Rozchod se zadaným mužem: Čekat na konec nebo ukončit vztah?
Jsem rozvedená maminka 3 dětí (věkové rozmezí 5 – 10 let, máme s exem střídavku, v rámci možností to funguje relativně dobře). Už rok a kousek jsem v takovém podivném vztahu-nevztahu, s Lubošem. Na začátku jsem ho jednou odmítla (vlastně dvakrát, poprvé byl ještě ženatý, pak se ale rozváděl), ale stejně nás to k sobě přitáhlo a pak jsem neodolala. Dala jsem tomu dala zelenou s tím, že uvidíme, co z toho bude nebo nebude. Co mi to dává: skvělý sex, společný koníček – párový tanec (takže na to ho fakt potřebuji), radost a smích, trávíme spolu docela dost času aktivně (sport, výlety ale i vaření atd.) Je poměrně velkorysý co se týče zvaní na večeře apod., tak normálně ale není držgrešle. No, a teď to horší – nikdy neřekne „my“, nejsem pro něj prioritou, plánuje sám, resp. moc neplánuje a mě do svých plánů nezahrnuje, ani co se dovolené týče, jako by mu kamarádi a koníčky byli přednější. Taky mě trochu štve jeho postoj k alkoholu – občas to přežene, ale nic tragického, práci to neovlivňuje, spíš že třeba po pařbě zaspal v neděli, když jsme se domlouvali na výlet). Nechce mít nic společného s mými dětmi (už jednu zkušenost má, coby nevlastní otec), cítím, že se nechce podruhé zase obětovat, snažím se to respektovat, takže se vídáme jen když nemám děti. Mrzelo mě to, ale v něčem je to jednodušší – můžu se s ním kdykoli rozejít a je to nezasáhne. Společné bydlení nepřichází v úvahu, ani z důvodu praktických a finančních, ani z důvodů citových – ani jeden spolu nechceme nebo nepotřebujeme být fulltime. Nepředstavil mě svým rodičům, ale ani kamarádům. Nechce se vázat, nechce abych na něj tlačila, nikdy mi neřekl „miluji Tě“, ikdyž náznaky byly, nic ale neřekne napřímo. Frustruje mě to. Jednou by chtěl vlastní děti (je mu 38), já už další děti rozhodně neplánuji. Vlastně nevím, zda mě to víc ničí nebo mi to víc dává. Jednou už jsem se s ním rozešla, ale pořád ve mně hlodal červíček pochybností, tak jsme to zas dali dohromady. Ale vlastně se vůbec nic nezměnilo. Takže dilema: odejít sama hrdě nebo čekat až ho přestanu bavit a do té doby si „užívat tento románek“? Občas mi pomůže (opravil myčku), ale spíš si jedeme každý na svoje triko. Jasně, milenců můžu mít kolik chci, tohle není partnerství, spíš přátelství s benefity. Na druhou stranu, ani s těmi milenci to není tak jednoduché – nebo jsem moc náročná? Cítím, že nás prostě spojuje hodně, cítím „to“, takové to jiskření, tu energii mezi námi, kterou člověk prostě necítí rozhodně s každým. Stojí to za to? Fakt nevím…. Je mi jasný, že je to „na chvilku“. Otázka je, zda to ukončit sama, dobrovolně nebo počkat až budu odkopnuta. Nepotřebuji se už znovu vdávat, ale ráda bych žila v opravdovém vztahu, vytvořila partnerství. Pořád si říkám, že ukončit to můžu dycky a že mi to přece jen hodně přináší, že nechci být sama. Ale vlastně se tím blokuju, dávám do toho čas i nějaké očekávání, byť to už jsem hodně osekala. Btw, známe se přes 10 let, přitahoval mě vždy, ale byli jsme oba zadaní. Je o 4 roky mladší. Zažily jste někdo něco podobného? Jak jste to vyřešily? A litovaly jste potom? Zajímají mě hlavně zkušenosti rozvedených a svobodných, je mi asi jasné, že manželky žijící 20 let s mužem mi napíšou, že tohle by nikdy nedopustily, jejich situace a zkušenosti jsou ovšem úplně jiné (což respektuji). Chci si to fakt dobře promyslet, ale jestli se rozhodnu, že je konec, tak je prostě konec, žádné scházení se a rozcházení a tak pořád dokola. Je fakt, že on asi nemá koule to rozseknout, že by to nechal plynout…. Dokud nepotká budoucí matku svých dětí. Předem všem děkuji!
A ty chceš vážný vztah? Mně by to jako mamince 3 dětí vyhovovalo, užívala bych si společný čas, že mi vypomůže a zároveň bych na něm nestavěla základy své budoucnosti. Taky bych si jela svoje, svoje zájmy a koníčky a jen bych profitovala z toho, co pro mě může dělat on.. pokud to tak ovšem nechceš a chceš něco víc, tak s tímhle chlapem to nepůjde a poohlédla se jinde - což je za mě blbost. Vytřískala bych z toho maximum benefitů pro mě a užívala si pak i tu “nezávaznost”.. každopádně každý to máme jinak a držím pěsti, ať seš šťastná ty a tvoje dětičky..
