Jak zvládnout pocity po narození druhého dítěte?
Zdravím všechny , dopředu chci říct že mi je tato situace neskutečně líto a bolí mě už jen to že se na tomhle vůbec jdu ptát , ale bohužel tomu tak u nás doma momentálně je a já potřebuji slyšet názor někoho dalšího. Ted k věci …
Jsem přesně týden od porodu druhého dítěte , miminko bylo plánované a chtěné , máme doma už jedno dítě ( za 2měsíce mu budou 3r.) starší dítě je už docela samostatné , upovídané umí si o věci říct , co chce co nechce co ji trápí apod. Takže jsme s partnerem usoudily že chceme oba druhé dítě , vždy jsme oba chtěli alespoň 2 děti a ne jedináčka a tím že starší je už dost rozumná nam to přišlo jako dobra doba aby i děti k sobě neměli časem moc daleko a lepe si rozuměli. Otěhotněla jsem prakticky ihned , a na miminko jsme se oba celou dobu těšily , porod jsem mela sice vyvolávaný ale za 5 hodin odrozeno , bez nějakých komplikací nebo šití partner byl u porodu stejně tak jako u prvního dítěte. Celá situace se ale změnila den po příjezdu z porodnice .. ještě bych ráda řekla že u prvního dítěte jsem měla dlouhý a náročný porod který trval 12 hodin , a po narození jsem měla poporodní deprese kdy jsem o dceru měla šílený strach a velmi sem se na ni upla , hlídala ji každých pár minut zda dýchá , a celkově dcera byla velmi náročné dítě cca do roku pořád jen brecela musela jsem ji vozit při uspávání v kočárku klidně i několik hodin kdy ona jenom brecela a brecela . Partner v te době prvního roku dcery hodně jezdil pracovně do zahraničí , někdy i na měsíc takže vše bylo vesměs na mě. Poporodní deprese mě přešly někdy kolem 1-2měsice dcery takové ty nejsilnější ale doznívaly cca až do půl roku než jsem se zase cítila plně ok. V 6ti neděli u dcery jsme měli s přítelem řekla bych až krizi lehčí pravé kvůli me depresi ale ustaly jsme to. Cca od toho roku dcery přítel přestal jezdit pryč , změnil práci a vice začal trávit čas s námi s tim že jsme si na sebe všichni 3 velmi zvykly , a až do ted vlastně chodily na výlety , trávily všechn volny čas jen spolu nebo s rodinou ale vždy ve 3 málo kdy jsme někam šly jen ja s dcerou nebo jen přítel s dcerou vždy vše spolu ve 3. Tohle jen tak pro pochopeni naší situace do porodu 2 a ted k tomu hlavnímu .. jak uz jsme řekla jsem přesně týden od porodu druhého , z porodnice nás pustily po 2 dnech domů takze doma jsme momentálně 5 den první den to bylo vpořádku přítel pomáhal , choval se normálně vše ok , ja přišla domu z čistou hlavou byla jsem rada ze jsem zase sněmi žádné deprese jako poprvé , syn ale pres den spi a v noci uz i v poslední noc v porodnici moc nespí někdy je po nakrmeni ( UM) i 4hodiny vzhůru a pláče a to se přesně stalo tu první noc kdy ja jsem byla poměrně vyčerpaná , do toho v noci vzbudil dceru na chvili , přítel nevěděl jak mi pomoct kdyz viděl ze s ním X hodin chodím po bytě , tohle bylo i dalsi noc , a v tu chvíli přítel najednou přestal pomáhat , změnila se mu nálada a přišlo mi že by od šiď nejradši utekl někam. Samozřejmě jsme spolu o tom mluvily a shodly se na tom ze je nam oboum líto dcery protože jsme si asi dost jasně a plně uvědomily že uz vlastně neni sama a nebude mit naši 100% pozornost , lásku a vše na co byla do teď zvykla a co fungovalo. Upřímně mi přijde jako by přítel padl do určité deprese takze mu uplne nechci dávat za zlé jeho pocity , protože sama vím jaké to je když se po tak velké životní změně nějaké ty deprese