icon

Spřízněná duše, kterou potkáte jednou za život

avatar
lineckekolecko
19. dub 2016

Ahoj všem,
chodím mezi Vás již delší dobu pod jiným nickem, ale vzhledem k choulostivosti tématu bych chtěla zůstat 100 % anonymní, a proto jsem si dovolila vytvořit nový nick a s ním i tuto diskuzi, potřebuji znát objektivní názor nezávislých pozorovatelů...
Tak tedy:
Měla jsem několik let stálého přítele. Vztah s ním byl bezproblémový, z pohledu mnoha lidí ukázkový, ale ve skutečnosti vlastně až příliš klidný, skoro bych řekla chladný. Postupně jsme se vzájemně hodně vzdálili, žili jsme vedle sebe spíš jako přátelé, intimní život ustoupil do pozadí. Zpočátku jsem s tím bojovala, ale k ničemu to nevedlo, jen jsme se hádali. Nakonec jsme oba rezignovali a spíše přežívali ze dne na den.
V té době jsem se již kamarádila s kolegou z práce, se kterým jsme si hodně rozuměli, měli si stále o čem povídat a čemu se smát. Kolega byl ode mě o pár let starší, ženatý, se dvěma dětmi. Bylo mi s ním hrozně hezky, přitahoval mě a já jeho zřejmě také, až mi jednoho dne vyznal lásku s tím, že si s partnerkou dlouhodobě nerozumí a chtěl by to zkusit se mnou. Od tohoto okamžiku se strhla lavina událostí, která obrátila vzhůru nohama život nejen mně, ale i spoustě lidí kolem. S kolegou jsme si začali psát zamilované zprávy, těšila jsem se na každý okamžik, kdy zapípá mobil a přijde mi od něj vzkaz plný lásky. V té době už měl přítel podezření, a tak si v nestřeženém okamžiku pár popisovaných SMS přečetl a udeřil na mě, jak se věci mají. Přiznala jsem mu, že jsem potkala člověka, se kterým je mi hrozně hezky. Přítel se rozhodl, že náš vztah zachrání a začal mi nosit kytky, přestal chodit po hospodách a asi doufal, že se tím, stejně jako vždy předtím, zase všechno urovná. Pro mě ale již bylo vše ztraceno, byla jsem až po uši zamilovaná do kolegy, se kterým jsem mezitím strávila nejromantičtější chvíle svého života a současně nejkrásnější sex. Oznámila jsem příteli, že chci náš vztah ukončit, což on dlouho odmítal přijmout, hádali jsme se, vyčítali si, ale časem se to uklidnilo. Já si našla vlastní bydlení a odstěhovala se.
Od tohoto okamžiku jsem trpělivě čekala, jak kolega vyřeší doma svoji složitou situaci. Se ženou jim to sice dlouho neklapalo, ona podle všeho měla také jiný vztah, ale přece jen tam byly ve hře také dvě děti, kterým jsme chtěli v rámci možností co nejméně ublížit. Čas plynul a kolega stále nic neřešil, až jsem se jednou na firemní poradě dozvěděla, že si naplánoval rodinnou dovolenou s manželkou a dětmi. Nemohla jsem tomu uvěřit, pohádali jsme se a já jsem byla strašně nešťastná a v zoufalství jsem mu řekla, že takhle to dál nejde, že pokud chce být se mnou, bude se muset rozhodnout, co dál, že já už jsem první krok udělala a nyní je řada na něm. Potřebovala jsem si o tom s ním promluvit, takže mi nakonec řekl, že mě musí více poznat, než udělá zásadní životní rozhodnutí. Byla jsem úplně na dně, nechápala jsem, kam se poděly všechny jeho sliby, jak spolu zvládneme vše, že jsme si souzeni a jak si ničím v životě nebyl jistější. Nakonec jsem se ale jaksi sebrala a rozhodla se, když chce čas, dostane ho. Přestala jsem všechno řešit, na nic se ho neptala, do ničeho netlačila, jen čekala. Všechno se zdálo v pořádku, užívali jsme si jeden druhého a spoustu skvělého sexu.
Čím déle jsme byli spolu a čím více jsem toho věděla o jeho rodině a hlavně dětech, měla jsem větší obavy z toho, jak to všechno zvládne, zda v konečném důsledku bez dětí a svého způsobu života bude ještě tím mužem, do kterého jsem se tak hrozně zamilovala. Přestala jsem mluvit s rodinou i kamarády. Na nikoho a na nic jsem neměla náladu, jen jsem přemýšlela o tom, co udělat, trápila se v samotě, kterou nenávidím, a neskutečně se bála, že ztratím lásku svého života. Tehdy jsem měla pocit, že je moje duše roztrhaná na kusy a cítila jsem se na pokraji sil.
