkou situaci zvládla co nejlíp... kdyby sisi chtěla přečíst pár dalšíích příběhů, jsou na tomhle odkaze http://www.equichannel.cz/forum/diskuze/1324003
a i když žádný není tak hrozný jako tvůj příběh... aspon pak nebudeš mít pocit, že jsi sama.
Držím palce a vlastně celý pěsti 🙂
Pozor - to, že bude zapsaný v rodném listu a bude o miminku vědět Ti nezaručí, že nějaké alimenty uvidíš - třeba kvůli své nemoci nebude moct pracovat apod. A žádná pitomá almužna ve formě alimentů Ti nestojí za klidný život.
@janiczech mrzí mě, v jaké jsi situaci. Přikláním se k většině diskutujících, asi bych to také neříkala. Když bude chtít peníze za úpravu auta, můžeš říct, že prostě teď nemáš a nazdar. Fakt bych měla obavy z toho, že budou pak nějaké tahanice o dítě. Může se zachovat tak, že nebude mít zájem, ale jestli matinka ovládá celou famílii tak nevěsty budou nedostatkový zboží a co teprve vnoučata, náhodou jim rupne v makovici, unese ho, dítě půl roku neuvidíš, kor jestli je to cizinec, to ty tahanice přes hranice jsou ještě horší . To jsem napsala katastrofický scénář, ale stát se může cokoliv, zvlášť když není psychicky v pořádku a celkově jako rodina nejsou v pořádku...Přeju hodně sil.
@janiczech Jani, věřím a chápu, jak je to pro Tebe všechno strašně těžké! Rozhodnutí, zda mu to říct nebo ne, je určitě dobré odložit na dobu, až to nebudeš brát tolik po citové stránce (jak jsi sama napsala).
Teď se na mě nezlob, ale píšeš, že jste spolu byli půl roku - myslím si, že je to velmi krátká doba na to, člověka poznat. Ale tím nutně nesnižuji další okolnosti a možnosti, že ten vztah by nemohl vydržet a být pevný. Jen poukazuji na to, že jste se neznali zase tak dobře, aby jsi přišla na kloub všem těm věcem kolem jeho rodiny a hlavně jeho zdraví (a to je sakra důležitá věc!). Prostě se časem odprosti od citů a vše uvidíš trošku v jiném světle.
Ty jsi byla sice jediná, kdo se snažil Tvému expříteli pomoci, ale on o to evidentně nestojí...Takže asi je to již zbytečné (případné) mrhání Tvého času a energie.
Pokud jsi před vaším rozchodem, jak Ty říkáš, se snažila mu otevřít oči, tak si jen uvědom, že to bylo ve špatné době a on to bral jako útok na sebe a svou rodinu, tudíž musel zaujmout obranný postoj. Proto to možná mělo poté tak rychlý spád.
To, čeho se bojíš, že Ti vyčte Tvoje dítě....myslím si, že pátnáctiletý puberťák Ti vyčte i to, že jsi jej zplodila s takovým otcem (promiň, je to jen to, co mě zrovna napadlo). Každopádně si myslím, že Ti může vyčíst úplně cokoliv a asi bych se tím zase tolik taky nezabývala. Nejsem ve Tvé situaci, jen se snažím na to pohlížet trošku z jiného úhlu. Jen bych asi vychovávala to dítě v tom, že otec existuje, je fajn atd. ale, že jste se rozešli dřív, než jsi přišla na to, že jej čekáš. Případně, časem bych mu řekla i o té nemoci...Vše by se odvíjelo od jeho věku, jak to podat. Víš, asi než na to přijde řeč, tak Tě stejně nikdy nejspíš nenapadne ta správná odpověď. Můžu říct, že až se mě moje dcerka třeba zeptá, jak přišla na svět, taky netuším, jak jí to vysvětlím (jen jsem odbočila, abych zkusila přiblížit, jak jsem to myslela). Každopádně, až se Tě dítě zeptá, tak už budeš určitě odproštěná od všech citů a věřím, že v tu chvíli mu to řekneš přesně tak, jak je potřeba. 🙂
A s tím autem, plynem...no, asi bych se snažila se s ním nevidět, aby jsi nepodlehla momentálním citům a neřekla něco, co by Tě mohlo později mrzet, příp. aby to na Tobě nepoznal. Jak se zachovat neporadím. A nemůže to za Tebe řešit třeba Tvůj otec? Či někdo blízký? Kdyby došlo na nějaké "lámání".