a pochybnosti objeví , ale mám strach z toho jak to bude dál abych shrnula vlastně co partner řekl je že to není tak že by ho nechtěl , že se na něj celou dobu těšil a že sám neví co se stalo a proč to tak má ale že ted si říká jestli nemela byt proste jen dcera ne kvůli synovi jako takovému ale obecně proste jestli jsme neměli mít jen jedno dítě , že vše tohle náročné bylo uz za námi a ted je to tady odznova a bůh ví jak to dlouho vše bude trvat než malý začne být vic spavý apod , že ma strach že to tu nebudu zvládat apod. , nema k němu jeste ani žádný cit pořádně a ani žádnou lásku pouze asi starost kdyz vidí ze pláče nebo neco , ale ani to neni tál velká starost a strach jako byla u dcery k ni si sice také budoval lásku a nepřišla hned s jejím příchodem na svět ale mel o ni větší strach a péči než o syna v tech prvních týdnech. Ja dceru milovala hned okamžitě a z te velké lásky kterou jsem k ni cítila hned jsem právě o ni mela takovy strach že to vyvolalo ony deprese , ale u syna ted i kdyz se mi to říká těžko také necítím žádnou lásku zatím přitom až na tu noc kdy je to s tím spánkem a uspáváním horší je docela hodně dítě a o proti pravé dceři je to 100 a 1 , ale ta láska tam zatím prostě neni , v některých věcech mam stejný pocit jako partner říkám si ze kdybych to vše věděla jak se budu cítit nechala bych si jen dceru a druhé dítě nemela vůbec , ale uz je tady a ja se o něj musim postarat , zároven mi ho je ale líto protože mi přijde že je tu ted brány jako takovy narušitel a někdo kdo je tu skoro až nechtěný a přitom jsme ho tak chtěly … je mi vlastně líto i za dcerou které se tim vše změnilo a nevim zda to bylo dobře , jsem ze všeho unavena jak fyzicky tak psychicky a mam strach že se to nezmění a že jo nebudu nikdy milovat a říkám si co pak ? Co sním bude kdyz nudu mít ráda a milovat jen dceru ? A co partner ? Je to také jen chvilkový stav z narušení toho co fungovalo nebo si k němu ten vztah a lásku taky nevybuduje ? Nechci aby syn byl odstrčený nebo méně milovaný , oba jsme si to s partnerem co se týče vztahu k němu představovaly úplně jinak a přišlo velké zklamání u nás obou z toho všeho , jsme vděčná za to ze je malý zdravý to je jasné , ale mam strach z otazek které jsem právě položila a proto bych chtěla slyšet názor nebo rady co s tim nebo zda jste zažily něco podobného a změnilo se to k lepšímu ? Jinak dcera přijela miminko dobre , upřímně možná lépe než my dva , chápe vše okolo něho a zatím nepociťuju ze by nejak žárlila nebo dělala naschvály , snažím se ji věnovat tak jak je zvykla a neodpírat ji nic na co byla zvykla před tim ale tím že toho moc nenaspím jelikož malý nespí b noci a dcera zase nespí přes den nemam když moc odpočívat a tak te energie mam min a to me trápí hlavně kvůli dceři. Také se upřímně bojím i toho aby to náš vztah nerozdělilo , milujeme se a do porodu jsme měli vztah vporadku tak ze nám to vyhovovalo a vše bylo vpořádku ale tím co se děje teď mam strach z toho co bude. Prosim nesuďte mě ani přítele , vim že je spousta žen a celkově rodin kde si miminko přeji a nedaří se , ale zároveň si někde v sobe uvědomuju že pocity proste člověk neovlivňuje i kdyz by chtel … a věřte že me to mrzí uz tak dost za nás všechny doma že takova situace vůbec nastala. Jen nevim co s tim a proto bych radši chtěla slyšet názor někoho kdo si něčím podobným prošel nebo rady co stim … a zda ta láska k miminku přijde .. dekuji všem.
