Pochybnosti partnera, jestli spolu máme být, a díky tomu i mé

Myslím si,že tvoje i jeho obavy jsou normální...Ale věřím, že si to sedne...Já se vydávala po 3 měsících známosti a byla jsem ve 2 měsíci tt😉..No a jsme spolu už pomalu 21 let...

@verunkanatalka tak to je krásný 😊 21 let být spolu 😊Moc vám přeju .. já jsem teď otěhotněla z přítelem po 4 letech našeho vztahu tak se uvidí no jaký to bude táta 😀

@bubu889 děkuji moc...neříkám, že to bylo vždy lehký, ale stálo to za to vše překonat...Přeji Ti pohodové těhotenství a rychlý porod...A neboj určitě to bude táta jak má být...❤️

Ja jsem otěhotněla kdyz jsme spolu byli 3 měsíce... Vubec jsme oba nevěděli zda spolu mame byt chceme byt ale. Miminko bych nikdy pryč nedala... Trvalo cca rok nez jsme se pořádně poznali 🙂 první výročí jsme Slavili v porodnici a nyní jsme manželé naše holčička za měsíc oslavi 5 let, stěhujeme se do našeho domečku a v květnu čekáme druhe miminko.... Začátek neni lehký ale nevzdávej to přítel se na mimi asi ještě necítil ale je tady chtělo k vam a taky si vas jakk rodiče vybralo 🙂 třeba to bude mít šťastný konec jako u nás 🙂

Podle mne je nesvuj v nove pozici, mel te jen pro sebe, ted tu bude i dite. Dala bych mu cas, i pro normalniho chlapa je to nekdy tezky zpracovat.

Ahoj, v tom (ne)naplánování se celkem vidím, tak se taky svěřím.

Taky jsme měli po čtvrt roce nečekaně zaděláno, světe div se, brácha přítele to měl s jejich synem taky tak 😃 takže rozhodně nejsi sama nebo nějak divná. Je to na nervy pro oba, protože oba se vlastně pořádně neznáte a najednou zjistíte, že byste si měli tak nějak zbýt 😃. Mně teda přítel ani nenaznačil, že bych ho jako využila, tuším že Tobě také ne. Nějak my ženský za to asi cítíme větší zodpovědnost, že se "to" stalo. Přitom při výrobě byli oba, že jo... Prostě chápu ten strach, že si můžeš myslet jestli on tak neuvažuje. Taky jsem to tak měla. Myslím, že v takový chvíli je to celkem přirozená obava, když neplánujete, ještě tak brzo, a pak najednou je to tady. Ve spoustě věcí nejspíš nevíš, co od něho čekat, ani v tomhle. Navíc ty hormony do
toho nám dělají taky pěknou emoční paseku. K tomu tu přibereš, tu otečeš, změní se Ti třeba pleť... což člověku taky nepřidá, zvlášť když to neplánuješ, citíš se trochu, jako bys ho zradila, že nemáš právo, stát se najednou z tý žhavý samice těhotným hrochem 🙂

Nám do toho ještě zpestřovala život jeho zhrzená ex... Ona byla o docela dost starší než on, měla už skoro dospělé dítě a další nechtěla, přítel chtěl. Známí říkají, že se ráda napila a pak jim plakala, že ví, že je pro něj stará a jednou si najde mladší, bude s ní mít dítě../nebo se prý válela po jeho kámoších, asi podle nálady, do který se propila/. Když říkal, že odejde, vyhrožovala prý, že si něco udělá a tak. Každopádně mi bylo jasné ,že je nevyzpytatelná.

No a taky jo. Psala jemu, volala mu v noci, ráno, přes den, pak začala psát i mně, lezla za ním do práce, nechala si ujíždět autobusy, aby ji jako hrdinný rytíž mohl nabídnout odvoz domů, nabízela mu, že teda to miminko by šlo, čachrovala s falešnými vztahy na facebooku, dokonce jí kámoši slibovali div ne vendettu, když přítele někdo potkají, psala věci, jako že s kým vším on nespí, že jméno pro naše miminko vymyslela ona, jestli se mi líbí, že mne využil jen, abych mu dala dítě...

Bylo to šílený. Nejdřív jsem byla nad věcí, ale pak jsem se začala bát, aby na mne taky někde někdo nečekal, chodila jsem pozdě sama z práce, nějaký její známý věděl, kde dělám... Postupně se mi zadarmo zabydlela v hlavě na dost dlouho, nemohla jsem ani nikde třeba v televizi slyšet cokoli, co by nějak mohlo dovést myšlenku až k ní , než koupit chleba z pekárny z jejich obce, radši jsem nekoupila žádný....Nejhorší je, že ačkoliv to bylo šílený a to její psaní zoufalý bylo jasný důkaz toho, že s ní nic nemá, jí se podařilo dostat se mi do hlavy a začít se s ní srovnávat, co bylo ještě šílenější, že z toho začala vyccházet líp ona./pro mně/

Ani nevím, jak jsem se z toho dokázala vymanit, prostě toho nesnášení, zášti, zoufalství a pochyb bylo už moc a já si řekla fajn, nevím proč to dělá, ona sama to možná neví, ale přece si tím nenechám kazit život dál. Najednou mi jí bylo spíš líto. Dospělá ženská, a jak se chová. Bez špetky sebeúcty. A já se snad chci dostat taky tam? Nevím, jestli ho vážně chtěla zpět, a pak mi psát a posílat, jak jsou šťastní zase spolu, a nebo se jen pomstít, aby od rodiny odešel, a až by se vrátil, vítězoslavně ho za trest odkopnout. Nevím a je mi to jedno, řekla jsem si, že tak to prostě je, on s ní prostě byl nějakou dobu a to už nezměním, a nemůže být zas tak hroznej člověk, když s ní vydržel tak dlouho. Že jí to prostě odpustím, přestanu se tím zabývat. Zvláštní, že se to skutečně najednou uklidnilo. Asi vážně nás všechny naše strachy dokáží ovlivnit víc, než dokážeme logicky vysvětlit.

Takže - zkus si najít něco, co Ti udělá radost a zažene chmury, přítel je určitě v pohodě, každá pochyba, když se jí budeš držet a opakovat jí dokola, bude zbytečně sílit, až jí uvěříš a když jí budeš věřit ty, přesvědčíš o ní přítele nebo kohokoli jiného.

Držím pěsti v těhotenství i dál, ať se Vám spolu krásně daří 🙂