Jak podpořit introvertní děti na škole v přírodě?
Ahoj,
diskuze miri ,jak z nazvu asi kazdemu doslo, na rodice introvertnich deti.
Dneska mi dite odjelo na skolu v prirode, hrozne se tam tesila. A ted vidim jak na kazde fotce, kazdem videu co posilaji stoji nekde vzadu, nezapojuje se, vetsinou si hraje s ksiltovkou. A naprosto mi to trha srdce
Dcera je sikovna, nikdo ji (dikybohu) neublizuje, vlastne ji maji ostatni holcicky asi docela rady, ale ona se proste neni sto zapojit do aktivit. Bezne ve skole to neni tak patrne, je spokojena ve svem svete, pri hodine dava pozor, o prestavce si vytahne svacu nebo si cte. Kdyz se nahodou chce s nekym kamaradit, tak si za spoluzackou dojde, normalne se s ni bavi a treba si spolu pohraji v druzine taky nema problem, ale zaroven jak je vetsinu doby ve svem svete a moc se k nim nema, tak na ni tak nejak zapominaji.
Mela jsem svoji rodicovskou krizi, kdy o vanocich starsi segra prisla s plnou taskou darku od spoluzaku a mladsi jen povidala, jak byla preci jen trochu smutna, ze spoluzacky si davali hodne darecku a ona nic nedostala (jeste mela super smulu, protoze jeden darek si vymenili pod stromeckem anonymne pro nekoho vylosovaneho - nevedel nikdo pro koho a od koho a ona dostala zrovna ponozky. Vazne, kdo proboha diteti pod stromecek zabali ponozky????). To jsem se citila strasne, ze jsem nevedela jak ji pomoci, jen jsem si slibila, ze pristi rok se s ni domluvim, jestli ten posledni den pred Vanoci nechce zustat doma...
A ted je to tu zase. Video jak holcicky skacou v pokoji po postelich a jsou nadsene. Jen to moje dite sedi o kus dal a hrabe si v kufriku. Dalsi nejaka aktivita, kde si hodi mic, kdo drzi mic neco rekne a hodi nekomu jinemu, za micem leti provazek, takze se hezky pozna, kdo uz ho mel. A zas ta moje holcicka je mezi poslednimi. Fotka, kde se deti hrnou nekam dopredu a po necem natahuji, az na par vyjimek - a ona je zase mezi nimi.
Hlavne zatim je jen trochu outsider na zaklade sveho vlastniho rozhodnuti, jsem si jista, ze ji ZATIM nikdo neublizuje, ale mam o ni strasny strach, ze z ni jeji nezajem a nedruznost delaji naprosto idelani objekt k sikane. A ja vubec nevim, jak bych ji mohla pomoci a strasne me to trapi. Posilate treba svoje deti na akce jako je skola v prirode? Chtela jet, ale ted mi prijde, ze tam vubec rada neni....
Situaci jeste u nas zhorsuje starsi segra, ktera je naopak velmi extrovertni a ma strasne moc kamaradek, kazdou chvili je nekde na prespani nebo na navsteve, pozvanky na oslavy nosi snad kazdy tyden. O to vyrazneji je patrne, ze ta mladsi je trochu jako kul v plote. A ja trpim a jen se modlim, aby to byl jenom muj problem a ona byla spokojena :(
@tereza0111 Hlavně to neber tak, že ona je ta divná, špatná, protože je introvert. A její sestra že je ta dobrá, správná, protože je extrovert. Prostě každá povaha má něco. Přijmi to, jaká je a podporuj ji. Můžeš ji nasměrovat, poradit, ale nesnaž se ji předělat. 🙂
@galatea_a coz o to, to ja se nesnazim. Ve skrytu duse jsem take introvert, takze ji naprosto rozumim.. Ja mam ale pocit, ze je smutna, ze si chvilema uvedomi, ze je "odstrcena" a je ji to lito a tim desne trpim :(
Podla mna je otazka ci je naozaj introvert, nema zaujem o komunikaciu s druhymi detmi a je tak spokojna. Alebo je outsider a rada by sa aj zapojila ale nevie ako, nema rozvinute socialne skills.