žádnou ze svých dcer jsem nemilovala hned přestože obě byly velmi chtěné a těšili jsme se na ně. hned po porodu přišla jen velká odpovědnost a strach, láska postupně třeba až za půl roku 🤷♀️
dcery mám od sebe 2 roky a 4 měsíce a když se druhá narodila, taky jsem měla pocit, že to možná nebylo úplně dobře, že mě první ještě tak hodně potřebuje a nebude mě mít jen pro sebe, byla ještě maličká. v noci s ní spaval manžel, chtěla jít za mnou a plakala a on ji odnasel pryč, aby nevzbudila miminko. to jsem taky plakala. začátky jsou proste náročné a opravdu je rozdíl jestli máš jedno nebo dvě. musí si víc plánovat co kdy jak... se spaním, jídlem, prochazkami... půl rok byl strašný, to říkám na rovinu. prakticky rvala jedna nebo druhá, vždycky musela jedna počkat.
ale jasně, že bude všecko lepší. ste jen unavení, z pár nevyspani nepropadejte panice. a věř mi, že vím co je nevyspani. mladší ještě nespala celou noc ani jednou a to má 2 roky a 7 měsíců. budete milovat obě děti, neříkám že obě stejně. já třeba miluju každou jinak, ne třeba víc a míň, ale jinak. každá je jiná, prožila sem s ní jiné věci, ale obě jsou naše, obě k nám patří.
zkuste to třeba ted tak neanalyzovat, dát se do kupy, sebrat síly, požádat o pomoc příbuzné. ať děti pohlidaji a vy si odpocinete. bude to dobré, uvidíš že jo. ozdeji začneš vidět ta pozitiva. jen to teď chvili vydržet. 💪 posílám sílu
Pochybovanim proslo urcite mnoho maminek,v kor narocnejsich situacich,kdy prave miminko spatne spi,place atd...Jsi teprve tyden po porodu,to je strasne kratoucka doba na delani zaveru. Hormony jeste pracuji a myslim,ze te pristup muze dost rozhodil. Zni to jako klise,ale vse chce svuj cas,aby si vse sedlo. Vse se ted bude menit. Kdyz se mi narodila mladsi,tak jsem si taky obcas rekla,"doprdele,to byl napad". Ale cas plynul a laska prisla. Obe deti miluji,dala bych za ne zivot. Neda se delit na koho vic a koho min. Ale kazdeho jinak. Je to zmena pro kazdeho z vas.
Pochybovanim proslo urcite mnoho maminek,v kor narocnejsich situacich,kdy prave miminko spatne spi,place atd...Jsi teprve tyden po porodu,to je strasne kratoucka doba na delani zaveru. Hormony jeste pracuji a myslim,ze te pristup muze dost rozhodil. Zni to jako klise,ale vse chce svuj cas,aby si vse sedlo. Vse se ted bude menit. Kdyz se mi narodila mladsi,tak jsem si taky obcas rekla,"doprdele,to byl napad". Ale cas plynul a laska prisla. Obe deti miluji,dala bych za ne zivot. Neda se delit na koho vic a koho min. Ale kazdeho jinak. Je to zmena pro kazdeho z vas.
@kristyn86 a myslíte že i přístup muže se změní ? Mam velký strach z toho že ho nebude mít rád , že si k němu tu cestu nenajde a mě tohle psychicky časem úplně položí at už to že bychom v takovém vztahu / rodině měli fungovat nebo i to že by to časem melo vést k rozpadu rodiny která do ted fungovala…
@kristyn86 a myslíte že i přístup muže se změní ? Mam velký strach z toho že ho nebude mít rád , že si k němu tu cestu nenajde a mě tohle psychicky časem úplně položí at už to že bychom v takovém vztahu / rodině měli fungovat nebo i to že by to časem melo vést k rozpadu rodiny která do ted fungovala…
Kdyby se to nelepšilo, tak vyhledejte psychologa - oba. Na muže mohla dolehnout tíha zodpovědnosti. Dvě děti jsou náročné. Je to změna a změny bývají náročné, možná nebyl připraven na pocity, které to v něm vyvolalo a tu nejistotu, zmatek ve svých pocitech přináší na tebe a bojí se, že zase najedeš do depresí, což nepřispívá k psychické pohodě, ale vytváří atmosféru sebenaplňujícího se proroctví. U tebe hraje roli nevyspaní, hormony a muž, který potřebuje sám podporu. Lidská psychika je plná záhad. Píšeš, že jsi měla předtím poporodní depresi, pokud jsi si to úplně nezpracovala, ale potlačila, můžou na tebe vykukovat kostlivci z minulého porodu a porodního stavu.