Holka, nemáš to jednoduché. Každopádně největší strach bych asi měla z jeho nemoci a poté z jeho rodiny, matky. Posílám Ti jedno srdíčko, třeba Ti vykouzlí úsměv. Přeju hodně sil při rozhodování...
@janiczech Ahoj, Na mě působí, že Váš vztah nebyl zcela vyrovnaný. Píšeš, že ti nikdy neřekl, že tě miluje, přesto, že to uměl říct své matce. Navíc o tom mluvil klidně před tebou, přesto, že tobě lásku slovy za půl roku nevyjádřil. To mi přijde jako přezíravost až hrubost. Navíc, že jsi se dost často podřizovala jeho přáním a na své potřeby zapomínala. Ono je to ve fázi velké zamilovanosti normální, ale je potřeba aby ústupky dělali oba. Proto mám pocit kdyby se vztah měl obnovit, tak by měl stát na jiných základech. Mám zkušenost, že to se nejvíce pak projeví po narození dítěte a pak se vše sesype jak domeček z karet. Myslím si, že žena se stává ženou, až když se stane matkou. Pak se mnohem více projasní priority, mění se vztah k sobě samé a tím pádem i úhel pohledu na muže. Jsem také toho názoru, že pokud dítě vychováváš v harmonickém prostředí a vychováváš tak, aby bylo sebevědomé, samostatné, empatické atd...skutečnost, že je ochuzen o otce a setká se s ním až ve starším věku přijme dobře. Vždyť, já mám okolo sebe dost známých, kteří mají děti adoptované a jsou v pubertálním věku. Pokud od malička denně cítí jistotu, zázemí, klid a jsou na tuto skutečnost v přiměřeném věku připravováni, není důvod, aby při zjištění panikařili a jednali nepředloženě. Ve věku 15 let budou mít vybudované hodnoty, které jim už těžko nějaká případná tchyně pozmění, tudíž její negativní vliv už nebude tak silný, jako když bude s děckem v kontaktu od jeho útlého věku. Jsem radikální zastánce toho, že je zbytečné vystavovat sebe a malé dítě stresu. Vždyď už třeba od 6 měsíců je možná střídavá péče, je to věk, do kdy je WHO doporučováno výhradně kojení. Znám případ, kdy matka chtěla logicky kojit déle, ale soudila se s otcem dítěte o střídavou péči, která měla být po týdnu. Hájila se kojením, ale bylo ji řečeno, že je vynucené, že v tomto období už je možné krmit MU. Mě vzít chlap půlroční, roční i starší dítě na týden pryč, to bych opravdu nezvládla. Momentálně totiž nevíš, jak by se k situaci postavil (spíše jeho rodina), ale ani to by nemuselo být konečné a podle výkyvů nálad se střídalo. Asi bych se momentálně vyhnula jakémukoliv kontaktu, ať se vytříbí city. Je třeba možné, že z něj za měsíc vypadne, jak tě vlastně miluje a nemůže bez tebe žít. Myslím, že to by byl průšvih, protože to s člověkem takto podléhajícím názorům své rodiny/matky bude v životě neustále jako na houpačce. Mám v rodině také jeden případ 😢
Dobrý den mužů ti říct byla jsem ve stejne situaci. Do rodného listu sem ho nenapsala a nelituji nez se o dítě dělit s někým kdo za to nestoji,a pak se strachovat a dávat mu ho na víkendy. To sem řekla ze nikdy. Je to sice náročné byt sama a malého je mi líto ale snažím se a nějak to zvládáme. Jen najít chlapa co by za to stal je opravdu těžké!Už se i s živám s myšlenkou navždy sama a to me je 24.Přeju hodně sil da se to zvladnout
@janiczech Mila Jano, situaci zvladnes, protoze jsi, na rozdil od tveho ex clovek, ktery nema dusevni poruchu a i tim padem jsi dobre socializovana. Oklepes se.
