Ignorace dítěte. Jak jej přimět, aby poslouchalo?
Ahoj. Jdu si pro radu, tipy. Mam holku, ma cca 6,5roku. Je to denni problem od rana do vecera. Vetsinou se to tyka pojd se ustrojit, vycistit zuby, cesat, najist. Je vsemu ji hodim x minut nez to udela. Priklad dnes rano. Jsme v posteli jeste se spicim miminem. Porad ho pusinkuje, smudla, minino se porad budi pobrekava, reknu xkrat, at ho necha spat, ze ho budi. Nakonec vystartuju a vyhodim ji z postele. Pozdeji v kuchyni ji potrebuju dat leky. Volam 3x, kouka na me, ukazuju leky, ignor. Zase vyjedu, vysvetlim, jak se co ma a usazuju ji ke stolu, at premysli. Lehne si pod zidli. Nekolikrat opakuju, at si sedne na zidli. Max se ozve no jo, nebo ja nechci. Zopakuju to jeste nekolikrat vcetne upozorneni, ze vecer je bez ctene pohadky. Kdyz ona nevyslisi me, nebudi ani ja ji. Dal me ignoruje. Takze jsem fakt vystartovala, soupla pres zadek 🙈 coz proste nikdy nedelam a odvedla do pokoje. Ona brecela, ja brecela, fakt tezce zoufala, nevim, co delat, aby poslechla. Po pul hodine jdu za ni, prohlizi si casak. Rikam, jestli premyslela. Ne. Tak ji rikam, at si jde po sobe uklidit po snidani. Opet to musim rict xkrat nez se zvedne a jde to udelat. Chci jet respektujici vychovu. Ty chces neco po me, ja zase neco po tobe. Kdyz neposloucha a zakazu pohadku, nepolevim. Neustale rikam, ze vse budu rikat dvakrat, potreti ma problem. Fakt nevim, jak zmenit pristup. Chci abychom si vychazeli vstric a bylo nam doma dobre a prijemne. Ja jsem z toho ignorovani uz tezce frustrovana
@antoinet ne, naopak, mama o me mluvi jako o diteti, ktere nevzdorovalo, ze jsem byla ta poslusna, co delala vse co se ji reklo, aby nemela problemy, a vyrostla jsem ve vychove, kdy na zadek jsme dostavali bezne a pamatuju si obdobi, kdy jsem vecer usinala a rikala si, ze je neco spatne protoze jsem ten den nedostala, nijak se s nami nediskutovalo, proste jsem to rekla, opravdu se plne snazim vychovavat jinak, deti neperu, snazim se vse vysvetlovat, opravdu hodne si povidame a i zpetne, co se nepovedlo a jak to priste udelat lepe, proste se vse ucim stejne jako ony
@lobella Ještě zkusím, třeba by ti pomohla klasika - kniha. Je tam vše podrobně vysvětlené, jsou tam modelové situace a to od dětí malých až po puberťáky. Ty si bohužel o tomo přístupu myslíš svoje, ale ne správně. Respekovat se není výměnný obchod - když ne ty, tak ne já (jak píšeš v úvodním příspěvku). Že trváš na pravidlech - neuhneš - nastavily jste si ta pravidla spolu, aby si ona uvědomila, o co jde? To vše v té knížce je. Koupíš si ji?
Máš ještě čas svůj přístup změnit k dobrému, držím palce.