Přestaňte se hlavně soudit, že jsi nepocítila k miminku tryskající gejzír lásky. Bude to dobré.
@simonkapl Určitě se to časem změní, někdy to chce jen čas, někdy se na tom musí zapracovat vědoměji. Holt mu budeš muset tvrdě říct, pokud by se to nelepšilo, ať svoje bloky a strachy řeší na terapii, že kvůli tomu, že on má problém, tak to nebude přenášet na svoje dítě a bojkotovat vztah s dítětem.
@kristyn86 a myslíte že i přístup muže se změní ? Mam velký strach z toho že ho nebude mít rád , že si k němu tu cestu nenajde a mě tohle psychicky časem úplně položí at už to že bychom v takovém vztahu / rodině měli fungovat nebo i to že by to časem melo vést k rozpadu rodiny která do ted fungovala…
@simonkapl představ si jak za půl roku bude na něj syn koukat a čertovina mu bude z očí střílet,to nejde nemilovat.
Jste zkušenější v rodičovství, tak se o něj tak nebojíte tak, jako o první . Zároveň opět velká změna. Muž sice neprochází hormonální bouří, ale to neznamená, že musí být v pohodě. Taky může mít obavy, jak vás uživí, aby se starší cítila stále stejně milovaná, aby on byl stále milován.
Nedělejte žádné závěry tak brzy, mějte otevřenou mysl.
Popisuješ skoro přesně moje pocity po narození druhého syna (kluci od sebe mají 3,5 roku, takže i podobný odstup). Měla jsme výhodu, že u nás "do toho nespadl" i partner (nebo ne viditelně). Ten měl sice nějaké stavy typu sezení nad účty a počítání, jak to zvládneme, ale zvládal to. Já několik dní probrečela, jak je mi strašně líto staršího, že už na něj nikdy nebudu mít čas a pod. Mladší prakticky po týdnu skončil v šátku a začala jsem vymýšlet program staršímu, ať mu to vynahradím (až skoro na úkor mladšího, který dokud jsme chodila, tak spal... takže mi třeba prospal i x hodin v kuse přes den a já si prostě mohla hrát se starším) .... První měsíc byl mladší prakticky jen zavazadlo. Žádná nadšená láska z ničí strany - ani staršího bratra. Pak maldší začal postupně interagovat, pro staršího začal být zajímavý a postupně se z něj stal "parťák" a "člen rodiny". Fakt to nebylo hned, no.
Teď je mladšímu šest. Kluci jsou dokonalý parťáci a jeden bez druhého ani ránu. Ale je tam rozdílná povaha - starší je samotář, je rád v klidu, odpočívá ideálně zalezlý pod dekou u mobilu. Mladší je torpédo, neustále chce kontakt, neustále chce být mezi lidma. Já jsem introvert podobně jako starší. Kolikrát mladšího pošlu už do háje, aby neprudil, že chci odpočívat... Takež ano, častěji mě štve ten mladší. Ale nemyslím si, že bych ho proto méně milovala. Jen máme prostě jiné potřeby, zatímco s tím starším podobnější. Jsou to moji miláčkové oba a rozhodně nelituju, že máme dva.
Takže věřím, že to, co prožíváte teď, je "normální" a postupně si to sedne. Držte se.
Já vím že hormony… ale jsou to obě vaše děti stejně a malý nikdy nezažije to, že by vás měl na 100% jako dcera. A je to pro oba to nejlepší, co jste mohli udělat, budou mít jeden druhého 🍀
Neboj budes mit ráda i druhe dite jen si doprej cas 😉 Ja jsem po narozeni druheho pro zmenu nenavidela tu prvni, ona zarlila a brachovi ublizovala a me instinkty nutily ho chránit a k ni jsem citila uplnej odpor. Byly ji sotva dva roky nemela z toho rozum, ale tem instinktum se to nejak vysvetlit nedalo. Hrozny obdobi ten prvni rok prostredniho...
