Zlé násilné 2,5leté dítě

@martinal08 rozhodně souhlasím. Nebudu tu psát svoji profesi, ale často se setkávám s rodiči, kteří k nám přijdou dost pozdě jenom proto, že je pořád všichni utvrzovali v tom, že je ještě čas, všichni se spoléhali na přirozený vývoj, který přitom stačilo trošku popostrčit a správnou stimulací se mohlo dítě k tomu normálu přiblížit. Takže pokud matka cítí, že to není správné, není ostuda se zeptat člověka, který to dokáže posoudit. Maximálně jí ten odborník řekne, že je vše v pořádku a dítě odpovídá věku.

@martinal08 Moc mě mrzí, že to nakonec dopadlo ve Vašem případě takto, ano existují i takové děti, ovšem není potřeba okakmžitě z dítěte dělat autistu, nebo dítě s ADHD a dávat mu nálepku, pro většinu dětí je to normální vývoj. Samozřejmě se může stát, že to tak nakonec stejně dopadne, ale čemu pomůžeme tím, že ho budeme nyní prohánět všemi spektry odborníků ? Není lepší počkat a přirozeně ho nechat se vyvíjet ?

@martiina_k Je pravda, že s tímto mám opravdu pramalé zkušenosti. Takže mě opravdu zajímá, zda se dá kvalita života takového dítěte zlepšit včasným podchycením ?

@amazonka.k mam syna s vyvojovou dysfazii, dg pd 27m a prace s nim od dvou let. Nyni 9,5, jednickar, je ok. Ve skupine mame maminky, ktere tez daly na okoli, dg. zjistena v 5 letech, nasledne miliony problemu, ve skole katastrofa atd.

@amazonka.k pri autismu se pri vcasne intervenci do 3 let da "zvratit" spousta veci, Romana Straussova na to dela dlouhodobe vyzkumy, v nichz jsou zapojeni sourozenci autisti, kteri uz v jednom roce vykazovali autisticke znaky. Ted v 18m na preventivni prohlidce u pediatra se jiz vyplnuji dotazniky na autisticke chovani.

Zajimavy je, ze kdyz dite ve 2 letech nebude chodit, tak temer nikdo nerekne, ze je to ok a neres to. Ale jakmile dite nemluvi, chova se jinak apod., tak je pro vsechny normalni pomalu do 10 let a neres to...

@sisstin My máme v rodině autistické dítě, co vím, léky nebere, navzdory tomu, že na rodinu většina lidí tlačila, žije v harmonické domácnosti a je to klidné a spokojené dítě, samozřejmě s rysy autisty, ale působí nesmírně spokojeně. Včera jsem viděla dokument Děti úplňku a bylo mi do pláče ☹

@sisstin já souhlasím, že některé problémy je dobré řešit co nejdřív. Ale opravdu ti příjde z popisu autorky, že jde o dítě s nějakou diagnózou, které je potřeba řešit? Dle mě totiž odpovídá popisu tak poloviny dětí.

@amazonka.k tak samozrejme pokud jde o tezky autismus s mr, tam ty posuny do "normalu" nikdy nebudou, ale i tak s tim jde pracovat. Ono nekdy cekat na zazrak se moc nevyplaci. Ja na vysetreni psychologem nevidim nic spatnyho, pro dite to je hra, planuju to i s 18m dcerou, jelikoz opet vyvoj reci u ni zadna slava, tak at kdyztak zacnem zas vcas 🙂

@betelgeuzz ja vubec nereagovala na zakladatelku, jen na posledni stranku tady ;)

@amazonka.k a s "detmi uplnku" mam profesni zkusenosti, pro ty rodice je to celozivotni peklo, z kteryho nejde ven... bohuzel...

@betelgeuzz jsem to docetla, tak ne, nemyslim si, ze jde o dite s postizenim. Spis bych se zamerila na priciny agrese a zkusila je rozklicovat (klidne s pomoci odbornika), hodne dela i zpusob komunikace okoli s ditetem.

Jijak dcera je taky agresivni (od syna to neznam), u ni to je tim, ze jak jeste skoro nemluvi, neumi uplne vse vyjadrit (znaky ne vzdy staci) a pak se vzteka a utoci z frustrace. Pomaha uznavat jeji pocitty "ano, chapu, ze se zlobis" apod, to docela pomaha. Nepouzivat negaci v mluveni atd. Jako ne vzdy se konfliktu vyhnem, je to batole v obdobi vzdoru, ale vidim urcite vetsi vysledky nez u kamaradky, ktera furt vse na dite krici s NE na zacatku, rika mu, at se nevzteka, necha toho atd.

@krisbob agresívní chování je do určité míry v tomhle věku "běžné", děti si uvědomují svoji vůli a sílu...
Je tedy důležité nepotlačovat tohle silou, má to pak závažné důsledky často.