@berenika39 dekuji za tip, mam jiz nejaky cas doma, ale bohuzel jsem se k ni jeste uplne nedostala, asi to cele podavam i asi nastavuji spatne, s detmi se bavim stylem, ze kdyz na me mluvi, neco chteji, ja je vzdy vyslechnu, divam se na ne, davam jim plnou pozornost, o cokoliv pozadaji,.pokud to jde, plnim hned, vim, ze nevydrzi dlouho cekat, a kdyz pak jim rikam neco ja, neposlouchaji, v pulce me.mluvy utikaji, nebonu toho delaji dalsi cinnost, takze me vnimaji napul, rikam jim, ze chceme spolecne zit v klidu a stastne a lasce, proto si vychazime vstric, poslouchame, co ten druhy nam rika a vnimame ho, a kdyz je to v nasich moznostech, snazime se mu vyjit vstric, a pak.me samozrejme ubiji, ldyz jim to takto nastavuji a z jejich strany neprichazi totez, vim,.jsou to male.deti, uci se to, jsou situace, kdy reaguji krasne, ale prijde mi, ze je to vetsinou po nejake nasi hadce, kdy si vyrikame, co bylo za problem, tak to vypada, ze se chvilku snazi a za chvilku uz me maji zase na salamu, kdy mam pocit, ze porad davam,.ale nevraci se mi to
@berenika39 jinak deti nebudou asi vychovane spatne, kazdy je chvali, jak jsou slusne, empaticke, starostlive, jak se umi postavit na spravnou stranu, jak chrani slabsi a mensi, zdravi, dekuji,.prosi, nemluvi sproste, kdyz vznikne situace, ktera neni ok, slysim je rikat, co je spatne, ze takto se k sobe nechovame atd, proste jako by to vsechno vedeli a bylo to v nich, ale doma mi na to prdi
Ježišmarja to jsou takový kraviny. 😅 Já bych chtěla osobně potkat člověka, co sepisuje takový moudra a ještě je pak v reálu dodržuje. I na hřišti se musím smát, když vidím zničeného rodiče, jak do absurdna diskutuje se svým uřvaným batoletem a to ho má úplně na salámu....No, tady názorně vidíme, jak vzniká generace sněhových vloček. 🤷♀️ Holky, fakt žijete v tom, že dítě může všechno, nemusí nic, když o tom není dostatečně přesvědčené, všechno mu jdete říct do očí s deseti argumenty a ovšem jste připravené dvě hodiny vést dialog? Všechno děláte jen pro něj a podle svého vlastního přesvědčení? Vážně? A kdy žijete vy? Vy nemáte právo na klidný odchod z domu, na spánek, na své potřeby, když dítě nechce? Jak si myslíte, že ty děti uspějí ve společnosti? Že budou donekonečna procházet jen alternativním směry? Nebo budou hned na vrcholových pozicích? Protoze jestli ne, tak nejpozději na střední si těžce nabíjí rypák. Takhle prostě svět nefunguje a nikdy fungovat nebude, proč by měl. 🤷♀️
@prejeta_zaba nemyslím si, že tu kdokoliv prosazuje, aby dítě mohlo vše a nemuselo nic… Co se budoucnosti dětí, které jsou respektovány týče, hádám, že prostě určité chování vůči sobě nebudou akceptovat. Nenechají se odbýt a vyrostou s tím, že jsou důležití. To, jak se k nám okolí chová, je z velké části o tom, jací jsme, co očekáváme a co si necháme líbit. Jak podle tebe v životě prorazí člověk, který byl vychován v tom, že na tom, co on chce, nezáleží?
@prejeta_zaba máš velmi zkreslené představy o tom, co respektující výchova znamená a překvapujeme mě, žes to vyčetla i tady, protože tady nikdo nic takového nepsal.
@qaz já normálně nemám problémy s porozuměním textu, ale konkrétně to, co píšeš ty, mě přimělo se ozvat. Prostě to nedává smysl. A ještě rebe. Proč se nevyjádříte konkrétně? To je jakýchsi kliček a tancování kolem každé věty - asi tak mluvíte i s těmi dětmi. To v sobě prostě každý nemá. Ani to z toho nejde pochopit. Jak jako domluvit se, ale kompromis nestačí, požádat, ale slušná slova nestačí. No tak já nevím, s více dětmi, domácností a spoustou jiných povinností člověk absolutně nemá energii dělat indiánský tanec a 25 kliček, aby si dítě obléklo bundu. 🤷♀️Proč? Já to v sobě nemám přirozeně, že bych vsechno žádala oklikou a zamýšlela se, jestli náhodou to nemá dopad na nějaký cit dítěte a že bych to ještě nějak přeonačila. Prostě požádám, vysvětlím, tečka. 🤷♀️Že si někoho vážím a podle toho s ním mluvím, to ale očekává nějakou reakci druhé strany - vážený kolega, učitel nebo trenér přece tvé žádosti vyhoví, nemusíš mu to ani 10x připomínat, ani k tomu nebude ječet na celou ulici, ani ti neřekne "no tak to ani náhodou, chci si hrát!". Takže to vůbec nejde přirovnávat ke komunikaci s dítětem.