Ak je ona ten prvy pripad tak mozes byt v klude. Introverti su spokojni vo svojom svete a nepotrebuju ostatnych aby sa zabavili. A jediny koho trapi, ze neni stred v strede pozornosti si ty 🤷🏼♀️
@lauriak Jde byt oboje? Je ve svem svete a spokojena, ale pak jsou ty momenty (jako vanocni darky, skola v prirode, s kym si sednout v autobuse...), kdy realny svet pronikne do jejiho a ona si uvedomi, ze je outsider :( (coz je jasny, proste ji vetsinu doby ty ostatni deti nezajimaji ...)
Hrozne doufam, ze mate pravdu a jediny kdo ma problem jsem ja. S s tim vyrovnam snadno, kdyz budu mit pocit, ze je uplne spokojena. Ale ted mam pocit, ze uplne neni a neumim ji ani poradit :(
Takovy byl muj bracha a vlastne do ted je. Sice sem tam vyrazi s lidmi z prace na nejakou akci, ale vetsinu casu je porad samotar. Jemu to nikdy divne neprislo, naopak jsem mu prisla divna ja, ktera jsem byla vecne v lufte 🤷
Ja jsem introvert, manzel rika ze i mirne asocialni, me velke skupiny lidi vylozene vysavaji, na skolni akce jsem jezdila, ale treba na tabor me dobrovolne nikdo nedostal. Nesnasela jsem kdyz me babicka udavala po vesnici jak zabehlyho psa, nechtela jsem si hrat s detma ze sousesdstvi, chtela jsem se sama hrabat v pisku, cist knizky a chodit s dedou pro travu kralikum, hrabat se v zahonku a poslouchat jeho vypraveni. Podle babicky jsem byla rozbity chudacek, ktery potreboval okamzite zajistit kontakt s lidmi…nechapu a neovladam takove ty nezavazne spolecenske konverzace…bud si mam s clovekem co rict a kdyz ne tak mlcim, coz lidi znervoznuje a mluvi a mluvi…takhle “divna” jsem byla vzdycky. Kolikrat mi bylo lito, kdyz ostatni vypravely kde co zazily, ale zaroven jsem si uvedomovala, ze me ticho, klid a samota vyhovuji vic.Vyhovuje mi skupinka tak do 4-5lidi, vic uz je moc a ja se stahnu pred nimi do sebe…nekdy me jen predstava nakupu v obchodaku plneho lidi vycerpa a jsem “vystresovana” uz dobredu
To je hodně zajímavá myšlenka, jestli jsem byla introvert nebo asociál nebo outsider. Asi všechno dohromady. Myslím, že většinu času jsem byla sama spokojená, max. S jednou kamarádkou, ale přesně, ve chvíli, kdy se rozdělovalo, kdo s kým bude sedět nebo spát na pokoji na škole v přírodě, tak mě mrzelo, že vlastně nemám s kým. Ale nemyslím, že bylo v mých silách to změnit, natož mojí mamky. Moje outsiderství se úplně ztratilo až na vysoké, kde najednou inteligence, zvídavost a zájem o studium byla norma, ne anomálie. Ale dodnes jsem spokojená v malém kolektivu svých známých lidí, noví lidé a ve velkém množství jsou pro mě hrozně nároční i dnes. Pořád říkám, že mě mnohem míň stresuje resuscitace polytraumatizovanýho člověka než small talk se zdravými pacienty v ambulanci.
@tereza0111 podle mne ji pomuzes nejvic tim, ze prijmes to, jaka je. Jsem take introvert, vice lidi pohromade neni nic pro mne, presto jsem velmi ráda jezdila uz od 1.tridy na tabory i kdyz jsem tam nikoho neznala. Uzila jsem si je velmi, i kdyz jsem se ne vzdy zapojila, dost deni jsem jen pozorovala a bylo to super. Kdyby mi nekdo chtel pomohat se zapojovanim, tak bych moc ráda nebyla. Tokove to premlouvani a nuceni ,pojd s nami budem delat tamto, mne vzdy spis stvalo a odrazovalo.
A chce pomoc? Je potřeba jí pomáhat?
Já osobně jsem mírný asociál a to poslední, co bych chtěla, je, aby mi s tím někdo pomáhal.
