Zůstat, nebo jít
Tak přemýšlím, kde se stala chyba. Jsme s manželem 2,5 roku, máme roční plánovanou dcerku. Znala jsem ho již před pár lety, ale tehdy byl zadaný, takže jsme se dali dohromady až teď. Teď v létě jsme se brali.
Máme stejné hodnoty, rozumíme si, nepije, nekouří, nebije mne ... ale ale je velmi lhostejný a sobecký k mým potřebám, snaze o většině věcí dohodnout, domácnosti atd.
Když budu konkrétní, vlastně mi vysvětlil, že bych měla všechno v domácnosti dělat já, když jsem doma, že on by to dělal. Můj názor je ten, že domácnost s dítětem nesouvisí. Chtěl po mně, abych sepsala domácí práce a dohodli bychom se. Já jako blbec vše sepisovala už před rokem a on se na to ještě ani nepodíval. Kdyby nebyl bordelář, tak bych třeba k tomu měla malinko jiný postoj. Ale on po sobě neuklidí absolutně nic - obaly od sušenek, oblečení, postel, fleky v kuchyni, koupelna. Přijdu si jako služka.
Co se týče péče o mimčo, chápu, že je to primárně moje role, ale zásadně používá výraz, že MI malou hlídá. On je unavený, on pracoval. Já nárok na odpočinek nemám. V noci k malé nevstal nikdy. Když občas usmlouvám půl hodinky pro sebe, tak po 5 min nechá mimčo přilézt a už se musím starat já. Venku s malou byl za 14 měsíců jednou, když jsme byli na návštěvě u mé mamky. Moji mamku pak haní, nic mu z naší rodiny není dost dobré.
Přitom kdyby nebylo mé rodiny, tak nemáme vlastní bydlení, zděděné auto, prostě skoro žádné základní věci.
Já se snažím něco přivydělat, protože před mimčem jsem měla hodně dobrou a dobře ohodnocenou práci. On říká, že vždycky chtěl, aby měl samostatnou ženu. Ale když mám mít pracovní telefonát a prosím ho chvíli o hlídání, tak opět nechá malou přiběhnout a plakat, zatímco sám leží v posteli, takže ji při volání držím v ruce.
Večer pak hraje hry a já trávím večery uspáváním miminka. Přestože jsem ho xkrát prosila, aby po prvním nakojení přišel za malou on a já budu vedle. Malá, dokud cítí mléko, chce pít. Ale když tam nejsem, tak ne. Nejde, abych i já měla volný večer, když malá usne. Domluvená hlídání často ruší, protože se neobtěžuje si to pamatovat, i když mu to posílám i do kalendáře. Malou ale zbožňuje, jenže si s ní jen pohraje, odpovědnost nepřebírá.
Posílá nám nějaké peníze na společný účet, ale pořád komentuje, když jsou utracené. Přitom jsem v podstatě celou malinkou financovala já ze svých úspor. Rozepsala jsem mu naše povinné výdaje. Já tam mám třeba nějaké své pojistky, které jsem po příchodu prcka maximálně omezila. A hradím si je ze své MD. Přesto mi je vyčte se slovy, že on nic takového nemá.
V domácnosti se nestará ani o opravářské práce. Po několika dnech, co nesvítí světlo v pokoji a já to připomínám, přijde vítězoslavně s tím, že tedy tu žárovku vymění.
Když nenaplánuju společný program, tak nic není. Často se snažím se naladit pozitivně, ale on dokáže jednou větu můj optimismus zničit. Když vezmu příklad, volá mi, já to neslyším, volám za 5 min zpátky (vidím to dle hodin mobilu), jeho první reakce je: ty seš pohotová.
Když už někam vyrazíme, kde bych se mohla bavit, vždycky mi dá na místě něco "sežrat", abych nebyla tak šťastná. Když mu to řeknu, že mne to mrzí, řekne, já vím, já takové věci dělám, no.
No, cítím se v pasti, protože už mi není tak málo. Přála jsem si v životě mít alespoň dvě děti, ale nevím, jestli s tímhle partnerem vydržím.
On sám se po x letech, kdy se pořádně nevěnoval práci, poslední dva roky snaží a pracuje na vlastní firmě. Přesto je ale fakticky vytížený max. na 4 dny. A přijde mi, že spoustu času jen tak profláká.
Otázkou je, jestli takový byl, když jsme se seznámili, byl ohleduplnější, všímavější. Určitě nebyl extra aktivní, ale takové to taky nebylo.
On by mne asi neopustil, protože má zafixováno, že se má v partnerství vydržet stůj co stůj, ale já nevím.
Já jsem od přírody aktivní člověk, pozitivní a začínám mít pocit, že mne on táhne dolů, mně vztah s ním v podstatě neobohacuje, ani nikam neposouvá. ☹(
@merope tak ony paní na úklid sice jsou zvyklé na ledacos, ale není to tak že by jim to vadilo. Prostě to udělají, třebaže i s odporem, protože jsou za to placené. Pracuji v úklidu již několik let, i když tedy jsem jen kancelářská která jim zajišťuje práci, apod. Ale to určitě není to o co paní šlo. Jde ji hlavně o to, že ji partner nebere jako partnerku, ale spíše jako služku. Když není ochoten ji pomoci s vlastním dítětem to je velmi smutné. Dítě si pořídili také společně, nebo snad ne?
Tak dnešní příklad: na baru jsem odložila z kabelky telefony nás obou (nosím jeho, protože v trenkách nemá místo), abych zaplatila naši útratu. Omylem jsem oba telefony shodila. On se okamžitě pro ten svůj sehnul, má ho nový. Můj tefon nechal ležet na zemi a okuloval ten svůj. Já měla malou v nosítku na břiše, otevřenou kabelku. Musela jsem ho požádat, aby mi ten můj tel podal.
