Jsem nevděčná, když nechci manželovy peníze?!
Možná vám můj dotaz přijde zvláštní ale zajímal by mě váš názor na situaci... viz nadpis.
S manželem jsme spolu 9let z toho skoro dva roky manželé. Je hodný, pozorný a nikdy neměl problém za mě utrácet. Když jsme spolu chodili tak jsem stála o to aby si mě jednou třeba vzal. Respektive byl to můj sen ale z jeho strany jsem si vyslechla tolik bolestivých slov proč nechce, že jsem o tom přestala snít. Hodně krát mě to fakt ranilo, že jsem si říkala až jednou budeš chtít ty tak si tě prostě nevezmu. Nebylo to, že bych o svatbě mluvila či mu jí předhazovala atd.. spíš to byly spontánní reakce na řeči okolí. Dones svojí ženě pití (není to moje žena)? Atd atd. I tak jsem ho milovala a na svět přišla naše první dcera. Po dvou letech přišel sám s tím, že by si mě chtěl vzít, prstýnek atd atd. Asi dozrál .No nakonec jsem svolila neb jsem si říkala, že kvůli zabezpečení dcery a majetku to bude nejlepší řešení. Šla jsem do toho s tím že jsem řekla, že nechci na něm být závislá finančně a materiálně jako je to jinde a že to prostě dělám jen kvůli dětem, neboť díky jeho bodavým řečem mě všechny ty hezký a romantický řeči o svazku manželském přešli. Řekl ok. Nechtěla jsem ani klasickou svatbu. Vzali jsme se na úřadě jen se svědky, bez rodiny, šatů... prostě jen podepsat papíry. A teď konečně k věci... samozřejmě jsem se na něm stala závislá. Jsem na rodičovské dovolené a máme teď další malé miminko a vzhledem k tomu že jsme nemalá nárok na mateřskou tak jedu rovnou rodičak a ty peníze jsou malé. Manžel platí úplně všechno sám ... hypotéku, dvě auta, dvě sekretářky v práci, kancelář, dovolené, telefony, internet, jídlo.... já si dodělávám vysokou Ing. Takže školné, cestovné...no prostě všechno. Peníze, které v práci dostane od klientů na ruku (většinou mu platí na účet)mi nosí domu já si je ukládám do obálky a nechávám si je na nákupy, léky, oblečení prostě na co potřebuju. No jenže co.mi vadí je to, že mi začal posílat peníze i na účet. Což mě fakt štve. Možná vám to přijde jako blbost ale ano štve mě to. Připadám si jako socka, vyživována. Díky tomuhle všemu si přijdu jako neskutečna nula, která nemá ani vlastního floka. Peníze jsem mu poslala zpět se slovy že vše co.mi dává mi stačí. Problém je v tom... že mě v poslední době dost štve a občas si říkám že bych snad raději byla sama. Je hodný a milující to ano ale..Jsem na všechno sama, on si rád chodí ven s kámošema, sex u nás nebyl půl roku, kolikrát si říkám kdyby se mě tak rád dotýkal tak jako chodí rád ven na pivko, prostě si připadám sama, hodně i pracuje, všechno je přednější než já...možná blbé to sem psát... ale když mám prostě chuť na sex tak nezbude než si to zařídit sama v klidu doma, a když se uspokojim tak místo radosti začnu brečet jestli to takhle budu dělat do konce života. I když vím že mě miluje tak já jaksi emočně zamrzla. A tím že mi ještě posílá peníze mám pocit že se mu jakýmsi způsobem zadlužuju. Bohatě mi stačí, že mám kde bydlet, co jíst a že mám boty. Jen k tomu sexu. Vím že nikoho nemá ale spíš během tohoto druhého těhotenství, jelikož bylo hodně rizikové jsme se fyzicky odcizili. A teď když to jde tak jedeme stále v tom duchu, že nic není 😐
Jdi na terapii a pořeš si své trauma, na kterém teď stavíš celý váš vztah.
Jo, jak říkají chlapi, ženské se nezavděčíš.. 🙂 S intimnostmi je to asi primárně o komunikaci, nebo to bereš, jako odpustek, že nic není?
za mě řešíš blbosti, podobně to probíhá v dalších rodinách, kde je žena na MD/RD, tvůj chlap je sen mnoha žen, posílá ti dobrovolně peníze a neskuhrá, že ty nevyděláváš, co chceš víc? musíš si ujasnit, jestli s ním chceš být, pokud ano, pořešte ten sex, pokud ne, tak ho opusť , ale pak nám tady neskuhrej, že nemáš co do úst a za co koupit dítěti plínky...