Tvuj strach, ze dite ti jednou neco vycte...pubertalni dite si s nejvetsi pravdepodobnosti najde vzdy neco, co rodici vycte. Byla jsem svedkem, kdy dite doma vycetlo, ze za jeji neuspech v lasce tzn velka ocekavani od partneta, muzou rodice, kteri se pred ni nikdy nehadali a tim padem ona nevi, jak v takovych situacich reagovat. Tak si vyber. Do materstvi muzes jit maximalne s odhodlanim, ze udelas, co bude ve tvych silach a plnym vedomim, ze alespon neco z toho ti bude vycteno...
Osobne si myslim, ze pokud zvazis riziko toho, ze o svem tehotenstvi otci (minimalne) ted nereknes a risk, ze reknes a pak stravis dalsich nekolik desetileti ve strachu a nervech (ktere se na diteti nutne take odrazi), tak bych volila to mensi a pouze potencialni zlo. Je tu porad realna sance, ze diteti v prubehu detstvi/dospivani reknes pravdu, vysvetlis, co je dusevni porucha a pomuzes mu, treba i s psychologem toto zpracovat.
V mezicase muzes sledovat vyvoj v exove zivote a zvazit, zda treba za par let nebude po matce veta (ac to zni hnusne) a on treba na spravne medikaci a ceste k tomu si byt schopen vybudovat k diteti nejaky vztah. Neni nikde psano, ze to dite budes muset tajit dalsich 15 let, ale ted bych se jim tedy nechlubila...a nebala bych se tolik exe, jako jeho matky.
Pravem otce bych tady moc neoperovala, tohle je volba mezi vetsim a mensim zlem, vitezem tu instantne neni nikdo, proste jsi si vytahla v materstvi cerneho Petra a ted se s tim musis poprat...ale neznamena to, ze to nemuze dobre skoncit.
Moc ti drzim palce, zkus se od nej uplne distancovat. Nereagovat na jeho telefonaty/maily atd... dusevni choroba je pro mnoho lidi nepochopitelna a neuchopitelna ve smyslu, ze nechapou, jak moc "jinak" ten clovek mysli a reaguje. Tenhle boj s nim a jeho matkou nemuzes vyhrat, zbytecne se budes vycerpavat. Jedina cesta je ignorovat a soustredit se na to, co je ted dulezite. TY. A tvoje dite. Nic vic.
@janiczech Jako velký plus vidím v tvé rodině, která tě dokáže podpořit. A věřím, že to bude i v době, kdy o svém tajemství řekneš svému dítěti. Myslím si, že bude asi nejlepší rozhodnutí, když to ex-příteli neřekneš. Psala jsi, že ti jednou vyhrožoval oběšením. Nedokážu si představit, že by tohle řekl svému dítěti, dostal ho do stejné situace jako tebe, ne-li horší. Do toho vliv jeho matky, která to nemá v hlavě v pořádku a která zřejmě taky částečně může za jeho deprese. Teď bych mu to neříkala, alespoň do té doby, než vychladnou city. Třeba se za rok rozhodneš, že mu o dítěti řekneš, ale teď by to asi nebylo objektivní rozhodnutí. Nemohla bys to vzít nikdy zpět...
