Život s hodným cholerikem. Co vám pomáhá?

Ahoj holky, zajímá mě vaše zkušenost života s cholerikem, ve smyslu temperamentu, nikoliv nějakým agresivním psychopatem.

Můj muž je hodný, stará se o rodinu, miluje naši 1.5r dcerku, nikdy na ni nevyletí.
Ale každou chvilku vyletí na mě kvůli hloupostem, jako je špatně uříznutý chleba, nebo jakékoliv, dle jeho názoru, nelogické konání např. koupím klobásy, když on včera říkal, že bude dělat řízky. To pak nadává, že to snad není možný jak lidi nepoužívaj hlavu atp, je zvyklý v práci hledat chyby, a tak je vidí všude kolem sebe a neustále na ně upozorňuje.

Takže pořád brblá, co je kde špatně, jak lidi málo pracují atd (jako klasický cholerik je extrémně pracovně vytížený, má 3 práce + koníčky, všechy dobře zvládá).

Jinak je to fajn chlap, sice trochu morous, ale umí být i veselý, je věrný, upřímný, dá se s ním obvykle v klidu promluvit. Nepije, nekouří, pomáhá svým rodičům se zahradou atp, pracuje, peníze šetří aktuálně na koupi společného pozemku. Pro rodinu by dýchal.

Znám tento typ lidí a vím, že jsou ženy, které s tím v pohodě vyjdou. Jenže to bohužel nejsem já, mě je skoro při každém takovém výbuchu kvůli naprosté prkotině úzko. Vlastní táta mě dost často kritizoval ( s ním se nedalo ani později promluvit, byl to "neomylný" člověk, který se po každém takovém nedorozumění uzamkl do sebe a diskuse neexistovala). To můj muž bouchne a za 3 minuty o ničem neví.

Problém je, že mě to od něj strašně odrazuje, byl takový vždycky, ale až s narozením dcerky mi to začalo opravdu vadit, navíc jsem doma na MD, takže těch konfliktů vzniká mnohem víc, než když jsem chodila večer z práce, to byl zlatý. Fyzicky agresivní pochopitelně není, neháže s věcmi atp., ale nadává, ne mě, ale tak nějak do éteru, tzn....dopr...., ku.....atd. Před přáteli se za takové jeho výlevy docela stydím, protože na ně koukají s pozdvihnutým obočím, většina mých kamarádek má vedle sebe kliďase 🙂

Před dcerkou se snaží ovládat, ale i ona už viděla pár jeho výbuchů a následně mých, protože někdy to prostě nevydržím, vybouchnu zpět, a to je pak hádka jako hrom, po které brečím a říkám si, že od něj odejdu, že se to nedá vydržet. Když už na něj vybouchnu já, jsem pak na něj hodně sprostá až zlá a říkám věci, které mě pak mrzí.

Nicméně ve chvilkách klidu je mi líto ho opustit, jsme spolu 10 let, dcerku oba milujeme a ona nás, ale chci jí být příkladem krásného vztahu, mrzí mě, že vidí rodiče se často hádat. Závidím pak párům v okolí, které spolu v pohodě vychází a nehádají se.

Abych byla objektivní, jsem docela bordelář, a moc nevařím (ani se mi nechce, protože jen co vezmu do ruky cibuli, hned slyším poučování o pořádku v kuchyni, o tom, aby to bylo dobrý atd., což mě spolehlivě otráví a řeknu mu, ať si uvaří sám - což pak udělá, vaří výborně 🙂 Na rovinu, jsem docela mizerná hospodyňka :D Většinu času se věnuji dcerce, práci z domova a koníčkům.

Muž má teď extrémní množství práce, tak je vynervovanej, asi by mu pomohlo, kdybych se perfektně postarala o chod domácnosti, nakoupila, uvařila, připravila mu věci do práce, zařizuje toho hodně, řeší hypotéku, nakupuje, často i vaří, ale přiznám se, nějak nemám motivaci a jsem většinou celé dny s dcerkou venku a večer pracuju na PC.

Tak se chci zeptat, jestli tu třeba některá z vás život s tímto typem cholerika zvládá, a co vám pomáhá...

Možnost, že by změnil svůj temperament je mizivá, takže mě napadá jen změnit svůj přístup k téhle jeho negativní vlastnosti. Jsem z toho už docela nešťastná, přijdu domů po celém dni s dcerkou a poslouchám, co jsem zas kde udělala špatně...Unavující. Podle mě "nevysírat se kvůli blbostem" je základem dlouhodobého spokojeného vztahu, ale jak jsem říkala, muž je specialista na hledání chyb, na sobě i druhých 🙂

Podle něj žádný problém nemáme, je spokojenej. Myslím, že si neuvědomuje, jak moc mě tohle jeho kriztizování, poučování a nadávání ubližuje. Snažím se mu to vysvětlovat často, ale on na to, že to tak nemyslí, ať ho neposlouchám a neberu v těhle situacích vážně., Což mi vůbec nejde...🙂

Děkuju