Nějak nechápu rozdíl v tom, zda ti dá muž nějaké peníze v hotovosti (to je pro tebe OK) anebo ma účet (to není OK)...vždyť je to to samý! Pokud jste manželé, tak pokud jste nesepisovali nějakou předmanželskou smlouv o odděleném majetku, tak majetek manžela (výplata) je i tvým majetkem, protože je to součástí SJM. Princip "Co je moje, je tvoje". Pokud byste nebyli svoji a byla jsi "jen" partnerka, tak přestože i tak má nějakou vyživovací povinnost min.na své děti, tak bych ještě chápala, že řešíš, že tě "vyživuje:..v okamžiku, kdy jste manželé, tohle padá a tvoje myšlení a tu pseudohrdost upřímně nechápu. Jak píšou holky výše, muži byli po tisíciletí ti živitelé rodiny, mají to zakořeněno v genech, až 19., spíš 20.století přišlo s konceptem, že jeden příjem nestačí a musí vydělávat i žena a tím si jsou rovni.
Ohledně svatby a "závislosti" máš v sobě možná nějaká nevyrešená traumata (že kdysi něco nějak řekl, tebe to zamrzelo, tak ses zatvrdila) a ty teď na tom stavíš svůj svět a zbytečně se užíráš kvůli kravině. Nech svého muže být mužem, nech, aby tě teda těch pár let na RD "živil", co by za to jiné ženy, co musí (ne chtějí, ale musí!) do práce od půlročního miminka, protoźe chlap je buď škrt, co nepustí korunu anebo prostě rodinu svým příjmem zabezpečit nedokáže, daly.
Socka? Vyživována? Vždyť jste manželé. Vše co máte, co kdo vydělá,je společné. Když jsou děti malé, obvykle jeden víc vydělává a druhý se víc stará. Obvykle člověk nemůže sedět na dvou židlích, starat se o malé děti a zároveň vydělávat jako ten druhý. Pokud se cítíš méněcenná, tak problém je zakopaný jinde.
@kristyn86 tak to je masakr..je mi maminky co musi na brigadu s miminkem hrozně líto..
Nějak mi z té rovnice vypadly děti. Děti jist musí a nemají svůj účet, tak to klidně ber, že co manžel pošle bude na děti 😉 Já měla s bývalým jeden účet svůj a založila jsem druhý rodinný, tam si přesměroval výplatu a já z toho účtu přeposlala jeho platby (splátky dluhů a tak - hrozně ho nebavilo to řešit a mě docela jo) a něco na byt (něco šlo z rodičáku aby to pro mě bylo fér, nechtěla bych aby to platil jen on), a jinak to byly jeho peníze které si podle potřeby poslal na svůj účet a já z toho kupovala leda pro dceru, nebo společné jídlo. A neměla jsem pocit že žebrám nebo jsem nula, prostě jsme se jen podělili o náklady. A já si žila královsky a on taky (teď je v podnájmu sám, predtim jsme byli v mém bytě a náklady šly za dvěma lidmi)
Teď s manželem je to náročnější, zvlášť když ani dcera nebyla jeho, kolikrát jsem se cítila nekomfortně, že mě dotuje (ex na alimenty moc nemá, viz výše. Jestli by mít mohl kdyby... je na jinou diskusi) obzvlášť když jsem z práce byla půl roku na nemocenské po covidu, to bylo peklíčko. Ale tak musela jsem se s tím nějak srovnat. Teď máme platby rozdělené tak, aby to bylo spravedlivé a ideálně zbývalo každému stejně, aby jeden nebo druhý nemusel žebrat - vím, jak je to nepříjemné. Taky nemám v tomhle úplně dořešen pocit vlastní hodnoty bez ohledu na peníze a manžel taky ne (sice vydělává a přináší víc peněz ale teď krátkodobě platí víc za rodinné výdaje, ale když mu chci něco poslat, cítí se divně. Ale my se s tím teď po koupi bytu musíme dokázat vyrovnat. A i s tím, že moje maminka mi občas posílá něco na prilepsenou, abychom se mohli věnovat miminku v klidu a neřešit každou korunu a my se učíme prostě říct děkuju a cítit vděčnost místo výčitek svědomí. Protože je to dar a ona nám to posílá protože chce, ne proto, že by měla pocit že jsme neschopní. Tady tedy dost pomáhá že je to fakt krátkodobě, než se nastehuje podnajemnice do toho mého menšího bytu. A mamka i vyloženě říkala, že to posílá proto, ať se nemusíme honit a jsme v klidu. A manželovi rodiče nám přidali na nábytek.) S tím holt děti zamavaji hodně, no. Vydělává jeden a půl a jedí třeba čtyři, jednomu se platí školka/škola a... A všichni jsou plnohodnotný členové domácnosti, ne vyrůstky z matky které musí zabezpečit ona a brát to že zabezpečuje sebe 😉