Já bych se nejdříve poradila s právníkem. Zda je v případě psychické nemoci zakázat nebo omezit styk otce s dítětem. Chtěla bych vědět, jaké jsou moje možnosti, co mě v případě zatajení otcovství a případném prasknutí hrozí nebo čeká. Pak bych se rozhodla podle okolností, ale rozhodně bych se poradila s právníkem. Já osobně jsem pro to, aby mezi partnery bylo jasno. Jednou bych si to mohla sama vyčítat, že jsem to dotyčnému neřekla a že jsem mu nedala možnost se podle situace zachovat a samozřejmě i vůči dítěti bych cítila určitou zradu, že o něm jeho otec neví. Takže opravdu radím se poradit s právníkem, popř. s nějakým lékaře - odborníkem a pak se rozhodni podle své vlastní intuice, rozumu nebo srdce.
O diteti mu nic nerikej. A ze ti to dite vycte? Taky by ti mohlo vycist, ze muselo chodit pravidelne k blaznivemu otci.
@andreeemac To myslím, že nebude tak jednoduché, zajistit, aby na to měla "papír". Je otázkou, zda-li o jeho psychické poruše ví praktický lékař. Ten to vůbec tušit nemusí, psychiatra lze navštěvovat i bez jeho doporučení. A pak je velmi snadné psych. onemocnění zatajit. A když už jdeme do důsledků ohledně vyhodnocení nebezpečnosti otce pro své dítě, tak pokud bude stabilizovaný, bude užívat léky, dle psychiatra nebude mít žádné ataky, nebude důvod styk omezit. Dotyčný by musel být nesvéprávný, netýká se ale takto "lehkého" psych.případu. To má na starosti OSPOD -(sociálka) a právník bude spíše přizvukovat. Dnes je trend stranit otcům, je to i jakýsi pokyn pro sociální pracovnice, doporučovat otcům navržení střídavé péče. Vůbec se pouštět do tohoto kolotoče není radno 😕
@janiczech ještě mě napadá k rozdílu vnímání a dopadu stresu na dítě. Mám za to, že v malém věku cca do 3 let, kdy se formuje osobnost človíčka, je obecně střídání prostředí a nejbližších lidí dost stresující. Mám na mysli to, že dítě se vrací na jídlo, spaní do stejné kuchyně, pokoje s nejbližšími lidmi. Střídání prostředí, i když pravidelné, nepřináší nic dobrého. Může to vést k poruchám spánku, nechutenství, nesoustředěnosti, většímu vzdoru atd. Mám za to, že takto malé dítě patří k matce. Když už střídavé návštěvy u otce na delší dobu, tak jedině v jejím doprovodu, což ale je dost často nereálné.
Myslím, že ve starším věku se snáze vypořádá s novou informací pokud žije v "bezpečných"podmínkách a dopad na jeho psychiku nebude tak negativní. Tohle bych zvažovala já, pokud bych řešila jak se zařídit s ohledem na dítě.
Můžeš mu to prozatím neříct a až bude miminko na světě, zvážit to znovu. Někde výš jsi psala, že je pravděpodobnost, že by Ti nevěřil, že je dítě jeho. Místo stresů v těhotenství ještě s tímhle (kromě všech ostatních, které prožíváš) by pak i bylo jednoduché prokázat otcovství, až bude mimouš na světě. Drž se a buď statečná. Začni mít ráda hlavně sebe, ne jeho, protože láska k němu by se měla stát uzavřenou kapitolou, jinak si podle mě zničíš život.
Jaj, tvoje situace je teda pěkně komplikovaná...ještě, že na to nejsi sama a máš podporu rodiny...
Psychicky nemocný partner, který si ještě vysazuje medikaci (když má pocit, že se cítí lépe...je otázkou zda po poradě s lékařem, či bez) Je nevypočitatelný...ex partneři bývají nevypočitatelní, v závislosti na tom, co je v sázce při rozchodu, a jak probíhal rozchod apod. u psychicky nemocného partnera máš jistotu, že soud by mu dítě do péče pravděpodobně nesvěřil, ale je tu jeho maminka, která by mohla zabojovat o vnouče...To že nemá ráda tebe, to je jedna věc, ale vůči vnoučeti stejné pocity mít nebude...