@prejeta_zaba Vtip je v tom, že když dítě ví, že v situaci, kdy bude možné, aby bylo po jeho, tak bude po jeho, dobře chápe, že když řekneš, že to nejde, tak to opravdu nejde a bude to jinak. Čili řada situací, u nichž tradiční autoritativní výchova zoufale hledá řešení, v respektujícím vztahu nenastává. A další spousta situací, které jsou pro tradičně vychovávajícího rodiče “tisíckrát nic umořilo osla”, jsou pro respektujícího rodiče příležitost uvědomit si, jestli je to fakt důležité, nebo spíš to “nic”, kterým se mořit nebudu.
Nevím, co ti připadá nekonkrétního na řadě “Přečti se Respektovat a být respektován nebo jinou knihu o respektujícím rodičovstvím”. Ale ne, přepisovat ti do diskuse obsah knihy tu asi nikdo nechce, to zas trochu úcty k času jiných lidí měj. Nicméně v té knize najdeš konkrétní návody, jak postupovat, jaké komunikační obraty fungují lépe než jiné, jak stavět argumenty, aby se druhá strana nezasekla ve vzdoru, ale snažila se domluvit… A taky platí konkrétní rada, co tu opakovaně zazněla - bez změny přístupu a opravdového přijetí dítěte to nejde, není to instantní návod na dítě poslouchající příkazy, jen jinak formulované.
A jop, opravdu tak žijeme, protože když dítě zná hranice a podílelo se na tvorbě pravidel, žádné diskuse a vysvětlování většinu času nepotřebuje.
@prejeta_zaba Ty jo, asi si neporozumíme, protože respekt (nejen k vlastním dětem) mi přijde stejně nepodmíněný jako láska, fakt si někoho nevážím proto, že vyhoví mým žádostem (ať už s řevem nebo bez řevu na celou ulici). Budu si ho přece vážit, i když mě odmítne, protože má nějaký důvod, že. A to dítě to taky nedělá natruc, alespoň to, které je na takové respektující zacházení zvyklé, jak píše @rebe. Rozdíl je možná v tom, že s dítětem trávím mnohem víc času, těch věcí k řešení je kopa, takže jsem mnohem víc motivována se nějak domluvit 😅.
Takže děti jsou taky nastavené na to vyjít vstříc, pokud můžou. Jen je potřeba nezačít boj. Mluvím s nimi naprosto přirozeně, ani nad tím nemusím přemýšlet, nepoužívám žádné kouzelné formulky nebo zaklínadla, nějaké ukázkové konverzace z knížek 🙂 Prostě jim většinou jednou větou řeknu, co chci a jak, ony buď rovnou souhlasí a když ne, řeknou ony mně, co je pro ně v té situaci důležité a společně přemýšlíme, co s tím a jak to udělat, aby to bylo ok pro všechny. Kompromis je situace, kdy ustoupí oba (nebo jednou ten a podruhé druhý), ale ve výsledku spokojený není nikdo. Jako jo, je jich víc, takže někdy má někdo prostě smůlu a na další hřiště už nejdeme, když se třeba mě nebo některému z dětí už nechce, ale to zase pak mám pochopení pro jeho rozladění. Není to tak, že jde všechno bez řevu, jsou to děti a já unavená máma, ale strašně záleží, jestli v té těžké chvíli jsme spolu, a nebo proti sobě.