Já poslední dobou i říkám pětileté dceři když něco chce "a máš na to peníze?" když řekne že ne, já říkám "vidíš, a já s Tomem jich taky nemáme dost abychom si to mohli dovolit." Ale zároveň si dávám pozor, aby vnímala, že je normální a v pořádku, že jako dítě nemá peníze a dělíme se jako rodina. Že když máme, rozdělíme se, sdílíme náklady. Taky používá "Až budeme bohatí, chci tohle" - v tom ji podporuji. Ne jestli, ale až 😁 dobře ona 🙂 A vždycky na velký pátek nám skála vydá nějaké peníze, které jsou jen její a co s nimi udělá je na ní. I těch 5000 od vlády bylo jejích, platila jsem z toho kroužky, ale vždycky po dohodě s ní a zbytek si mohla postupně utratit třeba za zmrzku nebo maličkost nad limit (už jsi měla chipsy, já už bych to nekoupila, ale můžu to vzít z Tvých peněz). Kdyby tatínek posílal alimenty, taky by po zaplacení školky, kroužků a spoření byly její, bohužel ale už je dcera bez vlastních peněz. Taky když ve 3 letech vysypala celou krabici instantniho pití které měla ráda protože "Juuu, sněžííí", pomáhala doma a šetřili jsme do kasičky - řekla jsem, že nekoupím další dokud nenašetří. Našetřila půlku a koupilo se s tím, že to piju taky. Ale viděla, jak je to těžké... Tyhle všechny věci ovlivňují dceři vnímání peněz do budoucna. Snažím se vyvážit aby znala jejich hodnotu, ale aby se jimi nenechavala až moc limitovat. Jestli je to správně nevím, znám jen přínosy a limity finanční výchovy co jsem dostala já a něco z toho předávám dal a něco dělám jinak (třeba dát místo výčitek možnost napravit chybu, vydělat si). Já o tom přemýšlím hodně, ale i v rodinách kde se o tom nepřemýšlí se to děje. Jak to bylo u vás doma v rodině odkud pocházíš? Tohle celé s dcerou píšu proto, že pak na peníze můžou být hodně různé pohledy co je čí a tak. Co Te učili Tvoji rodiče ohledně peněz a ohledně hodnoty Tvé práce a Tebe samé? Co chceš aby Tvé děti převzali od vás ohledně peněz a hodnoty práce a sebe? Kluk? Holka? Proč to tak chceš? Mohlo by Ti pomoct to trochu osvětlit proč to vnímáš tak jak vnímáš a co je na tom funkční a co Tě brzdí.
Celkově si myslím, že by ses měla naučit pracovat s traumaty a s pocitem vlastní hodnoty a nutností být někomu závazaná (je to něco jiného než vděčná!) a tak podobně.
A s manželem oba zapracovat na komunikaci. A i kdybyste uměli komunikovat hezky, je to možné ještě líp. Prakticky vždycky je to možné i líp a čím líp se komunikuje (a stačí změnit úplnou drobnost), tím líp se lidem v domácnosti daří.
Jestli budeš chtít, napiš mi prosím do zprávy 🙂
Holka holka . Už od pravěku chodí chlap na mamuty a ženská udržuje teplo rodinného krbu . Neboli chlap se má snažit o rodinu postarat vždycky , ale zejména , když je tak zranitelná , jako na rodičáku . A ty mu svým přístupem znemožňuješ být mužem . Zjevně je tvůj muž tradiční typ , a ten nebude chtít doma emancipovanou feministku typu “ zvládnu všechno co chlap a ještě mnohem víc “ . Raději buď ženou , někdy slabou , nejistou , ale taky milující a silnou lvici , která stojí za svou rodinou . A jemu dovol byt mužem , starat se o vás , chodit na mamuty - vždyť v tom je zjevně šťastný - hrdý na to , ze dokáže zabezpečit svou rodinu . Popremyslej o tom ….