Pak na mne byl naštvaný, i když jsem se mu omluvila, že to samozřejmě spadlo omylem.
Už před pár dny souhlasil, že půjdeme do poradny, i když on žádný problém necítí. Ale nevím, jestli nám pomůžou.
možná jo pokud mu v poradně dojde že nedělá automatické věci při kterých by ti pomohl ale myslím, že mu to asi nedojde ☹
@ifffffka Otázka jak moc bude do poradny chtít jít. Já když byla za psycholožkou, tak teď nevím, zda šel se mnou jen první návštěvu nebo až druhou. Řešila jsem s ní své problémy z toho, že se pořád nedaří otěhotnět a byl myslím zvědavý "abych něco neřešila bez něj". Naštěstí psycholožka byla fakt super (ne vždy tomu tak je - občas to prostě nesedne).
Jdeme tam ted v pátek, tak prosím držte palce. Děkuji.
Nechci strašit, ale mně to zavání skoro už i psychopatismem. Rozhodně je tvůj muž dost bezcitný. Nemá s tebou žádný soucit ani respekt, snahu trochu vyjít vstříc. Šílená představa v tomhle žít. V tom případě se nějaké opory či pomoci od něho sotva dočkáš. Začátky bývají romantické, když ptáčka lapají...konce dost dramatické. Ale v každém případě držím palce, ať se na něčem domluvíte alespoň z rozumu, když už v tom není ten cit ☹
Nene, psychopat to není. S takovým už jsem měla co do činění a to bylo o život. A už to poznám 🙂 Je to jenom blbě vychovaný, sobecký a líný člověk.
Byli jsme v poradně. Myslím, že byl psycholog skvělý. Položil mu krásnou otázku: Jakou vlastně chcete mít roli ve Vaší rodině? Nemyslím tím, že vyděláváte peníze, ale jakou chcete hrát roli ve vztahu k Vašemu dítěti, Vaší ženě... Když říkáte, že jste doma sám, nejste totiž sám, už vždycky jsou tam mentálně přítomní i ti ostatní.
No, ta otázka ho zarazila. Vůbec nevěděl odpovědět. Spoustu toho, co ale psycholog říkal, nepochopil. Ale nějak se mu to rozleželo v hlavě a poslední týden a půl byl víceméně v pohodě. Zapojoval se, povídali jsme si, společně vařili...
Ale pak najednou zase přijde něco, co řekne, nebo udělá, a já vidím, že ten základ pořád vidí stejně.
Třeba teď jsem u mamky s dcerkou mimo domov. Říkal, že se mu po nás bude stýskat, ať nejezdíme, ale neodjela jsem ve zlém a mohl jet také (ale neumí si tu najít program, pořád jen leží, s ničím nechce pomoct). Tady je to skvělé, s mamkou se na péči podílíme, mamce taky pomůžu a je mi tu dobře. No, od soboty jsme spolu doteď nebyli v kontaktu. Ani se nezeptal, zda jsem dojela. Vůbec se neozval. Řeknete, že se mám ozvat já. Ale já se mu vnucovat nechci, nechci být za toho optimistu, co chce pořád něco sdílet. A tak mám v sobě zase ten smutek.
Plánuji si program na další týden, domlouvám si hlídání dcerky a s ním nepočítám. Nechce se mi se ho o něco prosit.
@anansie40
@ifffffka Úplně tě chápu, je to takové nekonečné zklamávání, na chvíli ti dá naději, že začne fungovat, jak bys chtěla, ale nakonec to zase sjede do starých kolejí, protože on to nemá v sobě, neumí to udržet. A ty se postupně pořád zklamáváš a zklamáváš a přehodnocuješ, až je nakonec pro tebe jednodušší si vše dělat sama a po svém, než o něco žádat a pak to stejně nedostat. Nic po něm nechtít totiž bolí míň, než to odmítnutí popř. neudělání, o nějaké aktivní spolupráci, kterou by sám navrhnul nemluvě.
Že se ale od soboty neozval je dost zvláštní, já bych to určitě nevydržela a volala, ikdyž bych byla naštvaná a rozhodně si neodpustila výčitku 😒
Napadá mě, jestli to tvé zklamávání není z toho, že tvé pocity moc podléhají těm očekáváním, že on by měl teď udělat tohle a tohle a to se pak neděje, ale žádný člověk nemůže fungovat jen podle toho, jak očekává ten druhý. Já s tím sice taky bojuju, ale učíme se celý život, tak možná se máš taky něco naučit.
Jinak v tom vidím takový nějaký emoční boj mezi vámi, soupeření (tak a teď ji nezavolám, protože odjela sama, tak ať si tam je) A ty teda taky nezavoláš, protože máš přece hrdost, tak co bys volala a přitom se trápíš. Možná se pletu, ale není žárlivý? Že dělá takové skryté trucy potom a jakoby tě skrytě pořád za něco trestá?
@ifffffka Promin, ale dite jste si upichli hrozne brzy. Že o nekomu vim, ze existuje, jeste neznamena že ho znam... človeka se všim vsudy poznas jedine delsim souzitim pod jednou strechou a verím, že vy jste presne ten pripad (protoze mi prijdes jako rozumna holka), kdy byste nejspis zjistili, že se k sobe vubec nehodite a o kazdodennim fungovani máte diametrálne odlišné predstavy... Reseni? Chlap se nezmeni... Nikdy a kvuli nikomu. Asi tak.