Takže ten příklad s bundou, většinou si ji už doma vezmou, protože si to ještě neumí samy podle teploměru a zkušeností vyhodnotit, takže mi věří, že je zima. Ale venku bych jim ji klidně dovolila sundat, pokud by přišly s tim, že je jim vedro. Jsem přesvědčená, že tohle přece poznají líp než já. Byla bych i ochotná je obléct až venku, tohle se nám stalo třeba teď v pondělí, byly jsme v strašně přetopené knihovně, takže jsem fakt netrvala na tom, že se musí hned obléct a ony venku fakt neměly problém. Nikdo nebude schválně mrznout, když to nemusí dělat jako protest. A když jim člověk nezadupe ten vlastní pocit zimy, hladu a tak, tak má o starost míň 🙂
@prejeta_zaba jo a ještě jedna poznámka: 10x nic neopakuju, je potřeba si zajistit, aby poslouchaly, tím teda myslím, aby mě slyšely, když spolu mluvíme. Když člověk furt něco opakuje dokola, ten druhý už to bere jen jako nějaký otravný šum na pozadí. Takže když vidím, že nevnímají, protože jsou třeba do něčeho zabrané, ale já jim potřebuju říct něco důležitého, tak to klidně znovu řeknu, to fakt není žádné dogma, ale zajistím si jejich pozornost. Prostě se k nim chovám jako k lidem, nepřijde mi na tom nic složitého a vykonstruovaného. Kouzelná je třeba věta, zkus si ji po nějakém požadavku na děti pomyslet: "ty jo, kamarádce bys tohle neřekla" a uvidíš 🙂
@prejeta_zaba Argumenty, které píšeš, jsou velmi časté a celkem je i chápu. Plynou z toho, že nemáš tušení, co to ta respektující výchova je, nemyslím to zle.
Není to nějaký módní výstřelek, kniha je stará deset let a není to učebnice. Nikdo nemůže vychovávat dítě podle knihy, protože každé dítě je jiné, každý rodič je jiný.
Je to jen návod, jak se domluvit. Tak, aby ze vztahu rodič - dítě nevznikal mocenský boj, který znepříjemňuje život. Všem. Celé rodině.
Absolutně, ale absolutně RABR neznamená, že dítě může všechno a nemusí nic. Řekla bych, že je to právě naopak. Žádný dvouhodinový dialog, žádné omezování života rodičů, to se fakt pleteš, velmi.
Dokonce to není ani žádný alternativní směr, který by dítě jakkoliv vyčleňoval z běžného provozu, zase - přesně naopak.
Je to jen způsob komunikace a není primárně určený jen k výchově - ale dokonce dokáže pomoci i dospělým. Aby nepsali hejty k tomu, co neznají, sorry, já musela.
Proč by dítě mělo narazit na střední škole, tam jsou snad jiní lidé než ti, se kterými se potkávalo dítě dosud?
Často se děje to, že rodič nastavuje pravidla a pak horlivě dbá na jejich dodržování, jenže to je právě to - má tu moc, je nad dítětem a to logicky bude vzdorovat. V 18ti měsících, ve třech čtyřech letech, v pubertě. Přirozená věc. Když se pravidla nastaví společně, aby dítě mělo možnost se do toho "montovat", co je pro něj důležité, vypadá to jinak...
Jen na okraj, mám syna 17 let. že by byl sněhová vločka, to fakt ne. Je na střední, žádná změna. Dělá outdoorový sport, má slečnu už půl roku, a kdybys viděla, jak se k ní chová (ano, s respektem), jako máma jsem v klidu. Obě děti (slečna i syn) jsou vychovávaní podobně a jsou z nich mladí, slušní, vyrovnaní lidé. Mají své názory, svoje plány, umí vycházet s okolím - třeba i asertivně, ale nejsou z nich žádní "rozmazlení frackové". Nebojím se o jejich start do života. Vím, stát se může cokoliv, ale vím, že syn se nechytne špatné party, že ví, co je dobré a co ne.
A nakonec, mám tříletou vnučku, věř tomu, že i její skvělá máma, snacha se snaží o respektující výchovu a malá je v pohodě. Vztekne se, tak jak to k věku patří, ale umí to řešit - díky názoru na respektující výchovu.
Zkus si u knížku přelouskat, i když nechceš, pomůže ti🙂)
Peace.
@berenika39 krásný příspěvek, děkuju.