Naše dcera je taky taková, po třech měsících ve školce nám hlásila paní učitelka, že se poprvé usmála... teď je v sedmé třídě a už je více společenská.
Ten popis... jako bych četla o sobě... Ještě na gymplu mi profesorka vytýkala, že neumím "sedět v hospodě a kecat o ničem" ... později jsem se dostala do vrstevnické komunity kolem LARPu... na většině párty je mi vytýkáno, že se nebavím. Opak je ale pravdou: já sedím v rohu a bavím se tím, že se lidi kolem baví - já fakt nepotřebuju být středem pozornosti, mě je jen dobře s nima v jedné místnosti... (teda do doby, než padne věta "Wingy je střízlivá"... to značí, že je někdo v průšvihu a mám to jít řešit.... proto jsem obvykle zdrhala před půlnocí.)
Uvědomuju si, že jsem měla vždycky hodně kliku na lidi kolem sebe, protože ano, byly pokusy o šikanu, ale vždycky to byly "přespolní" (kluci ze sousední třídy, holka z druhýho konce ulice, který šlo obejít a pod) - prostě lidi, kterejm se šlo vyhnout. A nikdy jsem jim nestála za to, aby mě opakovaně vyhledávali - já prostě uhnula z jejich území a je to přestalo bavit. Stala jsem se dobrá v "nesoutěžení". A vlastně asi to dost pomohlo: nesnažit se prosadit, nesnažit se být silnější než agresor... Prostě vůbec nepřistoupit na boj na jeho poli.
Dnes jsem cvičitel v Sokole, hodně dělám s mládeží, často stojím v pozici vedoucího... a vlastně jsem s tím naprosto v pohodě. Ale na tý párty stále sedím v koutě a čekám, kdo přijde. ... A jsem s tím v pohodě.
Takže jak pomoct? Za mě naučit, že nemusíš být nejlepší ve všem. Že nikdo není nejlepší ve všem. Že je super radovat se z radosti a úspěchů kamarádů... A najít si něco, v čem jsem dobrá já. A ty ostatní věci c kliem nechat těm, kdo jsou v nich lepší.
Naprosto ti rozumím. Moje starší není úplně introvert, má ráda lidi, ale neumí se moc zapojit, dokud jí někdo nevyzve. Naštěstí má ve škole i na kroužku jednu nebo dvě kamarádky a drží spolu, mimo hlavní dav. A je spokojená. Ale přesně jak píšeš, každou fotku analyzuju, jak se tváří, co dělá 😀 A mladší sestra totéž jako tvoje druhá - kamkoliv vleze, všude je jí plno. Každému se nacpe a tím pádem se každý s ní baví. Měly jsme takové období, kdy to ta starší těžce nesla, že se ségrou se každý baví a s ní ne a bylo to pro mě jako mámu šílené, protože ta mladší měla pocit, že dělá něco špatně, když se na ní ségra zlobí. Ale to naštěstí nějak pominulo. Ale šikany se bojím taky, myslím, že by byla snadný cíl. Navíc je docela dětská, resp. adekvátně ke svému věku. Ale spolužačky ty už jdou těžce do puberty a bojím se, aby jim nebyla pro smích. Ale co můžeš...Neustále se bavíme o kolektivu, projíždím jí konverzace na telefonu (ví o tom) a budu doufat, že se do ní žádné ludry nepustí 🙂
Byla jsem a furt trochu jsem🙂 introvert. Ale ve škole jsem si vybírala. Zábava spolužáků pro mě nebyla zajímavá a přesně - radši knížka, svacina, nebo jen být na chodbě. Mám trochu pocit, jestli si Vaše holčička taky nevybírá. Prostě třeba nemá takovou potřebu a může se to časem změnit. Ještě si říkám - mám známýho. Člověk by řekl, že si do něj může rejt jak chce, on se nezapojuje, nebaví. Ale, překvapivě, se sám sebe dokáže opravdu zastat jako nikdo. Prostě “jen” míň sdílí. Chápu Vaše obavy, sama mám introvertni a citlivý dítě a mám strach jak to bude ve školce atd (on si teda nechá i brát hračky a prostě radši uteče🙂 ) a proto si myslím, že je fajn nedávat najevo svoje obavy, podporovat v tom, že stydlivost není něco co by měla měnit a vedla k tomu, aby se kdyžtak uměla ozvat, že se ji nelíbí jak se k ní někdo chová (kdyby ta situace nastala) 🙂
Vsem moc dekuji za prispevky! A celkove pochopeni, z kazdeho si zkusim neco vzit 🙂 A velmi me uklidnuji vase vlastni vysvetlujici zkusenosti, kdy introvert stoji "nekde v zadu" a blouma si svym svetem, ale pritom JE spokojeny.