Už tu holky psaly, že jistotu, že od něj uvidíš alimenty nemáš...co se finanční stránky týče...asi bych se na tvém místě zeptala rodičů, jak oni to vidí: říct/neříct...píšeš, že tě budou podporovat...takže pravděpodobně i finančně, takže bych se jich zeptala na názor...V tomhle případě si myslím, že "peníze nejsou všechno" nestojí za psychickou nepohodu a stres...
Co s dítětem až bude dospívat máš řadu možností:
1) najít si partnera, který tvoje dítě přijme za vlastní a o ex se vůbec nezmínit, prostě ho odstřihnout. Je řada diskuzí nad tím, zda je otcem dítěte ten, kdo ho jen zplodil nebo ten, kdo ho vychovával...někdo by mohl odsoudit to, že je to lhaní a i otec (ať je jakýkoli,) má na dítě právo
2) se svým ex zůstat v přátelském kontaktu-ale nic mu neříkat a pokud se tě tvoje 15-ti leté "dítě" zeptá na otce, tak mu poskytnout adresu a vysvětlit za jakých okolností jste se rozešli, o psychickém onemocnění a nechat na svém dítěti, zda se s otcem chce setkat nebo ne...určitě mu nebránit...
3) ex to říct hned na začátku a počkat na jeho reakci v závislosti na tom, zda bys to s ním chtěla ještě zkusit nebo ne...protože rozchod je čerstvý a patrně odmilovaná zdaleka nejsi
4) ex to oznámit na začátku a žít si svůj život a doufat, že mu nebo jeho mamince nerupne v bedně...(že je jeho maminka paní učitelka, ti nezaručuje bezpečí...znám spoustu paní učitelek, které jsou pěkné megery...teď si kakám do vlastního hnízda, ale je to pravda...kvalitu člověka bohužel neurčuje jeho povolání, které vykonává....)
Mě se líbí varianta 2.
Hodně štěstí! Jsem si jistá, že to zvládnete, rodina tě v tom nenechá plavat a to je důležité. Máš kam jít a na koho se obrátit. Snaž se užít si těhu, co to jde 🙂 😉
je to těžké,ale ber to ryze prakticky-nikdy nevíš co se stane,co bude za 10 let?nezdědí dítě otcovy a dědovy problémy?-já osobně bych zanechala alespoň dopis,kde bych mu o těhu napsala,ale zároveň se sdělením,že si nepřeješ kontakt,minimálně teď,aby jsi měla klid na veškeré přípravy,on stejně asi neudělá nic co by mu neposvětila maminka a pokud ta je rozhodnutá že nejsi žena pro něj...alimenty jsou až poslední věc,navíc mezinárodně se vymáhají hůř,jen s tím,že Tě napadne s tvrzením že dítě není jeho už počítáš,ale zas není takový problém jedním odběrem toto prokázat-za případný budoucí přístup k jakékoliv dokumentaci bych to podstoupila
čtu to ještě jednou a teda co mi tam bliká červeně je ta ukvapenost... po 2 měsících stěhování do jiné země a plánování miminka.... pak přítel řekne, že matka bude vždy číslo 1.... pak odstřižení od rodiny a velmi omezený čas s přítelem..
myslím, že nejpozději v tomto bodě by bývalo rozumné se rozejít....
je to teda velmi smutný příběh, ale opravdu mi to opět nahazuje to, že ženská je především ta, která musí být opatrná 😔 ...
dávat pozor na signály, že dotyčný (a teď jmenuju obecně) nechce pracovat - není ochotný stavět novou rodinu, protože má pořád ještě pupeční šňůru - je alkoholik - gambler - má psychické potíže, které neřeší/nebere medikaci apod - má podivné vztahy s dalšími ženami - je nevyzrálý, nepřipravený být manžel nebo otec....
ach jo, holky, jak člověk otěhotní tak chlap může třeba zmizet, ale ženská má na hrbu obrovskou zodpovědnost..... ať už se rozhodne pro nebo proti těhotenství... a nese pak zodpovědnost i za to dítě, jaké má do života předpoklady, jakého má otce...