Chtěla jsem napsat úplně to samé co
@sinicka. Pro rozvedenou matku tři malých dětí mi tohle připadá jako dokonalý vztah. To, že s ním trávíš volný čas, neznamená, že nemůžeš potkat nikoho jiného, s kým ten vážnější vztah navážeš. Naopak, když nebudeš cíleně jako zoufalka hledat chlapa, tím spíš nějakého poznáš. Ber ho jako kamarádka s bonusem, jako parťáka pro volné chvíle, nevaž se na něj citově a nic od něho nečekej. Jako co reálně nastane, když ho teď raději odkopneš, aby to jednou neudělal on? Budeš sama a stejně se ve chvílích zoufalství budeš k němu pořád vracet. A budeš si připadat jako chuděra.
Pokud ti to ted vyhovuje a jsi schopna se prepnout do modu "staci mi přátelství s vyhodami a nechci od toho nic vic", tak si ho nech. Pokud za tim hledas neco jineho, tak se na to vykasli. Je uplne jedno jestli ho odkopnes ted ty nebo on tebe, to jde jen o ego. Taky jsem mela kdysi takovy neperspektivni vztah, nejdřív to bylo super, pak mi doslo ze to vlastně nikdy nebude to ono. Nejaky cas jsme spolu zustali, pak do toho prisel covid, ja vecne nemela cas kvuli VŠ, on naopak zacal chtit vic, a kdyz jsem pak ten cas mela tak jsem zjistila, ze mi vlastně vůbec nechybi a neni to stejne ono a je mi lepe samotne. Ale ja razim heslo Nejdriv musim byt spokojena sama, abych mohla byt spokojena i s nekym jinym.
Já to mám stejně jako @sinicka Když si představím, že bych byla rozvedená matka tří dětí ve střídavé péči, tohle je přesně ten typ vztahu, jaký bych hledala. Sex, koníčky, zábava, občas s něčím pomůže. Za mě ideál. Rozhodně bych neměla potřebu představit ho dětem, ani poznat jeho rodinu. Ale tobě to evidentně nevyhovuje, jestli jsi v tom vztahu nespokojená, potřebuješ něco víc, co on není ochotný ti dát, tak asi nemá cenu v tom pokračovat, akorát se budeš trápit.
Nemam osobni zkusenost, ale vychazim z toho, co pises (a z jinych svych zkusenosti a vahani) - podle me pokud to takhle resis, az tak, ze to napises sem a chces radu, tak ti to vic bere, nez dava. Pokud bys nic neresila a uzivala si to, jak to je, nebudes se tim trapit a nebudes psat sem.
Nemyslim si, ze clovek muze zmenit svoje nastaveni ve smyslu “ted budu ta, co to neresi”. Proste chces mit vztah se vsim vsudy (i kdyz se neplanujes k nikomu stehovat a seznamovat deti - coz uplne chapu), chces, aby ti ten druhy rekl, ze te ma rad, ze je mu s tebou dobre. Nechces byt ta, ktera je vlastne hybatelem vseho a mit pocit, ze tomu druhymu jsi ukradena - protoze ty jsi ta, co se rozesla, ta co se sesla, ta co nekam chce jit nebo neco chce slyset a delat. Ten druhy muze byt prima chlap a dobry partak a chemie a vsechno, ale bude te zranovat, ze pro neho proste nic moc neznamenas (chces byt se mnou, ok, nechces byt se mnou, ok).
A deti to podle me ovlivnuje v tom, ze i kdyz se navzajem neznaji, stejne vnimaji, ze se treba trapis, nektery dny jsi “duchem mimo”, protoze o tom premyslis, pak jsi zase stastna a tak dokola.
Takze byt tebou, podivala bych se na to i z tehle stranky, byla k sobe maximalne uprimna a podle me dojdes nevyhnutelne k tomu, ze bude lepsi ten kontakt definitivne prerusit a pockat si na neco lepsiho 😉 (nez taky mozna zjistis, ze nejsi “na seznamu” jedina). Drzim palce 🙂
Užívej si života, nic víc od vztahu neočekávej, netlač na pilu. Až zjistíš, že ti bude lépe jen samotné s dětmi, lehce se rozejdete. Mně by to ale takhle vyhovovalo.
Jak tady některé píšou, přijde mi to jako ideální "vztah". Ale záleží co chceš ty no...
Spis jde o ten "stres" a fakt, ze kdykoliv ti plachne stejne za tou, se kterou bude chtit ten fulltime a decka... Jestli to spravne chapu, jsi v tom vic citove zainteresovana nez bys chtela? Uzivej si dal, jen se mentalne naprogramuj tak, ze kdyz se zitra uvidite naposledy, snadno to prijmes.
Dokud jsou deti male, tak mi to prijde jako idealni vztah. Kdyz jsou deti u tebe, tak se jim muzes naplno venovat a naopak kdyz mas volno, mas o zabavu postarano.