A jo, přesně, mně stačí vidět, jak se k sobě vzájemně chovají moje malé dcery, abych věděla, že je to správná cesta 😍. A i když mezi nimi vznikne konflikt, snaží se to krásně řešit. Stačí to jenom pozorovat a zasáhnout jen, když se dostanou do úzkých, přecejen jsou ještě malé a učí se to.
@berenika39 bych tě trochu opravila - Respektovat a být respektován není stará 10 let, ale 17! Já si ji pořídila, když se mi narodila starší dcera a to proto, že jsem byla k tomuto přístupu nedůvěřivá, když ho někdo v diskuzích zmiňoval. myslela jsem, že výsledkem jsou nevychovaný děti, které skáčou rodičům po hlavě. Ale protože jsem chtěla mít argumenty, tak jsem si ji přečetla. No a ono to všechno dávalo smysl. Najednou jsem pochopila, proč jsem byla tak vzdorovité dítě.
A já teda spíš doporučuji Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, protože z té RABR vychází, akorát tehdy nevyšla v ČR. Je jednodušší na čtení, víc praktických příkladů a tenší, což je pro spoustu lidí důležitý 🙂
@qaz děkuju. Mě mrzí, když někdo odsuzuje bez znalosti věci, zbytečně to další a další odrazuje od toho, aby byli s dětmi spoluhráči....
@betelgeuzz ups, až tak? Omlouvám se za mystifikaci, jo, i to umění se omluvit patří k respektující výchově...jj, to, co doporučuješ je taky cesta....jasně.
ady na Koni byla hooooodně dlouhá diskuze, která se jmenovala RABR.... zkusím najít.
@berenika39 omlouvat se nemusíš 🙂 Jen jsem to šla schválně hledat, protože vím, že už to pár let je, co jsem ji četla 🙂
mimochodem k těm novotám, zkuste si přečíst starého dobrého Matějčka, např. knihu Po dobrém, nebo po zlém. Není to přímo RABR, ale taky se dle něj fyzickými tresty ničeho nedosáhne a to jsou knihy staré přes 30 let.
@berenika39 a poslední příspěvek v té diskuzi je zrovna můj 😀
@prejeta_zaba já to v sobě taky nemám - děti a jejich přání se snažím respektovat, ale určitě jedu autoritativnějším směrem. A stojím si za tím. Na druhou stranu nemám potřebu shazovat výchovu někoho jiného, jen proto, že to není můj šálek čaje nebo proto, že to nechápu.
@betelgeuzz ta diskuze vznikla v době, kdy byl synovi rok, a teď sedmnáct, uááááááááá
Omlouvám se, nečetla jsem to celé. U nás děti 2,5 a 5 a samozřejmě, že neposlouchaj. Respektive měla jsem dojem, že je uplně normální, že jim ček furt dokola připomíná ty základní věci běž se obléknout, čisti si zuby, seber to pyžamo ze země atd. Já vždycky měla za to, že to je u takhle malejch dětí normální, že mají pozornost děravou jak cedník. Jasně, že si radši budou do poslední chvíle skládat lego, než by šly odnýst špinavý ponožky do koše na prádlo. Taky mě to štve, taky se na ně zlobím, ale nemyslim si, že by to šlo nějak zázračně vyřešit. Jestli píšu nesmysly, tak mě z toho někdo vyveďte :D
@suzanna123 jop, jsem za, že autorita - to prostě bylo, je a bude. Setkáváme se s tím v běžném životě, je to samozřejmé. Ale pořád by měl být vztah mezi autoritou (rodičem, učitelem, šéfem) takový, aby obě strany věděly, že mají svůj prostor, možnost vyjádřit svůj názor.