Jste ještě na úplném začátku, ještě se to bude srovnávat. Já to měla trochu podobné. U první dcery byl člověk ještě nezkušený, tak jsem byla víc ve stresu, víc ji hlídala a řešila. U druhého syna (rozdíl 2,5r) už jsem měla většinu v malíku (plus byl o trošku méně náročnější), takže jsem ho měla "odbytého" rychle a říkala jsem si, zda to tím nešidím. Když jsem se o něm musela starat (hlavně kojení a uspávání), taky jsem si říkala "chudák dcera, teď je tam v obýváku sama a nemůžu být s ní". Naštěstí byla dcera "hodná", nežárlila a nezlobila. Jak rostli, tak jsem si často říkala "tohle všechno jsem s dcerou dělala, ale se synem teď nemůžu", protože například jsem program musela přizpůsobovat i jí a hlavně už jsem neměla tolik času (plus pak od jeho 3r pracovala). Dcera měla první roky plnou 100% pozornost, syn potom holt jen 50%, je to velký skok. Na druhou stranu, starší sourozenec ho táhnul a zabavoval. Hrají si teď sami, dcera mu i vysvětluje nějaké věci a učí ho, takže má pozornost i od ní a ona má pozornost od něho. Ale tím, že je to víc dětí, se často musí dělat kompromisy. V některých situacích to vyjde lépe pro dceru (takže chudák syn), jindy zase lépe pro syna (takže chudák dcera). Taky mě ty "Sofiiny volby" někdy ničily, ale postupně jsem si zvykla (jsem jedináček, manžel taky). Je to pro děti průprava pro život, že se musí táhnout za jeden provaz a že se svět netočí jen kolem nich.
Jo, může to být klidně i nějaká forma poporodní deprese. Každopádně bych to řešila s odborníkem, protože to normální není. A taky to rozhodně není žádná ostuda.
Já jsem si tedy říkala, že sice nemá druhé dítě takovou pozornost od rodičů, ale má ji zas od sourozence a to v takové míře a způsobu, kterou od rodičů získat nemůže
@kristyn86 a myslíte že i přístup muže se změní ? Mam velký strach z toho že ho nebude mít rád , že si k němu tu cestu nenajde a mě tohle psychicky časem úplně položí at už to že bychom v takovém vztahu / rodině měli fungovat nebo i to že by to časem melo vést k rozpadu rodiny která do ted fungovala…
@simonkapl To nevim. A nekopiruje vase pocity? Ze z vas citi nejistotu a tak je taky nervozni? Je to fakt par dni,co je maly na svete a verim,ze to chce cas.
Já se normálně bojím mít druhé dítě. Že právě ho nedokážu milovat tak, jako to první. Mám dojem, že první bude trochu upozaděno, že to nebude vůči němu fér. Takové to, musí mít parťáka, neberu v potaz. Kolik je sourozenců, že si nemůžou přijít na jméno. Viz můj manžel a jeho brácha, ani na svatbu ho nepozval. Přejíždíme kolem jeho baráku, ani se nezastavíme. A takové řeči, že počtem dětí se láska nedělí, ale násobí - povídačky. Tak se utěšují mnohočetné matky. Ano, jsou rozené matky, že mají i 5 dětí a všechny milují stejně a zvládají se starat a věnovat všem stejně a jde jim to, já to obdivuji, ale já mám pocit, že opravdu tím druhým bych toho prvního sklamala, ochudila, bojím se toho, strašně bojím. naštěstí ho nečekám. Manžel by tak moc chtěl, ale já bojím. A pŕitom syn má miminka rád, i dětský pláč vnímá v pohodě, když se nějaké mimiko směje, tak se směje s ním, ale stejně.
Já se normálně bojím mít druhé dítě. Že právě ho nedokážu milovat tak, jako to první. Mám dojem, že první bude trochu upozaděno, že to nebude vůči němu fér. Takové to, musí mít parťáka, neberu v potaz. Kolik je sourozenců, že si nemůžou přijít na jméno. Viz můj manžel a jeho brácha, ani na svatbu ho nepozval. Přejíždíme kolem jeho baráku, ani se nezastavíme. A takové řeči, že počtem dětí se láska nedělí, ale násobí - povídačky. Tak se utěšují mnohočetné matky. Ano, jsou rozené matky, že mají i 5 dětí a všechny milují stejně a zvládají se starat a věnovat všem stejně a jde jim to, já to obdivuji, ale já mám pocit, že opravdu tím druhým bych toho prvního sklamala, ochudila, bojím se toho, strašně bojím. naštěstí ho nečekám. Manžel by tak moc chtěl, ale já bojím. A pŕitom syn má miminka rád, i dětský pláč vnímá v pohodě, když se nějaké mimiko směje, tak se směje s ním, ale stejně.
