Starší dcera ubližuje mladšímu synovi
Už jsem vážně bezradná.
Od doby co syn ( 1 rok ) zvětšil svoji aktivitu doma mu straší dcera (necelé 4 roky ) neustále ubližuje. Nikdy nebyla opomíjená na úkor bratra, vždy pokud chtěla byla zapojena do péče. Věnujeme jí i dostatek času bez účasti bratra. Takové holčičí dny si děláme. Když cokoliv chce, přijde se pomazlit atd... nikdy není odmítnuta kvůli bráškovi. Oba mají vždy stejně. Pokud má brácha banán,dostane taky atd....
Nicméně neustále,prakticky každý den řešíme nějaký problém.
Jen pro představu dnes ho několikrát kousla do ruky a to tak že tam měl otisk ještě hodinu po akci, hodila mu na hlavu hračku (dřevěnou) , pěstí mu bila do kotníku když seděl na zemi, shodila ho hracím stolečkem, píchla ho do oka, a tak bych mohla pokračovat do nekonečna.
Malej za ní chodí,chce si hrát, ale neubližuje jí. Že by mu jako něco vracela.
Dceři vysvětluju, domlouvám,uklazuju. Nic to není platné. Odkýve že rozumí ,že už to nikdy neudělá. Neuplyne ani 30 minut a jede to nanovo.
Už opravdu nevím jak jí to vysvětlit že to bráchu bolí,že to dělat nesmí.
Představte si, jak často i pro nás dospělé je těžké pochopit své emoce, být upřímní a zvládat konflikty v klidu. Děti nejsou zlé, jen v sobě mají pocity, které neumí dát najevo správným způsobem, své potřeby vyjadřují tak, jak umí (i nevhodným způsobem). Na nás rodičích je, jim ukázat možnosti, jak mohou jednat.
Doporučuji knihu Jak žít a nezbláznit se, kdybych teď měla malé dítě, dělala b\ych vše jinak a jednodušeji, jak je popsáno v knize 🙂
taky jsem to řešila a pomohlo:
- vymezit starší prostor, kde si mohla nerušeně hrát (použít ohrádku, nebo vyvýšenou plochu...), aby jí to mladší nebořil
- uznat, že občas si chce hrát sama a nemá na sourozence náladu
- najít společné hry (vláčkodráha, pinkání balónku, kuličkodráha, na babu, závody v lezení, přelívání vody, vodní bitva, kopání do míče - noo moc společných aktivit jsme nenašli, ale aspoň něco)
- pomoct starší testovat svou sílu jinde než na sourozenci - jeden čas jsme denně hráli přetahovanou: chytli jsme se za ruce a měla mě přetáhnout na "své území" - do toho šel zapojit i bráška - takže mě oni SPOLU tahali k sobě na deku (dá se to hrát jako dobrý divadlo a nechat je vyhrát - vidí, že spolu dokážou víc...)
- některé děti se líp učí sociální dovednosti, když jsou jen pozorovateli (u mojí prvorozený to tak rozhodně je) - takže jsme koukali na
a další a pak hráli scénky s plyšákama (včetně velmi agresivních řešení..., aby měla porovnání a mohla si pak vybrat, co ve skutečném životě chce použít)
inspirace:
http://www.aharodicovstvi.cz/kdyz-predskolak-uh...
https://www.nevychova.cz/blog/co-delat-kdyz-se-...
http://www.aharodicovstvi.cz/kdyz-se-nam-chce-k...
http://www.aharodicovstvi.cz/a7-kroku-ke-zvladn...
http://www.aharodicovstvi.cz/a10-veci-na-ktere-...
=> taky pomáhá ukázat, co může (např. strčí do sestry, aby se mu uhnula, tak "chceš, aby se unula? Tak řekni Tůtů" nebo u mimča "ona se ještě neumí uhnout, musíš ty jít okolo")
https://maminator.cz/2012/10/24/6-dil-rr-jak-sd...
https://psychologie.cz/proc-deti-neposlouchaji/
http://www.aharodicovstvi.cz/stanovujete-hranic...
=> agrese a negativní emoce:
http://www.promaminky.cz/clanky/odborna-pomoc-s...
https://psychologie.cz/agrese-neni-zla/
https://psychologie.cz/jak-zachazet-s-negativni...
https://www.marianne.cz/clanek/podminena-laska-...
=> u prvorozený hodně pomohlo, že jsme se o negativních pocitech bavily a taky, jsem jí párkrát "nahlas přehrála rozhovor v mojí hlavě" (dohadování podosobností), když třeba zaútočila na bráchu (Bouchač: "Taky jí plácni, ať ví, jak to bráchu bolí" Kliďas: "Ale to přece nebude fungovat - až do ní strčí brácha, tak do něj taky strčí na oplátku - nauč je řešení bez bouchání" atd.) - z dcery pak vypadlo, že si myslela, že má agresivní myšlenky jen ona... a nakonec byla ráda, když viděla, že "Bouchače" nemusí poslechnout
Přeji, co nejvíce radosti s dětmi na společné cestě životem
@odula Děkuji za vaši reakci, tohle mě vůbec nenapadlo a uznávám, že i taková reakce může nastat. Nicméně, psala jsem to proto, že kamarádce to velmi pomohlo, její dcerka párkrát zažila jaké to je, když ji někdo vezme ruku a ublíží ji sama asi za dva dny na to přišla s tím, že jí mrzí, že mladší tolik ubližovala a že už to tak nechce dělat. Možná taky záleží na osobnosti dítěte a na tom, jakým způsobem ten náš zákeřný čin vysvětlíme. Nemůžu, ale s vámi nesouhlasit, protože ano mohlo by se také stát, že dítěti se to zalíbí ještě víc. Beru tedy své doporučení raději zpátky a děkuji vám za názor. Zase mi dodal jiný pohled na věc. 🙂
@kristinafar u nás byla reakce stejná: pokud prvorozená dostala ode mě "zpátky" to, co udělala bráškovi, tak potom když do ní bráška strčil (kvůli své neohrabanosti), tak mu to "vrátila i s úroky", aby "věděl, jaký to je"
Takže to řeším jinak:
- otázkou "chceš, abych tě taky bouchla..."
- "zkus to udělat sobě (kousnout se....)"
=> když chápe, že to bolí, tak zopakuju "bolí to, nebudeme si to dělat"
a zkusím navrhnout jiné řešení (příště místo strkání řekni "tůtů", když chceš aby se ubnul atd.)
@kamste Děkuji i vám 🙂
Ještě mně napadlo, že bych určitě dítě netrestala tím, že mu seberu něco, co má rádo, protože pak bude opět naštvané na to mladší. Např. když kousneš bratra, nedostaneš kokino. Dcera si to přebere tak, že kvůli bratrovi nedostane kokino, což vede zase k nenávisti. To zase používám větu: Nelíbí se mi, že ubližuješ bratrovi, bolí ho to. Podívám se na něj přísným pohledem a je to. Čím víc jsme těmto situacím věnovali pozornost, tím víc starší ubližoval mladšímu.