dávejte na sebe větší pozor a važte si sebe!! 😔 😔 😔
@janiczech ono,jak se říká,tady je každá řada drahá,každý rozchod bolí a to je to horší,když je to kvůli někomu třetímu,kor když by člověk řekl,že vlastní matka bude chtít pro svoje děti to nejlepší. Bohužel matka tvého přítelettaková není,ta je spokojená s tím,že vychovala tři děti,které jsou na ní citové naprosto závislí a když má pocit,že se odpoutavaji,dela vse pro to,aby si je pekne stáhla k sobě a uz nevidí,že docílí jen toho,že budou cely život nešťastní a neschopní jakéhokoliv citu k jiné osobě než je ona. Je to smutné,ale je to tak. A jak při téhle výchově může vychovat dítě tak,aby z něho vyrostl zdravý a spokojený člověk....
Držím palce a přeju abys měla pevné nervy na budoucí rozhodnutí,které ať uz bude jakékoliv nebude lehké....
@janiczech začnu od konce - co se týče toho, že máš strach že ti jednou tvoje dítě vyčte to, že nepoznalo "tátu" tak z toho opravdu strach mít nemusíš 😉 vím o čem mluvím (jestli chceš vědět víc napiš mi do zpráv 😉 )
a teď budu pokračovat normálně 😉
v prvním příspěvku ke konci sis vlastně odpověděla sama.. 😉 já bych expříteli o miminku neříkala hned z několika důvodů - skrz jeho psychickou nevyrovnanost bych měla opravdu velký strach z jakéhokoliv kontaktu s miminkem (takový lidé jsou opravdu hodně hodně nevyzpytatelní, což se už ukázalo ke konci vašeho vztahu a tvoje dítě by takhle mohlo jednou moc trpět ☹ ) a úplně bych šílela že by na moje dítě mohl byť i jen v malinké míře mít vliv člověk typu té matinky!!!
Tím, že mu o miminku řekneš se vystavuješ riziku že se přihlásí o otcovství a tak by se taky jednoho krásného dne mohlo stát, že vyzvedne maličkého/maličkou ze školky a ty nebudeš vědět co se děje (tohle si jednou prožila moje známá a oklepávala se z toho opravdu hoooodně dlouho!!!! nakonec skončila u soudu)
Podle toho co píšeš máš velkou oporu v rodičích tak si toho nesmírně važ, miminko si nech jen pro sebe a jako všemu i tomuhle dej čas a věř že jednou se "odmiluješ" 😉
Neříct mu o miminku má ještě jednu velkou výhodu... necháváš si tak otevřená vrátka pro budoucího přítele (časem třeba i manžela) protože pak se vám aspoň nikdo nebude vrtat ve vaší rodince a nikdo vám tak nebude dělat zlou krev.. myslím že tohle by ti jednou hrozilo.. expříteli by se při pohledu nebo jen při vědomí že vedeš spokojený život (zvlášť s někým jiným) mohlo v hlavě něco přepnout a mohlo by nastat peklo které by samozřejmě nejvíc odneslo právě dítě a kterému by se takhle mohla třeba ta nemoc z otcovy strany nastartovat...
Přeji ti ať všechno v pořádku vyřešíš, ať si užiješ následujících pohodových 9 resp. 7 měsíců a ať se hlavně narodí krásné, zdravé a PŘEDEVŠÍM!! spokojené a šťastné miminko.. všechno tohle trápení jednou zmizne a nahradí ho ten nejkrásnější úsměv na světě - úsměv tvé dcery nebo syna.. 😉 😵 Já tenhle úsměv právě (už teda ale počtvrté) zažívám a úplně z něj teču, jsem z něj úúplně hotová 😵 😵 😵 nad něj fakt není.. 😉
Ja bych ho urcite nezařala. O tehu nerekla. A vymazala ho zd zivota