Tak jestli nechce mit nic spolecneho s tvymi detmi,nepredstavil te kamaradum tak nejsi partnerka ale milenka.Jestli chces vazny vztah tak bych se s nim bud rozesla nebo jak psal nekdo prede mnou,uzivala bych si toho,co ti to prinasi kdyz jste spolu-vecere,spolecny cas,dobry sex.A az by se objevil nekdo na vazny vztah tak bych to ukoncila.
asi půjdu proti proudu, ale já hlasuju pro utnout - já si totiž myslím, že ten čas strávený s tímhle milencem bez budoucnosti bys mohla strávit hledáním (a nalezením) partnera na vážný vztah, který by tě chtěl i se 3 (relativně) malými dětmi - rozmezí 5-10 let ty děti ještě potřebují úplnou rodinu...i když tátu mají, tak schopný nevlastní táta by také nebyl k zahození, až se tenhle floutek opravdu zamiluje, tak ti pláchne po pár měsících (letech) za jinou a tobě zbydou oči pro pláč, i když si to teď nechceš připustit...ten úžasný sex a večeře při svíčkách se ti časem omrzí...
Ale zas hledat chlapíka co by chtěl přijmout 3 malé děti, tak asi bude náročnější a předpokládám, že to bude vyžadovat i dost kompromisů a hlavně i času. Pokud přátelství s výhodami je fajn, já osobně bych to tak nechala, děti tatínka mají a z vlastní zkušenosti, druhá kola stojí často z pohledu dětí za prd.. ač kolikrát maminky tvrdí, jak je to super, tak děti i hodně věcí co je trápí nedají znát. Nedej Bože, když se jim pak protočí pár strejdů během pár let... Za mě mít spokojenou maminu, co má dobrý sex, koníčka a jednou za 14 dní pohodový víkend bez dalších závazků si myslím že je paráda. Ano, chlapík se může zamilovat, ale to každý a ve 42 letech a 3 dětmi to hledání parťáka až do důchodu asi nebude moc jednoduché. Na to bych si právě ještě nějaký pátek počkala, až budou děti starší.
Prijde mi fajn uzivat si ten hezky nezavazny vztah. Jenze si myslim, ze ja osobne bych nezvladla "neresit". A pripadne jeste pokukovat po nekom jinem.
Rikam si, ze mladi zahodis tady s tim. A mezitim ti muze utect ten zivotni partak. Jenze to nikdy nevis, ze
Děkuji Vám všem za příspěvky, ženy. Myslím, že převažuje názor užívat si "teď a tady". Je pravda , že si nejsem jistá, zda dokážu zaujmout ten "správný postoj" a brát to lehce, s nadhledem, bez očekávání. Asi se fakt bojím toho, že svůj volný čas věnuji jemu místo toho, abych třeba jela někam, kde bych mohla poznat toho pravého, který by do toho šel naplno, myslím do partnerství, ne jen do těch příjemných zábavných věcí. Možná nejvíc mi vadí, že se chová jak mladý kluk, nezrale... že máme jiné hodnoty, priority. Ještě mě napadlo dát si třeba měsíc pauzu, získat trochu odstup a vidět, jaké to je nebýt spolu v kontaktu. Uvidíme, nechám to ještě uležet....
@zelenaesmolda Ano, souhlasím s Tebou, že o partnerství se nejedná. Na druhou stranu, pojem "milenka" mám zafixovaný spíš v souvislosti, kdy se jedná o lidi, kteří jsou v manželství/dlouhodobě zadaní. Asi bych to tedy popsala jako přátelství s benefity.
Ale vždyt nemusíš trávit všechen volný čas s ním. Jednou jeď s ním,podruhé sama a rozhlídni se. Já zas mám tu zkušenost, že když si řekneš, teď se budu soustředit na hledání vztahu, tak jako naschvál nikoho nepotkáš. Podle mě chlapi vycítí tu urputnou snahu se uvázat a asi v tom je něco, co je odrazuje. Naopak si myslím, že když tomu budeš otevřená, ale zase ne zoufalá, neskočíš po prvním, který ti zkříží cestu. Jako co si budem, po čtyřicítce, s třema dětma na krku, už nejsme na trhu lásky žádné terno.
Za mě rozejít. Mám trochu jinou zkušenost, ale jakmile jsem.twn vztah útla, sice mi bylo chvíli těžko ale to ze samoty, ne že on není. Ale pak jsem.se.docela brzy nadechla a cca ppmsvou měsících poznala něj chlapa v životě,s kterým se příští rok v květnu bereme. Ale taky ti můžu říct, že do mě hucely kámošky(rodinu nemám) ať se na něj vykašlu a dokavad to prostě nepřišlo tak jsem to neudělala. V tvém případě spatřují víc negativ než pozotiv, tak si to říkej. Bude pro tebe kdZ budeš potřebovat pomoct zrovna v týdnu od máš děti? Je s tebou když potřebuješ nebo jen když to vyhovuje jemu atd atd. Myslím že k tomu ukončit to dozrajes sama, je škoda takto strávit život, tedy za mě. Já potřebuju lásku, oporu, vědět že na noc nejsem sama, pokud toto v životě nemám vztah dále neudržují