@sfet Já jsem moc ráda, že mám ségru. Podle mě hodně problémů pramení z toho, že jedno dítě je protěžované, rodiče se v něm vidí a to druhé je tak nějak dopočtu. Jasně, nikdy není ta pozornost 100%, všechno stejně, ale když je to plus mínus víceméně stejně, tak to udělá dost v sourozeneckém vztahu.
Tohle se nedá srovnávat, nemám zkušenosti s vlastními dětmi, mám neteř a synovce. Synovec se narodil jako první, moc fajn dítko. Když se narodila neteř, tak jsem si říkala, že nechci dělat rozdíly a nevím, jestli jí budu mít ráda stejně. Ona tak nějak přirozeně zapadla do rodiny a mám je moc ráda oba, i když každý je úplně jiný.
@simonkapl hele tohle je doba kdy jsem vždycky ořvala … hormony lítají jak splašený, hotová bouře… já teda měla pocit ze jsem špatná matka … predtim ani potom bych neřekla, ze takhle budu nektery veci brat a do ted tomu nerozumim.. za me je to nekdo novej a ta láska tam teprve prijde … trosku motivacni, hledela jsem jak prcek kouká na starsi uz v nějakých pěti měsících a v tom pohledu bylo videt jak ji ma moc rad, kdybych nevidela neuvěřím .. v tu chvíli poznáš co myslí tim, ze se ta láska nesčítá ale násobí s dalším dítětem …ale pozor, nikdo už nerekne, ze se násobí i ten stres do kteryho te zvladnou v kooperaci dostat 🤣😎 jinak co sleduju i v širší rodině, ikdyz u prvniho byli uprdeni z mimca, u druhyho uz mimco skoro nikoho nezajima a vsichni chtějí a zajimaji se i to vetsi, je tam vetsi zabava i pro ne 🤣takze bych si nejak blbě nebrala ani reakxi manžela a dala tomu čas, je to fakt obří změna … z jednoho na dvě děti je neskutecnej skok…
Ahoj, já takové pocity měla po druhém porodu taky. K prvnímu dítěti jsem cítila lásku a napojení okamžitě, k druhému ne. Zpětně to považuju za rozházene hormony nebo nějaký poporodní splín. Několik dní jsem probrečela, že staršímu už nebudu moc dát pozornost, kterou si zaslouží a miminku neumím dát lásku, kterou si zaslouží. Během šestinedělí jsem se v tom pořád plácala, ale časem se to opravdu spravilo. Teď už nechápu, proč jsem se tak cítila, miluju je oba, i když jsou každý jiný. Starší sice reálně o hodně pozornosti přišel, ale teď vidím, jakým benefitem je pro něj sourozenec. Čekám třetí, tak uvidíme, jaké to bude tentokrát...
@simonkapl určitě si tim někdo prochází ale normální to není muže to byt tvá forma poporodni deprese jen se jinak projevuje… tvůj manžel žádnou hormonální znenou neprošel Tqkze by mel byt emočně stabilní. Věřím ze situace se změní a své dítě budes bezmezně milovat… partner at se ted vzchopí a tyhle pocity v tobě neprohlubuje ty twd mas rozházené hormony. A dcera bude v pohodě, to jsou hrozne nesmysly ze nema 100% lasku atd. Ma jen je ted jiná forma dávkování a pozornosti, tvým cílem je vychovávat z nich sebejisté bytosti nedávejte te ji najevo ze je něco špatně nebo ze je chudinka zapojte ji do toho života s mimcem jednou budou radi ze se maji. Myslim ze ty pocity v tobě hodne prohloubil manžel tak ať se zkusí hodit do klidu a neboj bude to dobre