Jednoho dne jsem si byla zaběhat, přemýšlela a v tom jsem si to uvědomila. Nemohla jsem popadnout dech a začala jsem nahlas brečet. Neumím ani popsat, jakou bolest a prázdnotu jsem cítila ve svém srdci. Tehdy jsem pochopila, že náš vztah musím ukončit. Že kolega by bez svých dětí, které miluje, nebyl šťastný a že musím ustoupit já.
Dlouho jsem přemýšlela, co mu všechno při našem rozchodu musím říct, aby pochopil, že se s ním nerozcházím proto, že ho již nemiluju, ale právě proto, že ho miluju tak moc. Když přišel onen smutný den, samozřejmě jsem to obrečela, ale měla jsem dojem, že jemu spadl kámen ze srdce. Nakonec navrhl, že by byla škoda se již dále nekamarádit, protože jsme přece spřízněné duše, že mi i tak chce být v životě oporou a přítelem, s čímž jsem souhlasila a byla jsem ráda, že mi zůstane alespoň takhle nablízku.
Po nějaké době jsem potkala jiného muže, velmi milého a pozorného. Zažila jsem s ním moc pěkné rande, začali jsme spolu tedy chodit a časem i bydlet. Sex s ním je moc hezký, i když ne tak vášnivý a plný touhy jako s kolegou, ale klape nám to a je nám spolu fajn.
Kolega o mém vztahu ví, i přes to mi ale řekl, že je prostě sobec a chce ze mě i kousek pro sebe, načež mě zkusil svést a podařilo se mu to. Nutno říct, že já jsem se příliš nebránila, stále mě velmi přitahuje. Zkoušela jsem si s ním o tom promluvit, že takhle to dál nejde, že musíme žít každý svůj život, ale on argumentuje tím, že když se nám to oběma líbí, není důvod to nedělat, že na to je život moc krátký a že mě i přes všechno stále miluje.
Na druhou stranu na mě umí být ale i poměrně nepříjemný a urýpaný, když nemá dobrou náladu, komentuje přede mnou i jinými kolegy krásu jiných žen, což je mi nepříjemné, vtipkuje při obědech se servírkami, což je mi líto, nebo organizuje setkání po práci, na která mě nezve, ale po tom o nich přede mnou povídá. Nikdy jsem mu neřekla, že mi tyhle věci nejsou příjemné, nebo že mě to bolí, protože mám pocit, že mi to už nepřísluší. Na druhou stranu mu neumím říct ne, když se mě snaží svést a šeptá mi do ucha spoustu krásných věcí. Nějak se v tom zkrátka motám...
Pokud jste dočetly až sem, díky za to. Zajímalo by mě, co si o tom všem jako nezávislé pozorovatelky myslíte? Já stále ještě věřím, že to kolega myslel všechno od počátku upřímně, že se také zamiloval a chtěl být se mnou, ale že to nedokázal dotáhnout hlavně kvůli dětem, což chápu. Ale na druhou stranu mě občas jeho chování zaráží a nerozumím mu. S novým přítelem mám hezký vztah, o který nechci přijít, je to skvělý chlap, o kterého se člověk může v životě opřít, trávíme spolu moc hezké chvíle a plánujeme budoucnost. O kolegu po sexuální stránce nestojím, pokud mě vyloženě nedráždí, to pak nějak ztrácím zábrany, současně mám ale strach, abych nepřišla o přátelství, které mi kolega slíbil. Možná proto, že moc přátel nemám. Nebo už to přátelství není? Jak to cítíte/vidíte všechny vy?
Díky za názory předem.

Strana
z9
avatar
salot
31. kvě 2016

Gratuluju k novém vztahu, že jste dokázala ukončit "beznadějný" vztah s kolegou. Můj názor je, že si chtěl jen užít, jakkoli to mohlo vypadat. Vyjadřuji se k úvodnímu příspěvku, diskuzi mimo nechávám bez komentáře...

avatar
lejnka
2. čer 2016

Jde o vás,jedině o vás. Udelejte to,co vás naplňuje a to v čem se cítíte dobře. Nikdo vám neporadí co to přesně je,to víte vy😉 V životě už se mi mnohokrát vyplatilo být sobecká a nedělat věci jen pro to,že ostatním přijdou správné. Zamyslete se nad sebou a nad tím co vám vyhovuje.

Strana
z9