@prejeta_zaba já tě v tomhle chápu, taky nesnáším ty vysvětlující matky, které hustí monology do dětí, které je mají totálně u zadele. Ale respektující výchova se mi líbí a myslím, že je to moc fajn, akorát se musí sejít vhodné dítě a rodič, který má k tomu buňky. A co si budeme říkat, spoustě lidem se pokus o respektující výchovu úplně zvrhl... Neexistuje žádná univerzální a správná výchova. Je skvělé, když respektující výchova funguje, ale je špatně, když to nefunguje a rodič se toho zatvrzele drží, zatímco z dítěte roste ta zmíněná sněhová vločka nebo pěkně rozmazlené smrádě. Souhlasím s tím, že při více dětech a povinnostech kolem domu, zvířat, práce si neumím představit, že bych každé dítě půl hodiny přemlouvala k čištění zubů a hledala kličky, abych dítě nahnala do sprchy a následně každé dalších půl hodiny přemlouvala k oblečení pyžama. Na to bych taky nervy neměla. 😃 Tam už se o respektu nedá hovořit.
@ondul píšeš dobře. Tak to je. Ono ty pokyny u malých dětí - to je jako červený hadr na býka. Čím víc jich je, tím spíš to ignorují. Otoč to, řekni jim, proč je důležité, aby dělaly, co je třeba. Pozitivně. Ne je pro ně vlastně ano, mají to tak nastavené, v rámci vývoje.
Holky díky za objasnění. Knížku si dávám za předsevzetí do prázdnin přečíst. Ale přiznám se, že jsem skeptická. Nejvíc mě odrazuje něčí vyjádření tady "i když to nechtějí dělat, mám pro to pochopení" to já prostě nemám. 🤷♀️ Prakticky všechno, co dělám já, dělat nechci a musím. Tak z tohoto východiska prostě nemám pochopení pro to, že dítě zase neví nebo nedělá činnost, kterou má dělat dvakrát denně, zabere mu minutu, ale odporu je kolem toho na hodinu. 🤦♀️
@prejeta_zaba U nás je to tak, že věci, které nechci, dělám proto, že chápu jejich smysl. Třeba vyplňování daňového přiznání nebo čištění záchodové mísy. Když ten smysl nevidím, nedělám to. Třeba už roky nemyju okna před Vánoci. A tak to má i u dětí, makám na tom, aby to, co musejí dělat, mělo smyl. A věci, které dělat nechtějí, ale vědí, proč jsou potřeba, dělají bez řečí. Třeba domácí práce u nás fungují bez dohadování, skoro všechno děláme spolu.
@prejeta_zaba no mit pochopeni pro to, ze dite nechce neco delat, ale neznamena, ze to udelat nemusi. To je asi to hlavni nedorozumeni. Dam priklad s cistenim zubu, diteti se do toho nechce.
1) Ty reknes, mas smulu, musis, dite rekne nechci, a jedete boj kdo s koho. Ty vyhrajes, protoze jsi mama a dite musi poslechnout.
2) Ja reknu “chapu te, ze se ti nechce jit cistit zuby. Nebavi te to a radsi by sis jeste hrala. Zuby je potreba vycistit, aby byly zdrave a nekazily se. Chces do koupelny bezet nebo skakat?”
Vysledek je v obou pripadech vycistene zuby. Ale v prvnim pripade to bylo se vzdorem a v druhem pripade s pochopenim.
Jinak pokud ty sama mas pocit, ze delas veci ktere nechces a musis, tak toho muzes vyuzit pro empatii s ditetem. Protoze vis presne jaky je to pocit a diky tomu mu muzes nabidnout pochopeni. Napr. Rozumim ze se ti nechce, me se dneska rano taky vubec nechtelo vstavat/jit do prace/umyvat nadobi. Pak muzes pridat vysvetleni, proc to delas i kdyz nechces - to je prave ten smysl, o kterem psala rebe. Proc to ma smysl delat, i kdyz se nam nechce, proc to stoji za to.
@lobella a však jo, taky, když se mi nahromadí frustrace a únava (a že je to sakra často), snadno startuju. Náročný to prostě je, už z podstaty, třeba to, že na mě FURT někdo mluví, mám za den rozdělaných milion činností, a je tolik věcí, co všechno by se mělo u těch dětí hlídat a řešit a tak. Tak posílám sílu ✊♥️. A evidentně o tom přemýšlíš, když jsi založila tuhle diskuzi. Tak třeba ti to k nějakému ustřidění myšlenek bylo?