Proste.. obcas me ten strach, aby byly moje deti stastne a spokojene trochu prevalcuje
A budu moc rada za dalsi prispevky! At se sem muzu zajit uklidnit, kdyz to ne me zase prijde 😅
@tereza0111 Dítě introvert to má těžší,protože každý od dítěte očekává,ze bude řádit z davem,porad se smát,s každým se bavit a když to nedělá je divny. Pamatuju si v dětství jak mi kolikrát ostatní děti přišly divné,rozjivene,uječené. Nechala jsem třeba to kolektivní nadšeni když se hrála vybíjená apod. Vyvrhel společnosti jsem nikdy nebyla,vždy jsem měla kamarádky,ale nikdy jsem nepotřebovala bláznit v davu. Kolektivně skákat po posteli a rehtat se u toho,nic pro mě😃
Hlavně neporovnávej. Ale přijmi to, jaká je a zároveň buď ta mamka, za kterou může přijít pro radu.
Moje ségra byla ta, kde ji posadili, tam zůstala i za 2hodiny. Je starší o 2 roky a taky má "svůj svět" - nepřipouští si jen tak cizí k tělu. Vždy byla chytrá, měla to vydupané, ale prošla si i šikanou.
O mně vždy říkali, že se neztratím - doma jsem byla otevřená a nebála se cokoliv říct. Ale v reálu jsem byla ten, kdo jen v povzdálí sedí. Patřila jsem mezi ty chytřejší, ostatním jsem pomáhala, ale byla jsem šikanovaná i na SŠ, kdy jsem se hodně uzavřela. Díky tomu jsem si našla svět online her a tam poznala nejlepší kamarády - letos je znám 19let. No a z velkého introverta jsem se trochu dostala díky práci - prodávala jsem v dětském sekáči, byla asistentka vedoucího a pak jsem zase pracovala v byťáku. To mi dost pomohlo s komunikací. Ale ono, měla jsem i ty smutné chvíle, kdy jsem si připadala sama a nešťastná. Ale vždy jsem měla oporu v rodičích a sestřičce. A dost tomu pomohlo, že mezi námi nedělali rozdíly a byli tu vždy pro nás. Pro mě je rodina na prvním místě. Ale všechny ty špatné věci mi otevřely oči a já se naučila, kdo mi za to stojí a koho ve svém životě nechci.
Mám syna 8r a taky je velký introvert. Chodí třeba od září na jeden kolektivní sport, moc ho to baví, po treninku vždy vidím jak z něj stříkající endorfiny, ale za celý rok si tam nenašel jediného kamaráda. Prostě 2x týdně dvě hodiny pro něj není dostatečný čas, aby se s někým zkamaradil. Když je třeba turnaj na hřišti, kde ještě nehráli, tak má úplně paniku z neznámého prostředí. Ve škole - ve třídě - je ok, ale protože to je kolektiv, kde je každý den. Když třeba odejdou z družiny jeho kamarádi (má třeba tak 5, se kterými si hraje), tak nikdy si nehraje s dětmi mimo jeho nejbližší okruh a raději se ponoří do svých myšlenek a poskakuje si. Je přesný opak me a je to do značné míry o mě. Projektuji si do něj svoje obavy a přání a často si neuvědomuji, že on je ve svém vnitřním světě spokojený. Kolektivu ho nestraním, všude ho posílám, i když on by nejraději spal každý den u své milované maminky nebo prarodičů...radu nemám. Nezbývá než doufat, že bude v životě spokojeny s menším okruhem přátel. Beru to tak, že hlavně musím pracovat já na sobě, abych ho brala takového jaký je.