Ale - pokud je agresivita silná, častá, dítě nebo celá rodina jsou ve stresu, dochází k ubližování ostatním opakovaně, tak je dobré určitě situaci řešit.... korigovat jednak třeba úpravou denního režimu (pohyb, ideálně venku, je pro děti hodně důležitý), zásadní je také jaká je atmosféra v rodině (děti jsou hodně vnímavé, někdy stačí aby se třeba mladší sourozenec přesunul z fáze ležícího miminka do lezení a cítí se ohrožené na hodně hluboké úrovni).

Určitě je důležité také jestli má dítě dostatek pozornosti - té opravdové, klidné. Dívání se do očí, co nejčastější fyzický kontakt, vedení dospělého, aby se dítě naučilo jak včas rozpoznávat svoje potřeby a umět je komunikovat (tedy nebýt pasívní ani agresívní, ale asertivní). Aby na hluboké úrovni cítilo, že je tu vítané a že když něco potřebuje říct, je tu pro to prostor. A pokud neví jak, tak mu dospělý pomůže a vede ho, aby se dítě naučilo jak svoje potřeby vyjadřovat (tedy nepotlačovat je úplně - pasivita, ani aby pak nedocházelo k nekontrolovaným výbuchům - agresivita, ale aby dítě vyjadřovalo svoje potřeby včas, klidně, sebevědomě - asertivita).

Korigovat lze velmi dobře Bachovými esencemi, případně lze kombinovat ještě s bylinami atd.
Viz zpráva

Syn 2,5 taky utoci na cizi deti, preferencne na mladsi, vyvojove je napred a upovidany, tak nam o tom hodne povida napr.rekne "bouchl holcicku, nechce ji tady, chci byt sam na lodi na hristi, na kluzacce apod. Nebo se pere o hracky s bratrancem. Vi, ze to nema delat, ale nemuze si pomoct v tu danou chvili. Zatim to nikde neresim, ale snazim se vymezovat hranice. Syn je hodne aktivni, ale myslim, ze proste je normalni. Asi by ani nam navsteva psychologa neuskodila, ale myslim, ze ten nas z toho proste fakt vyroste.

@amazonka.k samozřejmě záleží od diagnózy (pokud by nějaká byla), ale dá se pracovat se spoustou věcí. A spoustě budoucích problémů se dá předejít. Ne vše se vyřeší přirozeným vývojem. Teď ale mluvím obecně, netvrdím, že u zakladatelčina dítěte je opravdu nějaký problém, to si netroufám z pár řádků zhodnotit. Když dítě po třetím měsíci nebude pást koníky a v roce ještě nebude lézt, tak taky vyhledáte fyzioterapeuta a nebudete spoléhat na to, že jednou přece chodit začne. O to mi jde, vysvětlit, že ne vždy je dobré čekat.
Já trošku vidím před očima holčičku našich známých, která je strašně sobecká. Začalo se to projevovat zhruba ve dvou letech, kdy je to normální prakticky u všech dětí, ale nepřešlo to doteď, jsou jí 4,5. Kdyby tady její mamka psala, že je sobecká a co s tím, tak jí většina (možná všechny) napíšou, že je to normální, že malé děti jsou sobecké, ale u ní je to opravdu extrém. Ti známí jí pořád vysvětlují, že je hezké se dělit, že jednou půjčí ona jim, podruhé oni jí, snaží se jí to ukazovat i v praxi, když ona něco chce od rodičů, tak jí nenápadně připomenou, že se s ní také rozdělí apod. Myslím, že na to jdou hezky, ale na holčičku to nemám moc efekt. Ti její rodiče neví moc co s tím a já taky ne. Tímhle příkladem jsem chtěla říct, že ne vždy je dobré bagatelizovat problém, který vnímá maminka.

Tak u nas je to uz mnohem lepši.Řekla bych,že už jsou to normalni sourozenecke boje.Mozna ta jeho agresivits byla zpusobena dlouhovleklymi nemocemi,ktere suzuji celou rodinu.Ted me distal,ze pucuje segre pistoli a rika "musime se domluvit,js ti jednu pucim i naboj"☺

@krisbob Dle mého vůbec není na škodu, když je výchova náročná, vyhledat radu u odborníka. Nemusí to být psycholog, ale třeba poradkyně věnující se problematice výchovy, jak k němu máte přistupovat a pro vaši podporu jako rodičů. I kdyby vám třeba jen řekla to,co už pravděpodobně víte,aby jste měli treba jen dobrý pocit,že postupujete ve výchově v jeho zájmu a správně🙂 Jedna věc je, že náročné chování v tomhle věku u spousty dětí normální, druhá, že čelit tomu každodenně v dlouhodobým časovým horizontu je na palici a podpora bývá fajn🙂